Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vokolek (* 1947)

• narodil se 1. ledna 1947 v Děčíně

• jeho rodiči byli spisovatel Vladimír Vokolek a Věra Honetschlägerová

• z kádrových důvodů nemohl studovat jedenáctiletou školu (dříve gymnázium)

• studoval Střední průmyslovou školu stavební v Děčíně

• od roku 1967 pracoval jako správce zámku v Nelahozevsi

• v roce 1967 žil a pracoval v klášteře v Oseku

• v roce 1971 se přemístil do Prahy a začal se živit jako restaurátor dřeva

• od roku 1975 byl ve svobodném povolání

• od konce sedmdesátých let neoficiálně vystavoval své výtvarné práce a vizuální poezii na mnoha výstavách doma i v zahraničí

• v osmdesátých letech vyjížděl často do Polska, zblízka sledoval hnutí Solidarita

• v devadesátých letech působil jako redaktor časopisu Host

• v roce 1994 byl šéfredaktorem časopisu Souvislosti

• spoluzaložil nakladatelství Triáda

• po sametové revoluci učil dvacet let na Vyšší odborné škole publicistiky

• od roku 1990 uveřejňoval své básně a eseje v časopisech Host, Literární noviny, Reflex, Tvar a další

• po sametové revoluci vydal množství beletristických knih (Lov žen a jiné odložené slavnosti, Triptych, Krajiny vzpomínek, Obrazy ze Staré říše...)

• založil bytovou univerzitu Mírová 20

• v době natáčení (2022) žil a psal v Milovicích

Život Václava Vokolka nevyhnutelně ovlivnilo rodinné zázemí plné silných osobností ze slavného pardubického rodu Vokolků. Ačkoliv dědečka Václava už nezažil, jeho příběh a osud významné tiskárny byl v rodině stále silně přítomný a promítl se do osudů všech čtyř dětí, včetně otce pamětníka Vladimíra Vokolka.

Václav Vokolek dostal do vínku komunistický převrat v Československu, a prožil tak celé dětství, mládí a velkou část dospělosti v nesvobodné zemi. Politická změna zcela znemožnila otci Vladimírovi umělecky se realizovat a odsoudila ho k pro něj ponižujícím pracím, které ovšem vykonával s pokorou a žil zájmem o umění mimo oficiální proud. I proto se později stalo ústředním životním tématem Václava Vokolka hledání osobní svobody v nesvobodné společnosti. Nacházel ji a stále nachází ve výtvarné a literární tvorbě. Provázela ho od útlého mládí právě díky rodinnému zázemí. Netvořil politické situaci a systému navzdory, ale záměrně zcela mimo něj.

Václav Vokolek se narodil 1. ledna 1947 v Děčíně, kam se odstěhoval z Pardubic jeho otec, básník a literát Vladimír Vokolek, aby zde nastoupil jako ředitel bývalé německé knihovny. On ani nikdo z jeho tří sourozenců neměl velký zájem pokračovat v rodinném prvorepublikovém podnikání zakladatele tiskárny Václava Vokolka.

Po komunistickém puči 1948 se pamětníkovi rodiče světu zcela uzavřeli. V Děčíně zůstali jako zázrakem bydlet v nádherné a obrovské secesní vile po původním německém obyvatelstvu. Otec Václava Vokolka v ní vytvořil jakýsi azyl plný starožitností, které noví místní obyvatelé vyhazovali. Nebyla zde žádná televize, maminka nesměla pouštět rozhlas, vyjma poledního koncertu. Vnější svět přestal být zajímavý. Do bytu nepronikly žádné spartakiády, prvomájové průvody ani budovatelské písně. Základem rodinného světa byla obrovská knihovna jako hradba před všemi budoucími politickými událostmi.

Dědečkovo srdce nevydrželo znárodnění

Pamětníkův pracovitý dědeček Václav Vokolek začal na začátku dvacátého století podnikat, nejprve ve Vysokém Mýtě a později v Pardubicích, kde si zřídil průmyslovou tiskárnu. Současně se vrhl do politiky. „Byl to neobyčejně aktivní a veřejně činný člověk. Za Rakouska-Uherska řečnil na táborech lidu na Kunětické hoře, byl blízkým přítelem Karla Kramáře a členem národní socialistické strany. To, že nikdo z jeho dětí nechtěl ze své podstaty v podnikání pokračovat, pro něj muselo být velkým zklamáním,“ hodnotí tehdejší rodinnou situaci dědečkův jmenovec Václav Vokolek.

Nejstarší syn zakladatele rodu a pamětníkův strýc Vlastimil byl nadějným studentem a posluchačem filozofické fakulty v Praze. Když se zde začal zajímat převážně o umění, jeho otec zpozorněl a syna stáhl zpět do Pardubic, kde ho ustanovil spolumajitelem tiskárny. To všechno v naději, že zůstane zachována rodinná kontinuita.

„Strýc Vlastimil řešil celý den problémy průmyslové tiskárny a po večerech tiskl, coby nakladatel, knihy svým přátelům Halasovi, Reynkovi nebo Demlovi. Dědeček mu to umožnil, aby mu dopřál kontakt s uměleckým světem. Musel být velmi velkorysý a tolerantní, protože knihy samozřejmě vůbec nevydělávaly a tiskárna je v podstatě dotovala. Vyšla zde například Holanova prvotina. Nebylo meziválečného spisovatele, se kterým by se strýc neznal,“ připomíná Václav Vokolek.

V jedné z vepsaných dedikací od spisovatele a kněze Jakuba Demla stálo, že „Bůh mu splatí tento svatý úvěr“. Pro Vlastimila nebyl zisk vůbec důležitý, ale šlo mu o krásnou knihu a zejména o přátelství. V tomto ohledu se stal pro pamětníka vzorem. Později za totality se Vlastimilův byt stal jakýmsi kulturním centrem neoficiální literatury i výtvarného umění a jezdit k Vokolkovým do Pardubic bylo stejné jako jezdit k Reynkovým po Petrkova.

Vokolkovi práci nezadávat

„Když v roce 1950 komunisté tiskárnu znárodnili a dědeček přímo viděl, jak ničí stroje, jeho srdce to nevydrželo a zemřel krátce nato na infarkt,“ uzavírá dědečkův příběh pamětník. Tehdy ztratil svůj ateliér v tiskárně i druhý syn zakladatele tiskárny, malíř a grafik Vojmír Vokolek, a začal se věnovat restaurování fresek. Silně ovlivněn svatým Františkem usilovně pracoval a vzdělával se v oblasti výtvarného umění.

„Nikdy nic nevydělal. V kostelích spal na zemi a pracoval za jídlo. Absolutně pohrdal vším hmotným. Jeho život vystihuje citát z Tomášova evangelia: Rozsekni dřevo, jsem tam. Zvedni kámen a najdeš mě, který se odrážel i v jeho pozdější volné tvorbě duchovních objektů,“ vypráví pamětník. Byl to právě strýc Vojmír, který Václava vzdělal v technice kresby i malby a seznámil ho s moderními výtvarnými styly už jako malého chlapce.

Poté, co Vojmír ovládl v padesátých a šedesátých letech techniku restaurování, začal fresky sám tvořit a vymaloval řadu kostelů ve východních Čechách. Synovec Václav Vokolek mu při práci občas vypomáhal. V sedmdesátých letech ale vydala Královéhradecká diecéze pokyn kněžím, že nesmějí zadávat Vojmírovi práci. Fresky zcela opustil a začal tvořit pod jménem Josef Müller. Svobodně a hojně začal vystavovat svá díla až po roce 1989.

Otcovu sestru komunisté zavřeli. Ona byla šťastná

I nejmladší a velmi krásná dcera zakladatele tiskárny Květa Vokolková žila v askezi, inspirována svatým Františkem. Václav Vokolek se s tetou poprvé setkal až na konci padesátých let. Do té doby žila v noviciátu III. řádu svatého Františka, přičemž deset let působila v civilu na Slovensku, kde se starala a pečovala o nemohoucí seniory. Když v roce 1958 komunisté řád urbanek odhalili, odsoudili ji na několik let vězení za podvracení republiky. Propuštěna byla o dva roky později díky hromadné amnestii politických vězňů.

„Nesl jsem to svého času jako újmu, že Květa byla zavřená, samozřejmě nevinně. Ptal jsem se jí, jaké to tam bylo, a čekal jsem takové ty klasické hrůzy z kriminálu. Jenomže ona mi odpověděla, že to tam byla nádhera. Ty holky, které byly zlodějky nebo prostitutky, ji potřebovaly. Cítila se tam na svém místě, byla tam potřebná a úžasně si rozuměly. Když přišla amnestie, vlastně ji to naštvalo. Takovou výpověď politického vězně jsem nikdy neslyšel. A to byla celá Květa.“

Otec odsoudil komunistický puč okamžitě a zůstal zapomenutý

Pamětníkův otec Vladimír Vokolek se na studiích v Praze, kde ho učil mimo jiné F. X. Šalda, dostal mezi literáty a žil bohémským životem. Nějakou dobu pobýval u svého přítele, opata Břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska. Po uzavření vysokých škol za války se vrátil do Pardubic, krátce se ukrýval před gestapem na Vysočině a na konci války odešel na doporučení Františka Halase do Děčína, kde se oženil v roce 1946 s Věrou Honetschlägerovou z buržoazní rodiny. Jako ředitel místní knihovny působil až do roku 1949. Poté ho funkcionáři národního výboru z politických důvodů sesadili. V roce 1954 byl z knihovny už zcela vyhozen. Když ho po komunistickém puči lákal přítel Jan Vladislav do Svazu spisovatelů, Vladimír to radikálně odmítl.

„Svazy byly pro spisovatele tehdy velmi výhodné. Ale také měly ve stanovách přímo napsáno, že členové musí tvořit v duchu socialistického realismu. To bylo pro otce nepřípustné a odmítl s nimi kolaborovat. Jenomže tím jako spisovatel úplně skončil. Přesně, jak Jan Vladislav předpověděl,“ vysvětluje Václav Vokolek. Nejenže pamětníkův otec odmítal komunistické budovatelské nadšení, které v počátcích sdílelo mnoho jeho přátel z řad dodnes slavných spisovatelů a básníků, ale proti komunistickému puči se radikálně vymezil svojí poemou Únor.

„Vždycky jsem byl přesvědčený, že kdyby se u nás politicky cokoliv změnilo, bude tato báseň samozřejmě v čítankách. Otec zůstal vážně jediný, kdo měl k převratu tak jasnou a bezprostřední odmítavou reakci. A nakonec ji vydal až Martin C. Putna v Knihovně Václava Havla. Otec zůstal absolutně zapomenutý autor. Po roce 1948 pochopil, že toto není jeho svět.“

V pyžamu sledoval rodiče, jak ukrývají báseň

Pamětníkův otec začal po svém vyhazovu z knihovny učit na obecné škole. Kolegové ho však nesnášeli, protože mezi ně absolutně nezapadal a odmítal se přizpůsobit. Většina jeho přátel, kteří ho neopustili, byla v padesátých letech ve vězení. Například Jan Zahradníček nebo opat Jan Anastáz Opasek. I přesto poskytl Vladimír svému synovi Václavovi krásné dětství. „Tatínek byl vzácně vyrovnaný. Svým příkladem mě naučil, že skutečná svoboda člověka nepřichází zvnějšku. Je uvnitř. Takovou svobodu nemůže žádný politický režim člověku upřít. Neměli jsme vůči režimu nenávist. Jen se to prostě nehodilo.“

Pamětník vypráví, jak tajně sledoval rodiče do sklepa v noční košili. „Vidím, jak otec vytrhává ostění v prostorách bývalého mandlu a něco tam schovává. Hned druhý den jsem odtrhl to samé ostění a našel jsem otcovu poemu Únor. Rodiče netušili, že jsme v prostorách mandlu měli bunkr a s klukama z okolí jsme se tam tajně scházeli. Takže já jsem jim v osmi letech předčítal Únor. Je v ní přesně pojmenované ruské nebezpečí, které cítím i dnes.“

V téže době byl rodinný přítel opat Opasek připravený k emigraci. „Měli krizový scénář, že ho bratr z řádu na vrátnici varuje, kdyby se blížila policie, a Opasek přes zahradu uprchne a emigruje do Itálie. Opasek to mému otci naznačil a otec za ním přišel s poemou Únor, aby to v Itálii vydal pod cizím jménem. Jenomže bratr na vrátnici byl patrně agent, následovala domovní prohlídka a Opaska odsoudili ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Kdyby tu knihu tehdy dostali, otec by dostal také doživotí,“ vypráví Václav Vokolek.

Umění musí být vždy v opozici

V šedesátých letech obdivoval Václav Vokolek abstraktní umění a objížděl místa, kde bylo možné státem cenzurované umělce vystavovat. „Cenzura tehdy nedosáhla zdaleka všude. Například muzea nebyla svazová, takže nepodléhala schvalování a všechno záleželo jen na osobní statečnosti některých lidí, kteří se odvážili umělce vystavit. Často to bylo mimo Prahu. Teplice, Liberec, Písek a podobně,“ vypočítává pamětník. Příkladem mohou být výstavy Jana Koblasy a Mikuláše Medka v Teplicích nebo výstava Jana Kotíka v Liberci.

„Některé výstavy trvaly jen tři dny. Například slavné Konfrontace. Mladí umělci, kteří se dostali na vysokou školu, si často odbyli akademii, kterou opovrhovali, a stáhli se do podzemí. Byli bez práce, ale vystavovali neoficiálně pro uzavřenou skupinu lidí a přátel.“ V roce 1967 byly už výstavy moderního umění běžné. „Protože co bylo zakázané, o to byl obrovský zájem a všude panovala chtivost po kultuře. Například v běžné okresní distribuci dávali film Loni v Marienbadu a bylo vyprodáno. Kultura v opozici začala lidi zajímat.“  

Normalizace dala prostor pro osobní msty

V roce 1967 se přestěhoval z historického Děčína do zdevastované krajiny severních Čech, aby se zde stal správcem kláštera v Oseku, nedaleko Litvínova. Zažil zde konec hornické epochy. „Ještě pár let zpět tam byl horník polobůh. Lidé z celých Čech a Slovenska se sem sjeli, aby si vydělali na tu dobu neuvěřitelné peníze. Ale pak je společnost odkopla. Zažil jsem, jak v hospodě s láskou vzpomínali na Stalina a Gottwalda,“ vzpomíná pamětník.

Jako správce kláštera v Oseku se zde setkal a často rozmlouval s místním údržbářem. Během Pražského jara 1968 se ukázalo, že šlo o posledního řeckokatolického biskupa Vasiľa Hopka, který zde byl internován po předchozím krutém mučení a věznění v nejhorších komunistických žalářích. „Na jaře najednou přijela celá delegace a ten pan údržbář vyšel z kláštera v biskupském obleku, šel mi podat ruku na rozloučenou a odjel na Slovensko, kde potom během normalizace zemřel,“ vypráví Václav Vokolek.

V nedalekém Litvínově došlo k osudovému setkání se spisovatelem Josefem Jedličkou a jeho ženou, která prošla Osvětimí. Díky Jedličkovým v Litvínově kvetla kultura. Dojížděli sem přátelé Jan Zábrana nebo Ivan Diviš. Jedlička úzce spolupracoval s Docela malým divadlem. S Václavem Vokolkem navázali hluboké přátelství, které rozdělila až invaze vojsk Varšavské smlouvy. Josef Jedlička emigroval do západního Německa. Václavu Vokolkovi se podařilo poslat mu téměř celou jeho knihovnu. Znovu navázali kontakt až téměř po dvaceti letech.

Srpen roku 1968 pociťoval pamětník jako začátek války. „Po začátku normalizace nastal rozklad společnosti. Vládní představitelé v Moskvě tomu dali přímý vzor. Byla to neodpustitelná zrada. Ale hlavně se normalizace stala prostorem pro osobní msty a vyřizování účtů pod záštitou státu. Na malém Litvínově to bylo očividné.“ Projevilo se to například v místním muzeu, kde pracoval Josef Jedlička, a komunisté kvůli jeho emigraci muzeum označili jako sídlo kontrarevoluce. Začaly čistky.

Hledání osobní svobody

V sedmdesátých letech pamětník zúročil dovednosti, které se naučil od truhlářů v oseckém klášteře, a rozhodl se věnovat restaurování dřeva. Zakázky si Václav Vokolek sháněl sám a tento způsob práce mu zajistil potřebnou míru svobody, kterou vždy vnímal jako základní hodnotu. „Kdybych chtěl nějak bojovat proti normalizaci, tak bych nebojoval proti Komunistické straně Československa, ale proti většině tohoto národa. Proti establishmentu.“ O politiku se zajímal minimálně. Od roku 1971 se začal věnovat psaní a výrobě knih, jež často vznikaly v jediném exempláři, a nadále pokračoval ve výtvarné tvorbě.

Společenské klima bylo během normalizace pro pamětníka i jeho příbuzné strašné. „Už nevidím v této zemi světlo na konci tunelu, jen absolutní tmu,“ řekl otec Václava Vokolka po Antichartě v roce 1977.  Přesto se Václavu Vokolkovi dařilo mimo oficiální proud vystavovat. Bylo to i díky brněnskému kurátorovi a umělci Jiřímu Valochovi. Vystavoval tak například v Muzeu hudby v Olomouci. V Praze představovaly podobné ostrovy svobodné kultury Ústav makromolekulární chemie nebo Divadlo v Nerudovce, kde měl pamětník výstavu v roce 1977.

Václav Vokolek ale vystavoval také v Polsku, kde byl poprvé už v roce 1964. „Koncem sedmdesátých let jsem neměl pocit, že bych byl v nesvobodné zemi. Polsko mělo úžasné kulturní zázemí, avantgardisti zde měli plnou státní podporu, bylo to úžasné prostředí,“ vypráví Václav Vokolek. Oproti Československu zde pamětník vystavoval ve státním galerijním prostoru. V Polsku se také seznámil s Adamem Michnikem a několika dalšími vůdčími postavami Solidarity. „Solidarita byla tehdy na jedné straně zcela přesvědčena o svém vítězství a na straně druhé Poláci počítali s ruským zásahem a v podstatě čekali, kdy přijde.“

V osmdesátých letech se připojil k výuce teologa Milana Balabána a jeho bytové univerzity. Václav Vokolek přednášel o moderním umění a v duchu bytové univerzity přednášel i po sametové revoluci. Po roce 1989 se začal věnovat publikační a redaktorské práci v časopisech Host, Literární noviny, Reflex nebo Tvar. Spoluzaložil nakladatelství Triáda a vydal desítky knih. V době natáčení žil a stále tvořil v Milovicích.