Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Paul Von Blum (* 1943)

• narodil se 30. března 1943 v USA ve městě Filadelfie židovským rodičům

• otec Peter Von Blum odešel do USA z Německa před nastupujícím nacismem

• v roce 1964 absolvoval bakalářské studium politologie na San Diego State University

• v roce 1967 dokončil postgraduální studium práv na University of California, Berkeley

• na stejné univerzitě působil následujících jedenáct let jako pedagog

• od roku 1980 vyučuje afroamerická a komunikační studia na University of California, Los Angeles

• je autorem deseti knih a řady článků o umění, kultuře, vzdělávání a politice

• od padesátých let 20. století se významně angažuje v hnutí za občanská práva v USA

• pravidelně vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně

Polovina jeho rodiny zahynula v Osvětimi a otec přežil jen díky tomu, že včas emigroval do USA. Paul se narodil ve svobodné zemi, ale jako by nikdy zcela nevykročil ze stínu holocaustu. Jeho rodiče přetavili trauma ze ztráty příbuzných v odhodlání bojovat proti všem projevům útlaku a nespravedlnosti a touto cestou se ubíral celý život i on sám.  

Prosím, dostaň nás z Německa!

Paul Von Blum se narodil 30. března 1943 v americké Filadelfii židovským rodičům. Zatímco otec Peter Von Blum strávil dětství v Berlíně a do USA se přistěhoval jako čtrnáctiletý chlapec teprve v polovině 30. let, matka Selma Eckstein byla rodilou Američankou, dcerou ukrajinských židovských imigrantů. „[Rodiče] byli sekulární Židé, ale předali mi židovské kulturní dědictví. I když nejsem nábožensky Žid, kulturně se za Žida považuji,“ začíná své vyprávění Paul.

Otcovo vystěhování do USA zařídili jeho rodiče Arnold a Golda Blum v roce 1935 ze strachu před nastupujícím nacismem. Také jeho starší sestru Hildegard prozíravě poslali do Švédska. Když situace v Německu překonala jejich nejhorší obavy, začali také oni sami usilovat o emigraci. Dochovaly se desítky dopisů, které napsali svému synovi do USA. V posledních ho zoufale žádají, aby jim pomohl vycestovat. „Moji prarodiče neustále prosili mého otce, který byl teenager a teprve se učil anglicky –  dostaň nás z Německa. Udělej, co můžeš, abys nás dostal z Německa. Je bolestné ty dopisy číst,“ říká Paul Von Blum. Prarodičům se vycestovat nepodařilo. Zahynuli v Osvětimi spolu s nejmladším synem Rolfem a dcerou Hildou, která se dobrovolně vrátila ze Švédska domů.  

Hledal jakoukoli stopu po své rodině

Otec pamětníka se po příjezdu do USA ve 30. letech usadil ve Filadelfii. Zpočátku neuměl slovo anglicky, prošel několika pěstounskými rodinami a po střední škole nastoupil na vysokou. V tu dobu ale USA vstoupily do války a on musel narukovat do armády. Díky perfektní znalosti němčiny se stal členem Armádní zpravodajské služby. „Dostal se do Camp Ritchie a stal se z něj takzvaný ‚Ritchie Boy‘. Byl vycvičen jako vyšetřovatel zajatých Němců,“ vysvětluje Paul Von Blum. Mnozí z Ritchie Boys se podíleli na výsleších vysokých nacistických důstojníků a získali významnou část zpravodajských informací využívaných americkou armádou.

Válečná léta strávil otec v USA jako vyšetřovatel v zajateckém táboře a do Evropy se dostal až po válce v roli armádního tlumočníka. Zde se zašel podívat do jednoho z koncentračních táborů. „Myslím, že to mimořádně poznamenalo jeho psychiku. Zoufale hledal jakoukoli stopu po své rodině. A právě tehdy se podle všeho dozvěděl, že celá jeho rodina byla zavražděna,“ říká Paul Von Blum. Ztráta všech blízkých ho hluboce poznamenala. „I když o tom nemluvil […], měl jsem pocit, jako bych měl Osvětim v obýváku. Vím, že to zní zvláštně, ale tak jsem to cítil. […] Všichni moji přátelé měli z obou stran čtyři prarodiče – a já ne. Občas jsem to řekl nahlas, ale můj otec rychle změnil téma,“ vzpomíná Paul.

Raději ať si myslí, že jsem Němec

Po Paulovi, který se narodil ještě během války, přibyly do rodiny Von Blumových postupně další čtyři děti. Mít hodně dětí byl v USA poměrně rozšířený poválečný trend, u Von Blumových navíc umocněn ztrátou evropských příbuzných. „Mnoho veteránů, zejména obětí holocaustu, chtělo mít hodně dětí. […] Naše rodina byla v tomhle typická,“ říká Paul.

Po válce si otec kvůli obavám z antisemitismu ke svému rodnému příjmení Blum, které bylo v USA vnímáno jako typicky židovské, přidal šlechtickou předložku „von“. Paul v mládí uvažoval o návratu k původnímu příjmení Blum, protože byl na svůj židovský původ hrdý, ale v té době měl za sebou jistou akademickou dráhu a nechtěl vnášet do své profesní identity zmatky.

Trauma z holokaustu přetavil v boj za lidská práva

Z bolestné zkušenosti s německým antisemitismem se u pamětníkova otce zrodilo pevné odhodlání hájit spravedlnost. Trauma ze ztráty rodiny ho přivedlo k levicově orientovanému občanskému aktivismu, v němž viděl způsob, jak se postavit nenávisti a útlaku, které sám zažil. „Uvědomil si […], že stejný rasismus, který zabil jeho rodiče a všechny ostatní, se uplatňoval i vůči černým Američanům. […] Stalo se to jeho životní misí. Myslím, že to mělo i psychologický význam – umožňovalo mu to nemyslet na to, co se stalo jeho rodině,“ vysvětluje Paul.  

„Vyrůstal jsem v rodinném prostředí, kde byla angažovanost pro občanská práva dominantní součástí mého raného dětství,“ říká Paul, který byl do politiky zasvěcen už jako pětiletý v roce 1948. Tehdy se prezidentských voleb účastnila také levicová Pokroková strana (Progressive Party), jejíhož kandidáta rodiče velmi podporovali a doma pořádali na jeho podporu schůze. Paul si také vybavuje, jak si ho asi v patnácti letech vzal otec stranou se slovy: „Přišel čas, abychom si promluvili.“ Čekal poučení o milostném životě, ale místo toho si vyslechl politickou přednášku: „Ten rozhovor nebyl o sexu, ale o socialismu. Dal mi přečíst Komunistický manifest,“ směje se.

Polovina 50. let byla v USA dobou úsvitu hnutí za občanská práva. Byla to také doba začínající studené války a velké nedůvěry vůči levicové politice. V roce 1953 byli odsouzeni za špionáž ve prospěch Sovětského svazu a následně popraveni manželé Rosenbergovi. „Pamatuji si ten smutek, tu hrůzu na tvářích mých rodičů, když se o tom dozvěděli,“ vzpomíná Paul. Ačkoliv byli oba rodiče silně levicově zaměření a měli hodně přátel mezi komunisty, sami členy komunistické strany nikdy nebyli. Chtěli si uchovat svou nezávislost a nevyhovovala jim přísná stranická disciplína. „Komunistická strana trvala na tom, že se musí dodržovat každé pravidlo a každý rozkaz z Moskvy,“ vysvětluje Paul Von Blum.

Satelitní městečko bylo jen pro bílé

Jako válečný veterán dostal otec levnou hypotéku, na kterou si Von Blumovi v roce 1955 pořídili dům v Levittownu, typickém satelitním městečku na předměstí Filadelfie, nově založeném developerem Williamem Levittem. „Co [rodiče] nevěděli, ale brzy zjistili, bylo to, že William Levitt vůbec neprodával domy černošským rodinám. Levitt byl rasista. Byl vnukem rabína, sám byl Žid a všichni byli zděšeni tím, že Levitt v podstatě popíral židovské etické principy,“ říká Paul Von Blum. Levitt nicméně tvrdil, že nejde o rasismus, ale o čistě obchodní rozhodnutí. „Pokud by prodával černým, přišel by o mnoho bílých zákazníků. Proto zavedl politiku prodeje výhradně bílým.“

Rodiče měli v městečku mnoho známých, často se jednalo o židovské rodiny. „Potkávali se s těmito lidmi a přemýšleli, co můžou udělat, aby prolomili rasovou bariéru v Levittownu,“ vypravuje Paul Von Blum, kterému tehdy bylo 12 let a o politiku se již živě zajímal. „Bylo to pro mě mnohem zajímavější než škola. […] Zeptal jsem se, jestli se mohu účastnit některých z těchto setkání, a [rodiče] byli nadšení, že mě mohou vzít s sebou. […] Byli rádi, že si rozvíjím sociální a politické povědomí.“

Noc, která změnila jeho život

Tato levicově a progresivně smýšlející skupina kolem Van Blumových zprostředkovala v roce 1957 prodej jednoho z domů v Levittownu černošským manželům Billovi a Daisy Myersovým a jejich dvěma dětem. Netrvalo dlouho a rodina Myersových se stala jednoho srpnového večera terčem hromadného útoku ze strany bělošských sousedů. „Ta noc změnila můj život navždy,“ říká Paul.

Před domem Myersových se shromáždil dav, lidé skandovali rasistické nadávky a házeli do oken kamení. Opodál stál policista s lahví piva v ruce a jen nečinně přihlížel. „S přibývajícím večerem to bylo horší a horší. Nikdo takovou míru násilí nečekal. Dodnes mám v paměti velmi živé vzpomínky na zuřivý dav před domem na Deepgreen Lane v Levittownu, který vykřikoval rasistické nadávky, ty nejhorší, jaké si lze představit,“ vzpomíná Paul. Teprve k půlnoci udělala policie pořádek. „Byla to velmi traumatizující zkušenost pro všechny. […] Tu noc a následující týdny jsem poznal jak to nejlepší z lidské povahy, lidi s neobyčejnou odvahou, tak její nejtemnější stránky.“

Za sympatie k černochům ho šikanovali

Nepokoje přetrvávaly ještě několik týdnů. Kolony aut radikálních odpůrců integrace projížděly čtvrtí s hlasitě puštěnou písní Dixie, neoficiální hymnou bývalých států Konfederace, a s vyvěšenými konfederačními vlajkami. Kolem domu Myersových demonstrativně vodili černého kokršpaněla jménem Nigger a hlasitě na něj volali. Pro rodinu Von Blumových vše vyvrcholilo o několik týdnů později, když někdo v noci zapálil před jejich domem velký kříž obalený v hadrech nasáklých hořlavinou, v nichž byly zabalené kulky, které vlivem horka vystřelovaly nekontrolovaně do okolí. Jen náhodou nebyl nikdo zraněn.

Lidé se stranili nejen svých nových černošských sousedů, ale všech, kteří s nimi sympatizovali. „Bylo to těžké období, protože lidé z okolí svým dětem zakazovali hrát si s dětmi z rodiny Von Blumových,“ vzpomíná Paul, na kterého lidé na ulici pokřikovali „nigger-lover“ (milovník negrů). „Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že se tak skutečně jmenuji. Když jsem se vrátil do školy, lidé se mi vyhýbali. Stejně tak mým mladším sourozencům. V sousedství jsme zažívali silný pocit izolace. Rodiče nám říkali, že to musíme zvládnout, ale nebylo to snadné,“ říká Paul. V prosinci soud útočníky potrestal, ale šikana ve škole pokračovala dál. Otec nebyl schopen si udržet práci, z každé ho po měsíci vyhodili. V roce 1959 se proto Von Blumovi odstěhovali do Kalifornie. Zde, ve městě San Diego, dokončil Paul střední školu a na vysoké škole vystudoval politologii.

Meyersovi vydrželi žít v Lewittownu ještě několik let, než se také odstěhovali jinam. „Měli velkou odvahu, protože museli čelit otevřenému rasistickému nepřátelství,“ říká Paul. Později se do Lewittownu přistěhovalo několik dalších černošských rodin, dodnes je ale místní černošská komunita poměrně malá.

Zasvětil život prosazování občanských práv

Případ Myersových Paula definitivně nasměroval na dráhu občanského aktivismu, kterému se pak věnoval celý život. „Tehdy jsem se v srdci i duši stal antirasistou. Po událostech v Levittownu se to stalo mým životním posláním,“ říká Paul. „Myslím, že mí rodiče na mě byli hrdí.“ Vedle boje proti rasismu se Paul již od střední školy angažoval také v hnutí proti trestu smrti a později na univerzitě se zapojil do iniciativy usilující o zlepšení podmínek ve věznicích. „Po většinu svého dospělého života jsem se věnoval vězeňskému vzdělávání a snahám o reformu vězeňství,“ vysvětluje Paul.

S vězením měl osobní zkušenost; několikrát skončil ve vazbě kvůli svému aktivismu. V polovině 60. let dostal poměrně kuriózní trest – soudce mu dal na výběr mezi půlročním vězením a nástupem na právnickou školu. Zvolil si druhou možnost a skončil nedobrovolně mezi studenty práva na prestižní Kalifornské univerzitě v Berkeley. „Byl jsem odsouzen k tomu, abych šel na práva. Soudce rozhodl – buď právnická fakulta, nebo šest měsíců ve vězení,“ vzpomíná Paul. „Nakonec jsem se stal advokátem s licencí.“

Během jedné z protestních akcí v 60. letech Paul spolu s dalšími aktivisty obsadil kancelář guvernéra Arizony na protest proti zákonu o bydlení, který považovali za rasově nespravedlivý. Při zásahu policie mu jeden z policistů vyrazil přední zuby. „Jiní utrpěli mnohem vážnější zranění. Pokud je tohle jediné zranění, které jsem utrpěl, byla to podle mě přijatelná cena za mé odhodlání hájit lidská práva,“ říká Paul.

V pocitech euforie prožil několik dní pražského jara

S prstem na tepu doby se Paul stal svědkem mnoha událostí, které v 60. letech utvářely americkou společnost. V roce 1963 se ocitl mezi tisíci účastníky shromáždění ve Washingtonu, kde Martin Luther King přednesl svůj legendární projev „I Have a Dream“. „Byl jsem asi sto nebo sto padesát metrů od něj, když pronášel svůj projev,“ vzpomíná Paul. „Věděl jsem, že ten den vstoupí do dějin.“

V červnu 1968 Paul poprvé vycestoval do Evropy a krátce navštívil také Československo, kde právě vrcholilo pražské jaro. „Byl jsem fascinován tím, co dělal Alexander Dubček. Bylo to pro mě vzrušující, protože mě samozřejmě velmi znepokojovalo, co se děje v celé východní Evropě,“ říká Paul. „Mluvil jsem s lidmi v pražských ulicích. Byli nadšení a mě při tom zaplavil pocit radosti a euforie.“

V Praze se seznámil s několika mladými lidmi, se kterými si potom dopisoval. Neviděl žádný rozpor v tom, že zatímco on byl levicově smýšlející, mladí Češi byli kritičtí vůči komunistickému režimu a vzhlíželi ke kapitalistickému Západu: „Českoslovenští studenti protestovali proti komunismu. To z nich ale nutně nedělalo pravičáky. Protestovali proti mimořádně totalitnímu a represivnímu režimu. A s tím jsem se ztotožňoval. Přestože jsem byl a jsem levicově smýšlející, totalitarismus naprosto odmítám.“

Solidarita Pražanů ho dojala

Když v srpnu 1968 sledoval už z domova sovětské tanky v pražských ulicích, hluboce ho to zasáhlo. O rok později se proto do Prahy vrátil, a to záměrně v srpnu, na první výročí okupace. Tehdy se Československo snažilo omezit cizincům vstup a hranice se západním Německem byly podle Paulových vzpomínek uzavřené. Přesto se mu podařilo dostat se do země oklikou přes Rakousko, když se nenápadně vmísil do autobusu se slovenskými turisty, které na hranicích nikdo nekontroloval.

21. srpna už byl Paul spolu s mnoha dalšími lidmi na Václavském náměstí. Úderem poledne si všichni sedli na zem a zpívali československou hymnu. Policie brzy použila slzný plyn a Paul se spolu s ostatními rozprchl do postranních ulic. „Utíkali jsme ulicí, zatímco z druhé strany přicházela další skupina policie. Najednou jsme se ocitli jakoby obklíčeni. Nevěděli jsme, co dělat. A náhle se v té úzké ulici někde poblíž Václavského náměstí otevřely dveře a lidé nás jednoduše pustili dovnitř,“ vypravuje Paul. „Byla to jedna z nejúžasnějších zkušeností, jaké jsem kdy při nějaké demonstraci zažil! A to jich v mém životě byly stovky a stovky.“

Scéna jako vystřižená z Kafky

V následujících dnech se Paul zúčastnil dalších demonstrací. Předstíral hloupého amerického turistu a přenášel zprávy mezi jednotlivými skupinami demonstrantů. Jeho čeští přátelé považovali situaci za nebezpečnou a naléhavě ho přesvědčovali, aby Československo opustil. Paul nakonec neochotně souhlasil a nastoupil do vlaku směr západní Berlín.

Asi po hodině zastavil vlak ještě na území ČSSR a Paul byl přímo v kupé zatčen a odveden na policejní stanici. Zde ho podrobili výslechu, který probíhal v lámané němčině. Paul trval na tom, že je jen obyčejný americký turista, který přijel obdivovat krásy staré Prahy a o politiku se nezajímá. Přesto mu policisté zabavili nafocený film, na němž měl snímky z demonstrací.  

Poté, co vyjádřil přání se najíst, následovalo něco, co Paul sám popisuje jako „nejvíc kafkovský zážitek mého života“. Ozbrojený policista ho doprovodil do nedaleké hospody, kde si Paul objednal a také sám zaplatil guláš a pivo. Jedno pivo koupil také policistovi, který ho bez okolků vypil. Během večeře mezi nimi nepadlo jediné slovo.

Kolem půlnoci posadili Paula na nejbližší vlak do východního Berlína a důrazně mu doporučili, aby se už do Československa nevracel. Jakmile dorazil do Berlína, okamžitě zamířil k přechodu Checkpoint Charlie do západní části města. „Abych byl úplně upřímný, chtěl jsem se z komunistické Evropy dostat co nejrychleji pryč,“ přiznává Paul.

Inspiroval již několik generací studentů

V 70. a 80. letech pokračoval Paul Von Blum ve své pedagogické dráze na Kalifornské univerzitě v Berkeley a v Los Angeles a současně se stále aktivně věnoval ochraně lidských práv. Stal se uznávaným pedagogem, řečníkem a autorem mnoha publikací. Do Česka se vrátil až po listopadu 1989 a od té doby zde pobýval mnohokrát. Nejčastěji jezdil do Brna, kde pravidelně přednášel na Právnické fakultě a Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a také na univerzitách v Praze, Olomouci, Ostravě a Plzni, stejně jako na různých středních školách v Brně a dalších městech. V roce 2026 bydlel Paul v Los Angeles a stále vyučoval na univerzitě. „Chci inspirovat budoucí generace studentů, aby svůj život zasvětili tomu, že budou prospívat životům ostatních lidí,“ shrnuje Paul Von Blum své životní motto.