Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vidímová (* 1928  †︎ 2024)

Základ do života mi dal otec a cvičení v Sokole

  • narodila se 3. července 1928 v Hradci Králové jako Hana Půlpánová

  • žila v Opatovicích nad Labem

  • v roce 1947 absolvovala rodinnou školu

  • byla aktivní sokolkou

  • v roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu

  • odmaturovala na zdravotní škole v Hořicích

  • dálkově vystudovala fakultu tělesné výchovy

  • od 60. let žije v Praze

  • učila tělesnou výchovu a byla cvičitelkou v tělovýchovné organizaci

  • po listopadu 1989 se stala členkou obnoveného Sokola v Praze na Vinohradech

  • v době rozhovoru (2019) byla stále aktivní sokolkou

  • zemřela 17. března 2024

Hana Vidímová, rozená Půlpánová, se narodila 3. července 1928 v Hradci Králové a vyrůstala v Opatovicích nad Labem. Její otec Václav Půlpán byl vysloužilý legionář z první světové války a pracoval v tramvajové a železniční dopravě. Maminka Josefa se starala o domácnost.

Válka v Opatovicích nad Labem

Hana navštěvovala obecnou školu v Opatovicích a za války pak měšťanku v Pardubicích, kam dojížděla vlakem. „Němci zabrali půl školy a my holky jsme se jich bály, protože na nás číhali a jako by si na nás chtěli vychutnat tu svou moc.“ Vzpomíná také, že za heydrichiády nacisté popravili starostu Opatovic Jana Jozífa a jeho náměstka Františka Nyklíčka, kteří pomáhali příslušníkům paraskupiny Silver A, jež na Pardubicku úspěšně od přelomu let 1941–1942 několik měsíců operovala. „Starosta dával parašutistovi Josefu Valčíkovi razítka na falešné doklady. Měl několik různých jmen a podob. Nikdy se nejmenoval Josef Valčík,“ vzpomíná Hana na dnes nejznámějšího příslušníka skupiny Silver A. Ten úzce spolupracoval i s Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem z paraskupiny Anthropoid, kteří v květnu 1942 zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Valčík působil pod cizí identitou v pardubickém hotelu Veselka jako číšník.

Pamětnice vypráví, že její tatínek Václav Půlpán prý také působil v odboji. Jeho velkým kamarádem byl plk. in memoriam Alois Volek, kterému pomáhal, když v květnu 1939 odešel ilegálně z protektorátu do Polska a během války se dostal přes Sovětský svaz do Velké Británie. Jako letec RAF startoval dne 14. března 1945 s letounem z britské letecké základny na ostrově Terceira v Azorském souostroví. Krátce po startu letadla ale část motorů selhala, letadlo ztratilo výšku i směr a roztříštilo se o pobřežní skalní útesy.

Před útěkem z protektorátu napsal Alois Volek Haně do památníku: „Běž životem tak prostá, tichá, běž s očima otevřenýma. Raduj se ze zeleně, již luka nám dala. Život je pole jediné, s prací i s námahou, zdali i odměnou? Proto jdi životem jak polem zeleným, buď šťastna. V upomínku por. Alois Volek.“ Toto krédo provází pamětnici celý život.

Na konec války Hana vzpomíná následovně: „Opatovicemi procházeli zajatci od Pardubic na Hradecko. Byly to tisícové zástupy. Mluvilo se o tom, že zajatci, ať byli odkudkoli, jsou chudáci, kteří nohy sotva vlečou. Přespávali ve stodolách. Opatovice byly selská obec, lidé se semkli a udělali velikou sbírku. Ráno, když se zajatci vyspali, dostal každý do ešusu polévku. V tomto byly Opatovice úžasné,“ vypráví pamětnice, která byla kronikářkou Opatovic a tuto zprávu v kronice zachytila.

Všesokolský slet v roce 1948

Jak říká, základ do života jí dal nejen přísný otec, ale také Sokol v Opatovicích, kam začala chodit ve svých pěti letech. „Tatínek mě jako holku honil a díky za to, protože to byl dar. Maminka mě honila po kuchyni, ale to se jí moc nepovedlo, protože ona byla výborná kuchařka. Já jsem utíkala do Sokola. Tatínek mě tam ale nepustil, dokud jsem nezametla dvůr a neudělala práci kolem domečku. To byly základy. Základy, které jsem vyžadovala i od svých svěřenců, žáků: práci, poctivost, jeden druhému pomoct,“ vypráví pamětnice.

Ve svých dvaceti letech se zúčastnila Všesokolského sletu, nadlouho posledního, protože komunisté Sokol reorganizovali a de facto rozpustili poté, co sokolové dali během sletu veřejně najevo svůj nesouhlas s politikou jedné vládnoucí strany. Bylo to půl roku po únorovém komunistickém puči v roce 1948.

„To je něco, co mám silně zakódováno. Jdeme po Václavském náměstí a procházíme Staroměstským náměstím. Bylo to už za éry Gottwalda. On tam seděl na tribuně a že nám bude kynout. Ale náš kolega-sokol řekl: ‚Vpravo hleď!‘ Ne na hlavu státu, nýbrž pohledem od něj. Gottwald potom zlikvidoval Sokol jedna dvě. Ten Sokol on nemohl vystát,“ vzpomíná Hana.

Nesmím zlenivět, to by byl konec

Pamětnice v roce 1947 absolvovala rodinnou školu. Odmaturovala na zdravotní škole v Hořicích, poté absolvovala dvouměsíční kurz na Univerzitě Karlově v Praze pro výpomocné učitelky a nastoupila do mateřské školy.

Později dálkově vystudovala fakultu tělesné výchovy. Jak říká, šla si tvrdě za svým – chtěla se věnovat pohybovým aktivitám profesně ve školství. Učila tedy tělesnou výchovu a byla cvičitelkou v Sokole. Provdala se do Prahy, ale na velkoměsto si jen těžko zvykala a celý život se vrací do Opatovic.

Po listopadu 1989 se stala členkou obnoveného Sokola v Praze na Vinohradech a zúčastnila se všech následujících všesokolských sletů. I ve svém vysokém věku je v Sokole stále aktivní. „Chodím úterý a čtvrtky. Někdy nás přijde patnáct a někdy jen pět. Ale to je úplně jedno. Zatím mi to myslí a poslouchají mě údy. Kdyby mě ale někdy přemohla lenora a řekla bych si, že dnes nepůjdu a odpočinu si, byl by to konec. Na to je dost času, až klouby řeknou, že jsou opotřebované. Člověk se musí hýbat, dokud to jde,“ uzavírá Hana Vidímová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)