Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Vlčková (* 1958)

Rodina je pro mě nejpřednější

  • narozena 3. července 1958 v Šumperku

  • otec pamětnice, Jaroslav Mézl, byl za války příslušníkem československého vojska ve Francii i spolupracovníkem gestapa v protektorátu

  • po válce byl otec uvězněn

  • propuštění se dočkal v polovině 50. let

  • matka pamětnice Božena Bagiňská se po válce zapojila do protikomunistického odboje

  • matka zatčena a vězněna

  • ve vězení se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Mézlem

  • v 50. letech se rodiče pamětnice vzali

  • usadili se na severní Moravě

  • rodiče pamětnice byli neustále sledováni a šikanováni StB

  • matka pamětnice zemřela na rakovinu na podzim roku 1968

  • otec zahynul za nejasných okolností v roce 1970

  • po smrti rodičů byli sourozenci rozděleni

  • pamětnice žila se sestrou Annou u nevlastní tety

  • v 70. letech se Božena vdala a usadila se v Holešově

Božena Vlčková prožila nelehký život, už od raného dětství se musela potýkat se složitou rodinnou situací. Oba její rodiče prošli na přelomu čtyřicátých a padesátých let komunistickými věznicemi, poté směli žít jen v pohraničí pod neustálou kontrolou. Několikeré stěhování, materiální nedostatek i nezvané návštěvy v podobě StB, to byly životní podmínky a situace, které nesmazatelně ovlivňovaly její dětství. Po smrti rodičů směla žít jen se sestrou v pěstounské péči u nevlastní tety, její další sourozenci putovali k příbuzným napříč celou Moravou. Snad právě proto se brzy vdala, toužila založit vlastní rodinu a žít konečně normálním spokojeným životem v klidu a zázemí.

 

Otcova hanácká rodina

Otec pamětnice Jaroslav Mézl přišel na svět v roce 1920 v hanácké obci Otaslavice u Prostějova. Rodina měla pravděpodobně židovský a snad i německý původ, později si ale někdo z předků změnil příjmení Meissel na více tuzemsky znějící Mézl. Jaroslavovi rodiče Josef a Anna v obci vlastnili hospodářství čítající jak polnosti, tak i les a hospodářská zvířata. Jaroslav vyrůstal se dvěma sourozenci, starším bratrem Josefem a mladší sestrou Annou. Ve druhé polovině třicátých let začal studovat reálné gymnázium v Prostějově, které ovšem po vzniku Protektorátu Čechy a Morava opustil, aby se mohl vydat do zahraničí a připojit se tam k protinacistickému odboji.

 

Mezi odbojem a gestapem

O odbojové činnosti Jaroslava Mézla za druhé světové války toho rodina pamětnice příliš neví. „Pro nás to bylo tabu. Rodiče se o tom nebavili, ani maminka, ani tatínek. Asi to nebylo moc příjemné, anebo nechtěli zatěžovat nás děti,“ vypráví Božena Vlčková. Jisté je, že její otec odešel na Západ na popud svého prastrýce, divizního generála Ondřeje Mézla. Jaroslav o svém záměru rodičům neřekl a svoji dobrodružnou cestu započal útěkem ze školního výletu. Paměť národa má k dispozici část poválečného vyšetřovacího spisu Jaroslava Mézla, dejme mu tedy slovo: „Začátkem roku 1940 jsem utekl přes Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Francie, kde jsem byl přijat do čsl. zahraniční armády. Účastnil jsem se bojů ve Francii s 1. pěším plukem, byl jsem raněn. Po kapitulaci Francie jsem byl internován v Agde. Odtud se mi podařilo dostat se přes Marseille do Casablanky, kde bylo soustředěno více Čechoslováků.“ Z protokolu ze dne 14. července 1945 dále vyplývá, že Jaroslav Mézl se v Casablance pohyboval celý rok na svobodě. Maroko v té době ale spadalo pod nadvládu francouzského vichistického režimu, tedy do sféry vlivu nacistického Německa. V roce 1942 došlo k zatčení Jaroslava Mézla a jeho předání gestapu ve Francii. Po výsleších a měsíčním věznění se dostal do protektorátu, kde do podzimu 1944 pracoval jako úředník cukrovaru v Němčicích na Hané. Koncem srpna se vydal na Slovensko, kde se dostal do 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Zde se zúčastnil partyzánských bojů a později prošel zpravodajským výcvikem. V polovině října se přesunul na střední Moravu, kde měl odhalovat konfidenty gestapa a navázat spojení s partyzánskou skupinou RICHARD.

Z disertační práce Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944 – 1945 historika Vladimíra Černého vyplývá, že na podzim 1944 došlo v Prostějově k zatčení Jaroslava Mézla gestapem. Jestli ho gestapo mučilo, nebo ho k prozrazení partyzánských aktivit přimělo vydíráním či prostou vidinou záchrany holého života, není zřejmé. Jisté je, že zmíněný historik považuje Mézla po jeho zatčení za spolupracovníka gestapa. Krátce po osvobození došlo k jeho zatčení československými státními orgány a uvěznění na pražském Pankráci. Následně začalo jeho vyšetřování a obvinění z kolaborace s nacistickou protektorátní mocí.

 

Nejasný původ matky

Původ maminky Boženy Vlčkové není rodině dodnes zcela znám a obestírá ho řada spekulací a dohadů. V rodině se traduje příběh, dle kterého se v roce 1929 babička pamětnice Bożena Bagińska vracela na lodi odněkud ze zahraničí do rodného Polska, přičemž se nacházela již v pokročilém stupni těhotenství. Pamětnice vypráví: „Bylo nám řečeno, že na lodi byl také přítomen Ota Konopčík ze Starého Města u Šumperka a maminku tam pomohl porodit. A asi to bylo dost komplikované, protože její matka u toho porodu zemřela. Ota Konopčík nevěděl, co s novorozeným dítětem, takže si ji vzal asi na půl roku domů. Zakrátko začal žít se svojí novou manželkou a ta si nepřála toto miminko, takže musel najít v Polsku rodinu dítěte a tam ji přivezl a předal.“ Božena Bagiňská měla vyrůstat asi do roku 1944 v Polsku, odkud se z neznámých důvodů přestěhovala zpět, tentokrát již do protektorátu. „Když jí bylo asi patnáct, Ota Konopčík si ji vzal chvíli k sobě, jenže ona byla taková nespoutaná a neuměla se přizpůsobit, tak musela od té rodiny odejít,“ doplňuje informace o osudu své matky pamětnice.

 

Láska z vězení

Po věznění ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci proběhl s Jaroslavem Mézlem soud v Olomouci, kde si vyslechl hrdelní rozsudek, změněný později amnestií prezidenta Klementa Gottwalda na trest odnětí svobody na doživotí. Výkon trestu nastoupil do mírovské věznice. Jaroslav Mézl prošel více věznicemi, a to i Jáchymovem, kde musel pracovat v uranových dolech.

Maminku pamětnice čekal po válce podobný osud, soud a vězení. Z jakého důvodu se tak ale stalo, dodnes Božena Vlčková neví a pouze k tomu uvádí následující: „Rodiče se seznámili u soudu, kdy odsuzovali otce, a maminku teprve přiváděli. Tam se poznali a maminka se do něj zamilovala a po propuštění za ním jezdila právě do toho Mírova.“ V publikaci kolektivu autorů Drahotuše: Historie a přítomnost je uvedeno, že v roce 1948 rozšiřovala mládež z katolické sportovní organizace Orel v Drahotuších na Přerovsku protikomunistické letáky. Do této činnosti se pravděpodobně zapojila i matka pamětnice Božena Bagiňská. Odbojové dění ale neuniklo pozornosti StB. V únoru následujícího roku proběhlo zatýkání a při pozdějším krutém vyšetřování se museli mladí lidé přiznat k účasti ve smyšlené protistátní skupině Bečváři z rokle. Koncem června 1949 došlo v Olomouci k odsouzení devíti lidí, včetně Boženy Bagiňské, která si vyslechla trest odnětí svobody na osm let.

 

Rodiče pod dohledem

Z vězení se dostala jako podmínečně propuštěná po čtyřech letech v roce 1953. „Maminka poté chodila za tatínkem do kriminálu a snažila se vyřídit jeho předčasné propuštění,“ vzpomíná pamětnice. V archivu Pražského hradu se nachází záznam žádosti o milost pro Jaroslava Mézla z roku 1956. Tato žádost pravděpodobně dostála vyslyšení, protože na podzim toho roku státní orgány otce pamětnice propustily, a mohla se tak konat jeho svatba s Boženou Bagiňskou. Manželé se poté odstěhovali do Vikýřovic u Šumperka. Roku 1957 se jim při návštěvě příbuzných v Otaslavicích narodil prvorozený syn Jaroslav. O rok později se v Šumperku narodila dvojčata Anna a Božena. Za dalších sedm let přišla na svět poslední dcera Eva. Pamětnice vypráví, že tím ovšem otcovo věznění definitivně neskončilo a byl opětovně zatýkán a vyšetřován: „Sem tam otce pustili, ale byl pod dohledem. Bydleli jsme dva roky v jedné dědině a zase jsme se museli stěhovat. Nesměli jsme bydlet delší dobu na jednom místě. Otec byl hodně kontrolovaný.“ Rodina bydlela v nuzných poměrech, o děti se matka musela první roky starat převážně sama. „Maminka se musela hlásit na určitou policejní stanici a nás, všechny tři sourozence, musela brávat s sebou,“ vzpomíná Božena Vlčková. Rodina se později ještě dvakrát stěhovala, nejprve do Krchleb u Zábřehu, a konečně pak do Bílé Vody u Javorníka, kousek od polských hranic.

 

Dětství v nejistotě a nedostatku

Božena měla dětství mnohem složitější než jiné děti z tzv. normálních rodin. Finanční situace Mézlových byla složitá, matka měla z nekvalifikované práce malý příjem, a tak se občas musela spoléhat na materiální a finanční pomoc lidí z vesnice. Někteří spoluobčané jí pomáhali, ale jiní jí nevybíravě připomínali polský původ a nabádali, ať žádá o pomoc v zemi svého původu. Děti neměl kdo hlídat, proto někdy chodily s matkou přímo do práce. V Krchlebech prožívala Božena zimní období u ohníčku v lese, když její maminka pálila v práci klestí a ona na ni se sourozenci čekala. Někdy si proto s nimi krátila dlouhý čas sběrem šišek, které poté mohli doma použít na topení.

Ve Vikýřovicích musela matka dětem ustlat v seně místního JZD, aby pak mohla poklízet dobytek v kravíně. Sourozencům ale vždy dokázala zařídit obživu, sháněla dřevo na otop, vařila z trávy i řepy, léčila je sirupy z jehličí. „Snažila se jako matka, tak, aby nás uživila, tři děti,“ vyzdvihuje maminčinu obětavost pamětnice. Od spolužáků a kamarádů Božena ústrky kvůli svému původu nezažívala, jen někdy snad zaslechla poznámky o jejich chudobě. Častěji se ovšem setkávala s komentáři lidí, že je dcerou Polky a Němce. Ostatně s německým obyvatelstvem se v malé míře setkávala i v Bílé Vodě, protože několik tamních sudetských rodin se vyhnulo odsunu. Božena Vlčková k tomu dodává: „Tam pár německých rodin zůstalo, stát jim to tam ale neusnadnil, snažily se, ale akorát byly lidem na posměch.“

Ve druhé polovině šedesátých let se už Jaroslav Mézl dostal definitivně na svobodu a našel si stálé místo jako pomocný stavební dělník, přesto se ale musel pravidelně hlásit ke kontrolám na služebně Veřejné bezpečnosti v Javorníku. Později se vypracoval na stavbyvedoucího a na Jesenicku postavil několik hotelů. Boženina matka v té době již pracovala v kuchyni místního zámku, kde se nacházela léčebna dlouhodobě nemocných a protialkoholní léčebna. Mézlovi si proto mohli konečně pořídit vlastní bydlení, malý rodinný domek, vzdálený asi kilometr od obce. I zde se rodina setkávala s tajnou a na první pohled neviditelnou kontrolou. „Byli tam takoví, kteří na nás dohlíželi. To jsme někdy věděli, nebo jsme to zjistili až po několika letech. Bydleli jsme na místě, na které bylo z okolí dobře vidět. Otce kontrolovali dalekohledem, co mu kdo vozí, kdo k nám přišel a podobně,“ vzpomíná pamětnice.

Před dětmi se Mézlovi o politice příliš nebavili, z toho, co ale o svém dřívějším smýšlení Boženina matka prozradila, vyplývalo, že svůj politický ideál viděla v dřívější demokratické tradici prvorepublikového Československa. „Maminka měla hrozně ráda ‚tatíčka Masaryka‘ a lidoveckou politiku,“ poodhaluje matčin světonázor Božena Vlčková. Její matka prožívala silně katolickou víru a vedla k ní i své děti. Její manžel, ač původem z katolické rodiny, se ale proti víře v Boha silně vymezoval. Tyto náboženské neshody však rodičům nebránily v klidném rodinném soužití, otec na matku dal a nakonec ji většinou poslechl.

 

Záhadné noční návštěvy

S životem v Bílé Vodě má pamětnice spojeny nepříjemné zážitky z tajemných návštěv u nich doma. Vzpomíná, jak k nim k večeru, nebo i v noci, chodili neznámí lidé, které rodiče doma přijímali. Během těchto návštěv matka zavírala děti v podkroví a ony tak pouze slyšely, co se v domě děje. Jaroslav Mézl s příchozími hovořil většinou francouzsky, případně i česky. Pamětnice vzpomíná: „Otec někdy něco dovezl. Nikdy jsme neviděli co, protože jsme vždy museli pryč. Takže jsme nevěděli, o co se jedná, ale potom třeba taťka odešel a šel je vyprovodit za hranice.“

Další noční návštěvy u Mézlů se ale již neodehrávaly v přátelském duchu diskuzí a vzájemné pomoci. V pozdních nočních hodinách do rodiny několikrát zavítali nezvaní hosté v podobě příslušníků Státní bezpečnosti, známější pod zlověstnou zkratkou StB. I v těchto případech matka zavírala děti v podkroví. Božena slyšela, jak na rodiče příslušníci Bezpečnosti křičí, třískají dveřmi i nábytkem, obracejí prakticky celý byt vzhůru nohama, vyhazují oblečení ze skříní a jídlo z kuchyně. Někdy bylo patrné, že oba rodiče bijí, jindy otci nasadili pouta a odvezli ho na služebnu. On se pak většinou vracel během druhého dne. Pamětnice se nad hrůznými zážitky po letech zamýšlí se slovy: „Já si myslím, že v něčem musel otec jet. Proč by k nám pořád ti estébáci chodili a dělali takovou hrůzu?“

 

Zákeřná nemoc matky

Ve druhé polovině šedesátých let začala Mézlovým nová starost, matce se vrátily dřívější zdravotní problémy a verdikt lékařů zněl bohužel neúprosně, rakovina lymfatického systému. V pokročilém stádiu nemoci přijali Boženu Mézlovou k paliativní péči do léčebny tamního zámku, kde už jí mohli od bolestí pomoci pouze morfiem. „V Bílé Vodě ta nemoc znovu propukla a ukázala se v posledním stádiu. Řádová sestra, co tam byla, za ní chodila a vždy nám hlásila - je na tom tak a tak a je v dobrých rukou,“ vzpomíná po více jak padesáti letech pamětnice.

V Bílé Vodě tehdy žilo až několik stovek starších řeholnic, které sem komunistický režim internoval po nuceném zrušení jejich řádů v roce 1950. O malou Boženu a její sourozence se během zhoršující se matčiny nemoci po dva roky starala představená Kongregace Milosrdných sester řádu svatého Kříže, sestra Vlastimila Pospíšilová i další řeholnice. Děti k jeptiškám docházely na jídlo a učily se s nimi, sestry jim praly a všemožně se o ně staraly. Jaroslav Mézl se v té době z práce vracíval často až pozdě večer, i přes obětavou pomoc řeholnic péči o čtyři děti těžko zvládal, úřady proto rozhodly o jejich dočasném umístění mimo domov. V zimě a na jaře 1968 se tak Božena, její sestra Anna a bratr Jaroslav ocitli na půl roku v ozdravovně ve Zlatých Horách. Nejmladší ze sourozenců Eva putovala na vychování k příbuzným do Otaslavic.

 

Tanky jezdily přes naši vesnici

Z ozdravovny se děti vrátily těsně před okupací v srpnu 1968, doma se shledali s matkou, jejíž zdravotní stav se krátkodobě zlepšil, což jí umožňovalo pobývat čas od času několik dní doma. Božena Mézlová se v závěru života i přes velké zdravotní obtíže doprovázené silnými bolestmi stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN).

První den okupace, 21. srpen 1968, trávila Božena v rodinném domku s matkou a sourozenci. Nedalekou polskou hranici tehdy nečekaně překročila vojska polské lidové armády, která se podílela na intervenci států Varšavského paktu směřující k potlačení reformních politických změn v Československu. Matka děti poslala okamžitě na nákup, protože nevěděla, co přesně se děje a domnívala se, že bude válka. „Tanky jezdily přes naši vesnici z Polska někam, kde měly své stanoviště, někde v lesích. My děti jsme tam nesměly chodit, rodiče nám to zakazovali. Přesto jsme tam několikrát byli, ale vojáci se samopaly nás odtamtud vyhazovali,“ vzpomíná Božena Vlčková.

 

Rozdělení sourozenci

O měsíc později, 20. září 1968, Božena Mézlová zákeřné nemoci podlehla. V rodině se vypráví, že tou dobou na ni Veřejná bezpečnost již připravovala zatykač. Zlé věci se daly do pohybu a čtyři malí sourozenci se od té doby neměli možnost vídat tak, jak by si jejich rodinná příslušnost zasloužila. Ráno matku uložily do hrobu a už odpoledne odjížděly Božena a její sestra Anna vlakem s nevlastní matčinou sestřenicí do Němčic u Holešova. Bratr Jaroslav zůstal ještě rok s otcem, který však čím dál víc propadal alkoholu. Jaroslav Mézl zemřel 14. září 1970, dle úmrtního listu se jednalo o sebevraždu oběšením. V blízkosti jeho bydliště se údajně předchozího dne pohybovali příslušníci StB, a tak rodina dodnes spekuluje o vraždě.

Po otcově smrti se musel nejstarší syn Jaroslav přestěhovat k sestře Oty Konopčíka, Anežce Morbicerové, do Nelešovic. Po roce se Božena a Anna v rámci Němčic přestěhovaly k nevlastní tetě Marii Mackovíkové. Na toto období pamětnice nevzpomíná ráda a dodává k tomu: „Říkáme vždycky se sestrou, že jsme byly levná pracovní síla.“ Děvčata se u tety nesetkala s citovou výchovou, naopak někdy čelila fyzickým trestům. Sestry nesměly chodit za zábavou a musely pracovat na tetině domě a přilehlých pozemcích. Sourozenci se setkávali jen jedenkrát do roka, to když je o prázdninách řádová sestra Vlastimila pozvala na měsíc do Bílé Vody.

 

Dobré brněnské časy

Hned jak to šlo, se Božena i se sestrou přihlásily do učení v oboru pekař - cukrář v Brně na ‚Charbulce‘. S novou školou i s jihomoravskou metropolí se pamětnice rychle sžila. Začala závodit ve střelbě a v orientačním běhu, jako cvičenka se zúčastnila IV. československé spartakiády v Praze v roce 1975. V Brně se konečně dostala i na rozličné kulturní akce. V Líšni chodila do údolí nedaleko letního kina na hudební festivaly, které prezentovaly odlišnou hudební produkci, než byla ta oficiální, státem podporovaná. „Hlídala to tam Bezpečnost. Byl tam sraz různých zakázaných kapel. Bylo to třeba i na dva dny a spávalo se tam všude, pod auty, v autech a podobně. Tam jsme chodívali na ty kapely. A někdy tam dojela i cizí kapela, bylo to ale hlídané, takže občas ty kapely ani nedorazily. Jednalo se spíš o tvrdší hudbu.“ Rok 1976 se stal pro Boženu významným hned ze dvou důvodů, získala výuční list a vdala se za Zdeňka Vlčka z Brna, který se na stejné škole učil řezníkem.

Po svatbě se mladí manželé přestěhovali do Holešova, kde získali městský a později soukromý byt. Božena ve městě nalezla zaměstnání v pekárně, kde pracovala až do nastalých mateřských povinností. V roce 1977 se jí narodila dcera Lucie, o rok později syn Pavel a v roce 1981 dcera Zdeňka. Pamětnice si mohla v Holešově konečně vybudovat zázemí, o které vlivem rodinných poměrů celé dětství přicházela. Po sedmileté mateřské dovolené se Božena vrátila opět do tzv. chlebovny v holešovské pekárně, kde pracovala až do roku 1999. Od roku 2000 do odchodu do penze o 18 let později pak vedla prodejnu potravin.

 

Slavila jsem sametovou revoluci prací

Do listopadového dění v roce 1989 se pamětnice příliš nezapojila. „Lidé chtějí jíst a my jsme museli normálně makat. Chleba se musel péct, a kdybychom stávkovali, tak kdo by nakrmil ty lidi? Nechali jsme to na jiných a my jsme museli do práce. A kdo chtěl jít stávkovat, tak my jsme za ně museli udělat tu jeho práci.“ Pamětnice k tomu ještě dodává, že ona oslavila sametovou revoluci prací.

Na svém životě si Božena Vlčková váží toho, že ač se vdávala v brzkém věku, dobře vychovala své tři děti, kterým umožnila slušné vzdělání bez nutnosti členství v KSČ i odpovídající materiální zabezpečení.

Do Bílé Vody se pamětnice snaží vracet alespoň jednou do roka, zavzpomínat na dětství a hlavně navštívit hrob svých rodičů. V současnosti (2020) žije Božena Vlčková s manželem Zdeňkem v Holešově. Svůj čas v penzi dělí mezi občasnou výpomoc v obchodě a péči o svoji rodinu, především o vnoučata. Ostatně rodina je pro Boženu Vlčkovou základem všeho. Na závěr svého vyprávění k tomu dodává: „Rodinu jsme neměli scelenou, život se s námi zamotal. Já bych chtěla, aby rodina byla vždy na předním místě, protože štěstí není jen o penězích, ale i o tom, aby byly šťastné děti a aby člověk měl v co věřit a za co bojovat. Rodina je pro mě nejpřednější.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Tomáš Jurníček)