Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vízek (* 1955)

• narozen 22. ledna 1955 v Chlumci nad Cidlinou

• s rodiči, starší sestrou a mladším bratrem žil ve východočeské vesnici Hlušice

• hrál fotbal za žáky Nového Bydžova, v dorosteneckém věku přestoupil do Hradce Králové

• kvůli komplikovanému dojíždění na tréninky se vrátil do Nového Bydžova, kde nastupoval v krajské 1. A třídě

• na vojnu nastoupil do oddílu VTJ Žatec, kde kopal třetí ligu

• po roce přešel do prvoligového vojenského oddílu Dukla Praha

• s Duklou získal tři tituly mistra republiky a dosáhl s ním úspěchů v evropských pohárech

• v Československu se stal dvakrát Fotbalistou roku

• v letech 1977 až 1986 odehrál za národní tým Československa 55 zápasů a vstřelil v nich 13 branek

• v roce 1980 získal zlatou medaili na olympiádě v Moskvě a bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Itálii

• v roce 1982 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Španělsku

• v letech 1986 až 1988 hrál za francouzský klub AC Le Havre

• ve Francii vydělal několik milionů korun, což mu po roce 1989 umožnilo koupit výnosnou restauraci

• fotbalovou kariéru završil v rakouském Gmündu, později působil jako delegát v první české fotbalové lize

• kromě fotbalu a dalších sportů se jeho celoživotní vášní staly kulečník a karetní hra mariáš

• v roce 1996 se s jeho dcerou Ivanou oženil fotbalový reprezentant Vladimír Šmicer

• po odchodu do fotbalové penze spolupracoval s Deníkem Sport jako autor komentářů

• v roce 2022 žil se svou druhou manželkou v Praze a starali se o devítiletou dceru

Jako slepé koně vodil po hřišti obránce FC Barcelony, lisabonské Benficy nebo reprezentanty Německa, Itálie, Francie a Holandska. Nevyzpytatelné finesy Ladislava Vízka, díky nimž se stal jedním z nejlepších evropských fotbalistů při hře jeden na jednoho, se začaly rodit, věřte nevěřte, na mysliveckých honech v okolí východočeských Hlušic. A taky mezi keři ve vesnickém parčíku.

„V Hlušicích byla myslivost opravdu silná vášeň. Chodil jsem s tátou na hony. Každý měl psa, ale vedle táty jsem stál místo psa já, což je takové úsměvné. Běžel jsem na bažanta, kolikrát jsem předběhl i psa. Říkám ve srandě, že jsem svou fyzičku chytil jako tátův pejsek na honech,“ popisuje Ladislav Vízek šedesátá léta 20. století. „Tenkrát byl úplně jiný svět. Dneska najdete jednoho zajíce na okrese. My jsme měli výřad 500 zajíců. Na honech jsem se za nimi naučil běhat do zatáček. Uměl jsem kličkovat, uměl jsem klamat tělem. Změny směru při běhání na honech mně pomohly ve fotbalu.“

Ladislav Vízek získal v Československu za svou kariéru dvakrát titul Fotbalista roku, v domácí nejvyšší soutěži a ve Francii nastřílel 126 prvoligových branek. S Duklou Praha vyhrál třikrát mistrovský titul, pronikl s ní do čtvrtfinále Poháru UEFA a do semifinále Poháru vítězů pohárů. S československým národním týmem vyválčil bronz na mistrovství Evropy 1980 a ve stejném roce patřil mezi tahouny mužstva, které zvítězilo na letní olympiádě v Moskvě. V roce 1982 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Španělsku.

Kdyby to nevyšlo, šel bych do žaláře

Politice se až do 34 let vyhýbal jako čert kříži, ale paradoxně se stal jednou z důležitých tváří sametové revoluce. Na konci listopadu 1989, kdy se hroutil komunistický režim, za ním přišli představitelé Občanského fóra, jestli by nepromluvil na obrovské demonstraci z tribuny stadionu Sparty. Tedy tam, kde svedl nespočet soubojů v dresu Dukly i národního týmu. Na Letenské pláni bouřilo poslední listopadový víkend skoro milion Čechů a Slováků, požadujících konec komunistické totality a demokracii.

„Politice jsem nerozuměl a nechtěl rozumět, vím, co je za mršku. Ale lidem z Občanského fóra jsem nemohl říci ne, přestože jsem věděl, že když to nevyjde, půjdu do žaláře,“ svěřuje se. „Na tribunu jsem přišel zezadu a vedle mě stáli Václav Havel a Alexander Dubček, předseda vlády Ladislav Adamec. „Mluvil jsem za sportovce, národ věděl, že jsem se vrátil z kapitalistické Francie. Chtěl jsem mluvit z hlavy, ale dole stálo tak strašně moc lidí, že jsem zavrávoral a musel jsem svůj projev přečíst. Řekl jsem, že vím, že se u nás nehraje fair play, ale že vím, že fair play se teď hrát začne. Měl jsem velký aplaus.“

Olympiáda je pro mě nejvíc

Revoluční představení na Letenské pláni Ladislavu Vízkovi z hlavy nikdy nevymizí, ale jako svůj největší úspěch bere olympijské zlato z Moskvy 1980. „Je to pro mě jasná volba, i když fotbalové medaile z olympiády se nelesknou tak jako z mistrovství světa a z mistrovství Evropy,“ upozorňuje. „Ale olympiáda je nejvíc, největší sportovní svátek pro celý svět. Myslím si, že naše olympijské mužstvo bylo lepší než naše reprezentační áčko.“

V současné době nastupují na olympiádách převážně mladí hráči hrající do 23 let, doplnění o nejvýše tři starší borce. Dříve nesměli na hrách pod pěti různobarevnými kruhy nastupovat profesionální fotbalisté ze západní Evropy. Vyspělý fotbalový svět tak zastupovali pouze nejlepší hráči z východní komunistické Evropy, kde fotbalisté naoko pracovali nebo sloužili v armádě či pod ministerstvem vnitra. Pro olympiádu v Moskvě platilo ale omezení, že na olympiádu nesměli hráči ze socialistických zemí, kteří zasáhli do kvalifikace na mistrovství světa 1978.

V Československu se navzdory tomu otevřela cesta do kvalifikace na olympiádu pro skvělé mladé fotbalisty i zkušené matadory – Ladislava Vízka, Petra Janečku, Vernera Ličku, Jana Bergera, Oldřicha Rotta, Luďka Macelu, Libora Radimce, Rostislava Václavíčka, Josefa Mazuru nebo brankáře Stanislava Semana.

Honza Berger se popral se Steinbachem

„V kvalifikaci jsme museli vyřadit silné socdemácké státy Bulharsko, Rumunsko. Polsko ve finále na Strahově 3:2 Maďarsko. Naše cesta ke zlatu byla strašně dlouhá. Na olympiádě hrála silná africká mužstva a hlavně Sovětský svaz, Německá demokratická republika a Jugoslávie,“ tvrdí Ladislav Vízek. „Trenér František Havránek poskládal olympijský tým hlavně z hráčů Brna, Ostravy a z Dukly Praha. Z Dukly jsme tam hráli tři za sebou jako v lize, já vepředu, za mnou v záloze Olda Rott a v obraně Luděk Macela. Trenér nám dával volnost, neničil nás složitou taktikou. Byli jsme ale hlavně dobrá parta.“

Po postupu ze základní skupiny olympijského turnaje, jež proběhla v Leningradě, porazili Češi a Slováci ve čtvrtfinále 3:0 Kubu. V semifinále narazili na silnou Jugoslávii.

„Náš analytik Milan Navara pro nás dokonale rozebral jejich hru. Po těžkém zápase jsme nad Jugoslávci vyhráli 2:0,“ vzpomíná Ladislav Vízek. „Ve finále jsme nastoupili proti Němcům, kteří nám v semifinále odstranili z cesty Sovětský svaz. My byli fotbalově lepší, Němci měli jen jediného opravdu skvělého fotbalistu, nějakého Steinbacha, a kolem něj běhali jen nadupaní, nepříjemní mladí kluci. A Honza Berger, ne že by se obětoval, ale šel se Steinbachem do tvrdého souboje a pak se poprali. Oba dostali červenou kartu, což nám paradoxně pomohlo, i když Honza patřil k výborným fotbalistům. Ale Němci bez Steinbacha už neměli co hrát.“

O zlaté medaili rozhodlo jeho zraněné žebro

Ladislav Vízek se na olympiádě zařadil k vůbec nejlepším fotbalistům a prosazoval se i střelecky. Němci na něj nasadili přísnou osobní obranu a ‚viseli‘ na něm často dva. Přesto jim dělal problémy, přičemž mu jeden z protihráčů uštědřil tvrdou ránu do žebra. „Nateklo mi a nemohl jsem dýchat. Chtěl jsem na hřišti zůstat, ale nešlo to. Řekl jsem trenérovi, že musím dolů. A on: ‚Ne, vydrž. Na tebe jsou vždycky dva Němci, odlákáš je a uvolníš klukům prostor.‘ Pak jsem chytil bombu míčem do zraněného žebra, svalil jsem se a musel jsem střídat.“

Smůla Ladislava Vízka přinesla nicméně štěstí celému týmu. Trenér František Havránek za něj poslal do útoku brněnského Jindřicha Svobodu. „Byl to zajímavý moment, protože kdybych neměl zraněné žebro, trenér by mě nikdy nestřídal,“ podotýká Ladislav Vízek. Náhradník z nouze Jindřich Svoboda se zanedlouho stal olympijským hrdinou. „Přišel a za pět minut dal gól. Němci se už na nic nezmohli a vyhráli jsme 1:0.“

Cestu do Dukly mu vydláždila Dáša Kocková

Zásluha na olympijském zlatu pro Ladislava Vízka náleží i Dáše Kockové, dceři předsedy Dukly Praha Rudolfa Kocka. Do východních Čech jezdila na chatu a všimla si šikovného černovlasého mladíka v dresu Nového Bydžova. Řekla o něm svému otci a Ladislav Vízek obdržel v roce 1974 pozvánku do Tábora, kde si Dukla Praha a další vojenské oddíly vybíraly posily z rukujících fotbalistů. Ladislav Vízek kopal v Novém Bydžově pouze 1. A třídu, tedy druhou nejnižší krajskou soutěž, a tak si nedělal velké naděje, že stráví nepříjemnou službu v Československé lidové armádě kopáním do balónu.

„Přesně si pamatuju na zápas na výběru branců v Táboře. Známá jména si už rozebraly Dukla Praha, Dukla Tábor a další ligové vojenské oddíly. Náš zápas byl poslední a hráli v něm jen nejslabší kluci z venkovských klubů. Shodou okolností tam buď usnul, nebo se zapomněl velitel z třetiligové Dukly Žatec,“ uvádí Ladislav Vízek. „Zápas bylo moje divadlo, skončil 11:2 a vstřelil jsem osm gólů. Strašně jednoduše, protože proti mně hráli skoro dřeváci. Neuměli ani chodit, nemohli jít do Dukly, usilovali jen o to, aby v nějaké nižší soutěži měli hezkou vojnu. Já se ale ukázal a velitel ze Žatce říkal: ‚Vízek. Vízek, Jiskra Nový Bydžov, a víte co? Dal osm gólů! Podívám se na něj, hoďte mi ho na náklaďák.‘ Sedělo tam už pár kluků, tak jsem k nimi přiskočil, nevěděl jsem ani pořádně, kam jedu.“

Uvedl se tak, že nemusel škrábat brambory

Hned druhý den si Dukla Žatec prověřila Ladislava Vízka na tréninku. Sešel se na něm s kluky ze Sklo Unionu Teplice či Liazu Jablonec, kde se tehdy hrála první liga. Na tréninku proti sobě nastoupili staří a mladí fotbalisté, mazáci proti bažantům. Ladislav Vízek skóroval pětkrát nebo šestkrát a mladí staré porazili, což se stávalo málokdy.

„Trenér viděl, že jsem talent, že fotbal umím. Říkal: ‚To se nám sem narodil hráč!‘ Nevěděl jsem ale ještě, co mě čeká, šel jsem do tmy. Začaly mistráky a jako jediný z bažantů jsem se chytil, hráli jsme třetí ligu. Vím, že jsem hned naskočil do sestavy, ale ze začátku jsem ještě musel před zápasem udělat rajóny a oškrábat pytel brambor,“ prohlašuje. „Ale pak, když jsme měli důležitý zápas, tak přišel rozkaz: ‚Vízek žádné brambory, aby se vyspal!‘ V Žatci jsem hrál výborně a po roce mě převeleli do Dukly Praha.“

Vízkovi propadli čtyřkovému mariáši

Ladislav Vízek se narodil 22. ledna 1955 v Chlumci nad Cidlinou. S rodiči, starší sestrou a mladším bratrem vyrůstal ve východočeské vesničce Hlušice u Nového Bydžova. Tatínek pracoval jako řidič u stavebního podniku, maminka v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Navíc měli Vízkovi malé hospodářství, takže si Ladislav ‚užil‘ hodně práce na poli i při péči o domácí prasata, husy, slepice nebo králíky.

„Pro JZD jsme museli okopávat řepu, dostávali jsme za ni pak cukr. Řádek byl dlouhý třeba 600 metrů a musel jsem jich udělat šest. Brečel jsem, že chci na fotbalový trénink,“ vzpomíná. „Dětství jsem měl spíš tvrdé než hezké. Ale rodiče mě vychovali k upřímnosti, říkali mně, abych nelhal a nekradl. Což mi, myslím, zůstalo dodneška.“

V Hlušicích si pamatuje na jedinou kulturu. Šlo o návštěvy hospody, kam chodil tatínek na kulečník a maminka ho doprovázela i s dětmi. Doma pak „mastili“ rodiče s babičkou a dědečkem královskou hru, čtyřkový mariáš. Jablko nepadlo daleko od stromu a Ladislav Vízek propadl v dospělosti jak kulečníku, tak mariáši.

V Hlušicích zkoušel i stolní tenis a s rodinou pinkali také do volejbalového míče. Největší zábavou se však stal pro Ladislava Vízka fotbalový balón. Proháněl se s ním v Hlušicích v malém parčíku a jako protihráče si představoval keře. Závodně začal hrát za starší žáky Nového Bydžova, s dalšími kluky z Hlušic jezdil na kole sedm kilometrů tam, sedm zpátky. Později zkoušel štěstí v dorostu Hradce Králové, ale trápilo ho komplikované dojíždění z Hlušic. Chudou Vízkovu rodinu navíc stály Ladislavovy cesty do Hradce Králové dost peněz.

K řemeslu nepřilnul. Nohy měl šikovnější než ruce

Už v sedmnácti se proto vrátil do Nového Bydžova, kde nastupoval za dospělé v 1. A třídě. „Kolem mě byli samí skvělí chlapi,“ dodává. Vyučil se nástrojařem, ale černé řemeslo ho neuchvátilo. „Oč šikovnější jsem byl nohama s balónem, s rukama mi to v práci nešlo,“ prozrazuje. „Když jsem se loučil s mistry v nástrojárně, vyprovázeli mě v dobrém slovy: ‚Láďo, už se sem nevracej a živ se fotbalem.‘ Což se mi naštěstí splnilo, fotbal mně dal krásné bydlení, hospodu, peníze, procestoval jsem svět od Austrálie až po Jižní Ameriku. Fotbal ze mě udělal inteligentnějšího člověka. Bez něj bych byl jen další venkovský člověk, asi bych řídil někde v JZD auto. Měl bych asi smutný, nanicovatý život.“

Ke štěstí ho nasměrovalo angažmá v Dukle Praha, kde se druhým rokem základní vojenské služby prosadil do prvoligové sestavy. Vystrnadil z ní Jana Geletu, československého Fotbalistu roku 1967. „Honza byl Slovák a povahově skvělý kluk. Říkal mi, že poznal, jak jsem už úplně jinde než on, a místo mi uvolnil bez problémů,“ tvrdí. „Taky ostatní mazáci v Dukle mě přijali fantasticky. Na prvním tréninku jsem obešel reprezentačního brankáře Ivo Viktora a dal gól do prázdné branky. Slyšel jsem kolem sebe, že jsem do Dukly přišel jako nový Ruda Kučera.“

Rudolf Kučera se zařadil v šedesátých letech mezi nejtalentovanější československé fotbalisty všech dob, hrál chytře a technicky a z obránců i brankářů si často dělal ‚šprťouchlata‘. V pouhých 23 letech ho však udeřil loktem do hlavy obránce polského Górniku Zabrze Stanislaw Oslizlo. Rudolf Kučera utrpěl těžké zranění a do vrcholné formy se nikdy nevrátil. Živil se kromě jiného jako řidič taxi a stal se hrdinou jedné z povídek spisovatele Oty Pavla.

Mančaft chodil na pivo k Tygrovi

Ladislav Vízek se rychle vypracoval mezi nejlepší křídelní útočníky československé nejvyšší soutěže. Po dvou letech vojny mu Dukla nabídla, ať v ní zůstane jako voják z povolání. Když s ní podepsal smlouvu, poskytla mu jako ženatému mladému nový byt na sídlišti v pražských Bohnicích, kam se nastěhoval i s manželkou Ivanou a malou Ivankou. Ve stejném domě bydlel jeho spoluhráč Jaroslav Bendl a vozil Ladislava Vízka autem na tréninky i na zápasy.

Platy v Dukle vysoce převyšovaly mzdy obyčejných lidí i fotbalistů z civilních klubů. Když v roce 1986 Ladislav Vízek odcházel do Francie, dostával v Dukle měsíčně zhruba třikrát až čtyřikrát víc peněz, než byl republikový průměr. „Dukla se o nás starala perfektně, což jsme jí vraceli na hřišti,“ říká.

Do Dukly Praha přišel společně se středním záložníkem a tvůrcem hry Stanislavem Pelcem a krajním obráncem Janem Fialou. „Deset let jsme byli spolu, se Standou jsem spával na hotelech, naše rodiny se navštěvovaly. Chodili jsme jako mančaft na pivo, často k Tygrovi, Ivo Viktor ale moc ne, byl samotář. Ani Zdeněk Nehoda hospody nemusel,“ uvádí Ladislav Vízek.

Na dukláky pršely sprosté urážky

Fanoušci ostatních klubů, zejména Sparty, zazlívali Dukle, že si na vojnu stahuje nejlepší hráče a dokáže je přesvědčit, aby v upřednostňovaném vojenském klubu zůstali nastálo. Mladí kluci navíc spojovali hráče Dukly s ‚pakárnou‘, kterou prošli během dvou let povinné základní vojenské služby, jež v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století připomínala spíše basu než plnění nejčestnější občanské povinnosti.

Dukláci slyšeli nejednou z ochozů vulgární urážky. Například při derby na Spartě domácí chuligáni skandovali ‚Žlutý kurvy!‘, ‚Lampasácký svině‘ a na Vízka na Letné hulákali ‚Vízku, vem si vložky!‘ nebo ‚Vízek je buzerant, šála lála la!‘

„Lidi nás brali za vojáky, ale nevadilo nám to. Spíš jsme se semkli,“ vysvětluje Ladislav Vízek. V roce 1977 okusil poprvé reprezentační dres a rychle přišel také mezinárodní úspěch. V sezóně 1978/79 postoupila Dukla Praha mezi osm nejlepších týmů Poháru UEFA. Vyřadila italskou Lanerossi Vicenzu na čele s obávaným kanonýrem Paolo Rossim, anglický FC Everton a bundesligový VfB Stuttgart. Především utkání se Stuttgartem se zapsalo do československé klubové historie jako jedno z nejúžasnějších.

Úvodní utkání třetího kola Poháru UEFA hostil velkolepý stadion ve Stuttgartu. Dukle se nedařilo, prohrála jasně 1:4 a experti jí dávali v odvetě pramalé šance. Aby postoupila, musela vyhrát buď 3:0, nebo o čtyři branky. Při výsledku 4:1 by rozhodovaly o postupu penalty.

Rozdrtili Stuttgart a rozdali fanouškům i trenky

„Zápas ve Stuttgartu se nám nepovedl, ale o to hezčí byla odveta na Julisce. Hráli jsme ji v prosinci ve velké zimě. Trenér Jaroslav Vejvoda nám říkal: ‚Kluci, běžte si zahrát. Mějte z toho radost, užijte si to, nebuďte nervózní.‘ Do žádné taktiky nás nenutil a úžasně nás na Stuttgart připravil,“ vzpomíná Ladislav Vízek. „Na zmrzlém trávníku jsme měli lepší obutí, lepší kopačky a líp jsme se pohybovali. Vedli jsme 1:0 v poločase a v druhém jsem dal hned na začátku gól hlavou. Pamatuju se na všechny góly hlavou, bylo jich totiž málo. Proti Stuttgartu nebyl ani tak hezký jako důležitý, vedli jsme 2:0 a měli jsme 40 minut na třetí postupovou branku. Ucítili jsme obrovskou šanci zápas zlomit v náš prospěch, dali jsme třetí i čtvrtý gól jako pojistku a postoupili do čtvrtfinále.“

V domácí soutěži měla Dukla bídnou fanouškovskou základnu a na běžná utkání s průměrnými soupeři nechodily ani dva tisíce diváků. V evropském poháru se Stuttgartem ji hnala ke zteči vyprodaná Juliska, kam se vešlo takřka 30 tisíc diváků. „Takovou atmosféru jako se Stuttgartem jsem na Dukle už nikdy nezažil. Po výhře 4:0 jsme rozdali lidem dresy, kopačky, štulpny i trenky. Do kabiny jsme šli jenom ve slipech.“

Forma Dukly naznačovala, že by mohla pohár UEFA vyhrát, zvláště poté, co jí čtvrtfinálový los přisoudil přijatelného soupeře, Hertha Berlín sice účinkovala v německé bundeslize jako VfB Stuttgart, ale výkonnostně za ním zaostávala.

Fotbalové štěstí se nám vysmálo

„Byla o třídu horší. V prvním zápase v Berlíně jsme trefovali břevna, tyče,“ upozorňuje Vízek. „Nakonec jsme remizovali 1:1, ale Herthu jsme jasně přehráli. Ještě jsme si v kabině dělali legraci, že jsme remizovali, aby na odvetu na Julisce přišli alespoň nějací diváci.“

Sám Ladislav Vízek se v Berlíně prokličkoval dvakrát až před domácího brankáře, ale pokaždé těsně minul branku. V Praze přišla pohroma. A trest za zahozené šance. Zdeněk Nehoda sice poslal Duklu rychle do vedení 1:0, ale Hertha ještě v prvním poločase vyrovnala a v 57. minutě se gólem Milewského dostala na postupové skóre. Mužstvo, jemuž v záloze citelně scházel běhavý a nezdolný Oldřich Rott, se už nevzpamatovalo a prohrálo 1:2.

„Fotbalové štěstí se nám v zápasech s Herthou vysmálo. Stuttgart byl na Julisce můj nejlepší zážitek z fotbalu, Hertha nejhorší,“ konstatuje Ladislav Vízek. Z prvoligových utkání mu utkvěla v paměti vysoká výhra nad Slovanem Bratislava 8:1 na konci srpna 1978. „Za Slovan hrála spousta reprezentantů, v Dukle byl zrovna na vojně jejich bývalý spoluhráč Jozef Čapkovič. Vypsal pro nás odměnu, když Slovan porazíme,“ prozrazuje. „V poločase jsme vedli 4:0, v druhém soupeř odpadl a nám vycházelo úplně všechno.“

Masopust? Mírumilovný dobrosrdečný tatík

V Dukle potkal Ladislav Vízek čtyři trenéry – nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 1962 Josefa Masopusta, Jaroslava Vejvodu, Ladislava Nováka a Miroslava Lopatu. „Masopust byl dobrosrdečný mírumilovný tatík, měli jsme ho rádi a rád si s námi ještě zakopal. Vejvoda byl generál a dal nám nejvíc,“ svěřuje se Ladislav Vízek. „Novák byl asketa, takový suchar, ale lidsky skvělý a hodný. Myslel to s námi dobře. My jsme se k němu ale dobře nechovali. S trenérem Lopatou jsem si nesedl.“

Největšího úspěchu na mezinárodní scéně dosáhl Ladislav Vízek na konci svého působení v Dukle. V sezóně 1985/86 postoupili vojáci z Julisky do semifinále evropského Poháru vítězů pohárů, když ve čtvrtfinále zdolali portugalský velkoklub. Pak ztroskotali na Dynamu Kyjev, které celou soutěž vyhrálo.

Zatímco v Dukle měl místo v útoku takřka jisté, v reprezentaci se prokousával do základní jedenáctky o poznání složitěji. Na pravém křídle, kde nastupoval Ladislav Vízek, hrál totiž vynikající technik a mistr Evropy z Bělehradu 1976 Marián Masný, přezdívaný po svém starším bratrovi Béla.

Konkurence v reprezentaci byla tehdy obrovská, na pravém křídle hráli v lize kromě Bély ještě Petr Janečka a Verner Lička. V olympijské kvalifikaci nicméně trenér Havránek postavil do útoku všechna tři nejlepší česká křídla – Vízka, Janečku i Ličku a vytvořil postrach všech obran.

Z Holanďanů udělal slalomové tyče

Československo se v roce 1978 a 1979 probilo ze silné kvalifikační skupiny na finálový turnaj mistrovství Evropy v Itálii. Přešlo přes vynikající Francii na čele s Michelem Platinim a silné Švédsko. Ladislav Vízek se protlačil do základní sestavy a výrazně přispěl v Itálii k druhému místu v těžké skupině se Západním Německem, Holandskem a Řeckem. V posledním zápase stačila Čechoslovákům k postupu do boje o bronzové medaile remíza s Holandskem.

„S Holanďany jsem hrál nejtěžší zápas své kariéry. Leželi na nás celý zápas, odkopali jsme ho vysloveně defenzivně. Ale při jednom z našich útoků jsem se prosmýkl mezi třemi Holanďany, nahrál jsem Zdeňkovi Nehodovi, který dal gól,“ popisuje svůj slalom mezi protihráči, připomínající jeho kličkovanou za zajíci. „V utkání o třetí místo s Italy jsme hráli dobře, Laco Jurkemik dal bombou do šibenice na 1:0, ale soupeř vyrovnal. O vítězi rozhodly penalty, vyhráli jsme na ně 9:8. Bronzová medaile nám slušela a měla velkou kvalitu.“

Za dva roky okusil Ladislav Vízek finálový turnaj mistrovství světa. Do Španělska se Československo dostalo z druhého místa ve skupině poté, co sice nestačilo na výborný Sovětský svaz, ale předčilo Wales, Turecko i Island. 

O postupu do Španělska rozhodla remíza 1:1 se Sovětským svazem v Bratislavě. Soupeř už měl první místo ve skupině jisté a Čechoslovákům stačil k účasti na mistrovství světa jediný bod. O letenku do Španělska soupeřili s Walesem. Sovětský svaz a Československo patřily do východního socialistického bloku, v němž sportovní úspěchy hrály důležitou roli v propagandě. Bylo proto v zájmu obou komunistických režimů, aby se Československo probojovalo na mistrovství světa na úkor Walesu, který byl součástí nepřátelské kapitalistické Velké Británie. 

„Měli jsme poloruskou vládu a doufali jsme: ‚Co kdyby se v zákulisí něco dohodlo?‘ Neměl bych to říkat, ale zdálo se mně, že Rusové hráli na půl plynu,“ prozrazuje Ladislav Vízek. „Vedli po Blochinově střele. Na 1:1 vyrovnal hlavičkou Rosťa Vojáček, ale chtěl jsem vyhrát, hrál jsem agresivně a kopl jsem Blochina. Řekl mi: ‚Moloděc, buď rozumný, nebo začneme hrát na sto procent.‘ Asi zafungovala politika, i když shazuju naše mužstvo. Ale musím přiznat, že utkání s Rusy bylo takové přátelštější.“

Byla na něj penalta, pak dostal červenou

Mezi 24 nejlepšími mužstvy planety se silnému národnímu týmu příliš nedařilo. Jinak skvělý trenér Jozef Vengloš vystřídal všechny tři brankáře, po nešťastném gólu z dálky při remíze v úvodním zápase s Kuvajtem už nedal důvěru jasné jedničce Zdeňku Hruškovi. Jeho náhradník Stanislav Seman zavinil mnohem hrubší chybou první branku při prohře 0:2 s Anglií a v rozhodujícím střetnutí s Francií šel mezi tři tyče Karel Stromšík. Po jeho nedorozumění s obránci se Francouzi ujali lacino vedení. Pak Jozef Vengloš poslal konečně na trávník neprávem opomíjeného stratéga, filutu a báječného technika Antonína Panenku.

Obraz hry se změnil, Čechoslováci zatlačili Francouze do obrany a po faulu na Ladislava Vízka ve velkém vápně vyrovnal na 1:1 z penalty právě Antonín Panenka. Těsně před koncem se Ladislav Vízek nechal bohužel vyloučit za zbytečnou klukovinu. „Byl jsem hodně nervózní, jak jsem chtěl strašně moc vyhrát a postoupit dál. Francouzi se váleli po zemi a natahovali čas. Rozhodčí mně zapískal faul, chtěl jsem ukázat, že soupeř simuloval, tak jsem ho zvedl a pofoukal ho. Dostal jsem červenou za nesportovní chování.“

Navzdory vyloučení svého nejlepšího hráče mohl národní tým i v deseti zvítězit a projít do osmifinále. V poslední minutě propadl míč k Přemyslu Bičovskému, francouzský brankář ležel bezmocně na zemi, Bičovský vystřelil, míč směřoval do sítě, ale před brankovou čárou ho odhlavičkoval obránce Amoros.

Slabší kusy v Tatrách odpadaly

Kromě Venglošových chyb při určování sestavy oslabila Československo nesmyslně dlouhá a únavná série přípravných zápasů v Itálii. Navazovala na tvrdé soustředění ve Vysokých Tatrách, některým hráčům vadily koňské dávky ordinované trenérem. „Některé slabší kusy odpadaly, ale mně vysokohorská příprava prospěla. Když jsme se přesunuli do nížin, úžasně se mi dýchalo,“ prozrazuje Ladislav Vízek. „Ale soustředění trvalo strašně dlouho a domů nás pustili jenom na jednu noc. Do Itálie nás poslali na přáteláky, abychom vydělali fotbalovému svazu nějaké peníze. Cestování nás hodně vyčerpávalo. Když jsme konečně dojeli do Španělska, už jsme se těšili domů.“

Kvůli nedostatku peněz navíc bydleli ve Španělsku v průměrném hotelu. Petr Janečka v rozhovoru pro Paměť národa zavzpomínal, že na malých dvoulůžkových pokojích se reprezentanti sotva vyhnuli. „Slibovali nám bazén a tenisový kurt. Natěšený Láďa Vízek si s sebou vzal tenisovou raketu, ale na betonovém popraskaném kurtu rostla vysoká tráva. Ve špinavém bazénu plavalo listí,“ prohlásil.

Podle Ladislava Vízka nebylo hlavním problémem horší zázemí v hotelu. „Ve Španělsku jsme neměli dobrou partu, vytvořily se partičky a seděly oddělené od sebe. Neměli jsme co dělat, hloupě jsme se nudili a čekání na zápasy bylo ubíjející,“ dodává.

Před rozhodujícím utkáním s Francií překvapil Ladislava Vízka trenér Jozef Vengloš. „Ve Španělsku byl po remíze s Kuvajtem a prohře s Anglií v koncích. Přišel za mnou na pokoj, sedl si na postel a povídá: ‚Láďo, ty máš jediný formu, řekni mi, s kým by se ti nejlíp hrálo.‘ Odpověděl jsem mu, že nevím, že se v tom nevyznám. Ale nakonec jsem mu něco řekl. V zápase s Francouzi jsem se hodně snažil, abych mu důvěru oplatil. Španělský fotbalový magazín Don Balón mě vyhlásil nejlepším československým fotbalistou na mistrovství světa,“ tvrdí. „Ale za vyloučení s Francouzi jsem to doma schytal. Neúspěch jsme odnesli u fanoušků všichni, někdo třeba strhanými schránkami na noviny.“

Za přestup do Le Havru dostal dva miliony

Ladislav Vízek se ve Španělsku zařadil mezi hráče, kteří fanoušky nezklamali. V reprezentaci vydržel ještě čtyři roky, nějaký čas dělal kapitána, ale na velký turnaj se už nepodíval. Mistrovství Evropy 1984 ve Francii uniklo národnímu týmu jen těsně, v posledním zápase stačilo porazit Rumuny, ale v Bratislavě se zrodila smolná remíza 1:1. Kvalifikaci na mistrovství světa 1986 Čechoslováci zpackali, na Strahově jim Západní Německo naložilo pět ‚fíků‘ a obdrželo pouze jednu branku. Nad síly národního týmu byli také Portugalci.

V roce 1986 si Ladislav Vízek spravil chuť díky postupu Dukly do semifinále Poháru vítězů pohárů, což mu dopomohlo k lukrativnímu angažmá ve francouzském AC Le Havre. „Prezident nejstaršího fotbalového klubu ve Francii Jean Pierre Hurau se na mě přijel podívat na zápas s Benficou Lisabon, kterou jsme vyřadili ve čtvrtfinále,“ uvádí Ladislav Vízek. „Le Havre právě postoupil do první ligy a hráli tam většinou mladí vyjukaní klučíci. Proti slavným protihráčům z Monaka nebo z Paříže si říkali o podpisy. A divili se, že když na mě hvězda Amoros plivnul, tak že jsem si na něj počkal a jednu mu lísknul, aby to rozhodčí neviděl. Dařilo se mi, ale pět kol před koncem jsem zranil obránce, skočil mi na sval. Le Havre beze mě prohrál všechno, ale na skóre se naštěstí zachránil.“

Do Francie Ladislav Vízek odjížděl bez jakékoliv jazykové výbavy. Uměl jen dvě slova – Bonjour, Dobrý den. A naučil se ještě jednu větu: Jsem velmi rád, že mohu hrát ve vašem mužstvu. „Prezidenta klubu jsem úplně dostal. Za rok jsem se už domluvil, i když nespisovně a hlavně podstatnými jmény,“ svěřuje se. „Francouzsky jsem žvatlal pořád a kluky moje francouzština bavila. Na hřišti jsem je moc neposlouchal, dělal jsem si, co jsem chtěl. Trenér chtěl, aby se kluci na hřišti podřizovali mně. V dvaatřiceti mi to šlo ještě dobře.“

Ladislav Vízek si ve Francii platově neuvěřitelně polepšil. V Dukle dostával měsíčně kolem deseti tisíc korun, ve Francii zpočátku v přepočtu 270 tisíc korun, za čas 300 tisíc korun. „Za přestup mi dali dva miliony korun,“ prozrazuje. „Ve Francii jsem měl hogo fogo život, s manželkou a dcerou jsme chodili po plážích, na večírky, do kina, jedli ve skvělých francouzských restauracích. Druhý rok jsme s Le Havrem sestoupili a přišla mi nabídka od druholigového klubu z předměstí Paříže s lepším platem, než jsem dostával v první lize. Ale jsem domácí pecan, tak jsem se vrátil do Prahy. Přes Pragosport jsem se pak podíval ještě do Rakouska, nastupoval jsem za Gmünd a bral deset tisíc šilinků měsíčně [skoro 30 tisíc korun].“

Kdyby emigroval, bral by pohádkové peníze

Ačkoliv se Ladislav Vízek o politiku nikdy nezajímal, během působení v Le Havru i na zahraničních zájezdech s Duklou a s reprezentací poznal, jak komunističtí funkcionáři lžou, když tvrdí, že takzvaný kapitalistický svět zaostává za východním prosovětským blokem. Nikdy ale neuvažoval, že by utekl ze své vlasti za lepším životem na demokratický Západ. Jednou u něj v Německé spolkové republice zastavil luxusní mercedes se zástupci bundesligového Eintrachtu Frankfurt. Přemlouvali ho, ať s nimi odjede, že mu dají pohádkový plat.

„My vás známe, pane Vízku. Pojďte s námi, nechoďte už do autobusu, pojďte si sednout, my se o vás postaráme, jsme Eintracht Frankfurt,“ vábili ho. Odmítl však. „Měl jsem doma sourozence, maminku, byl jsem ženatý a nemohl jsem nechat Pavlínu a děti samotné v Praze,“ vysvětluje.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století pouštěl komunistický režim špičkové fotbalisty do zahraničí až po třicítce, tedy v době, kdy měli nejlepší roky kariéry za sebou. Pokud ‚vzali roha‘ a nevrátili se ze zahraničních zájezdů, dopláceli na zradu socialistické vlasti jejich nejbližší příbuzní.

Do KSČ mě nechtěli. Byl jsem volnomyšlenkář a rošťák

Ladislav Vízek směl do Francie odejít až ve věku třicet jedna a půl roku. K povolenému angažmá v Le Havru pomohl za čas svému spoluhráči z Dukly a reprezentace, obránci Janu Fialovi.

„Honzu poslala Dukla proti jeho vůli do Komunistické strany Československa (KSČ), proto nám taky dělal kapitána. Když hrál ve Francii, musel třetinu platu odevzdávat KSČ. Říkal jsem mu, že ale nějaké výhody z členství v KSČ má. Odpověděl: ‚Jo, to určitě! Leda tak, že můžu všem tykat a říkat soudruhu,‘“ prohlašuje Ladislav Vízek. „Mě do strany nechtěli, byl jsem vždycky takový volnomyšlenkář a rošťák. Z politického školení, co jsme v Dukle měli, jsem si dělal pořád jen srandu. A vyrušoval při něm.“

Z desítek zemí, které procestoval, si Ladislav Vízek nejvíce oblíbil Austrálii. „Žili tam bezu strachu z válek, v přátelském duchu. Žádný napnelismus. Vzali nás do stepi na klokany, prohlídli jsme si Operu v Sydney, byli jsme u moře,“ konstatuje. „Při projížďce na plachetnici jsme měli nohy ve vlnách, ale přišel k nám námořník, že jsou tam žraloci. Tak jsme nohy zase rychle šoupli do sucha.“

Kozlovna mě živila a živí pořád

Jako mladík poznal Ladislav Vízek i odvrácenou tvář světa. Reprezentoval Československo na mistrovství spřátelených armád v Somálsku, zemi chudé a současně nebezpečné. „Obstáli jsme dobře, prohráli jsme až ve finále s Němci. Ale vyjedli jsme jim polovinu zásob, snědli jsme celé stádo koz, z jejich masa nám dělali nudličky, steaky,“ tvrdí. „V Somálsku bylo neskutečné vedro, i při cestě přes silnici jsme si dávali na hlavu tričko. Ale ve dvaceti se všechno líp snáší, a tak to pro nás byl úžasný zájezd.“

Při návratu z Le Havru v roce 1988 dostal na cestu peníze v hotovosti, aby klub ani on nemuseli platit daně. Franky úspěšně propašoval přes hranici a část z nich si uložil u bývalého spoluhráče v Západním Německu. Po sametové revoluci získal při dražbě v malé privatizaci za tři miliony korun restauraci Kozlovna.

„Rád jsem chodil na pivo a kamarádi mi říkali: ‚Pomůžeme ti, kup si hospodu. Vyvolávací cena tři miliony korun se nahoru nevyšponovala, měli jsme reklamu, že půjdu v dražbě na pět milionů nebo ještě na víc, tak nikdo nepřihazoval,“ tvrdí Ladislav Vízek. „Z legrace říkám, že jsem si hospodu koupil, aby nás nikdo nemohl vyhazovat od karet. Kozlovna byla chvilkami docela slavná, 30 let jsem tam pomáhal, což není kolikrát nic radostného. Ale živila mě a živí pořád. Pronajal jsem ji kamarádovi a neskončila ani za covidu.“

Rád se sází o cokoliv

Po roce 1989 si k hospodě přibral funkci delegáta na prvoligových zápasech, který dohlížel na rozhodčí. „Dělal jsem delegáta pár let, bavilo mě to, ale rozhodčí dostali nové vedení a nechtělo mě. Věděli, že bych poznal něco nekalého,“ podotýká.

Fotbalu se nevzdal ani na stará kolena. Například v roce 1997 dorazil s bývalým slávistou Petrem Herdou posílit tým Mladé fronty Dnes na Turnaj bratří Šálků do Kostelce nad Černými lesy. Kopali za něj bývalí velmi dobří borci z krajských soutěží, jako například Broněk Pavlík, Antonín Kučera nebo Jan Kerbach, a pod taktovkou bývalé hvězdy evropského formátu Mladá fronta Dnes zvítězila. Ladislav Vízek tehdy napůl vážně, napůl v legraci řekl dojaté legendě československé a české žurnalistiky Jaroslavu Šálkovi: „Jardo, mám zlato z olympiády, ale vyhrát tvůj pohár v Kostelci je pro mě víc.“

Ladislav Vízek, známý jako velký hračička, se vždy rád sázel o cokoliv. Při kulečníku, při ping-pongu, při mariáši, při golfu. Jeden čas propadl ruletě a přišel o nemalé peníze. „Kulečník nebo karty dokážete ovlivnit, ‚kuličku‘ ne. Z deseti zápasů s ní osmkrát prohrajete, jednou remizujete a jednou vyhrajete. Tak jsem s ruletou skončil, láká mě, ale nebyl jsem na ní už pět šest let,“ poznamenává. „Při ostatních hrách se sázím o večeři, ale i o pět tisíc. Vím už ale, kolik si můžu dovolit prohrát. Jednou jsem v kulečníku vyhrál dokonce starší pěkný mercedes, zaparkoval si ho před domem, ale majitel si nechal druhé klíčky a za tři dny s ním odjel.“

V Deníku Sport jsem peprným hlasem lidu

Na stará kolena začal psát fotbalové sloupky do Deníku Sport – ostré, peprné a zároveň vtipné. Označuje je za hlas lidu. Velmi kriticky se vyjadřoval i k bývalému předsedovi fotbalové asociace Miroslavu Peltovi a místopředsedovi Romanu Berbrovi. Udělal si u nich hodně zlé krve.

„Oba čekají na soud a jejich kauzy ubližují strašně českému fotbalu. Oba dva jsou trošku jiné typy, ale ani jeden nevyvázne moc lacino. Míra Pelta seděl ve vazbě, a když ho pustili, říkal, že jestli se má do basy vrátit, tak si radši hodí mašli. Myslím, že i týden je tam dlouhá doba,“ uvažuje. „Ale zklamal, přecenil se, přetáhl svoje možnosti. Berbr je podvodník, obohacoval se na fotbalu. Do basy půjdou bohužel zaslouženě.“

V první polovině roku 2022, kdy poskytl rozhovory Paměti národa, vychovával Ladislav Vízek s mnohem mladší manželkou devítiletou dcerku Viktorku. „Udržují mě při životě a moje stáří je takové přibržděné. Když budu neskromný, tak na otázku, co mi chybí, odpovím, že nevím. Vedl jsem bláznivý život a přál bych si, aby mně nějaký doktor přisypal hodně zdraví a abych dceru dovedl ještě k oltáři.“

Před slovem láska se musíme sklonit

Ladislava Vízka zaskočila na konci zimy 2022 ruská agrese na Ukrajinu. Podle něj se mají lidé smát, radovat a vymýšlet, jak si různými dobrotami zdokonalovat život.

„A najednou je kousek od nás válka, bombardování měst, které nás nenechá klidnými. Raději vypínám televizi, abych neviděl hrozné záběry,“ upozorňuje. „Ruska se bojí celý svět, ale je správné pomáhat Ukrajině. Každý člověk s ní musí soucítit. A já taky.“

Ladislav Vízek přiznává, že se dříve smál písničkám o lásce. Ve zralém věku ale změnil na lásku pohled. „Až všichni zjistí, co láska znamená, nemůže přece na světě existovat válka. Před slovem láska se musíme sklonit, ať už je to láska k člověku, ke psům, k jídlu nebo k hazardu,“ uzavírá. „Doufám, že magické slovo láska pochopí jednou lidé na celém světě.“