Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vrátný (* 1938  †︎ 2023)

• narodil se 29. září 1938 ve Zlíně

• svědek bombardování Zlína 20. listopadu 1944

• svědek veřejného procesu s rodinou živnostníků za éry komunismu

• vyučený strojař

• 30 let působení na pozici promítače ve Velkém kině ve Zlíně

• zemřel 23. září 2023

Jako malého jej rodiče posílali do kostela. Většinou tam vůbec nedošel. Chodci spěchající okolo hotelu Moskva tak mohli vidět chlapce, jak nehnutě, s očima přisátýma k oknu nahlíží do malého sálu, kde se promítaly filmy. Odmala to v sobě měl, lásku a fascinaci stříbrným plátnem. Když dospěl, splnil se mu dětský sen – Jan Vrátný pracoval třicet let jako promítač Velkého kina ve Zlíně.

Gestapačka

Narodil se 29. září 1938 do rodiny Jana a Anny Vrátných. Jeho otec pracoval u firmy Baťa jako cukrář, maminka byla v domácnosti a starala se o tři děti – Jan měl ještě dvě sestry, Milušku a Marii. Jeho dětství, kam sahají vzpomínky, bylo poznamenané událostmi druhé světové války.

Jan v šesti letech nastoupil do školy. Psal se rok 1944 a válka stále zuřila. Budovu školy na Letné (městské části Zlína) obsadili maďarští vojáci. „Měli jsme moc hodnou paní učitelku a chodili jsme za ní do bytu, kde nám vždy zadala nějaké úkoly. Později jsme se jako třída přestěhovali do školy v Prštném, kde se učilo na směny. Ráno přicházeli místní a odpoledne jsme se učili my, co jsme tam docházeli,“ vzpomíná Jan Vrátný na poslední válečná léta. Někdy v tu dobu si vypěstoval silný odpor k německému jazyku. V nové škole byla nová učitelka – mladá žena ve vysokých kožených botách a oděná v černém oblečení a tmavém kabátu. Mluvila výhradně německy a děti se jí bály tak, že plakaly. Jan Vrátný ji pro sebe příznačně pojmenoval – Gestapačka.

Smrt přichází z nebe

Život ve Zlíně v roce 1944 provázelo časté houkání poplachových sirén, které oznamovaly blížící se nálet. „Jednou takhle zahoukaly a já jsem se ve škole zdržel s kamarádem, co nemohl najít boty. Když jsme vyšli ven, nebyla nikde ani noha. A najednou přiletělo letadlo, nabralo kurz proti nám a začalo střílet. Viděli jsme, jak se před námi kulky odrážejí od země, oba jsme brečeli a utíkali. Naštěstí pod mostem stál jeden pán, který na nás zavolal, ať se jdeme schovat k němu, a tím nám nejspíš zachránil život,“ vzpomíná Jan Vrátný na okamžiky, kdy jako šestiletý kluk téměř hleděl do ústí zbraní hloubkového stíhače. Prý šlo o sovětskou stíhačku, jakých v tu dobu vídali hodně.  

Jednoho dne však sirény nezněly naplano. Nálet začal 20. listopadu 1944. Hodiny ukazovaly půl jedné. Celé to trvalo sotva pár minut, ale čtyři americké letky, každá o sedmi strojích typu Liberator, stačily shodit 260 zápalných, trhavých i časovaných bomb o celkové váze pětašedesáti tun. Těžištěm útoku byly podniky firmy Baťa, ale exploze zasáhly také část civilních krytů a domů ve čtvrti Letná. Pamětnice Iva Ondráčková, která tyto události prožila sama v baťovském půldomku, na nálet vzpomíná takto: „Moji rodiče utekli do krytu a nechali mě tady. Takže jsem prožila bombardování sama, jako sedmileté dítě. Nepřála bych to nikomu, když to padá vedle vás.“ Jan Vrátný měl větší štěstí než Iva a devastující nálet prožil v jednom z krytů: „Nikdy jsem neslyšel tolik lidí dohromady se modlit, když to začalo padat a dunět.“ Poté, co lidé, šťastní, že nepřišli o život, vyšli z krytu ven, se malému Jendovi naskytl apokalyptický pohled na hořící město: „Až v lese jsme cítili teplo požáru. Budovy hořely. Přes černý dým nebylo skoro nic vidět. Tatínek říkal, že se to hasilo několik týdnů. Bomby spadly i u nás na Letné, někteří lidé nešli ani do krytu, v Mostní ulici kousek od nás dostal jeden z domů přímý zásah a tam uvnitř byla celá mrtvá rodina.“

Nálet si vyžádal jedenadvacet obětí, včetně jednoho dítěte. Historikové 21. století se přiklánějí k teorii, že nálet na Zlín byl důsledkem špatné navigace, kdy si piloti mohli myslet, že doletěli nad Ostravu, která patřila ke klíčovým a častým cílům. „Dodnes, když slyším zvuk letadla, nedělá mi to dobře,“ uzavírá pamětník.

Propustili ji v zimě v letních šatech

Nástup komunismu v roce 1948 s sebou nesl změny, které se projevily i ve škole, kam pamětník v tu dobu chodil. Protože jej bavila příroda, začal navštěvovat biologický a astronomický kroužek. Aby vůbec mohl, podmínkou bylo členství v organizaci Pionýr, která se usadila ve vyvlastněné Baťově vile.

Na samém sklonku čtyřicátých let si pro Janovu učitelku přišli do školy muži v kabátech: „Její manžel byl napojený na odbojovou skupinu Světlana. Odvedli ji v září a během prosince se k nám vrátila. Nechtěla o ničem mluvit, ale stejně fungovala šeptanda. Akorát nám říkala, že byla až někde v Čechách, a když ji propustili, musela jet vlakem v letních šatech, ve kterých ji v teplých dnech sebrali, a že na ni lidé v tom prosinci koukali jako na blázna.“

Nešetřete je!

Na začátku padesátých let, tedy v době, kdy v Československu probíhalo mnoho politických procesů, se musel Jan a jeho školní třída jednoho zúčastnit. Bylo to povinnost. Soud s živnostnickou rodinou Jajtnerových probíhal v sále Velkého kina: „Oni měli někde schované látky. Prý že je raději zazdili a nechali shnít, než aby je odevzdali státu. Na pódiu v kině byla souzena celá jejich rodina, včetně dětí. A lidi v sále křičeli: ,Nešetřete je, oni nás taky nešetřili!‘ Jak to s nimi dopadlo, už nevím, ale působilo to na mě strašně divně, cítil jsem, že tam nemám být.“

Když v roce 1953 zemřel J. V. Stalin, zněl školním rozhlasem zastřený hlas ředitele, který událost oznamoval. Pamětník z toho měl dojem, že mezi jeho slovy slyší i zadržovaný pláč. Několik dní nato si smrt přišla pro tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda: „Mysleli jsme si, že bude konec světa, jak to na nás silně působilo. My jsme si říkali, že to byli takoví velikáni, vždyť jsme se o nich učili a zpívali písně!“

Baťovský duch přetrval i za komunismu

Po základní škole nastoupil Jan do učení v gottwaldovském závodu ZPS. Přesto, že bydlel nedaleko, musel žít na internátu. Paradox doby spočíval v tom, že ačkoli se o továrníku Baťovi nesmělo mluvit, a pokud ano, tak jedině jako o kapitalistickém vykořisťovateli, přetrval v učilišti duch jeho výchovy. Dřívější Baťova škola práce proslula svojí tvrdou disciplínou a polovojenským řádem. Zajímavé také je, že většina pamětníků vzpomíná na to, jak technologické postupy a celkové know-how čerpaly i v době komunistického režimu právě z lety prověřených zkušeností Tomáše Bati.

K cíli ho vedla pravda

Jan se pro svoji lásku k hudbě zapojil jako trombonista v hudebním dechovém souboru s příznačným názvem – Mladá garda. Šlo sice o hudbu, ale značně ideologicky laděnou. „Nacvičovali jsme samé úderky. Také Polku míru a kantátu o Fučíkovi, kde byl refrén: ,Země zpívá, k cíli ho vedla pravda.‘ Jezdili jsme s tím na různé soutěže,“ říká Jan Vrátný, který tehdy brzy pochopil, že uspět v konkurenci ostatních souborů znamenalo spíše než být dobrými muzikanty mít dobrý kádrový profil a velký počet svazáků a nositelů Fučíkova odznaku.

Vnímali to jako útok na stranu

Jan po vyučení absolvoval základní vojenskou službu jako řidič v Brně: „Na vojně jsem se měl tak dobře jako nikdo jiný, až je mi to trapné říct.“ Poté, co v roce 1957 opustil brány kasáren, nastoupil znovu jako zámečník v ZPS. O dva roky později se oženil s Jaroslavou.

Život mladé rodiny plynul pokojně až do chvíle, než v roce 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Brzy ráno tloukl na dveře soused: „Vstávejte, je válka!“ Pamětník tomu nechtěl věřit. Z dětství a z Pionýru měl stále v živé paměti, že Sovětský svaz je mírotvorce a osvoboditel. „Nemohl jsem pochopit, jak nám to mohli udělat,“ vzpomíná na to.

Další problémy nastaly, když v rámci prověrek, jež po invazi následovaly, přišel na místo vedoucího oddělení, kde Jan pracoval, nový člověk, jehož jedinou kvalifikací byla stranická knížka a dobrý kádrový posudek. Začal zavádět nesmyslné inovace a trval na věcech, které jeho podřízení z duše nenáviděli. Jan Vrátný se spolu s několika kolegy rozhodli, že podají výpověď s udáním důvodu špatného vedení. Ale obrátilo se to proti nim. Podnik situaci vyhodnotil jako útok vůči komunistické straně. „Ta výpověď platila a já jsem musel odejít. Velmi nerad, protože ZPS bylo mojí srdeční záležitostí, měl jsem svou práci moc rád,“ říká pamětník, který potom až do sametové revoluce pracoval ve výzkumném ústavu jako technik.

Jedno dítě tady necháš

Jan Vrátný se během normalizačních let dvakrát podíval do zahraničí. Poprvé chtěli s celou rodinou jet do Jugoslávie: „To byla kovbojka se tam dostat. Museli mi podepsat strašně věcí, musela se za mě zaručit fabrika, ROH, peníze mi na to nikdo nedal, ale rozhodovali, zda pojedu. Jeden z výboru mi říkal: ,Víš, my bychom ti to podepsali, ale co když tam zůstaneš? Ale ty máš dva kluky, tak co kdybys jednoho nechal doma, abychom měli jistotu, že se vrátíš?‘ To byl vrchol! Řekl jsem mu: ,A kterého mám podle tebe nechat doma? Vy mi tu pořád vykládáte, že rodina je základ státu, a já to teď mám trhat a někoho nechávat doma?‘“ Rodina nakonec do Jugoslávie vyjela v plném počtu, psal se rok 1970.

Druhou a zatím největší cestou jeho života byl zájezd do Sovětského svazu v roce 1984. Dostal jej za odměnu. Z celého výzkumného ústavu jel jenom on a podnikový předseda komunistické strany. Poznávací zájezd vedl přes Moskvu, Irkutsk, Almaty a Kyjev. Jana Vrátného šokovalo, když v Irkutsku spatřil starou žebračku u kostelní zdi. „Nemohl jsem to pochopit. Vždyť o Sovětském svazu nám stále tvrdili, že to je vyspělá země se skvělou budoucností. Brambory se tam prodávaly jako malé zčernalé hrudky i s hlínou, nabíralo se to lopatou. Když jsem to říkal kolegovi coby straníkovi, mlčel, neměl na to co říct. Když jsme si u Bajkalu chtěli koupit trochu alkoholu, nešlo to. Všechno tam bylo jen na příděl,“ líčí své zážitky Jan Vrátný, který si celou cestu natáčel na kameru a tento svůj dokument pojmenoval – Šestnáct tisíc kilometrů za šestnáct dní.

Kouzlo stříbrného plátna

V roce 1980 coby nadšený filmový amatér nastoupil jako promítač v gottwaldovském Velkém kině. Jan Vrátný odmala filmy miloval a neodradil jej ani zdlouhavý proces zaškolení v Praze. Prvních dvě stě představení promítal pod dohledem. Vedle toho stále pracoval ve výzkumném ústavu. „Měl jsem kino jako srdeční záležitost, jako koníčka. Ale uživit se tím nedalo. Pracoval jsem tam na vedlejší pracovní poměr, vždyť jsme měli osm korun na hodinu. Ve svojí normální práci jsem měl potom pěkný plat,“ líčí pamětník, který byl u mnoha filmových premiér. Film s největší návštěvností, kvůli kterému se musela prodlužovat promítací doba a na který se stály obrovské fronty, byl Angelika – markýza andělů.

Velké kino opustil Jan Vrátný v době, kdy se ve Zlíně v novém miléniu dostavoval obchodní komplex Zlaté jablko, jehož součástí bylo i nové, moderní kino. „Velké kino začalo postupně upadat, samozřejmě i s nástupem digitalizace a větší dostupnosti filmů pro veřejnost. Teď se tam chystá rekonstrukce a já bych si ze srdce přál, aby se dostalo znovu alespoň na takovou úroveň, jakou mělo dříve. Chtěl bych se toho dožít,“ uzavírá Jan Vrátný, který žil v době natáčení rozhovoru s manželkou Jaroslavou ve Zlíně.