Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jako voják jsem přísahal v případě potřeby nasadit život. K tomu jsem stále připraven
narozen 15. listopadu 1978 v Liberci
matka Irena Burska pochází z Polska
v letech 1993–1996 absolvoval učiliště strojírenského zaměření v Liberci
v roce 1997 nastoupil na základní vojenskou službu u útvaru výsadkářů v Chrudimi
v rámci základní vojenské služby se podílel na odstraňování škod po povodních na Moravě
v roce 1998 nastoupil k Policii ČR
v roce 2000 absolvoval dvouletou policejní školu zakončenou maturitou
v roce 2001 nastoupil do Armády ČR k rotě chemické obrany v Liberci, začleněné do Sil rychlé reakce NATO
v letech 2002 a 2003 absolvoval s rotou chemické obrany dvě vojenské mise v Kuvajtu
v roce 2006 se podílel na misi v Afghánistánu
v letech 2009 a 2010 se účastnil misí v Kosovu
v armádě absolvoval řadu kurzů, např. pyrotechnický, potápěčský a odstřelovačský kurz
je ženatý, má dvě dcery
v roce 2026 je stále aktivní v Armádě ČR jako instruktor pro výcvik vojáků do misí
„Chtěl jsem pomáhat a taky mě lákalo dobrodružství,“ říká praporčík Antonín Vraštil o své motivaci vyjíždět na zahraniční mise v rámci liberecké jednotky chemické, radiační a biologické ochrany, začleněné do Sil rychlé reakce NATO. Během své kariéry se zúčastnil pěti armádních misí, dvakrát byl na misi v Kuvajtu, jednou v Afghánistánu a dvakrát v Kosovu.
Antonínova matka Irena Vraštilová, rozená Burska, pochází původně z Polska, z oblasti Choszczno. Do Československa přišla za prací do podniku na výrobu koberců Bytex. V Liberci se seznámila se svým budoucím manželem, Antonínem Vraštilem starším. Roku 1976 se jim narodila dcera Iveta, syn Antonín přišel na svět o dva roky později, 15. listopadu 1978.
Když mu bylo šest let, rodiče se rozvedli a otec od té doby vstupoval do jeho života jen sporadicky. Otcovskou roli zastával spíše dědeček z otcovy strany, František Louda, druhý manžel babičky Margity. „Děda mi ukázal spoustu klukovských věcí, společně jsme rybařili, sbírali jsme houby i březovou kůru, dával mi rady do života, například ohledně vztahů.“
Antonín vyrůstal v centru Liberce, kde se v partě účastnil poměrně divokých dětských bitek: „Hráli jsme si na vojáky, stříleli jsme po sobě z doma vyrobených luků a kuší. K šípům jsme připevňovali jehly, aby se to zabodlo do kůže, z flusaček jsme po sobě stříleli rýži.“ Chodil na základní školu v Barvířské ulici a po vyučování se se spolužáky často střetával s dětmi z nedaleké zvláštní školy. „Oni nás brali tak trochu jako lovnou zvěř,“ usmívá se. „Ale později se z některých z nich stali kamarádi.“ Vzpomíná například na Emila Sivaka, se kterým se později potkával i v boxerském klubu.
Na konci základní školy uvažoval o tom, že by zamířil na střední vojenskou školu. Odradila ho ale zkušenost staršího spolužáka, který tam skutečně nastoupil: „Přijel za námi na prázdniny, měl na sobě uniformu a byl ostříhaný dohola. Vyprávěl, jak je to tam hrozné. Asi měl jiná očekávání a ta disciplína ho semlela, docházelo tam i k šikaně.“
Antonín tedy nastoupil na tříleté učiliště strojírenského zaměření v Liberci. Práce na soustruzích, frézách a jiných obráběcích zařízeních ho bavila, těšilo ho pracovat na malých zakázkách pro firmy z okolí, ale už věděl, že na celý život se tímto směrem vydat nechce.
Po absolvování učiliště krátce pracoval v bývalém libereckém podniku Energomontáže. Vyráběly se tam chladicí trubky pro elektrárny a zaměstnanci vyjížděli na montáže do zahraničí. To Antonína lákalo, ale jako nováček tuto možnost neměl.
Krátce poté, v roce 1997, nastoupil na základní vojenskou službu. Prostřednictvím jednoho známého policisty se snažil dostat k útvaru výsadkářů v Chrudimi, kde očekával akční výcvik. Ještě před nástupem absolvoval v aeroklubu seskok padákem. „Musím podotknout, že se trochu bojím výšek. Ale motivace byla obrovská, tak jsem do toho šel.“ Před seskokem musel překonat silný strach, ale když se snášel k zemi na padáku, obavy ho opustily – do chvíle, než se začal blížit náraz na zem. „Je to docela šupa, proto je potřeba předtím absolvovat pozemní výsadkovou přípravu.“
Na vojnu nastoupil nejprve do Pardubic. „Tam nás ostříhali takzvaně na ostrůvek, což je známkou mazáků. A to by nás mohlo před skutečnými mazáky dostat do problémů.“ Ještě před odjezdem do Chrudimi si proto vojáci zastřihávali zbylé vlasy nůžkami na nehty.
První dny v Chrudimi pro něj znamenaly obrovský stres. Intenzivní fyzický trénink se střídal s drilem udržování pořádku. „Všechno oblečení muselo zařezávat do komínků zarovnaných podle čtvrtky papíru. Nikdy to nebylo správně. Pokaždé nám oblečení vyházeli a museli jsme to dělat znovu a znovu. A za trest kliky a kotrmelce na chodbě.“ Po několika dnech na ně začali dohlížet mazáci, kteří každou nepatrnou známku neupraveného oblečení nebo nepořádku trestali fyzickým cvičením pro celou jednotku.
Každý den ráno museli vojáci absolvovat běh: „Fyzička se mi zlepšovala, nakonec jsem dokázal běžet deset kilometrů i s výbavou.“ Následovala snídaně a výcvik například ve střelbě, plazení, dobývání pozic nebo na překážkové dráze. Někdy odjížděli na několik dnů i týdnů do vojenského prostoru Doupov, kde plnili komplexnější taktické úkoly.
Antonín Vraštil vzpomíná, že jednou je velitelé vzbudili na noční přesun: „Myslel jsem, že to bude jen na pár hodin, takže do výsadkové torby jsem si dal jenom podhlavník. Jenže jsme byli venku tři dny a už jsem neměl možnost se vrátit pro věci. Neměl jsem žádné oblečení, nic. Byla to dobrá zkušenost, člověk si pak už vždycky sbalí správně.“
V létě 1997 zasáhly Moravu a Slezsko silné povodně a vojáci z Chrudimi byli povoláni odklízet trosky po povodních v Ostravě: „Odklízeli jsme bahno z ulic, vynášeli jsme z domů věci poškozené povodněmi, hlídali jsme vytopené oblasti, aby nedocházelo k rabování.“
Tvrdost podmínek základní vojenské služby vedla k tomu, že dva vojáci z Antonínovy jednotky se pokusili o sebevraždu. Jeden z nich zkolaboval při výcviku, a když měl být propuštěn z ošetřovny zpátky k jednotce, pořezal se žiletkou. Druhý hrozil, že se vrhne z okna.
Antonín hodnotí vojenskou službu spíše pozitivně, ale na jejím konci „u vojáků“ zůstat nechtěl. Vrátil se do Energomontáží a později, roku 1998, nastoupil k Policii České republiky.
„Pomáhat druhým, chránit je, ale taky dělat práci, která je trochu akční,“ popisuje Antonín Vraštil svou motivaci pro působení u policie. V rámci přijímacích testů musel absolvovat test fyzické způsobilosti a psychotesty. Dopadly dobře, a tak byl přijat do dvouleté policejní školy v Holešově, kde si mimo jiné dodělal maturitu. Bavily ho předměty jako právo a kriminalistika, naopak si nenašel vztah k matematice nebo psaní na stroji. O prázdninách se účastnil praxe v Teplicích, kde vypomáhal při hlídce zkušeným policistům a účastnil se pronásledování pachatele, který se pokusil vykrást auto.
Během studia na policejní škole potkal svou současnou manželku Ninu a po absolutoriu roku 2000 se společně usadili v Liberci. Nina pokračovala ve studiu na vysoké škole, obor tělocvik a zeměpis, byla také úspěšnou sportovkyní: závodně se věnovala biatlonu a plavání.
Antonín nastoupil na obvodní oddělení Policie ČR ve Vesci na okraji Liberce. „Nechtěl jsem jít na obvod, kde je hodně papírování. Víc mě bavila hlídková činnost na ulici,“ říká Antonín Vraštil. Zúčastnil se také zásahů při nepokojích během fotbalových zápasů a jako policista byl přítomen i demonstracím během sjezdu Mezinárodního měnového fondu v Praze v září roku 2000.
Byrokratická část policejní práce ho ale neuspokojovala. Od kamaráda se dozvěděl, že v Liberci vznikla v rámci Armády České republiky rota chemické ochrany, začleněná do Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Forces). „Chemici z Liberce si udělali velmi dobré jméno už během první války v Zálivu, takže NATO si jejich začlenění vyžádalo,“ vysvětluje Antonín Vraštil.
Odešel od policie, přestože to znamenalo uhradit asi dvacet tisíc korun za své dvouleté studium, a přihlásil se k armádě. Po absolvování dalších fyzických testů a psychotestů byl přijat a v rámci chemické roty mu nabídli místo v četě bojového zabezpečení, tedy u ženistů. „Ženisti jsou takoví lidi pro všechno. Staví mosty, odminovávají, rovnají silnice a zároveň umějí i s trhavinami a tak dále.“
Antonín Vraštil hned na začátku absolvoval pyrotechnický kurz ve Vyškově: „Člověk se tam naučí, jak vyhodit do vzduchu strom nebo železniční most, udělat díru do zdi nebo díru do letištní plochy, aby tam nemohla přistávat letadla. Na všechno jsou vzorečky, počítá se množství trhaviny. Bylo to opravdu těžké, poprvé v životě jsem nějakou zkoušku udělal až napodruhé.“ Navštěvoval také potápěčský výcvik, v němž se naučil překonávat pod vodou překážky, aby tam potápěč-chemik mohl odebrat vzorky.
Brzy po nástupu k jednotce část vojáků odjížděla na misi do Kosova, Antonín však byl u jednotky jen krátce a tentokrát se ještě zúčastnit nemohl.
Jedenáctého září 2001 byl Antonín doma s manželkou a v televizi sledovali teroristický útok na Spojené státy americké. „Ze začátku nám připadalo, že se snad díváme na nějaký film. Ale brzy byla vyhlášena zvýšená letecká pohotovost a začalo to směřovat k první misi do oblasti Perského zálivu.“
Předtím, než v roce 2002 odcestovali do Kuvajtu, absolvovali vojáci speciální testy v laboratoři v Plzni, kde v simulovaných podmínkách pouště dostávali na tělo sondy a vědci zjišťovali, jestli mohou za těchto okolností vydržet v protichemickém obleku. Ve vysokých teplotách dosahujících až padesáti stupňů museli dělat kliky a zvedat činky.
„První Kuvajt byla spíš výcviková mise, příprava na konflikt, abychom se secvičili před větší akcí,“ vysvětluje Antonín Vraštil. Panovaly obavy, že Irák disponuje chemickými zbraněmi, takže přítomnost chemické jednotky byla nepostradatelná. Jejím úkolem mělo být chránit koaliční vojska i samotné obyvatele Kuvajtu.
Během mise pobývali v Základně Dauhá (Camp Doha) nedaleko hlavního města Kuvajtu společně s americkými, německými či polskými vojáky. Hned na letišti je zaskočily vysoké teploty: „Odlétali jsme v březnu, v Kuvajtu bylo o dvacet stupňů víc. Sucho a horko, člověk si na to musel zvyknout. Vím, že spousta kluků s tím měla problémy, ale mně to až tak moc nevadilo.“
Během první mise se cítil dobře, plnil si svůj sen a nepřipouštěl si žádný strach. Chemici z Liberce nacvičovali v poušti odběry vzorků a odmořování vozidel, zatímco Antonín Vraštil a další ženisté jim poskytovali podporu a zabezpečení: „Hlídali jsme je, dělali jsme jim krytí, aby se jim nic nestalo.“
Vojáci se stravovali ve velké americké jídelně s bohatou nabídkou a jednou týdně si na sedm minut mohli zatelefonovat domů. Antonín obvykle volal Nině, i když jí nemohl říkat všechno: „Musel jsem zachovávat určitá služební tajemství. Takže jsem se spíš vyptával, co dělá ona.“
Nina mezitím opustila vysokoškolské studium a znovu nastoupila u policie, tentokrát v Praze.
Roku 2003 odjel Antonín na další misi do Kuvajtu. Přišla dřív, než vojáci očekávali, a někteří to z tohoto důvodu odmítli. „Když se na to někdo psychicky necítil, tak ho nenutili,“ říká Antonín Vraštil. Druhá mise byla podle něj daleko náročnější.
Vojáci se opět soustřeďovali v Základně Dauhá, tentokrát však v blízké době očekávali irácký útok, takže atmosféra byla napjatější. Během cvičné střelby v poušti došlo v české jednotce k nehodě. „Najednou se ozvala slabší rána a jednomu klukovi se pancéřovka rozletěla na rameni. Zřejmě vybuchl jenom motor – kdyby to byla nálož, asi by to nepřežil. Měl neprůstřelnou vestu a přilbu, ale zlomilo mu to klíční kost. Spadl do písku a zůstal ležet. Kluk, který byl blízko něho, se plazil pryč, a najednou taky omdlel.“ Vojáci přivolávali lékaře a sami začali raněné ošetřovat. Vrtulník je potom přepravil do vojenské nemocnice.
Krátce před začátkem útoku se Antonín s částí své jednotky přesunul do centra města Kuvajt. Ukryli se na výstavišti, kde byli připraveni poskytnout spojencům i civilním obyvatelům pomoc při případném chemickém nebo radioaktivním útoku. Chemici z Liberce tam byli společně s vojáky z Chrudimi i z Prostějova. Pokaždé, když byl vyhlášen poplach, se ukrývali v hale mezi kontejnery. Poplach byl hlášen často, i pětkrát za den nebo za noc.
„Stále jsme byli v přilbách a vestách, připraveni nastoupit do akce. Jednou přišel pokyn, že je vyhlášen chemický poplach. Začali jsme si oblékat chemické masky, ale pak se ukázalo, že nešlo o chemickou raketu.“
Vojáci strávili na výstavišti asi měsíc ve značném stresu. „Střídali jsme se na strážích nebo jsme spali. Podstoupili jsme tam také nějaké očkování na antrax. Byli jsme z toho dost psychicky i fyzicky vyčerpaní. Člověk se snažil odreagovat cvičením, udělal jsem si třeba pár kliků mezi lehátky a bylo mi líp.“
Stále navíc očekávali pokyn, že pojedou s americkou armádou přímo do Iráku, kde se chemický útok očekával nejvíce. Američané v té době zahájili ofenzivu na Bagdád. „Ale Kuvajťané nás chtěli mít v centru, abychom jim pomohli v případě chemického útoku na město, takže jsme až do ukončení hlavních bojů zůstali na výstavišti.“
Později jezdili do irácké Basry, kde připravovali terén pro polní nemocnici. „Po cestě jsme vídali krátery a zničenou vojenskou techniku. Mrtvé lidi jsme neviděli.“ Vozili také vodu pro místní obyvatele, kteří se k nim ovšem nechovali příliš přátelsky: „Když voda došla, házeli po nás kameny. Byla tam obrovská tlačenice. Stávalo se, že se na nás valil dav a zpočátku jsme nevěděli, jak na to reagovat, byla to první zkušenost se zvládáním takové situace.“
Během jedné průzkumné cesty do Bagdádu došlo k dopravní nehodě českého auta. Jeden těžce zraněný voják byl v umělém spánku poslán do Čech, kde však v nemocnici zemřel. „Byl to špatný pocit, že mu člověk nemohl nijak pomoci,“ konstatuje Antonín Vraštil.
V takových chvílích byl vojákům k dispozici vojenský kaplan, duchovní církve bratrské Miloslav Kloubek, o kterém Antonín mluví jako o svém příteli. „Byl tam i psycholog, ale lidi se svými problémy chodili víc za tím kaplanem. Míla Kloubek hrál na kytaru, uměl si s lidmi víc popovídat, ten psycholog všechno řešil víc přes papíry.“ Vojáci zřejmě za psychologem nechodili i z obavy, že když přiznají své problémy, budou repatriováni.
V roce 2006 se Antonín zúčastnil mise do Afghánistánu, kam liberečtí chemici cestovali se 102. průzkumným praporem z Prostějova. Antonín si před misí udělal řidičský průkaz skupiny C a oprávnění řídit pancéřovaný land rover. Misi předcházel také intenzivní výcvik ve vojenském prostoru na Doupově. Další výcvik absolvovali v Prostějově, kde se učili čelit nástražným výbušným systémům. „V Afghánistánu se v té době často používaly různé improvizované nastražené výbušniny. Například postavili u cesty osla s pytli na zádech. Vypadal úplně nenápadně, jenže místo zrní byla v těch pytlích trhavina.“ Zatímco v Iráku šlo o střet dvou armád, v Afghánistánu mohli spíše očekávat boj s malými skupinami pod velením islamistického hnutí Tálibán.
Poté odletěli do Fajzábádu, odlehlého horského města na severovýchodě Afghánistánu v pohoří Pamír. Sídlili na malé německé základně a jejich úkolem bylo chránit činnost dalších vojáků, kteří v provincii budovali čističky vody, školy a podobně. Spolupracovali s překladateli z řad místních obyvatel – Afghánci, kteří ještě před rokem 1989 studovali v Československu a jejichž čeština byla na dobré úrovni.
„Nemohu říci, že by se místní lidé ve Fajzábádu chovali nepřátelsky,“ říká Antonín Vraštil. Vojáci si ale nikdy nemohli být jistí, kdo z místních je na straně Tálibánu, a kdo nikoli.
Antonín a jeho kolega Pepa měli za úkol hlídat základnu. K nejdramatičtější situaci došlo během jejich noční hlídky, kdy v blízkosti základny dopadly dva granáty z granátometů. „Vyklidili jsme pozici německým odstřelovačům a šli jsme posílit hlídku na bráně,“ říká Antonín Vraštil a pokračuje: „Největší nebezpečí bylo, že člověk s pancéřovaným autem spadne do nějaké propasti. Byly tam úzké cesty, oslí stezky, k té krajině musel mít člověk obrovský respekt.“
Určitou psychickou zátěž podle Antonínových slov představuje i návrat z vojenské mise: „Když je člověk zvyklý chodit v neprůstřelné vestě a se zbraní, v civilu si najednou připadá jaksi nahý. Taky hůř spí, mívá divné sny.“
Nějaký čas poté byl Antonín přizván na další misi do Afghánistánu a podstupoval výcvik v Doupově. V té době však jeho žena Nina otěhotněla, takže svou účast na misi zrušil. Krátce před narozením dcery Viktorky uspořádali velkou svatební oslavu.
V letech 2009 a 2010 Antonín absolvoval dvě mise v Kosovu. Před odjezdem si dále rozšířil svou kvalifikaci – tentokrát absolvoval odstřelovačský kurz.
Kosovo krátce předtím vyhlásilo nezávislost na Srbsku, Srbové však jeho samostatnost neuznávali. „Dělali jsme patroly, aby Kosované se Srby nepřišli do ozbrojeného kontaktu. Také jsme jezdili na prohledávací operace, aby v místech, kde to vřelo, nebyly poschovávané zbraně.“
Nenávist mezi Kosovany a Srby vojáci vnímali na každém kroku, sami vůči sobě ji však nepociťovali. Obě strany se k nim chovaly poměrně vstřícně.
Rok po návratu se Antonínovi a Nině Vraštilovým narodila druhá dcera Barbora a tak vstoupil do nové životní etapy, kdy se více věnoval rodině. Ve své profesi se zaměřil na výcvik vojáků do zahraničních misí, kterým předává své zkušenosti například s pyrotechnickým průzkumem. Zastával pozici zástupce velitele čety zabezpečení na rotě logistiky 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci.
Ve volném čase se věnoval také zápasům v MMA a grapplingu. „Dnes už chodím na trénink jen jednou za týden nebo za čtrnáct dní, ale komunita zápasníků se mi moc líbí,“ říká Antonín Vraštil a dodává: „Jsem stále voják a jsem rád, že jsem voják.“
Z pozice své profese při natáčení rozhovoru v roce 2025 posuzuje také hrozící konflikt s Ruskem: „Rozhodně si myslím, že bychom neměli ustupovat. Měli bychom se držet principu kolektivní obrany. Pokud Rusko zaútočí na nějakou zemi NATO, rozhodně bychom se měli bránit.“ V této obraně je připraven nasadit vlastní život: „Jako voják skládáte přísahu, kde mimo jiné stojí, že jste připraven v případě potřeby nasadit život. To podepisujete i ve svém osobním spisu. A já jsem k tomu stále připraven. Když má člověk za co bojovat, například za rodinu, ustupovat rozhodně nebude.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příběh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)