Jana Vohryzková

“Posteskla bych si, že mě moji rodiče nijak neumístili v kontextu židovství. O holocaustu se vědělo, ale neformulovalo se to. Dnes to každý ze školy zná, ale my jsme to neznali, holocaust se ve škole aktivně neprobíral. Druhá světová válka se vyučovala ve formulkách kolem osvobození sovětskou armádou. V raném školním věku mi nikdo neřekl, že jsme Židé nebo že to nevyznáváme, nemluvilo se o tom. Ke mně se to doneslo negativním způsobem zvenčí. Kolem páté třídy se mi začaly některé děti posmívat, ale ony nevěděly, co dělají. Neříkaly přímo, že jsem Židovka, ale když jsme byly na exkurzi na židovském hřbitově, holky mě obklopily a nutily mě udělat znak Levi spojením dvou a dvou prstů. Je to přísaha, jeden z dvanácti základních znaků. Chápala jsem, že mě chtěly donutit prokázat, že jsem Židovka, ale slovo o tom nepadlo. Když dnes slyším o šikanách a utrpení současných dětí, já jsem to tehdy taky tak hrozně brala, že mě holky vyřazovaly. Ale mně nemučily, prsty mi nelámaly, jen mi dávaly ty dva a dva k sobě. Nějak intuitivně jsem věděla, že to nechci říct, a dělala jsem, že ten znak motoricky nezvládnu udělat.”

“Po revoluci tady začal projekt Rodiny po holocaustu, kde pracovalo pět až sedm psychologů, kteří s tím už měli zkušenost. Zpracovávalo se to teoreticky, byly přednášky pro veřejnost, která se o to zajímala. Zároveň u toho po nějaké době byly i terapeutické skupiny pro zájemce, kteří měli nějaký problém, který si chtěli zpracovat, právě z oblasti židovských rodin, smíšených rodin, mlčení a tak dále. Jeden ze vzorců, které znám z teoretického výcviku, je mentální stav oběti - ti zlí nacisté ty ubohé Židy zničili. Nechci to zlehčovat, ti lidé v tom pořád žili. Časté emoční následky byly, že žili ve střehu, měli strach. Moji rodiče to tak neměli, ale znala jsem lidi, kteří měli pořád sbaleno, jako kdyby někam museli, do lágru. Nebo měli zásobu jídla, což bylo v 50. letech asi hodně těžké, ale vždycky něco měli, kdyby se něco stalo.”