praporčík Antonín Vraštil

„Pak, když jsme byli schovaní v tom krytu, měli jsme přilby, nějaké vesty na sobě, zbraň, stále připravení jít něco dělat, i chemickou masku, ochrannou, jépéčko, pláštěnku… A jednou nebo i víckrát přišel pokyn, že je zároveň i chemický poplach. Člověk neměl úplně informace, tak jsme si mysleli, že už to spadlo. Že spadly ty rakety, a tak jsme si začali oblékat masky. To jépéčko, že už bude nějakej plyn, postřik. Ale naštěstí to bylo jenom cvičný. Nebo ne cvičný, ale ukázalo se, že ta raketa nebyla chemická. Takže tam jsme se schovávali na výstavišti zhruba měsíc. Jídlo bylo občas, občas nám přivezli z toho kempu, anebo spíš jsme byli na amerických KDčkách. Takže měsíc tam člověk jedl nějakou stravu z konzerv nebo respektive z těch amerických plastů.“

„Byli jsme v poušti a stříleli jsme na vrak nějakého OT [obrněného transportéru], BVP [bojového vozidla pěchoty], stříleli jsme ty ,kobylky’, pancéřovky, pětasedmdesátky, prostě se to střílelo, všechno odsejpalo, bylo to dobrý. A najednou se ozvala taková slabší rána a jednomu klukovi se ta pancéřovka rozletěla na rameni. Naštěstí zřejmě jenom motor, protože kdyby to byla ta kumulativní nálož, tak to asi nepřežije. Takže se mu to rozletělo, měl neprůstřelnou vestu, měl přilbu, všechno, co měl mít. Ale nějak mu to zlomilo asi klíční kost. Takže ten kluk spadnul do písku, zůstal ležet a vedle něj kluk, co jsem ho znal už dřív, Peci, se začal plazit pryč a najednou taky omdlel. Tak si říkám: Ty brďo, tak to je špatný. Tak jsme začali řvát: ‚Doktor, doktor!‘ Zdenda jim začal pomáhat, začal je nějak ošetřovat.“ – „Měli jste asi nějakou příruční lékárničku?“ – „Ten lékař chvíli zaspal, byl asi překvapený, tak pak tam přijel a…“ – „Český, nebo nějaký jiný?“ – „Český, český. My jsme tam neměli v tu chvíli cizí lékaře. Takže nějak kluky ošetřili, stabilizovali je a zavolali vrtulník, takže si pro ně přijeli přímo ze Základny Dauhá, black hawk, a odvezl je. Takže dobrý, dobrý.“