Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jiří Vondráček (* 1956  )

Ukončit jakékoliv zaměstnání s čistým štítem

  • narodil se 12. září 1956 v Ledči nad Sázavou
  • rodina se přestěhovala do Havlíčkova Brodu
  • koncem šedesátých let členem skautského oddílu
  • po ukončení střední ekonomické školy sloužil na vojně v Kladně
  • po nepřijetí na vysokou školu nastoupil do podniku Zetor
  • roku 1979 se oženil, svatební cestu prožili na Kavkaze v tehdejším SSSR
  • po sametové revoluci v roce 1989 osloven Československou stranou lidovou
  • následně byl zvolen do městského zastupitelstva
  • poté působil jako ředitel Charity na Havlíčkobrodsku
  • opakovaně zvolen do zastupitelstva kraje Vysočina
  • přijal místo krajského radního pro sociální oblast
  • od roku 2016 ředitelem domova pro seniory Stříbrné terasy v Jihlavě

Jiří Vondráček se narodil 12. září 1956 v Ledči nad Sázavou. Jeho otec pocházel přímo z Ledče z rolnické rodiny, ale stal se bankovním úředníkem. Jiřího matka se vypracovala z prodavačky v pekárně na mistrovou v dokončovací dílně montovny. Pamětník má ještě mladšího bratra. Oba rodiče byli věřící a k víře vedli i své děti. Sám Jiří byl také ministrantem.

Dětství v Havlíčkově Brodě

Po Jiřího narození se rodina usadila v Havlíčkově Brodě, kde otec pracoval na pobočce Státní banky a kde pamětník také nastoupil na základní školu. Dnes vzpomíná, jak se mu do školy nechtělo a jak ho to ve škole nebavilo. Tato nechuť do učení ho prý provázela celá školní léta. Rodina bydlela ve služebním bytě přímo v budově Státní banky v centru Havlíčkova Brodu. Jiří tak mohl přímo z okna jejich bytu pozorovat proměny, kterými město procházelo. V tomto ohledu pamatuje například na bourání budov v okolí Smetanova náměstí. Koncem šedesátých let chodil Skauta, konkrétně do oddílu Trojka. Dlouhý čas byl jeho vedoucím katolický kněz Josef Tichý, kterého si velmi vážil. Dodnes Jiří na období s oddílem rád vzpomíná a tvrdí, že Skaut a lidé, se kterými se díky němu mohl setkat, silně ovlivnili formování jeho osobních postojů a názorů na svět.

Ve věku jedenácti let na Jiřího velmi silně zapůsobila okupace vojsk Varšavské smlouvy. Do té doby vyrůstal nepoznamenaný politikou. Pamatuje si však, jak jej v srpnu 1968 jako mladého chlapce velmi zmátlo, když mu maminka sdělila, že na Československo „útočí Rusové“. Od té doby prý politiku začal více sledovat.

I přímo do Havlíčkova Brodu dorazily okupační tanky. „Byli jsme ve služebním bytě, který měl i poplašné zařízení pro případ přepadení banky. Když tanky přijížděly, tak se to tak otřáslo, že to spustilo alarmy.“ Pamětník dnes popisuje, jak s bratrem v té době sedávali často na střeše budovy banky a sledovali okolní dění. Vzpomíná si také, že na samotné budově banky visel nápis, který hlásal: „Na obranu Státní banky nejsou třeba ruské tanky. I to málo, co tam máme, sami sobě uhlídáme. Toho větší kus sebral nám bratr Rus.“

Ústraní v letech normalizace

V roce 1971 nastoupil na střední školu. Po vzoru svého otce směřoval ke vzdělání v oboru ekonomie. Ani na střední ale učení příliš neholdoval. Hned po dokončení školy nastoupil Jiří na vojnu a zamířil k posádce do Kladna. Značnou část vojenské služby strávil jako pomocník finančního náčelníka. Po odchodu z vojny se přihlásil na vysokou školu. Údajně z důvodu „velkého počtu uchazečů“ však nebyl přijat. Nastoupil tedy v Havlíčkově Brodě na pobočku Zetoru. Ve strojírenství pak zůstal prakticky až do roku 1989.

V té době se také seznámil se svou budoucí ženou. Manželka tehdy pracovala ve zdravotnictví. Vzali se roku 1979. Na svatební cestu jeli na Kavkaz a byla to pro Jiřího vůbec první cesta do zahraničí. „Tehdy jsem si udělal obrázek, jak to v tom Rusku je,“ popisuje dnes pamětník další silný zážitek, který nabourával představy o tehdejším Sovětském svazu.

Společně s manželkou vedli poměrně klidný život. S tehdejším režimem se nikdy přímo nestřetli. Setkávali se však s řadou tehdy perzekvovaných křesťanských osobností – kromě zmíněného Josefa Tichého šlo ještě o pozdějšího opata Víta Tajovského nebo o Antonína Jakuba Dudu.

Za lidovce na havlíčkobrodskou radnici

Když přišla sametová revoluce, Jiří se zpočátku do tehdejšího dění nezapojoval a snažil se stát spíše stranou. Pak ho ale oslovili lidé z tehdejší Československé strany lidové. I přes jistou nerozhodnost se nakonec v politice angažoval. Byl zvolen do městského zastupitelstva, kde získal na starost agendu bydlení, sociálních věcí a technických služeb. V Kulturním domě Ostrov učinil prohlášení, že ke své funkci bude přistupovat tak, jak ho to naučil skauting.

Během působení na havlíčkobrodské radnici inicioval například vznik azylového domu pro matky s dětmi a výstavbu dalších sociálních zařízení. Organizoval také výstavbu autobusového terminálu u vlakového nádraží. Jelikož na radnici nastoupil v porevolučním období, měl ve zmíněných sférách volné pole působnosti, což mu umožnilo provádět z dnešního pohledu poměrně odvážné kroky. Zároveň ale podle svých slov vždy dbal na to, aby svou práci dělal zodpovědně.

Dodnes je pamětník členem KDU-ČSL. Tvrdí, že o jeho vstupu k lidovcům rozhodovalo zejména to, že je bral jako stranu, která stála na určitých morálních hodnotách, s nimiž se dokázal ztotožnit. Strana mu prý do jeho práce na radnici nikdy nezasahovala. Jen se mu později dostalo odezvy, že s jeho prací jsou spolustraníci spokojeni.

Z Charity na kraj

Po pěti letech na havlíčkobrodské radnici prošel konkurzem na ředitele oblastní Charity. Jeho úkolem tehdy bylo dát dohromady fungování Charity pro humpolecký a havlíčkobrodský vikariát. Dnes Jiří zdůrazňuje, že charitní činnost musí mít určitý řád. „Charitu nelze dělat diletantsky. Musí stát na řádných pravidlech a základech.“ Po nějakém čase byl opět zvolen na havlíčkobrodskou radnici, kde vydržel šest let. V půlce jeho druhého volebního období mu nabídli místo radního pro sociální oblast pro kraj Vysočina. „V té době už jsem byl tou sociální oblastí zcela pohlcen.“

Jeho první kroky tehdy vedly na ministerstvo práce a sociálních věcí, aby se dotázal, zda v tomto směru existuje nějaká koncepce, kterou je třeba ctít. Bylo mu řečeno, že žádná taková koncepce není. „Nejprve mě to vyděsilo, pak potěšilo a řekl jsem si, že je to fajn a že si to uděláme po svém.“ Jiří tak mohl na kraji plně využít své zkušenosti jak z Havlíčkova Brodu, tak z doby vedení oblastní Charity. „Byl tam obrovský prostor ty věci nastavit. A já si myslím, že se to podařilo,“ hodnotí své působení. I zde se angažoval zejména na poli investic do sociálních služeb a do bydlení. Po čtyřech letech na kraji skončil. Byl tenkrát požádán o pomoc u projektu řešení domova seniorů Stříbrné terasy v Jihlavě. V roce 2019 je tam již třetím rokem ředitelem.

Radosti v životě

Navzdory tomu, jak se mu jako malému do školy nechtělo, dnes o sobě Jiří Vondráček říká, že je věčný student. Když vešel v platnost zákon o sociálních službách, vystudoval inspektorský kurz. Později si dodělal také dvouleté studium v oboru management sociálních služeb. S manželkou vychovali dva syny. Jeden studoval architekturu, druhý se zabývá zemědělstvím a zemědělskou technikou. S jedním ze synů se na chalupě věnuje včelařství. Zároveň rád cestuje. „Spíš už si chci dělat v životě radost. Lidé budou nakonec vždy vzpomínat na to, jak se v životě s daným člověkem cítili. A já bych si přál, abych v tomto směru tu stopu v životě zachoval.“ K současnému dění ve světě se ale stále staví kriticky. „Připadá mi, že dnešní lidstvo se nenabažilo toho konzumního stylu života. Byl bych rád, aby lidé přistupovali k životu zodpovědněji. Aby se poučili z historie a aby ty pozitivní věci přenášeli i na své děti.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV