Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vomáčka (* 1945)

• narozen 17. července 1945 v Praze

• první roky života prožil v Litvínově, od roku 1952 žil znovu v Praze

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu

• v roce 1962 ho přijali ke studiu architektury na ČVUT, studium nedokončil

• v letech 1966–1969 režisérem vysílání Československého rozhlasu

• 21. srpna 1968 měl službu v budově rozhlasu

• v roce 1981 se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB)

• v roce 1992 objevil své jméno v seznamech tajných spolupracovníku StB, v roce 1999 Nejvyšší soud rozhodl, že byl evidován neoprávněně

• po sametové revoluci působil jako filmový kritik, kurátor výstav výtvarného umění a architektury a průvodce zahraničních zájezdů

• v roce 2023 žil v Praze

Už jako malého chlapce ho fascinovala kinematografie. Matka ho do biografu brala od jeho pěti let, kdy zhlédl Annu Kareninu. Právě tato zkušenost později Josefa Vomáčku nasměrovala k působení ve filmové kritice. Záběr jeho aktivit byl však během života mnohem větší – ještě jako dítě ho nadchla tramvajová doprava propojující sudetské obce a i rozvinutý průmysl v okolí Litvínova, později se věnoval výstavnictví, architektuře nebo cestování. Sametová revoluce mu k těmto činnostem otevřela dveře dokořán.

Na stromech viseli oběšení Němci

Josef Vomáčka se narodil 17. července 1945 v Praze na Karlově Zdeňce a Josefu Vomáčkovým. Matka pocházela z plzeňské kominické rodiny, její otec zemřel ještě před jejím narozením – padl hned na začátku první světové války, kdy ho nešťastnou náhodou jeho spolubojovník v Bosně zastřelil. Otec Josefa Vomáčky vyrostl ve vesnické učitelské rodině. Ve stopách svých příbuzných však nešel, v době, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy, studoval strojírenství na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Zdeňku Vomáčkovou tato událost pro změnu zastihla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Oba se tak nuceně museli přestat vzdělávat, matka během války pracovala na krajském úřadě, otec ve spolku lékárnických grémií. Mimo jiné oba v roce 1942 vstoupili do tehdy ilegální komunistické strany. 

Když byl Josefu Vomáčkovi jeden rok, přestěhovala se rodina do Litvínova. Otec, který po osvobození úspěšně absolvoval vysokoškolské studium, dostal umístěnku do tamních Stalinových závodů. Dětství v pohraničí bylo drsnější než v Praze, kde později vyrůstal. „Hráli jsme si v lese a na stromě tam visela oběšená celá rodina neodsunutých Němců,“ vzpomíná. Podle jeho slov však v okolí spáchalo sebevraždu ještě více osob. V Litvínově měli za sousedy kromě neodsunutých německých rodin i rodiny řecké nebo polské. V krušnohorské obci nastoupil Josef Vomáčka do první třídy. Tehdy už otec pracoval v Praze na ministerstvu chemického průmyslu jako investiční úředník a za svou manželkou a dětmi (Josef Vomáčka měl ještě mladší sestru) jezdil o víkendech.

Roku 1952 se Vomáčkovi odstěhovali do hlavního města, kde žili na Karlově. Získali část rozděleného bytu, v jehož druhé polovině žila se svými rodiči pozdější publicistka Věra Šťovíčková. Jelikož Josef Vomáčka jakožto poválečné dítě nestačil poznat v podstatě nic jiného než totalitní režim, propagandu ve škole příliš nevnímal. „Měli jsme ještě řadu výborných prvorepublikových učitelů,“ vysvětluje. Už tehdy si oblíbil pravidelné návštěvy kina s matkou, která kinematografii zbožňovala. Také ho nadchla tramvajová doprava v Praze, která mu připomínala rané dětství v Litvínově. Mimo jiné chodil do Pionýra a trávil čas venku s přáteli. V průběhu padesátých let jeho rodiče – oba straníci – začali být k režimu více nedůvěřiví. „Chodili k nám různí intelektuálové. Od devíti let mě nechali, abych seděl v koutě a poslouchal je. To mě moc bavilo,“ vzpomíná a dodává: „Nekonečné a divoké byly diskuze okolo událostí v Polsku a Maďarsku v roce 1956.“ Asi v šesté třídě pak začal silněji vnímat komunistickou propagandu, když museli pravidelně ve škole číst ideologické články v Rudém právu.

V šedesátých letech jsme intelektuálně dospívali

V roce 1959 nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií) na pražském Vyšehradě. „Hlavní zábavou byla pro nás tehdy četba. Četli všichni pod lavicemi, diskutovali jsme o knihách mezi sebou, bylo to ohromné,“ říká. Na počátku šedesátých let začal také ještě více chodit do kin a sledoval, jak se společenské poměry v zemi uvolňují. „Začaly se promítat americký filmy. Chodili jsme dopoledne – utíkali jsme ze školy do kin. Byla ta francouzská nová vlna, byly tady ty první americký filmy, začal rokenrol, chodili jsme na Mikiho Volka, na tady ty kapely. Vlastně jsme toho bolševika úplně vystříhali,“ vzpomíná a pokračuje: „Ten osmašedesátej pro nás začal už v roce šedesát. Začali jsme vnímat to otevírající se řečiště informací a narůstajících příjemných chvil a vzrušení z té dobré literatury, divadel, hudby a filmů. Úměrně tomu jsme dost intelektuálně dospívali.“

V roce 1962 ho přijali ke studiu architektury na ČVUT, kde ovšem po prvním semestru skončil kvůli nesplněné zkoušce z geologie. Následující půlrok se živil jako betonář, načež znovu nastoupil na fakultu. Ani tehdy ale nezvládl geologii, a tak ze školy odešel nadobro. Přes své přátele získal místo osvětlovače ve filmových studiích na Barrandově. Působil například u natáčení filmů Starci na chmelu, Romance pro křídlovku nebo Kdyby tisíc klarinetů. Po asi tři čtvrtě roce v roce 1964 nastoupil na vojnu, kterou si odbyl bez větších potíží. Během služby opravoval vojenskou techniku. „Vojáci v té době mezi sebou zažívali minimální šikanu, v kasárnách jsme měli výtečné knihovny. Na jaře 1965 bylo povoleno v areálu kasáren zakládat vojenské kluby, kde se mohl pít alkohol. V rakovnických kasárnách bylo takových klubů zhruba deset, což je dnes už takřka nepochopitelné,“ říká.

Po návratu v roce 1966 nastoupil do Československého rozhlasu, kde prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy – tehdy jako režisér vysílání. Asi hodinu po půlnoci 21. srpna 1968 přišel domů z hospody, už v té době se divil, že slyší hukot letadel, ale přikládal to svému podnapilému stavu. Brzy ráno přišel k Vomáčkovým jeho kamarád ze školy Miloš Sýkora, který jim sdělil, co se děje. Josef Vomáčka nelenil a ihned se vydal do práce. Cestou všude potkával fronty lidí s vyděšenou tváří u obchodů. V budově Československého rozhlasu se začal pomalu dozvídat podrobnosti celé události. „V 7:35 rozrazili polstrovaný dveře a vlítlo do studia snad sedm Rusů se samopalama. Věra Šťovíčková říkala, že neví, jestli se ještě někdy setkáme,“ říká a pokračuje: „Vstal jsem a ten jeden voják mě obešel zezadu a dal mi samopal tím bodcem do zad. Pustili jsme hymnu, to bylo  poslední, co jsem stihl udělat.“ Následující hodiny totiž musel strávit se svými kolegy na vrátnici rozhlasu, kde je hlídali sovětští vojáci. „Pikantní na tom bylo hlavně to, že ještě celý den a půl se vysílalo ze studia 6, které bylo maskované uprostřed budovy, na což Rusové nemohli přijít,“ vypráví. Nakonec se mu podařilo zadním vchodem dostat ven.

Po okupaci se společně s kamarádem z rozhlasu Jiřím Syrůčkem rozhodl, že natočí pořad s názvem Osvobodili nás. „Dostali jsme magnetofon a chtěli jsme jet do všech hlavních měst zemí, odkud k nám v srpnu přijely tanky,“ popisuje. Nejprve si vydali do východního Německa, kde nepochodili. „Lidé tam vyvolali fyzickou potyčku se slovy, že jsme zpropadení kontrarevolucionáři,“ říká. Odjeli tedy do Budapešti. „Začali nám vyprávět o jejich revoluci v roce 1956. Bylo to nesmírně zajímavé, některé věci jsme vůbec nevěděli, ale pro seriál jsme neměli potřebný materiál,“ zakončuje. Tehdy objevil lásku k hlavnímu maďarskému městu, kam se opakovaně vracel. Nakonec ho v únoru 1969 z Československého rozhlasu vyhodili. Nějakou dobu prodával zeleninu v pronajatých stáncích. Nakonec nastoupil do národního mlékárenského podniku Laktos, konkrétně do propagačního oddělení.

Když jsem se uviděl na seznamech, málem jsem zemřel

V Laktosu se brzy uchytil a podílel se například na znovuvzkříšení názvu Jovo. „Před válkou se vyrábělo Jovo v Radlické mlékárně a bylo to úspěšné. Chtěl jsem, abychom se k tomu vrátili, ale podnikový ředitel prohlásil, že Jovo je kapitalistická značka. Asi za rok jsme ředitele přemluvili, že nejde o kapitalistickou značku, ale o první dvě písmena mého jména a příjmení,“ vysvětluje. Tehdy se také začal věnovat svým milovaným filmům. Socialistický svaz mládeže (SSM) Laktosu se spojil se závodní organizací v Supraphonu, kde pracoval jeho kamarád, bývalý kolega z Československého rozhlasu, Ivan Stupčuk, a v Divadle hudby začali pořádat neveřejné projekce snímků pro zaměstnance. „V roce 1973 jsme získali amerického Easy Ridera. Dělal jsem to asi pětkrát, hrozně mě to bavilo pomáhat shánět filmy, které se do normálních kin nedostaly. Získat je bylo složité, většinou jsme ani nechtěli vědět, jak se k nám ty filmy dostaly,“ říká.

V roce 1975 se oženil, o rok později se manželům podařilo vycestovat do Francie, kde se setkali například s Pavlem Tigridem a s řadou přátel jako byli Petr Král nebo Miloš Síkora. V podniku Laktos pořádal zájezdy do zahraničí, kterých se ovšem nikdy nemohl účastnit. Plnil roli člověka, který sháněl zájemce o cestu do ciziny. „Na svou dobu se jednalo o husarské kousky – nebyly žádné elektronické vymoženosti, prakticky se nemohlo telefonovat, všechny kontakty jsem sháněl jen písemně. Taková cesta okolo Japonska nebo putování Čínou do Ho-Či-Minova města, tak to byly opravdu unikáty,“ vzpomíná.

Po deseti letech se stal vedoucím odbytu v Laktosu. Během jeho působení se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Stalo se tak v roce 1981, kdy odjel pracovně s kolegy do západního Německa, protože jako jediný uměl jazyk. Cestou zpátky je na hranicích zastavili a našli u něj v zavazadle západoněmecké noviny, které si koupil. „Za půl roku se mi ozvali, že se chtějí sejít někde na ulici. Mluvili se mnou v autě. Za měsíc mě pak pozvali Bartolomějské. Když jsem to řekl otci, poradil mi, ať jim hlavně nic nepodepisuju,“ vzpomíná. Radou se řídil a na žádném setkání svůj podpis nedal. Ve svazcích StB se pak dočteme, že „dne 23. června 1983 se zavázal ústním slibem a podání ruky ke spolupráci s čs. kontrarozvědkou.“[1] Spolupráci tedy zjevně skutečně nikdy nepodepsal.

„Chtěli po mně čistě ekonomické věci, abych jim třeba hlásil problémy v zásobování mlékárenských výrobků,“ říká. Ve svazku vedeném na jeho jméno zaznívá, že mu bylo nabídnuto pokračování v dosavadní spolupráci s cílem „hlouběji proniknout k zájmovým osobám v objektu a do celé problematiky závodu Laktos Praha.“[1] Je důležité podotknout, že podle dochovaných archiválií odmítl znovu dokument podepsat, avšak „požádal, aby jeho rozhodnutí nebylo bráno jako odmítnutí spolupráce. Zároveň uvedl, že je nadále ochoten pomáhat SNB v jejich činnosti dle svých možností a schopností.“[1] Podle svých slov jim jen nosil zápisy z porad a nikdy jim neříkal nic o konkrétních osobách. V dochovaných svazcích zůstalo zaprotokolovaných 84 schůzek, podle záznamů byla StB s jeho prací spokojena.[1] Jak Josef Vomáčka říká, mimo budovu ředitelství Laktosu se podle jeho slov s příslušníky tajné policie setkal jen šestkrát. 

Jak vzpomíná, v roce 1986 ho sesadili z pozice vedoucího odbytu, podle jeho slov kvůli tomu, že odmítl podepsat spolupráci. „Plat mi snížili o tisíc korun a zbavili mě podpisového práva. I tak jsem ale dál musel vykonávat to, co předtím. Za daleko míň peněz jsem tedy dělal to, co jsem dělal jako vedoucí odbytu,“ vzpomíná. Z dochovaných svazků však vyplývá opak, tedy že StB s ním ukončila spolupráci proto, že byl sesazen ze své pozice a už nemohl dodávat potřebné informace.

V druhé polovině 80. let cítil, že se časy mění, což se mu potvrdilo v listopadu 1989. V Laktosu pracoval až do začátku roku 1990, kdy ho v některých závodech tohoto koncernu místní Občanské fórum (OF) vybralo jako nového ředitele. To odmítl a začal se angažovat v Syndikátu novinářů, kde působil jako vedoucí organizačního odboru. V roce 1992 při pohledu do seznamů spolupracovníků StB zažil nepříjemné překvapení – uviděl v něm totiž své jméno. Zažádal o lustraci, která taktéž vyšla v jeho neprospěch. Celou záležitost dal k soudu. V roce 1999 Nejvyšší soud rozhodl, že byl neoprávněně evidován jako tajný spolupracovník. Závěrem rozsudku se uvádí, že „existence ústního slibu spolupráce konstatovaná v uvedené zprávě byla jednoznačně popřena žalobcem a nebyla prokázána výpovědí svědků, bývalých příslušníků StB, kteří dle uvedené zprávy měli vázání žalobce provést. Jmenovaní svědci si nevzpomínají, že by žalobce ke spolupráci zavázali, a dokonce zpochybnili své podpisy.“ [2]

V letech 1990–1995 byl šéfredaktorem týdeníku PRO specializovaného na kulturu a filmové recenze. Mimo jiné se začal naplno věnovat výstavnictví – první zkušenosti měl už z předrevoluční doby, kdy s uskupením 12/15 v roce 1988 realizovali výstavu na zámku v Kolodějích. Celkem spořádal 249 velkých výstav, od Brém, přes Hamburk, Berlín a Vídeň, ale také v Praze, Chebu a Sokolově. Do roku 2020 se jako autor a moderátor podílel na více než třech tisících pořadů v České televizi a v Českém rozhlase, z toho devět let na pořadu Svět filmu, poté sedm let na Filmovém týdeníku. Je autorem dvou stovek výstav moderního českého umění. V letech 1990–1995 založil tři velké jazzové kluby, deset let vedl marketing stavební společnosti a pořádal cesty za moderní architekturou. V roce 2023 žil v Praze.

[1] Výňatek ze svazku je dostupný v sekci Dodatečné materiály 

[2] Rozsudek je dostupný v sekci Dodatečné materiály.