Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Vychodil (* 1973)

Foglarovy knihy mě okouzlily a ukázaly mi cestu

  • narozen 27. června 1973 v Chrudimi

  • jeho rodiče měli problémy kvůli pokusu pašovat zakázanou literaturu ze západu

  • ve dvanácti letech se začal zajímat o skautské hnutí

  • do roku 1989 s kamarády ve Slatiňanech provozoval oddíl ve skautském duchu

  • po roce 1989 se podílel na obnově skautského hnutí

  • v roce 1997 absolvoval pedagogickou fakultu

  • působil jako učitel a ředitel na základní škole ve Slatiňanech

  • osmnáct let vedl skautský oddíl

  • od roku 1998 byl vedoucím skautského střediska

Daniel Vychodil se narodil 27. července 1973 a předcházela tomu poměrně dramatická situace. Když byla jeho maminka Zdenka v pokročilém stupni těhotenství, spolu s manželem byla zatčena pohraničníky. Pracovala v cestovní kanceláři v Amsterodamu a spolu s manželem Jaroslavem, který měl v Holandsku angažmá jako houslista v baletním orchestru, se společně pokusili v autě převézt do Československa exilovou literaturu. Nepodařilo se. Byli podrobeni důkladné osobní prohlídce, při které se museli svléknout do naha. Dostali zákaz vycestovat do zahraničí, tudíž přišli o svá místa. Zdenka později našla práci jako úřednice a Jaroslav začal hrát v komorní filharmonii v Pardubicích.

Daniel se narodil do prostředí, které zmíněná událost zásadně poznamenala. Jeho rodiče doma dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem, poslouchali zahraniční rozhlasové stanice, četli zakázanou literaturu. Daniel býval svědkem setkání svého dědečka, bývalého legionáře, se svými kamarády, takže poslouchal dobrodružné historky i jasně formulované názory statečných lidí. Říká, že žil ve dvojím světě, protože si uvědomoval, že doma slyšel jiné věci, než jaké mu říkali učitelé ve škole.

Výchova k ovčanství

Dětství v socialistickém Československu v době pozdní normalizace popisuje takto: „Připadalo mi, že to probíhalo jako cílená jemná manipulace, která běžela dlouho, nenápadně. Byly nejrůznější rituály, které jsme museli podstupovat. To znamená oslavy různých výročí, kdy nám promítali filmy. Oslavné básně jsem říkali na pódiu, ať už šlo o výročí takzvané Velké říjnové revoluce nebo o pětadvacátý únor. Přísně se kontrolovalo, jestli jsme přišli do průvodu na 1. máje a takové věci, které vedly ke stádovitosti. Řekl bych, že to nebyla výchova k občanství, ale k ovčanství. Jako ovce byly tehdy děti vzdělávány, aby byly poslušné. Byly tlučeny ideologií. V tom, myslím, byly mnohem hlubší zásahy do dětské duše. Docházelo k tomu v nejrůznějších rovinách, ať to byly diktáty v češtině nebo témata, která se řešila v občanské výchově. Všude byl podtext: komunistická ideologie je tím jediným správným obrazem světa a je potřeba, aby ji mladí převzali.“

Cesta, kterou chci jít

Na jaře roku 1985 Daniel našel na půdě domu v Rýmařově, v rodišti svého táty, staré skautské časopisy, knihy Jaroslava Foglara a komiksové Rychlé šípy. Měl je tam schované jeho starší bratranec, který byl v té době na vojně. Daniel se do nich začetl spolu s bratrem Tomášem. „Byl to zlomový zážitek. Byli jsme okouzleni. Hned po návratu domů jsme ve Slatiňanech s kamarády založili klub po vzoru Rychlých šípů a začali jsme se zabývat touto tématikou. Už od dvanácti, třinácti let jsem věděl, že to je velké životní téma a cesta, kterou chci jít,“ říká.

Daniel si na poště půjčil pražský telefonní seznam, vyhledal jméno a adresu Jaroslava Foglara v Praze a napsal mu. „Pan Foglar mi odpověděl – to byl velký životní zážitek,“ vzpomíná. Poté si naložil batoh knihami a vypravil se do Prahy, kde si je od Jaroslava Foglara nechal podepsat.

Když studoval gymnázium v Chrudimi, ve skautské činnosti pokračoval. Členové klubu si říkali Hoši z Železných hor. Sehnali části starých skautských krojů, začali obcházet pamětníky, kteří chodili do oddílů ještě předtím, než je komunisté zakázali. Dva z členů klubu byli synové bývalého skautského vedoucího, takže měli přístup ke starým časopisům a knihám.

Pod ochranou ochránců přírody

Za socialismu ovšem nebylo povoleno, aby si lidé sami zakládali kluby a spolky. Všechny musely být státem oficiálně povolené a zařazeny pod mládežnické organizace, které socialistický režim podporoval. Daniel s kamarády však vedli svůj klub zcela nezávisle. Kastelán zámku ve Slatiňanech jim nabídl srub v areálu zámku s tím, že by v něm mohli mít klubovnu a zároveň být součástí organizace ochránců přírody. „Takže jsme jako ilegální skautský oddíl začali spolupracovat s ochránci přírody a díky tomu jsme měli k dispozici klubovnu snů. Byl to srub v parku. V hřebčíně nám půjčili poníky a my jsme prožili prázdniny roku 1988 ve skautských krojích v parku s koňmi,“ vzpomíná Daniel.

Rodiče chlapce podporovali, ale říkali jim, aby byli opatrní. Kluci, kteří nosili skautské symboly, pořádali různé akce a nepatřili pod žádnou státem povolenou mládežnickou organizaci, neunikli pozornosti slatiňanských komunistů. Daniel byl pozván na schůzi KSČ, která se konala v budově národního výboru. Soudruzi se ho vyptávali na činnost jejich klubu. Nakonec se to obešlo bez následků.

Daniel se v té době účastnil různých tajných setkání skautů v přírodě a byl překvapen, jak hodně lidí se za socialismu k tomuto zakázanému hnutí hlásilo. „Za socialismu mi přišla nejvíce devastující bezperspektiva a smysluprázdnost oficiálního nastavení společnosti. Chtěl jsem dělat něco, co má jiskru, smysl. Je dobré, když člověk má ideály, ale je neštěstí, když je nemůže realizovat. To, že jsme se je realizovat snažili, bylo osvobozující. Myslím, že je důležité neutápět se v představách, ale představy realizovat,“ říká.

Rodiče jim doporučili, ať se do ničeho nepletou

Listopadová revoluce v roce 1989 Daniela zastihla jako gymnazistu v Chrudimi. Patřil mezi studenty, kteří listopadové události otevřeně podporovali a připojili se ke stávce. „Polovina spolužáků stávkovala, polovina se na nás dívala z okna. Když jsem se ptal proč, říkali, že jim rodiče doporučili, ať se do ničeho nepletou,“ vzpomíná. Vybavuje si také, že jim učitelka ruštiny řekla, že si nedovede představit, že by se Václav Havel stal prezidentem. „Poté říkala, že jediný člověk, kterému věří, je náš nový prezident pan Václav Havel,“ říká.

Rozhodl se, že bude studovat pedagogickou fakultu. Učitelství ho lákalo od dětství, což vyjadřuje větou: „Už v dětství jsem plyšákům opravoval písemky.“ Pedagogickou fakultu ukončil v roce 1997 a poté nastoupil jako učitel na základní školu ve Slatiňanech. Později tam osm let působil jako ředitel. „Nebylo to jednoduché. Polovinu sboru tvořili pedagogové, kteří tam byli i v době, kdy jsem tam chodil jako žák. Mnozí mi stále tykali,“ podotýká. Poté odešel učit na Waldorfskou školu v Pardubicích.

Nám mladým vadilo, že starší skauti chodí do hospody a kouří

Daniel se po roce 1989 zapojil do obnovy skautského hnutí, které mohlo začít působit legálně. Spolu s kolegy z klubu nastoupili do nově vznikajícího oddílu ve Slatiňanech. V té době se hlásilo hodně nových členů, děti i jejich rodiče měli o skautské hnutí zájem. Zároveň v něm začali znovu působit i bývalí starší členové, kterým komunisté dříve činnost zakázali.

„Měli jsme představu o skautské činnosti, ale byla zkreslená a idealisticky ovlivněná četbou knih. Najednou se angažovali staří činovníci a docházelo k odlišným představám, někdy i třenicím, jak by to mělo vypadat. Začal jsem vést skauty oficiálně v rámci střediska. Byli jsme na výpravě v Šiškovicích. Tam přicházeli staří činovníci na návštěvu. Byli to staří pánové a říkali nám, jak to máme dělat. Za chvíli přišla další skupina, to byli osmašedesátníci. Ti nám říkali zase něco jiného. My měli své pojetí, svou představu. Nám jako mladým idealistům například vadilo, že ti starší podle našeho mínění trávili mnoho času v hospodách a kouřili. To nám připadalo neslučitelné. Byli jsme mladí a na některé věci jsme se dívali nekompromisně,“ vysvětluje Daniel.

Zároveň si vybavuje, že si starší skauti v devadesátých letech vyřizovali účty za to, jak se kdo z nich choval v sedmdesátých letech poté, co komunisté skauting zakázali. Ti, kteří přešli pod oficiální pionýrskou organizaci, se hájili tím, že to udělali proto, aby mohli dál pracovat s dětmi. Ti, co se „znormalizovat“ nenechali, nechápali a vyčítali jim, že takzvaně ohnuli hřbet.

Dobrodružné žití v reálném světě

Daniel práce ve skautingu nikdy nezanechal. Vedl oddíl, stal se vedoucím střediska. Skautkou je i jeho žena a Daniel říká, že bez její podpory by práci s dětmi ve škole i ve volném čase dělat nemohl. Je přesvědčen, že skautské hnutí má smysl v každé době. „Problémem mladé generace je, že v ní mizí úcta k přírodě, k lidem, k věcem. To pozoruji obecně ve společnosti. Přijde mi tedy, že cokoli, co podporuje úctu, je důležité. Spousta mladých lidí je propojená virtuálními světy, v řadě případů dochází ke stírání rozdílů mezi virtuálním a reálným světem. Síla skautingu je v tom, že dokáže nabídnout dobrodružné žití v reálném světě,“ říká. Podotýká, že skauting ho naučil zajímat se o věci veřejné, o politiku. Tři volební období působil v radě města Slatiňany. „Obávám se, že řada lidí nyní bere svobodu jako samozřejmost a úplně si neuvědomují, že svoboda musí být vyvažována odpovědností,“ říká.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)