Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vlčková (* 1940)

• narodila se 21. dubna 1940 v Hlinsku

• v červnu 1942 byla svědkyní razie gestapa v souvislosti s děním v nedalekých Ležákách

• osvobozenecké boje přečkala v Držkově

• na jaře 1946 se rodina přestěhovala do Doupova

• roku 1951 se do města začali stěhovat vojáci a psovodi

• roku 1953 byl v Doupově zřízen VVP Hradiště a místní obyvatelé se museli vystěhovat

• rodina Holubových tam i nadále provozovala obchod a odstěhovala se až v květnu 1955 do Lomnice

• roku 1961 se pamětnice provdala, žila v Leskově a později v Klášterci nad Ohří, kde pracovala v tamní porcelánce

• v době natáčení, roku 2025, žila v Klášterci nad Ohří

Když přijela do Doupova poprvé, bylo jí šest let a okamžitě si ho zamilovala. Na překrásném náměstí rostly vzrostlé stromy, stály tam kašny, kostel, radnice, kino, lékárna, kampelička nebo pekárna. Obchod, který spravovali její rodiče, se nacházel v Nádražní ulici a dalo se v něm nakoupit i bez lístků, na volný prodej.

Než byl v obci zaveden místní rozhlas, chodil po ulicích místní obchodník s bubínkem a vyhlašoval zprávy. Okolní příroda byla pro děti prostorem plným dobrodružství. To všechno ale skončilo jediným rozhodnutím. V roce 1953 byl v Doupovských horách zřízen vojenský újezd Hradiště. Město i přilehlé obce zanikly a všichni obyvatelé byli vystěhováni.

Pamatuji si, jak po okolí chodilo gestapo

Marie Vlčková, rozená Holubová, se narodila 21. dubna 1940 v Hlinsku Marii a Otakaru Holubovým. Její rodiče se seznámili v obchodě, který patřil otcově rodině a kde maminka pracovala jako prodavačka. Po svatbě se přestěhovali k jeho babičce, která měla malé hospodářství, takže měli dostatek jídla a netrpěli bídou.

Jen několik kilometrů od jejich domova se nacházela osada Ležáky, kde za války československý odboj ukrýval radiostanici Libuše. K odbojové činnosti ji využívala také parašutistická skupina Silver A, která se podílela na atentátu na Reinharda Heydricha. Po jejím prozrazení obklíčilo Ležáky gestapo a 24. června 1942 byly všechny domy vypáleny a většina obyvatel zavražděna.

Když vypálili Ležáky, byly Marii pouhé dva roky. Přesto si pamatuje, jak po okolí chodilo gestapo. „Hrála jsem si na dvorku, a když jsem viděla, jak se blíží chlap v dlouhém koženém kabátě a klobouku na hlavě, tak jsem se utíkala schovat,“ vypráví pamětnice. 

Před blížící se frontou nás otec odvezl 

Ke konci války, když se k Hlinsku blížila fronta, odvezl otec rodinu do bezpečí. Malá Marie s mladší sestrou Jarmilou a matkou přečkaly nejtěžší boje u babičky v Držkově. Dědeček byl členem Sokola a spravoval místní sokolovnu, kde byli ubytováni sovětští vojáci, kteří se vraceli od Berlína.

Vojáci dědovi opakovaně nabízeli koně. „Když děda koně nechtěl, dali mu alespoň houni, deku, kterou koně přikrývali. Byla krásně červená,“ vzpomíná Marie Vlčková. „Odnesl ji k ševci, který bydlel vedle nás. Ten houni rozebral a ušil nám z ní teplé válenky. Náramně se nám pak hodily, protože v Doupově bývaly kruté zimy.“

Koncem roku 1945 se otec od svého bratra dozvěděl, že se v Doupově uvolnil největší obchod, který přešel do státní správy. Bratr tehdy pracoval v Kadani v Hospodářském družstvu na umístěnku. Otec odjel do Doupova zařídit všechny potřebné formality a začátkem roku 1946 se vrátil pro maminku. Společně připravili bydlení a na jaře se do Doupova přestěhovaly i jejich dcery včetně matčiných rodičů.

Německé knihy gardy házely na hromadu a pálily je

Když se do Doupova nastěhovali, většina obyvatel byla německého původu a Čechů bylo ve městě jen málo. „V místním klášteře byli jezuité, později je však vystěhovali. Klášter byl založen už za Marie Terezie,“ vypráví pamětnice. „Gardy v klášteře i v místním gymnáziu vyhazovaly všechny německé knihy na hromady a pálily je. Tatínek si domů dvě přinesl.“

Po odsunu Němců zůstaly ve městě jen dvě německé rodiny a Doupov se již nikdy nepodařilo plně dosídlit. Češi většinou opuštěnými domy jen prošli a vzali si z nich, co se jim hodilo. Otec s matkou trávili celé dny v obchodě a s výchovou dcer jim pomáhali matčini rodiče. Společně hospodařili na zahradě u domu a Marie s kamarády často běhala po okolních lesích.

Kdo neměl na čele křížek, dostal rákoskou

Pamětnice si Doupov okamžitě zamilovala a v září tam nastoupila do školy. „Když mě maminka vedla do první třídy, bylo po bouřce,“ vypráví. „Už jsem uměla číst a na hodinách jsem se často nudila.“

Před Velikonocemi, na Škaredou středu, musely děti ráno před vyučováním do kostela. „Farář nám udělal na čelo křížek z popela. Když na hodině náboženství někdo neměl křížek, dostal rákoskou,“ vzpomíná Marie Vlčková. „Na základní škole jsem chodila do Pionýra. Skládali jsme slavnostní slib, slavily se narozeniny státníků, recitovaly básně a zpívaly písničky.“

Když přišla měnová reforma, matka se zlobila

Potraviny se vydávaly na lístky, protože tak vycházely levněji, zatímco ve volném prodeji byly drahé. „Maminka s babičkou dávaly dohromady šatenky a počítaly, co by nám mohly koupit,“ vypráví pamětnice. „Oblečení se nastavovalo, prodlužovaly se rukávy i sukně. Maminka se zlobila, když přišla měnová reforma a lístky skončily. Za rok mi totiž mělo být čtrnáct let a mladiství měli vyšší dávky na potraviny.“ 

Během měnové reformy přišla Marie se sestrou o úspory, které si střádaly. „Z každého důchodu nám děda s babičkou dali deset korun a šli to s námi uložit do kampeličky. Když přišla reforma, měly jsme za naspořené peníze dostat jen jednu korunu. Máma vzala naše vkladní knížky a hodila je do kamen,“ vzpomíná.

Vojenský prostor nám vzal domov

Poklidný život uprostřed Doupovských hor byl během krátké doby nenávratně zničen. Na základě rozhodnutí československé vlády se zde začal budovat vojenský prostor. Do Doupova nejprve dorazila policie s psovody a po roce 1951 i armáda. Na začátku roku 1953 byl rozhodnutím ministerstva oficiálně zřízen VVP Hradiště a město Doupov spolu s přilehlými obcemi definitivně zaniklo.

Poslední oslava Svátku práce před vystěhováním Doupova byla velkolepá. Několik dní předem místní uklízeli ulice a psovodi připravovali alegorické vozy. „Lidé se shromáždili a v průvodu šly matky s kočárky, lesáci na koních i děti. Sice jsme provolávali slávu Gottwaldovi a Stalinovi, ale bylo to moc pěkné,“ vzpomíná Marie Vlčková.

Všichni místní obyvatelé se museli vystěhovat do přilehlých obcí – Kyselky, Lomnice, Šemnice a dalších. Rodina Holubových však díky provozování obchodu mohla ve svém domě zůstat a dál zásobovala vojenské posádky i lidi, kteří se na statku starali o dobytek. Marie Vlčková každé stěhování svých kamarádů oplakala.

Všechno bylo zničené

Po roce 1953 se v opuštěných domech konal výcvik policie a později i psovodů, kteří cvičili psy pro Pohraniční stráž. Než se Holubovi odstěhovali, byli se ještě podívat v kostele na náměstí. „Když jsem viděla, jak je všechno zničené, bylo mi to líto. Dřevěné varhany ležely rozházené po zemi, sochy byly potlučené. Zničila to armáda, která přišla do vojenského prostoru,“ dodává pamětnice. 

Doupov rodina opustila 17. května 1955, v den sestřiných narozenin. „Nikam jsem nechtěla a pořád jsem říkala, že odsud nepůjdu. Odjelo několik aut a já jsem jela až tím posledním,“ vzpomíná. Po přestěhování do Lomnice vystudovala Marie Vlčková v Karlových Varech jedenáctiletku Antonína Zápotockého. Přála si být zahradnicí, ale rodiče byli proti, a tak dál ve studiu nepokračovala.

V květnu 1961 se provdala za hajného a bydleli v hájence v Leskově. Zůstala v domácnosti, starala se o své dcery a o hospodářství, příležitostně pracovala v lese. Později se s dcerami přestěhovala do Klášterce nad Ohří, kde pracovala v místní porcelánce. O politické dění se nikdy nezajímala a nabídku ke vstupu do KSČ nikdy nedostala. V době pádu komunistického režimu, během sametové revoluce v roce 1989, se do listopadových událostí nijak nezapojovala.

Pouto na celý život

Přestože v Doupově žila jen deset let, je s tímto místem dodnes hluboce spjatá. Moc ráda by se tam ještě někdy vrátila, ale do vojenského prostoru je přísný zákaz vstupu. Když jí před lety nabídli možnost jet s průvodcem a bývalými obyvateli zpět do Doupova, neváhala proto ani vteřinu.

Místo, kde bydleli, poznala jen díky kašně, která stála u jejich domu. Dnes je tam pouze travnatá plocha. Ze zbytku šeříku, který tam rostl, si Marie Vlčková ulomila poslední větvičku a ze země vyrýpla trvalku, kterou před svým domem pěstuje dodnes...