Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Anna Vodrážková (* 1930)

• narozena 30. října 1930 v Českých Budějovicích

• otec byl během první světové války strojním inženýrem ve zbrojovce v Petrohradě, matka u dálnopisu v italském Udine

• pamětnice svědkyní bombardování Kralup nad Vltavou 22. března 1945

• v únoru 1948 se účastnila studentského pochodu na podporu prezidenta Edvarda Beneše

• absolventka lékařské fakulty

• mezi lety 1956–1977 působila jako lékařka na tuberkulózní klinice

• spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) na výzkumu tuberkulózy

• v šedesátých letech vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), v roce 1969 byla vyškrtnuta

• mezi lety 1977–1990 krajskou lékařkou statistik

• v roce 2024 žila v Praze

Už jako malá snila o tom, že se stane baletkou. Když Annu Vodrážkovou nepřijali na AMU, nevěděla, co bude dělat. Nakonec jí kamarád doporučil, ať se zkusí přihlásit na medicínu. Péče o nemocné nakonec naplnila celý její život.

Budou těžký časy

Anna Vodrážková, rozená Jiráková, se narodila 30. října 1930 v Českých Budějovicích Anně a Miloši Jirákovým. V jihočeském městě ale nikdy nežila, většinu svého života totiž prožila na Žižkově. Její matka odjela rodit z Prahy do Českých Budějovic, kde působila jako porodní asistentka její maminka. Anna Vodrážková tak přišla na svět za pomoci své vlastní babičky.

Rodiče se seznámili po první světové válce, jejich jediná dcera se narodila, když jim bylo čtyřicet let. Po ukončení studií strojního inženýrství odešel Miloš Jirák za prací do Ruska, kde prožil celou první světovou válku. Usadil se v Petrohradě, kde působil v tamní zbrojovce Siemens-Schuckert. Prožil tam také bolševickou revoluci v roce 1917 a na vlastní oči viděl řečnit Lenina. Brzy poté začal silně vnímat změnu, která nastala ve společnosti. Lidé podle slov jeho dcery měli najednou všeho nedostatek a žili v chudobě. Mladý inženýr viděl na vlastní oči, jak matka jeho kolegy, který pocházel z bohaté rodiny, rozprodává na ulici perské koberce, aby měla na jídlo. Do Československa se vrátil roku 1919, když odmítl nabídku stát se rudým komisařem.

I Anna Jiráková, tehdy ještě Hattanová, prožila první celosvětový konflikt mimo české země. Vyučila se zubní laborantkou a jako žena měla tehdy problém najít si v Čechách místo v oboru. Odešla proto do Německa, kde si našla zaměstnání. Když začala první světová válka, odešla do italského Udine (tehdy ještě na území Rakouska-Uherska), kde působila jako dálnopisec. Podrobnosti o matčině působení na italské frontě si ale Anna Vodrážková nepamatuje. Po vzniku Československa se vrátila zpátky do své rodné země, kde se roku 1920 provdala za Miloše Jiráka.

Anna Vodrážková prožívala šťastné dětství. Roku 1937 nastoupila do první třídy. Vzpomíná na to, když v září 1939 začala druhá světová válka. „Hrála jsem si na dvoře a maminka přišla z nákupu a povídá: ,Začala válka, to je hrozný.‘ Já jsem to dost nechápala, mně to slovo nic neříkalo, ale ona mě upozornila, že budou těžký časy,“ vzpomíná.

Tatínek byl členem sabotážní skupiny

Během druhé světové války se museli Jirákovi roku 1942 přestěhovat z pražského Žižkova do Kralup nad Vltavou. „Tatínek byl totiž členem takové sabotážní skupiny. On pracoval u dráhy ve Vršovicích. Tehdy lokomotivy byly parní a oni přeřezávali trubky, kterými šla pára do motoru, čímž lokomotivu vlastně vyřadili z provozu,“ vysvětluje pamětnice, jak se otec a jeho kolegové snažili škodit Němcům, a dodává: „Protože jeho šéf dostal hlášku, že už hrozí prozrazení, tak všechny členy tý skupiny okamžitě přeložil do různých měst, do Nymburka, do Lysé a nás do Kralup.“ Během války se mnoho železničářů zapojilo do různých sabotážních akcí, které měly často velký význam. Narušení provozu totiž Němcům například způsobovalo problémy se zásobováním válečných front.

V Kralupech nad Vltavou nastoupila Anna Vodrážková do primy místního gymnázia. Ve středočeském městě prožila v posledním roce války bombardování. Nálet 22. března 1945 zničil střed města a přišlo během něj o život mnoho občanů. Nemuselo se tak však stát, protože byl omylem cílen na místní rafinerii, která již nebyla v provozu. Kolem poledne se nad městem rozezněly sirény a o půl hodiny později dopadly první bomby.[1] „Já jsem jela ten den do Slaného k švadleně pro přešitý kabát. Vracela jsem se poledním vlakem do Kralup a začali houkat nálet. A nás nevpustili do nádraží, ale zastavili před tou továrnou, která byla na okraji Kralup, a mezi ní a dráhou byla velká louka. Když odhoukali nálet, tak všichni lidi vyskákali z vlaku a lehali si na zem,“ vzpomíná Anna Vodrážková a pokračuje: „Mně jeden německej voják povídal, ať si lehnu na zem. Bylo to v březnu, bláto, a já jsem mu tehdy odpověděla, že si nemůžu lehnout na zem, protože mám novej kabát. On měl popadl za ruku a strhnul mě na zem. A tam jsem ležela asi tu půl, tři čtvrtě hodiny, co ten nálet trval.“

Je záhodno zmínit, že jeden z bratranců Anny Vodrážkové byl armádní generál Tomáš Sedláček. Ten prošel za války v Anglii výsadkářskými kurzy. V roce 1944 byl převelen na východní frontu na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po válce působil jako profesor na Vojenské akademii v Praze. Roku 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu vězení. Propustili ho během amnestie v roce 1960.

Na AMU jsem nemohla, tak jsem šla na medicínu

Po osvobození se Jirákovi vrátili do Prahy, na Žižkov, kde Anna Vodrážková pokračovala ve studiu gymnázia na Sladkovského náměstí.  Jelikož od dětství milovala balet, chtěla po maturitě pokračovat na Akademii múzických umění, která však v roce 1950 pro nedostatek zájemců baletní obor neotevřela. Anna Vodrážková nevěděla, čemu jinému by se měla v budoucnu věnovat. Nakonec ji přesvědčil její kamarád (a budoucí manžel), aby se zkusila přihlásit na pražskou lékařskou fakultu. Učinila tak a přijali ji. V únoru 1948 se s dalšími studenty účastnila studentského pochodu na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Detaily z celé události si už nepamatuje, ovšem podle svých slov se později od průvodu odpojila a na Pražský hrad už nedorazila.

Komunistický převrat vnímala negativně, ale život musel jít dál. Na konci studia se provdala za doktora práv Milana Vodrážku, se kterým později vychovala dvě děti. Po absolvování lékařské fakulty dostala umístěnku do středočeské Prosečnice, kde pracovala v tuberkulózním sanatoriu. Domů na Žižkov se dostala, jen když neměla službu, většinou ve středu a na sobotu a neděli. Jednoho dne už měla během své služby po vizitě, všichni pacienti byli v pořádku a v kuchyni se připravoval oběd. Pacienti si měli pochutnat na ovocných knedlících, ale zdejší kuchařka byla na všechno sama. Mladá paní doktorka jí proto nabídla pomoc. Práce jim šla hezky od ruky, knedlíky už byly téměř hotové, když najednou zazvonil zvonek. Do léčebny přijela na návštěvu stranická delegace vedená manželkou tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. Když při prohlídce kuchyně Zápotocká zjistila, že se na přípravě oběda podílela paní doktorka, nechtěla věřit vlastním uším. „To je krásný socialistický čin!“ pronesla tehdy ohromená Zápotocká. A za čtvrt roku už paní doktorka pracovala na II. tuberkulózní klinice v Praze-Veleslavíně. Zde působila na
stejném oddělení až do roku 1977.

Po roce 1968 neprošla prověrkami

S rodinou žila Anna Vodrážková i nadále na pražském Žižkově. Ačkoli nikdy nesouzněla s komunistickou ideologií, v šedesátých letech vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), aby mohla pokračovat ve své práci na klinice. Od druhé poloviny šedesátých let se podílela na výzkumu, který měl najít levnější alternativu léčby tuberkulózy. Na tomto výzkumu spolupracovala s britskými lékaři, a tak několikrát v následujících letech navštívila Londýn. Uvolněnou atmosféru Pražského jara v roce 1968 silně vnímala, ovšem nevěřila, že by reformní komunismus dokázal něco zásadně změnit. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy ji zastihla doma na Žižkově. Pak už události nabraly rychlý spád. Její manžel Milan byl za pomoc na přípravě vysočanského sjezdu vyloučen z komunistické strany a vyhozen z práce, ona byla ze strany vyškrtnuta. Ještě předtím však stihla na svém oddělení zaměstnat komunisty vyhozeného redaktora Československé televize Karla Kyncla. Normalizační léta prožila tak jako všichni lidé, kteří neprošli prověrkami po roce 1968. Cesty do Londýna skončily a obě její děti měly později problémy s přijetím na střední a vysokou školu. Změnu režimu po sametové revoluci uvítala Anna Vodrážková s nadšením. V roce 2024 žila v Praze.

 

[1] PLAVEC, Michal. Stále živá historie: Bombardování českých a moravských měst za druhé světové války zůstává stále žhavým tématem. Online. Paměť a dějiny. Roč. 2014, č. 02, s. 37–46. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1402/037-046.pdf. [cit. 2024-02-27].