Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Vévodová (* 1937)

Komunisté spáchali na naší rodině strašnou křivdu. Odpustit je těžké

  • narozena 28. října 1937 v Bojkovicích v okrese Uherské Hradiště

  • její otec Martin Stehlíček měl kamenosochařství a obchod s pohřebními potřebami

  • při bombardování Bojkovic v dubnu 1945 ji zasáhly do plic dvě střepiny

  • byla svědkem smrti kamarádky, bombami byl těžce poničen i jejich dům

  • po únoru 1948 jim komunisté zavřeli obchod a chtěli znárodnit i kamenosochařství

  • otec odmítl vstoupit do Komunálních služeb, živnost provozoval dál bez zaměstnanců

  • roku 1958 byl otec zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pěti rokům vězení

  • obviněna a odsouzena na dva a půl roku a ke ztrátě majetku byla i její matka

  • Martin Stehlíček zemřel roku 1959 ve vězení, jeho žena byla propuštěna po osmi měsících

  • Zdenka vystudovala pedagogickou školu a až do důchodu učila na základní škole

  • její rodiče byli po pádu komunismu plně soudně rehabilitováni

Komunistický převrat v únoru 1948 prožila tehdy jedenáctiletá Zdenka Vévodová s důvěřivou radostí. „Přetrvávala poválečná euforie ze svobody a skutečně jsme věřili, že se rýsují světlé zítřky. Byla jsem muzikální dítě a chytlavé melodie komunistických pochodů se mi moc líbily. Třeba píseň Kupředu levá!“ I její otec, který od počátku třicátých let houževnatě budoval kamenosochařství, se nechal zlákat propagandou Klementa Gottwalda a vstoupil do komunistické strany.

„Když otec viděl, jak komunistický režim systematicky a bezohledně likviduje nejen soukromé zemědělce, ale i malé živnostníky, vnímal to jako zradu. Několik let odolával nátlaku na vstup do Komunálních služeb. Za to byl tvrdě potrestán on i maminka,“ vypráví Zdenka. Prožila to s nimi. I po šedesáti letech plakala, když vzpomínala na výjimečně povolené návštěvy k nepoznání zubožených rodičů ve vězení. Matku propustili s podlomeným zdravím, nemocný otec zemřel v třiapadesáti letech v káznici na Pankráci.

Až později pochopila důvody vykonstruovaného procesu. „Došlo mi, že cílem komunistických funkcionářů z Bojkovic bylo za každou cenu získat náš dům pro potřeby Komunálních služeb. Když zjistili, že vlastníkem je maminka, museli si i na ni něco vymyslet.“

Dětství mezi náhrobky

Zdenka Vévodová se narodila 28. října 1937 v Bojkovicích. Její otec, vyučený kamenosochař Martin Stehlíček, zaměstnával až čtyři dělníky. Hlavním předmětem činnosti firmy byly pomníky a náhrobky. Stehlíček měl také umělecké ambice, které neustále rozvíjel. Maloval obrazy, dělal velké sochy a portrétní rytiny do žuly.

„Tatínek byl pěkný a nadaný člověk. Pracoval od rána do večera. Měl spoustu zákazníků a chodili k němu i akademici. Maminka se starala o domácnost, hospodářství a pole. Vařila nejen pro nás, ale i pro naše dělníky. Později také vedla obchod s pohřebními potřebami. Oba byli nesmírně pracovití a byl svátek, když si na nás děti udělali čas,“ říká Zdenka, která měla jednoho o rok staršího bratra a druhého o deset let mladšího.

S mrtvou Mařenkou za ruku

Okupaci Československa německou armádou v letech 1939 až 1945 rodina přežila bez pohrom až do 12. dubna 1945. Traumatické zážitky z tohoto dne se Zdence nesmazatelně vryly do paměti. „Kousek od našeho domu, který stál nedaleko mostu přes řeku Olšavu, zaujaly obrannou pozici německé tanky. Tatínek říkal, že nemám nikam chodit, protože je všude kolem plno vojáků. Neposlechla jsem. Moje kamarádka Mařenka, která vozila miminko od sousedů, mě zlákala, abych s ní šla vrátit kočárek s dítětem jeho mamince. Když jsme se vracely domů, u mostu začalo bombardování. Později jsem se dozvěděla, že to byla rumunská letadla a že cílem útoku byla německá vojenská kolona,“ vypráví pamětnice.

Tenkrát v Bojkovicích zemřelo dvanáct civilistů. „Když začal nálet, byly jsme s Mařenkou Trčkovou na kraji mostu. Tlaková vlna nás shodila, ležely jsme na zemi a držely se za ruce. Bylo tam více lidí a také krávy. Mařenčina maminka mě částečně zakryla svým tělem. Dívala jsem se z boku, jak stříká voda z Olšavy, protože bomby padaly do řeky. Za pár minut bylo po všem a nastalo hrozivé ticho. Pak se ozval křik a pláč. Krvácející paní Trčková se zvedla ze země a volala: ‚Mařenko, pojď!‘ Mařenka ale byla mrtvá.“

Uřezaná noha paní Langrové

Když se tehdy sedmiletá Zdenka zvedla ze země, cítila, že s ní není něco v pořádku. Krvácela ze zad. Jak se ukázalo, měla dvě střepiny velikosti velkého hrachu v plicích. Otec, který nálet přečkal se zbytkem rodiny ve sklepě, ji odnesl na ošetření do měšťanské školy, kde Němci zřídili provizorní lazaret. „Tam jsem zažila další hrůzu. Viděla jsem, jak dva lidé někam odnášeli uřezanou nohu. Později jsem se dozvěděla, že to byla noha raněné paní Langrové, která bydlela kousek od školy. S dřevěnou protézou se dožila docela vysokého věku,“ dodává pamětnice.

Při opakovaném bombardování byl velmi těžce poškozen dům Stehlíčkových. Rodina se načas nastěhovala k matčině tetě. Raněnou Zdenku rodiče odvezli k babičce do Šumic. Střepiny má v těle dodnes. Lékařské kapacity z Brna tehdy dospěly k závěru, že vytahovat je by bylo příliš riskantní. „Byla jsem pak dokonce vedena jako válečný invalida. První roky jsem nesměla cvičit, ale pak jsem mohla normálně všechno dělat,“ říká. Rodiče postupně opravili rozbitý dům a Martin Stehlíček zase neúnavně tesal do kamene. K jeho poválečným pracím patří i památník v Šanově připomínající sestřelení amerického letadla v srpnu 1944, při kterém zemřelo osm vojáků.

Prozření a výhrůžky komunistů

Už začátkem padesátých let pochopil Martin Stehlíček, že komunisté nastolili v Československu úplně jiný režim, než jaký slibovali před volbami. Znárodňování majetku se zdaleka netýkalo jen podniků s padesáti a více zaměstnanci. Začaly politické procesy, likvidace soukromých zemědělců i drobných živnostníků. „Otec byl rozhořčený a rozčarovaný z toho, jak krutě komunisté jednají s lidmi. Asi v polovině padesátých let jim vrátil stranickou legitimaci,“ říká pamětnice.

To už na něj komunističtí funkcionáři začali naléhat, aby své kamenosochařství vložil do Komunálních služeb a pracoval pro ně. Martin Stehlíček to odmítal a neúspěšně argumentoval také svým špatným zdravím. „První krok k likvidaci naší rodiny udělali v roce 1954, kdy nám zavřeli pohřebnický obchod a všechno z něj zabavili,“ vypráví Zdenka. Dodává, že pak se tlak na otce stupňoval. „Chodil ho přesvědčovat předseda bojkovického národního výboru Vincenc Ondrůšek a také ředitel Komunálních služeb Buršík. Vyhrožovali mu, že když se do komunálu nezapojí, špatně skončí,“ zdůrazňuje Zdenka.

Otcovo odmítnutí poslušnosti

Martin Stehlíček měl tehdy za sebou asi třicet let práce kamenosochaře. Trpěl na astma, křečové žíly a bolesti páteře, kterou neustále zatěžoval těžkými břemeny. Lékařský posudek potvrdil, že má sníženou pracovní schopnost. „Roku 1955 se tatínek dozvěděl o vyhlášce ministerstva místního hospodářství, podle které mohl v případě, že má omezenou pracovní schopnost a nikoho nezaměstnává, vykonávat svou živnost. Doufal, že mu tato vyhláška umožní dál v menším rozsahu pracovat na svém,“ vysvětluje.

Bojkovičtí komunisté mu ale živnost zakázali a poslali ho pracovat do kamenolomu v Nezdenicích. „Musel tam strašně dřít, přestože podle lékařské zprávy měl pracovat v teplém, nehlučném prostředí a vsedě. Osekával velké kamenné kvádry na stavbu mostu. Vydržel to nějakou dobu, ale když viděl, že na to nestačí, v lomu skončil a vrátil se ke své práci, hlavně k portrétním rytinám. Zaměstnance už dříve propustil, platil řádně daně a spoléhal na to, že jedná podle zákona. To ale nikoho nezajímalo,“ říká pamětnice.

Zdenka mezitím ukončila základní školu. Vzpomíná, že ředitel Jindřich Götz, který později figuroval jako soudce z lidu v procesu s jejími rodiči, pro ni vybral povolání jeřábnice. „Otec se tenkrát naštval. Šel za ním a řekl, že nebudu žádnou jeřábnicí, ale že půjdu studovat, protože se dobře učím. Jako argument mého práva na vzdělání uplatnil i moje válečné zranění. Nakonec mě přijali na internátní školu ve Strážnici, kde studovaly děti s dobrým prospěchem ze sedláckých, obchodnických nebo jiných rodin, které měly problémy s režimem,“ říká. V roce 1955 maturovala a poté absolvovala dvouletou pedagogickou školu v Sobotíně pro učitele prvního stupně.

Soud jako atrakce pro obyvatele

Její otec byl 23. dubna 1958 zatčen a obviněn z nezákonného podnikání. Učila tehdy v Brumově a podrobnosti se dozvěděla od matky. Když ho odváděli, odvezli i veškeré účty a dokumentaci. „Ani ne za dva měsíce byla obviněna i maminka. Za to, že údajně svému muži umožnila provozovat zakázanou kamenosochařskou živnost,“ vypráví Zdenka. Souzeni a odsouzeni byli manželé Stehlíčkovi společně 16. července 1958 v tehdejší pobočce Okresního soudu v Bojkovicích. Zdenka tam matku, která byla vyšetřována na svobodě, doprovodila.

„Otce přivezli jako nějakého vraha v zamřížovaném autě. Připravili to pro obyvatele Bojkovic jako nějakou atrakci. Když zazněl rozsudek, bylo to něco hrozného! Otec byl odsouzen k pěti rokům nepodmíněně a ztrátě veškerého majetku. Maminku odsoudili na dva a půl roku vězení a ke ztrátě majetku. Ale za co? Nic nezákonného nedělali. Nikoho nepoškodili. Nedokázala jsem to pochopit.“

Martin Stehlíček byl odsouzen za trestný čin spekulace. V rozsudku je uvedeno, že v letech 1954 až 1958 spekuloval s materiálem na opravy a stavby pomníků a tím se měl obohatit asi o sto tisíc korun. „Úmyslně se nezapojil do řádného pracovního poměru a činnost prováděl přesto, že byl několikrát napomenut pro nedovolený výkon živnosti,“ stojí v rozhodnutí lidového soudu. Marie Stehlíčková byla potrestána za to, že mu v nekalé činnosti pomáhala.

Matku jsme ve vězení nepoznali

Otec pamětnice se z vězení nikdy nevrátil. Její matka nastoupila do výkonu trestu v lednu 1959. Poslali ji do věznice Želiezovce na Slovensko. „Můj mladší bratr Jindřich měl teprve jedenáct let a pořád chtěl maminku vidět. Po sedmi a půl měsících kriminálu nám povolili návštěvu. Když ji dozorci přivedli, opravdu jsme ji nepoznali. Zhubla snad třicet kilo a měla zkřivenou tvář, způsobenou obrnou lícního nervu, jak jsme se později dozvěděli. Nechtěla mluvit o tom, co tam prožívala, asi to bylo i zakázané. Byla vyčerpaná z práce, na kterou ji posílali. Byla to přitom žena, která byla zvyklá celý život hodně pracovat. Říkala, že musela dojit bezpočet krav. Nervový šok jí jistě způsobila žádost o souhlas s vystěhováním nás dětí z našeho domu, kterou jí poslali do vězení,“ vypráví Zdenka.

Bratr Jindřich žil v době věznění obou rodičů u strýce. Za tehdy již vdanou Zdenkou jezdil na víkendy. Druhý bratr byl tehdy na vojně. Marii Stehlíčkovou propustili nečekaně krátce po návštěvě rodiny, asi po osmi měsících trestu. „Myslím, že se báli, aby jim tam neumřela,“ říká Zdenka. Sotva se matka trochu zotavila, opět se zhroutila. Z věznice na Pankráci jí přišel strohý telegram oznamující manželovu smrt. V úmrtním listu, který později dostala, byla uvedena jako příčina smrti rakovina slinivky břišní.

Jen přes mou mrtvolu

Martin Stehlíček byl několik měsíců vězněn v Uherském Hradišti, poté byl převezen do středních Čech a nakonec do pražské věznice na Pankráci. Návštěvy mu povolovali výjimečně. „Jednou jsem ho mohla navštívit v Hradišti, podruhé to bylo na Velikonoce 1959 v Počaplech. Tehdy jsem otce viděla naposledy živého,“ vzpomíná.

„Tatínek byl strašně vyhublý. Upekla jsem mu koláče a hrdě jsem mu je podávala. On se na ně jen podíval a dozorce hned zavelel: ‚Ani jeden!‘ To byla hrozná chvíle. Nevím, proč byl ten dozorce tak tvrdý.“ V jednom z posledních dopisů, které od něj rodina dostala, sdělil, že také po něm ve vězení chtěli, aby podepsal souhlas s vystěhováním dětí z jejich domu. „Na předložený papír tehdy napsal: ‚Pouze přes mou mrtvolu,‘“ říká Zdenka.

Přesto národní výbor oznámil zbytku rodiny, že bude z bojkovického domu, který propadl státu, s konečnou platností vystěhován 22. prosince 1959. „Už několik měsíců předtím nám zabavili cenné věci. Odvezli i vzácné originály, které otec jako milovník výtvarného umění shromáždil. Rvala jsem se o obraz, který namaloval otec a který mi slíbil jako svatební dar. Bojovala jsem také o klavír, na který jsem odmalička hrála. Mohla jsem ho nakonec vykoupit za pět a půl tisíce. Musela jsem si na to vypůjčit,“ popisuje.

Vystěhování z domu překazil pohřeb

K zabavení domu, o který se podle ní bojkovickým soudruhům jednalo především, nakonec nedošlo. Způsobila to okolnost, že v den stanovený pro vystěhování měl Martin Stehlíček v Bojkovicích slavný pohřeb. „Tatínka doprovodil obrovský průvod lidí. Nikdo takovou účast nečekal. Teprve poté přestali bojkovičtí funkcionáři tlačit na naše vystěhování. Vzhledem k situaci se už asi neodvážili svou věc dotáhnout,“ říká Zdenka. Její matka se navíc v roce 1960 domohla u soudu zrušení trestu propadnutí domu a přilehlých dílen.

Po pádu komunismu byli Martin a Marie Stehlíčkovi posmrtně plně soudně rehabilitováni. Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jejich odsouzení v roce 1993. „Strašná křivda spáchaná na naší rodině je mým doživotním postižením. Odpustit je těžké.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť pohraničí (Petra Sasinová)