Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Wajshajtlová (* 1952)

• narozena 2. prosince 1952 v Litoměřicích jako Kobrčová

• prarodiče z matčiny strany byli za války vyhnáni banderovci z Volyně

• dědeček z otcovy strany příslušník ČSLA

• dědeček z otcovy strany po roce 1948 vězněn na Mírově

• v srpnu 1968 byla se sestrou na táboře u moře ve východním Německu

• 1968–1971 vystudovala SVVŠ v Lovosicích

• vzpomínky na upálení Jana Palacha

• 1971–1973 vystudovala zdravotnickou nástavbu v Teplicích

• pracovala jako rehabilitační sestra v Milešově

• v roce 1977 se vdala, má dva syny

• v roce 2025 žila v Chotiměři

Miluše Wajshajtlová, rozená Kobrčová, pochází z Lovosicka, kde se po válce potkali její rodiče. Původ jejich rodin byl velmi odlišný, osud ale sdílely podobný. Obě doplatily na zvůli nacistů či komunistů, musely se nuceně stěhovat, přišly o majetek a svobodu. 

Z Volyně přes Polsko až do Protektorátu

Narodila se 2. prosince 1952 v Litoměřicích jako starší ze dvou sester. Maminčina rodina pocházela z Volyně – území na dnešní Ukrajině, kam se mohly v průběhu 19. století stěhovat české rodiny za velmi levnou půdou a lepšími životními podmínkami, než jaké měly v tehdejším Rakousku-Uhersku. Když ale začala druhá světová válka, nacisté viděli Volyň jako jedno z možných území, kam vystěhovat české obyvatelstvo z Protektorátu. „Moje prarodiče s maminkou nakonec donutili odejít banderovci, kteří jim řekli, že když neodejdou, tak je zabijí,“ vypráví Miluše. Dědeček a starší synové byli tehdy na nucených pracích v Říši, babička s nejmladším synem a dcerou, Milušinou maminkou, zůstala na hospodářství sama. Sbalila děti a základní majetek na vůz a v roce 1943 odjeli přes Polsko do Protektorátu. „Cesta to byla určitě strastiplná, protože dorazili až koncem roku 1944. Pak vždycky vyprávěli, že je poslali do pracovního tábora v Terezíně a po válce se usadili v Oparnu v domě po vysídlených Němcích, kde je našel dědeček i s oběma syny, když se z Německa vrátili,“ vzpomíná.

Mluvit s někým za komunistů německy bylo podezřelé

Jak říká Miluše Wajshajtlová, tatínkova rodina nemohla být od té maminčiny odlišnější. Dědeček – důstojník Československé lidové armády, který studoval na kadetské škole ve Vídni, babička – dcera právníka, který vlastnil hotel v Lovosicích. Když se dostali v roce 1948 k moci komunisté, neměla to rodina jednoduché. Dědečka přijel navštívit kamarád, který s ním ve Vídni studoval. Zřejmě proto, že spolu mluvili německy, ho někdo udal a dědeček strávil několik let ve věznici na Mírově. Tatínek v té době studoval na vysoké škole, ale bylo mu vedením školy doporučeno, aby z ní odešel. „Babička se pak s dětmi přestěhovala k svojí mamince do Lovosic do hotelu, co už tehdy nebyl hotel, protože jim ho znárodnili. Dědeček o svém pobytu ve vězení nikdy nevyprávěl a několik měsíců po návratu zemřel kvůli podlomenému zdraví,“ vypráví pamětnice. 

V Lovosicích se rodiče seznámili a vychovali dvě dcery. Tatínek pracoval jako lesák v lovosickém polesí, maminka byla v domácnosti a později pracovala v obchodě. Když Miluše končila základní školu ve Velemíně, společnost se začala uvolňovat a doma byli plní naděje a zároveň obav. S komunisty nikdo z rodiny nesouhlasil, takže doufali, že vláda jedné strany v Československu skončí. V létě 1968 odjela s tehdy dvanáctiletou sestrou na tábor k moři do východního Německa. Když do Československa vtrhla sovětská vojska, vůbec netušily, co se děje. „Byl to pro mě hodně traumatizující zážitek, protože nám nikdo nic neřekl. Zůstaly jsme tam déle a nevěděly jsme, co se bude dít. Navíc sestra z toho byla dost hysterická, ale nakonec nás odvezli na hranice, vysadili na Cínovci a řekli: ‚Jděte,‘“ popisuje Miluše strastiplnou cestu domů. „Asi jsme byly šikovné, protože jsme se, nevím jak, dostaly k rodičům, kteří byli tehdy doma na pokraji zhroucení.“ 

V září nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu do Lovosic, kde politiku moc neřešili, mladí měli tehdy jiné starosti. Když se ale v lednu 1969 upálil Jan Palach, všichni spolužáci přišli do školy s černou stužkou v klopě. 

Z Prahy se zprávy dostávaly se zpožděním

Po střední škole absolvovala dvouletou zdravotnickou nástavbu v Teplicích, 27 let pracovala jako rehabilitační sestra na zámečku v Milešově, kde tehdy bylo rekreační a rehabilitační středisko spadající pod OÚNZ Litoměřice. Práce ji nesmírně naplňovala, hlavně pomyšlení, kolika lidem pomohla se hýbat a ulevila jim od bolesti.

V roce 1977 se vdala, s manželem se přestěhovali do nedaleké Chotiměře a vychovali dva syny. S rodinou se v rámci možností snažila cestovat, ale vzpomíná, jak na cestě do Maďarska ukrývali forinty do krému, aby jim je na hranicích nezabavili, a jak tam bylo nesrovnatelně lepší zboží než u nás. „Maminka pracovala v obchodě, takže nouzi jsme nikdy neměli, protože měla ke zboží přístup. Ale stejně se to nedalo srovnat,“ vypráví.

Když se koncem 80. let začaly všude po Evropě hroutit totalitní režimy, s napětím vše sledovali v televizi a rozhlase. Zprávy z Prahy se k nim sice dostávaly se zpožděním a často byly zkreslené, ale o nastupující svobodě nebylo pochyb. Hned v prosinci 1989 odjela s rodinou na výlet do západního Německa, a především synové nemohli pochopit, že je možné mít v obchodech tolik zboží. Pro ni ale byla důležitější svoboda. 

Po roce 2000 pracovala v nemocnici v Litoměřicích jako fyzioterapeutka, a to až do odchodu do důchodu. V roce 2025 žila s manželem v Chotiměři.