praporčík Antonín Vraštil

* 1978

  • „Takže my jsme se připravovali s klukama z Liberce, kteří měli kurz americké armády, byli půl roku v Americe, učili se nové věci. Oni nám to předali, pak jsme jeli do Prostějova, tam byl další výcvik s panem Hypíkem, kde nás připravoval na různé nástražné systémy, protože v Afghánistánu v tu dobu frčely nástražné výbušné systémy.“ – „To jsou miny, nebo i něco jiného?“ – „Je to improvizované. Oni to dají třeba na osla a ten osel tam stojí u cesty uvázaný a vás nenapadne, že místo pytlů se zrním má na zádech třeba trhavinu. To udělali v tom Fajzábádu. Takže proto ty pancéřový land rovery, aby nás ochránily.“

  • „Pak, když jsme byli schovaní v tom krytu, měli jsme přilby, nějaké vesty na sobě, zbraň, stále připravení jít něco dělat, i chemickou masku, ochrannou, jépéčko, pláštěnku… A jednou nebo i víckrát přišel pokyn, že je zároveň i chemický poplach. Člověk neměl úplně informace, tak jsme si mysleli, že už to spadlo. Že spadly ty rakety, a tak jsme si začali oblékat masky. To jépéčko, že už bude nějakej plyn, postřik. Ale naštěstí to bylo jenom cvičný. Nebo ne cvičný, ale ukázalo se, že ta raketa nebyla chemická. Takže tam jsme se schovávali na výstavišti zhruba měsíc. Jídlo bylo občas, občas nám přivezli z toho kempu, anebo spíš jsme byli na amerických KDčkách. Takže měsíc tam člověk jedl nějakou stravu z konzerv nebo respektive z těch amerických plastů.“

  • „Byli jsme v poušti a stříleli jsme na vrak nějakého OT [obrněného transportéru], BVP [bojového vozidla pěchoty], stříleli jsme ty ,kobylky’, pancéřovky, pětasedmdesátky, prostě se to střílelo, všechno odsejpalo, bylo to dobrý. A najednou se ozvala taková slabší rána a jednomu klukovi se ta pancéřovka rozletěla na rameni. Naštěstí zřejmě jenom motor, protože kdyby to byla ta kumulativní nálož, tak to asi nepřežije. Takže se mu to rozletělo, měl neprůstřelnou vestu, měl přilbu, všechno, co měl mít. Ale nějak mu to zlomilo asi klíční kost. Takže ten kluk spadnul do písku, zůstal ležet a vedle něj kluk, co jsem ho znal už dřív, Peci, se začal plazit pryč a najednou taky omdlel. Tak si říkám: Ty brďo, tak to je špatný. Tak jsme začali řvát: ‚Doktor, doktor!‘ Zdenda jim začal pomáhat, začal je nějak ošetřovat.“ – „Měli jste asi nějakou příruční lékárničku?“ – „Ten lékař chvíli zaspal, byl asi překvapený, tak pak tam přijel a…“ – „Český, nebo nějaký jiný?“ – „Český, český. My jsme tam neměli v tu chvíli cizí lékaře. Takže nějak kluky ošetřili, stabilizovali je a zavolali vrtulník, takže si pro ně přijeli přímo ze Základny Dauhá, black hawk, a odvezl je. Takže dobrý, dobrý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 10.11.2025

    (audio)
    délka: 02:43:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Jako voják jsem přísahal v případě potřeby nasadit život. K tomu jsem stále připraven

Antonín Vraštil během mise v Afghánistánu roku 2006
Antonín Vraštil během mise v Afghánistánu roku 2006
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Vraštil se narodil 15. listopadu 1978 v Liberci. Matka Irena, rozená Burska, má polské kořeny. Dětství prožil v centru města, kde vyrůstal převážně bez otce, a důležitou roli v jeho životě sehrál dědeček, který ho vedl k praktickým dovednostem i hodnotám. Už od mládí ho přitahovalo dobrodružství a fyzická aktivita. Po základní škole vystudoval strojírenské učiliště, ale brzy zjistil, že technická profese ho nenaplňuje. Zásadní zkušeností se pro něj stala základní vojenská služba u výsadkářů, která byla fyzicky i psychicky náročná, ale zároveň formující. Po vojně krátce pracoval v civilním zaměstnání a poté nastoupil k Policii České republiky, kde ho lákala především akční složka práce. Postupně však začal hledat větší profesní výzvy, a proto přešel do Armády ČR k liberecké jednotce chemické, radiační a biologické ochrany. Zde prošel náročným výcvikem a specializoval se mimo jiné na pyrotechniku a ženijní zabezpečení. Během své vojenské kariéry absolvoval pět zahraničních misí – dvakrát v Kuvajtu (2002 a 2003), jednou v Afghánistánu (2006) a dvakrát v Kosovu (2009 a 2010). Na misích se podílel na ochraně spojeneckých sil NATO i civilního obyvatelstva, čelil extrémním podmínkám, stresu i reálnému ohrožení života. Zkušenosti z těchto operací později využil při výcviku dalších vojáků. Je ženatý, s manželkou Ninou Vraštilovou má dvě dcery a ve volném čase se věnoval bojovým sportům. Roku 2026 je stále aktivním vojákem v rámci roty logistiky 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci.