Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Vodrážková (* 1951)

Chraň Matku Zemi! Živá planeta je dar, který jsme dostali a musíme ho spolu s lidskou svobodou chránit

  • narozena 4. srpna 1951 v Olomouci

  • dědeček akademický sochař Julius Pelikán, strýc Jiří Pelikán

  • vzpomíná na pronásledování rodiny za nacismu

  • otec a strýc coby reformní komunisté po roce 1968 perzekvováni

  • ztížená možnost studia a práce, dělnická zaměstnání

  • sblížila se s undergroundem, pořádala bytové semináře

  • pod dohledem StB

  • zažila zásah policie na Národní třídě 17. listopadu 1989

Rodinná historie

Bratři Vladimír a Jiří Pelikánové chtěli vybudovat sociální spravedlnost a věřili v myšlenky komunismu. Po vzniku protektorátu se podíleli na odbojové činnosti. Vladimíra v roce 1940 zatkli a do konce války byl vězněn v táboře Breslau a ve věznici Stein an Donau. Jiřího několik měsíců věznilo gestapo a po propuštění se až do roku 1945 skrýval. Rodiče byli internováni ve svatobořickém táboře. „Jeden esesák se tam dozvěděl, že dědeček je sochař. Tak za ním přišel a řekl mu, aby ho portrétoval a aby mu udělal bustu. Dědeček mu řekl, že to neudělá, že esesáky neportrétuje. Za to se mu pomstili a babičku, která byla židovského původu, odvezli do Osvětimi, kde zahynula. Nikdo z rodiny o tom nevěděl... Když se po válce všichni vrátili, tak zjistili, že se babička nevrátila, což bylo veliké trauma,“ vypráví o minulosti své rodiny Iva Vodrážková, dcera Vladimíra Pelikána. Narodila se 4. srpna 1951 v Olomouci.

Dívčí vzdor

Školní rok 1964–1965 strávila s rodiči v Alžírsku. Otec se věnoval lékařské praxi a vyučoval na univerzitě. Pamětnice navštěvovala francouzské lyceum v Oranu, ale jelikož nebyla klasifikovaná, užívala si volna. Po návratu se jí však nepodařilo dohnat češtinu a ruštinu. Nedostala se na střední školu v Olomouci a musela dojíždět na střední všeobecně vzdělávací školu v Litovli. Tam se rozhodla, také po vzoru dědečka – akademického sochaře Julia Pelikána – že se stane umělkyní. Ve škole prožívala i okupaci v roce 1968, kdy mezi studenty i učitelským sborem vládla odbojná nálada. „Já jsem v té době byla náctiletá a chodila jsem na střední školu. Když Rusové přišli, byla jsem velký odbojník proti okupaci. Hnusilo se mi všechno, co souviselo s komunismem, protože jsem to zažila i ve vlastní rodině, generační odpor… Bojovala jsem proti rodičům, kteří byli ateisti a v té době ještě komunisti. Bylo to tenkrát moje krédo, nebýt stejná jako mí rodiče, být proti nim. Dělala jsem všechno, aby se mnou měli doma peklo.“

Střet s mocí strany

Perzekuce otce a strýce, angažovaných reformních komunistů zastávajících významné posty, na sebe nedala dlouho čekat. „Tatínka vyhodili ze zaměstnání, nemohl dělat svoji lékařskou praxi, nemohl učit na univerzitě, sebrali mu řidičák, sebrali mu pas a tak dále a začali ho pronásledovat… Nemohl najít práci a hodně se tím trápil, bál se bolševiků, protože věděl, že můžou hodně… Vybudoval si v domě na půdě bunkr, že kdyby pro něho přišli, tak se tam schová.“ Na konci středoškolských studií bylo Ivě Vodrážkové jasné, že nemá šanci dostat se na uměleckou školu. Nakonec ji přijali na Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, kombinace výtvarná výchova a český jazyk. Z politických důvodů ji vzali pouze jako mimořádnou studentku bez nároku na stipendium a s Damoklovým mečem nad svým studiem v podobě výstrahy, že v případě horší známky než dvojky bude muset školu opustit. Rok tento režim vydržela a poté byla přijata jako normální studentka. Obdobný problém se školou měl i její o dva roky mladší bratr, přes výborný prospěch nesměl jít studovat vysněnou medicínu a skončil na chemicko-technologické fakultě ve Zlíně.

Život v podzemí

Iva Vodrážková školu ukončila v roce 1974. Umístěnkový systém, který čerstvým absolventům určoval jejich první působiště, pro ni místo nenašel. Odešla tedy do Prahy a sehnala si místo aranžérky v textilním podniku. Jediný, koho v novém prostředí znala, byl Milan Kozelka, jedna ze známých postav undergroundu. Spolu s ním také poprvé navštívila byt Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici, centrum nezávislého dění v Praze. Spřátelila se s Danou Němcovou a Věrou Jirousovou a stala se součástí okruhu lidí takzvané druhé kultury. 

Pamětnice bydlela na Vinohradech ve sklepním bytě patřícím politikovi a disidentovi Ladislavu Lisovi. Dnes se smíchem vzpomíná na život v bytě bez zavedené vody a topení. Časem našla místo družinářky a přivydělávala si úklidem domů. Seznámila se s publicistou a hudebníkem Miroslavem Vodrážkou, vykonávajícím v té době dělnická povolání. V roce 1980 slavili svatbu. Žili kulturním životem undergroundu. Pravidelně se účastnili koncertů a společných akcí. Iva Vodrážková navštěvovala přednášky Ivana Havla a její manžel seminář Ladislava Hejdánka. Ve svém bytě v Templové ulici vytvořili společenství mladých lidí okolo filozofa Maxmiliána Durena. Později pořádali semináře, na kterých zaznívaly přednášky například Milana Machovce, Milana Balabána nebo Egona Bondyho. Každou středu se jich účastnilo okolo třiceti posluchačů. U Vodrážkových se hrálo bytové divadlo, vystupovala třeba Vlasta Chramostová, po podpisu Charty 77 pro režim na oficiálních jevištích nepřijatelná. Manželé Vodrážkovi se podíleli na vydávání undergroundového časopisu Vokno. „Žili jsme ve společenství, které bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Myslím, že kdybych chodila na vysokou školu, tak bych se nedozvěděla tolik, jako když jsme chodili na bytové semináře.“

Pod dohledem

Iva Vodrážková Chartu 77 nepodepsala, měla zůstat mimo zájem Státní bezpečnosti, neboť působila jako spojka mezi Prahou a Olomoucí. K pravidelným cestám měla dobrou záminku v podobě návštěv u rodičů. „Jakékoliv informace jsem v Praze získala, ať to byly informace o Chartě, nebo o nespravedlivě stíhaných, tak jsem všechny ty tiskoviny vozila do Olomouce, kde se to pak šířilo dál. Někdy jsem to vozila ve spodním prádle a měla jsem strach. Nebyla to sranda, měla jsem stihomam, stále strach, že za mnou někdo jde. Spousta lidí chodila na výslechy, my také, několikrát jsme měli doma domovní prohlídku, bylo to nepříjemné.“ Pamětnice měla i díky strýci Jiřímu Pelikánovi kontakty mezi bývalými reformními komunisty, znala tak velmi široký okruh lidí a měla velmi dobrou představu o perzekuci a mašinerii režimu. Účastnila se hladovek nebo výstav na Střeleckém ostrově na podporu nespravedlivě stíhaných. To vše spolu s pocitem ohrožení se na ní podepisovalo. „Na konci osmdesátých let už jsem byla opravdu hodně vyčerpaná a unavená z toho všeho.“

17. listopadu 1989 se s manželem vydali na Albertov. Vzhledem k tomu, že demonstraci svolal Socialistický svaz mládeže, očekávala Iva Vodrážková „podraz“, ale čekalo ji překvapení. „Když jsme přišli na ten Albertov, tak to bylo prostě úžasný, najednou tolik lidí a teď všichni ti studenti, co tam tenkrát přednášeli nebo měli proslovy k lidem, byli úžasní. Já jsem si říkala, kde se to v těch lidech bere? Jak to, že to teď najednou v těch lidech je, jak to, že to celou tu dobu nebylo, a teď se to probudilo? Byla jsem nadšená a s Mirkem jsme šli celý ten průvod.“ Pamětnice patřila mezi většinu těch, které policie při rozhánění demonstrace na Národní třídě nechala odejít „bicí uličkou“. Večer pak s manželem strávili pokusy o ověření informace o údajně zabitém studentovi Martinu Šmídovi během policejní akce.

Po pádu režimu se Iva Vodrážková začala věnovat výuce na Základní umělecké škole a rozvíjení své umělecké tvorby.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Jakub Anderle)