Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Wagner (* 1929  †︎ 2021)

• narozen 2. června 1929 v Táboře

• v roce 1945 se připojil ke skautům

• 29. března 1949 zatčen Státní bezpečností

• odsouzen na práci v Jáchymově

• v květnu 1951 propuštěn z pracovního tábora u Příbrami

• v letech 1958 a 1959 se snažil vrátit na střední školu, neúspěšně

• roku 1960 se přestěhoval do Sezimova Ústí

• v letech 1972 a 1973 absolvoval další pokus o návrat do školy, opět neúspěšně

• roku 1996 zvolen vedoucím skupiny táborských skautů při výpravě do Švýcarska

• v roce 2007 se zúčastnil skautského jamboree v Anglii

• zemřel 7. ledna 2021

„Jmenuji se Otto Wagner, psáno německy, přitom nemám v přímém mužském pokolení žádného Němce,“ vysvětluje hned v úvodu svého vyprávění Otto s tím, že maminka jeho tatínka byla Němka. 

Otto se narodil 2. června 1929 v Táboře a zde také vyrůstal. Jeho rodiče už v té době vlastnili dům ve vilové čtvrti. „Tam jsem prožil celé své dětství až do roku 1949. Bylo opravdu velice dobré. Nepoznal jsem žádné ústrky ani hlad, bídu, nic takového. Tatínek byl poměrně dobře zaběhnutý obchodník. Neříkám, že jsme byli boháči, ale na to, abychom měli služebnou, kvalitně vybavený byt, to bohatě stačilo,“ popisuje Otto, který vyrůstal jako jedináček, tehdejší poměry rodiny.

Ottův tatínek byl původně spolumajitelem velké táborské pletací továrny Ješ a Wagner. Později se ale osamostatnil a otevřel si vlastní obchod s dámskou a pánskou konfekcí.

Když začala druhá světová válka, bylo Ottovi deset let. Válka se rodiny výrazně nedotkla, jak říká Otto, změna ale přišla se začátkem Heydrichiády. „Zejména třeba když jsme slyšeli ty salvy z táborských kasáren, kde se tenkrát popravovalo asi na 160 osob. Mezi nimi byla řada velice dobrých známých mých rodičů. To byl strašně veliký tlak na rodinu. Ale jinak jsme válku prožili v celku bez jakéhokoli násilí,“ vysvětluje. 

Naopak tatínek jeho manželky byl popraven v roce 1942 jako důstojník československé armády za první republiky, kdy byl členem protinacistického odboje. Gestapo organizaci odhalilo a prakticky všechny účastníky popravilo.

Dopisy pro komunisty

V Táboře Otto vychodil základní školu a poté přešel na gymnázium. Spolu s dalším chlapcem byli ve výhradně dívčí třídě. V roce 1949, kdy mu bylo 20 let, však jeho studium skončilo. „29. března si pro mě přišli dva pánové ze Státní bezpečnosti a odvedli mě,“ vzpomíná na den, kdy se dostal do policejní cely.

Otto si už přesně nepamatuje, jak zatčení probíhalo, dodnes ale ví, že to bylo zhruba v půl páté odpoledne. „Přišel jsem ze školní brigády – jako studenti jsme chodili na různé brigády. A tehdy jsme byli v lesích u Měšic sázet stromečky. A já jsem přišel domů nějak kolem čtvrté hodiny. Šel jsem za maminkou, vyšel jsem ven na ulici – nevím, z jakého důvodu, a najednou tam byli dva chlapíci a už mě odvedli,“ vzpomíná na osudný den.

To, za co byl odsouzen, by prý dnes označil za ukvapenost. „Tehdy to byl víceméně takový symbol protikomunistické činnosti,“ říká. Patřil totiž do zhruba šestičlenné skupiny, která poslouchala zahraniční rozhlas a přepisovala vysílané zprávy. „Ovládal jsem perfektně němčinu, tak jsem chytal německé zprávy, překládal je do češtiny a na stroji jsme je rozmnožili. To nebyla jenom moje práce, to byla práce i těch druhých, kteří zase chytili třeba Volá Londýn a tak dále. Z toho jsme dělali takové souhrny, z každé zprávy jsme napsali takových 15 až 20 dopisů. A ty jsme nosili a dávali jsme je komunistům do jejich schránek,“ vysvětluje Otto.

Když ho zatkli, nejprve byl ve vazbě v Českých Budějovicích, poté se dostal na pražskou Pankrác, odkud putoval ke státnímu soudu. „Tam jsem byl odsouzený a odsud přes Bory rovnou do Jáchymova,“ popisuje Otto, který na práci strávil zhruba deset měsíců. Pak byla jeho skupina přeložena do Příbrami na tábor Vojna.

Moment, kdy přijel do Jáchymova, má v paměti dodnes. „Ten okamžik nikomu nepřeju. Přijeli jsme tam mezi jednou a druhou hodinou a mezi dvanáctou a první hodinou odtamtud odjelo 600 německých vojenských zajatců, kteří odcházeli z tábora, do kterého my jsme nastoupili. Takové špíny, svinstva a bordelu, to si neumíte představit,“ popisuje. 

„Matrace zkopané, v tom roztrhané deky, špína. No hrozné! Do toho jsme rovnou nastoupili do pětistupu. Já byl naštěstí mrňavý, tak jsem byl až na konci, což mě trošku zachránilo. A teď tam chodili poraděnkové, jak jsme jim říkali. Chodili a vybírali. Sahali lidem na svaly, koukali se jim do pusy, jestli mají zdravé zuby. A jejich heslo bylo: ‚Dobrej, ten půjde do šachty.‘ A my, kteří jsme byli takoví mrňaví, slabší tělesně, tak jsme zůstali pro práci na povrchu,“ říká Otto. On sám se dostal k vozíkům, které poté, co je naložil bagr, putovaly na vysypání k jímce a dál až na úpravnu rud na dole Eliáš.

Celkem si Otto odseděl dva roky a měsíc k tomu. Mimo trest těžkých prací mu totiž bylo uloženo zaplatit pokutu deset tisíc korun. Prosil rodiče, aby to neplatili. „Já si ten měsíc navíc klidně odsedím,“ říkal jim kvůli tomu, že tehdejší průměrná měsíční mzda činila 1 200 korun, tudíž deset tisíc korun byla velká suma. V době, kdy se Otto vrátil, už ale rodina obchod neměla, byl totiž znárodněn. „Tatínek z toho zachránil jenom psací stroj. To bylo jediné, co si odnesl,“ popisuje.

Propuštění z Příbrami

Po propuštění z tábora v Příbrami nastoupil Otto na půl roku do Státních lesů v Plané nad Lužnicí jako řidič traktoru. Jeho úkolem bylo svážet dřevo na jednotlivé pily v okolí. Po půl roce musel na vojnu do útvarů PTP – Pomocných technických praporů. „To byly prapory, které byly určené výhradně pro nepoliticky nebo apoliticky zaměřené osoby. Mezi námi tam byli kněží, obchodníci, větší sedláci, zavření, kteří prošli kriminálem nebo za sebou měli jakoukoli protikomunistickou činnost.“

Někdy kolem roku 1958 či 1959 se Otto pokusil vrátit do školy, dálkově chtěl vystudovat průmyslovou školu. Absolvoval první pololetí, pak si ho ale učitel vzal stranou a řekl mu, že okresní výbor strany dal řediteli příkaz, aby ho nepustili k maturitě. „Čili tím jsem mu poděkoval a přestal studovat,“ říká Otto a dodává, že v danou dobu maturitu nepotřeboval, jezdil jako bagrista a jak sám zdůrazňuje, práce ho bavila.

Přesto se pokusil dodělat si školu ještě jednou, někdy po roce 1970 se přihlásil na gymnázium. I tady měl ale ředitel příkaz nepustit ho k závěrečné zkoušce. „Komunistická strana po mně šla poměrně dost dlouho,“ hodnotí dnes s odstupem Otto.

„Nedůvěra vůči komunistické straně se u mě začala pomalu zvyšovat těmi všemi opatřeními, která tady komunisté vyvolávali ještě v době, kdy nebyli vedoucí složkou státu. Ale když se [jí] stali, utvrdili mě, že zůstanu vždycky jejich protivníkem,“ vysvětluje. Současně přiznává, že ještě před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 si myslel, že skutečně dojde k uvolnění režimu. „Ale bohužel tím okamžikem, kdy sem vstoupili, jsem věděl, že spadla klec. A že je konec.“

Legrace prý byla, když se ho komunisté snažili nalákat do strany. Tehdy pracoval jako bagrista a svým výkonem stačil pokrýt i druhou směnu svého kolegy. Komunisté si toho všimli a zeptali se ho, zda by nechtěl vstoupit do strany. Z legrace jim řekl, že ano. A když se ho zeptali, jak je na tom politicky, odpověděl jim, že byl odsouzen státním soudem. „Ti se otočili, vrabec se tak rychle neotočí na drátě, a pryč. A měl jsem od nich pokoj,“ směje se dnes.

O Chartě 77 se v té době nedozvěděl. „Bohužel, já bych byl ochoten. Litoval jsem, že jsem nepodepsal Chartu. Ale já jsem se k tomu nedostal.“

Skautem celý život

Ottův život je nerozlučně spojen se Skautem. Rodiče jeho maminky pocházeli z Bechyně a celá rodina byla právě u skautů. „Takže jsem víceméně ten skautský život prožíval s nimi tam,“ vzpomíná na dobu, kdy jezdil za rodinou své maminky. 

Doma v Táboře se ke skautům připojil v roce 1945, další čtyři roky byl členem třetího oddílu. Jeho přezdívka byla od samého začátku Oťas. Složení skautského slibu, jak říká, v něm zůstalo celý život. „Zůstalo ve mně i několik základních momentů, které ten slib naplňují, věrnost republice, poslušnost a tak dále. To ve mně zůstalo do dnešních dob a za to svým způsobem vděčím, že jsem byl skautem a jsem jím dodnes, byť už v penzi,“ říká s úsměvem. Skauting ho podle jeho mínění dobře vychoval a je na to hrdý, naučil se mimo jiné díky němu rozlišovat dobré a špatné, respektive povrchní názory. „To byl základ mého života,“ říká.

Když se Otto v roce 1960 přestěhoval s rodinou do Sezimova Ústí, nikoho tam neznal. V roce 1968, když to vypadalo na uvolnění a možnost se skautingu opět věnovat naplno, začal pátrat, s kým by mohl v novém útočišti založit oddíl. Spojil se proto se svým sousedem a začal obcházet školy s výzvou, aby se děti do Skautu připojily. Něco podobného se navíc dělo i v okolních městech, a tak začali na budování Skautu spolupracovat.

„Samozřejmě, bohužel jen do roku, tuším, 1972, pak nás zase bratři komunisti zakázali,“ vysvětluje Otto. V tu dobu začal budovat klubovnu, zařizovat oplocení, vybavení. To vše měl na starosti. „A do roku 1972 jsem ten areál dal do stavu, ve kterém je dnes.“ O areál se staral zhruba 40 let, a to i poté, co bylo uskupení zakázáno. „Když od toho odejdu, tak to za chvíli spadne, protože se o to nebude mít kdo starat,“ říkal si tehdy. Správcem objektu nakonec zůstal prakticky až do roku 2007. Mimochodem, v tom roce se také účastnil celosvětového setkání skautů na jamboree v Anglii. Mnohem dříve, v roce 1996, se zase stal vedoucím skupiny táborských skautů, která jela na setkání evropských skautů do Švýcarska.

„Je to moje povaha,“ odpovídá Otto na dotaz, jak to dělá, že působí stále tak optimisticky. „Když mě zavřeli, odvezli mě do Budějovic na policejní útvar. Tam mě bafl policajt a odvezl mě do cely. Tam už leželi dva na dřevěné pryčně, nic víc, jen holá prkna. Byli zabalení do koberce. Já jsem tam přišel, pozdravil jsem je, kouknul jsem do rohu, tam jsem viděl další hromadu koberců. Tak jsem si to hodil na tu pryčnu a natáhl jsem se. Ten policajt tam stál, jako když vezmete solný sloup, koukal na mě a říká: ‚Pokolikáté jste zavřený?‘ Já říkám: ‚Prvně, no a?‘“ vypráví Otto. 

„Víte, já jsem si nikdy z ničeho nějaké starosti nedělal, tím spíš, abych to přenášel do budoucna. Jednou to bylo, nějakým způsobem to skončilo, pryč od toho. Ale abych se tím zatěžoval, ne. A je to možné tím, že se mi podařilo přes veškeré ty peripetie, které jsem v životě měl, se lehce přenést,“ dodává.

Když má říct, jakým mottem se v životě řídil či jakou radu by rád dal dalším generacím, odpovídá: „Žít tak, abyste byli plně spokojení se svým životem, aby vás naplňovalo víc radosti než nějakých potíží a bolestí. Protože bolest, to je vždycky až to poslední, co člověka potká. Ať už je tělesná, nebo duševní, to je jedno. Ale vždycky je až poslední. To bylo takové moje krédo. Nevyhýbal jsem se žádným potížím. Ale na druhou stranu jsem si z nich nikdy nedělal velkou hlavu, s výjimkou osobních věcí, zdravotní potíže, to už je něco jiného. Ale i s tím se dá bojovat a vyrovnávat,“ popisuje. A na dotaz, jestli v životě něčeho lituje, odpovídá rázně: „Ne.“