Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vilímek (* 1940)

• narodil se 29. května 1940 v Brtnici Ladislavu a Ludmile Vilímkovým

• během okupace byl otec pracovně nasazen v německé firmě na výrobu raket

• pamětník prožil dramatické chvíle během osvobození

• stal se svědkem odsunu německého obyvatelstva ve Starých Horách

• v roce 1948 komunisté otci znárodnili rodinnou firmu na výrobu elektromotorů

• dopisoval si se západním Němcem a otce za to zatkla Státní bezpečnost

• na vojně sloužil u zvláštního útvaru protiatomové obrany v Praze

• pár dní po okupaci Sověty v roce 1968 se ženou přišli o novorozeného syna

• napsal několik knih o jihlavských domech a místních Židech

• v době natáčení v roce 2023 žil a tvořil v Jihlavě

Manželé Vilímkovi žili v Jihlavě. Když se jim 29. května 1940 narodil syn Ladislav, tak byla Evropa ve válce a v Čechách nacisté zřídili protektorát. „Když jsem se měl narodil, tak tady ani otec ani matka nikoho neznali, tak se domlouvali, kde bude porod. Moje matka odmítla jít do špitálu, protože to už tu byli Němci a tak šla k babičce do Brtnice.“

Na ty svazy letadel byl úžasný pohled

Rodina bydlela v malém domku, kde se v době Ladislavova dětství žilo ještě hodně prostě. „nebyla tam voda, na záchod se chodilo do dřevěné latríny na dvůr, koupali jsme se v dřevěných neckách. Pro vodu se muselo chodit do hlavního baráku do přízemí. Potom se ohřívala doma na kamnech.“ Na dětství však Ladislav, stejně jako většina lidí, vzpomíná v dobrém. „Já jsem měl tu výhodu, že se za protektorátu nikam nesmělo a my jsme byli hodně doma a povídali jsme si.“

Ladislav své první roky prožíval ve válečné Jihlavě. Vzpomíná si především na houkání sirén, které ohlašovaly hrozbu bombardování města. Jihlava nakonec bombardování unikla. „Tatínek jednou řekl, že nejdeme do sklepa, ale půjdeme se podívat na ty letadla. To byl úžasný pohled na ty svazy, jak přelétaly nad městem.“

Když byly v Jihlavě na konci války odstřeleny dva německé tanky, tak se tam Ladislav s otcem vypravili. „Já jsme tam šel ještě, když se z těch tanků kouřilo a viděl jsem tam i uhořelý vojáky.“

Ty obrazy jsme pak sundali

Po válce se Jihlavy citelně dotkl odsun německého obyvatelstva  „Jednou ráno jsem se probudil a koukám, že u sousedů jsou otevřený dveře a nikdo nejde ven. Tak jsem se tam šel podívat. Bylo tam ještě na plotně teplý kafe a postele rozházený. Byli to Němci a vystěhovali je.“ Část Němců nejprve deportovali do integračního tábora a až poté do Německa. Ladislav vzpomíná, že ho otec vzal i k internačnímu lágru.

Vilímkovi se v roce 1945 stěhovali do bytu po odsunutých Němcích. „My jsme tam vcházeli dovnitř do toho nového bydliště a ta německá rodina vycházela ven. Nesli svoji starou babičku na nosítkách.“ Když vešli dovnitř, tak ještě našli hrnky s kávou na stole a rozestlané postele. „To byly pro dítě obrovský zážitky. Já si třeba dodneška pamatuju, jaký tam byly obrazy na stěnách. Ty jsme pak samozřejmě sundali.“

Máma řekla, ať si koupím, co mě napadne

Ladislavův otec koupil na začátku války od židovského známého malou továrnu, ve které vyráběl mimo jiné sirény. Němci mu však brzy továrnu zabavili a on začal pracovat v německé firmě Lineol Werke (původní jihlavská firma Humanic), kde se vyráběly hračky pro děti, ale za války i součástky pro rakety V1 a V2.

Kvůli práci jezdil pan Vilímek i do Německa. Po konci války byl vzhledem k práci v německé firmě obviňován z kolaborace, ale naštěstí bez nějakých zásadních důsledků.

Z konce války si Ladislav vzpomíná také na návštěvu prezidenta Beneše a jeho ženy Hany v Jihlavě. Brzy však převzali moc v zemi komunisté, což Vilímkovi nesli nelibě. Otci po roce 1948 znárodněna dílna, kterou si po válce zřídil.

V roce 1953 proběhla měnová reforma. „Když nastal ten den D, tak už se to asi někde vědělo, protože si pamatuju, že mi máma dala tři stovky a řekla, ať jdu nakoupit, co mě jenom napadne.“ Peníze totiž ze dne na den v podstatě ztratily svoji hodnotu. Kdo měl naspořenou hotovost, tak o ni přišel. Ladislav vyrazil a peníze od maminky utratil za cukrovinky. Po letech našel v kapse bundy stokorunu, na kterou tehdy zapomněl. V tu dobu už byla tato měna neplatná.

Jedna vlajka musí být sovětská

Ač byla za komunistického režimu církev zatracována a věřící lidé různě perzekuováni, tak Vilímkovi do kostela chodit nepřestali. Ladislav působil mnoho let jako ministrant v jihlavském kostele u konventu minoritů. Dokonce dlouho uvažoval o tom, že se stane knězem. Naučil se latinsky a byl si zvolenou cestou jistý. V 50. letech byla však taková volba v podstatě nemožná.

Ladislav vzpomíná na setkání s významným sochařem Jaroslavem Šlezingerem, který se po válce a svém návratu z koncentračního tábora, usídlil v Jihlavě. Šlezinger byl po komunistickém převratu se zapojil do odboje protikomunistického. Ještě před zatčením, které skončilo dlouholetým vězněním a nakonec smrtí v roce 1955, navštívil Jaroslav Šlezinger kostel a setkal se i i s pamětníkem. „Když skončila bohoslužba, tak mi kostelník řekl, ať jdu zavřít hlavní bránu, že přijde návštěvu, o které nesmím s nikým mluvit. Zadním vchodem přišel pán s balíkem. Rozbalil to a tam byla socha sv. Václava, kterou chtěl Šlezinger věnovat tamnímu kostelu

Vilímkovi se coby věřící stali terčem dohledu tzv. domovních důvěrníků, lidí, kteří měli kontrolovat, zdali se jejich sousedé chovají loajálně vůči režimu. „Třeba najednou klepání na dveře a tam byl domovní důvěrník, že nemáme za oknem vlajky. Rodiče tedy šli a koupili dvě československý vlajky. Druhý den zase bouchání a prý: ,Proč máte dvě československý vlajky? Jedna musí být sovětská.‘ To už otec vypěnil.“

Když bude válka, tak přejdeme na druhou stranu

Poté, co Ladislav rezignoval na kněžskou dráhu, si jako životní cestu vybral malbu. I to se nakonec ukázalo jako nerealizovatelné a tak po absolvování měšťanky nastoupil na průmyslovou školu v nedalekém Heleníně, kde v roce 1958 odmaturoval.

Kultura ho však lákala stále a kromě výtvarného umění ho v 60. letech nadchlo divadlo. Miloval představení pražského Semaforu a sám v Jihlavě založil soubor Skoba, které zde fungovalo až do roku 1969. „Museli jsme pořád hlídat cenzuru, aby se tam neřeklo něco, co nám zatrhnou.“

Od dob vojenské služby také psal básně. Na vojně zažil dobu zostřeného napětí mezi tehdejšími supervelmocemi USA a Sovětským svazem. „Sešla se nás tam parta a říkali jsme si, že jestli bude válka s Amerikou, tak se sebereme a přejdeme na druhou stranu. Slyšel nás jeden voják a to byl komunista. Říkal nám: ,Hoši, až já tohle někde řeknu, tak vy jdete do lochu.‘“

Vojákům základní služby tehdy dokonce dobu vojny prodloužil. Ladislav vzpomíná, že se tehdy několik vojáků opilo a vyhlásili násilnou vzpouru proti důstojníkům. Odplata byla krutá. „Všichni jsme si museli stoupnout s rukama nahoru ke zdi a oni chodili a říkali: ,Ten nás mlátil, ten ne.‘ Pak všichni, kteří byli označený, tak šli na Pankrác, tak dostávali těžký žaláře. Byl to výjimečný stav.“ Ladislav se do vzpoury nezapojil, takže se vězení vyhnul.

Co bude s klukem, když mě zastřelí?

Po návratu z vojny chodil Ladislav bruslit. Na ledě se jednou srazil s dívkou Miladou a tu si již v roce 1962 vzal za manželku. Brzy se jim narodil syn Michal. V roce 1968 Milada otěhotněla znovu a očekávali dalšího chlapečka, který se měl jmenovat Petr. Dne 21. srpna 1968 obsadili tanky armád varšavské smlouvy Československo. V noci po okupaci Ladislava v noci vzbudila manželka, že je jí strašně zle.

Ladislav a jeho žena Milada se ocitli v zoufalé situaci. Milada potřebovala rychle převézt do nemocnice, ale neměli auto a ulice byly plné tanků. Ladislav ve dvě ráno zoufale chodil po paneláku a klepal na sousedy, aby je někdo do nemocnice odvezl. Jeden soused se nad nimi slitoval a odvezl je do nemocnice, kde Milada předčasně porodila dítě, které po porodu zemřelo. Ladislav vzpomíná na beznaděj, kdy musel zničenou manželku opustit a v noci se vracet domů obsazenou Jihlavou k synovi, který naštěstí doma v poklidu spal. „Já jsem šel mezi těma tankama v noci. Tam seděli vojáci a pokuřovali. Já jsem si říkal, co budu dělat, když mě zastřelí, když doma je ten kluk čtyřletý sám. To bylo děsný.“ Později se manželům narodila ještě dcera.

Objímala mě, že jsem napsal pravdu

Ač vystudoval Ladislav průmyslovku a celý život se věnoval technické práci, k jeho koníčkům vedle hudby patřila historie. Chodil do jihlavského archivu a zajímal se především o historii města. Když v roce 1989 padl komunistický režim, tak to Ladislav přivítal s velkou radostí. Kromě svobody se mu naskytla i nová pracovní příležitost. Přišel za ním ředitel místního archivu a nabídl mu pozici archiváře. Ačkoliv Ladislav nemá žádné historické vzdělání, tak v archivu trávil tolik času, že si vzdělání v podstatě doplnil sám.

Začátkem 90. let se kromě dalších mnoha reforem v republice, řešilo i téma restitucí. Do jihlavského archivu začalo přicházet čím dál tím víc lidí a žádali potvrzení o tom, že jim patřil zabavený majetek. Mimo jiné přijíždělo i mnoho židovských rodin, kterým byl majetek zabaven za války a už jim ho nikdo nikdy nevrátil.

Ladislav se s nimi seznamoval a povídal si s nimi o jejich osudech. „Díky tomu jsem se tomu začal věnovat. V Jihlavě se tomu nikdo nevěnoval a komunisté se té židovské otázce hodně vyhýbali. Já jsem to začal podrobně mapovat.“

Od 90. let se tedy začal Ladislav Vilímek věnovat především tématu židovských obyvatel Jihlavy. Vydal několik publikací o místních židovských památkách. Dále se zabýval zkoumáním místního židovského hřbitova, kde zůstalo mnoho hrobů bez označení. Jsou zde pohřbeni i sourozenci skladatele Gustava Mahlera. Jim Ladislav postupně nechává vytvořil pomníky.

Velkou zásluhou Ladislava a jeho ženy je kartotéka židovských občanů Jihlavy. V současné době ji přepisují do počítačového programu, který jim sehnal jejich vnuk v Americe. S některými židovskými rodinami původem z Jihlavy je Ladislav stále v kontaktu a navštěvují se.

Do historie Jihlavy patří i rozsáhlé politické procesy v 50. letech. „Když potom v Jihlavě začali procesy a padaly tresty smrti, tak já některé ty lidi i znal.“ Po sametové revoluci, když už se o komunistických zločinech dalo konečně otevřeně mluvit, napsal Ladislav o jihlavském procesu článek do novin. „Pak jsem šel po ulici a nějaká paní ke mě přišla a tiskla mi ruce, objímala mě a děkovala mi, že jsem napsal pravdu. V tom procesu byl popraven její syn.“

Ladislav žil v roce 2018 se svou ženou v Jihlavě a stále se věnoval psaní. V roce 2018 vyšel již pátý díl publikací o jihlavských domech, kterým se věnuje. Jeho dcera se vdala do Ameriky a žije dnes s rodinou v San Diegu. Manželé Vilímkovi je tam několikrát byli navštívit. Ladislav Vilímek je velmi optimistický a užívá si života. „Život stojí za to, aby se žil.“