Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jindřich Vedlich (* 1966)

Jakákoli věc, i politika, se dá dělat slušně

  • narozen 5. srpna 1966 v Hradci Králové

  • po roce 1968 jeho dva starší sourozenci emigrovali do Švýcarska

  • vystudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové

  • během studií se pohyboval v polodisidentském prostředí vinárny Bouda

  • po událostech 17. listopadu se stal jedním z členů studentského stávkového výboru

  • během sametové revoluce patřil k hlavním organizátorům demonstrací v Hradci Králové

  • po roce 1990 aktivní v komunální politice

Otec na barikádách Pražského povstání

Jindřich Vedlich se narodil 5. srpna roku 1966, oba jeho rodiče byli učiteli hudby. Rodina matky Evy Fremrové pocházela z Plzeňska, kde vlastnila větší statek a úspěšně podnikala v zemědělství. Dědeček z matčiny strany byl v prvorepublikovém období členem agrární strany. Otec pamětníka Josef Vedlich sloužil původně v předválečné armádě v hodnosti nadporučíka jako velitel kulometného družstva, v květnu roku 1945 se aktivně účastnil Pražského povstání. Podle slov pamětníka velel skupině okolo nádraží Praha–Střed, později skupině v prostranství před Motolem. Přesnější podrobnosti Jindřich Vedlich bohužel nezná, otec mu zemřel v jeho třinácti letech a uvedl, že „jsme o tom hovořili, jak se bojovalo, hlubší úvahy jsme vzhledem k mému nízkému věku rozvíjet nemohli.“

 

Sourozenci v emigraci

Pamětník měl v rodině kritické nekomunistické zázemí, rodiče pravidelně poslouchali zahraniční rozhlas a o politice a společenských poměrech otevřeně hovořili, ale proti tehdejšímu režimu nijak aktivně nevystupovali a jako „disidentské prostředí“ by pamětník svou rodinu neoznačil. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 však emigrovali oba starší sourozenci a s následky tohoto ideologického škraloupu se pamětník setkával až do roku 1989. Sourozenci Josef a Jana, později provdaná Sluková, byli výrazně starší (vlastní jen z otcovy strany), v době jejich odchodu byly Jindřichu Vedlichovi dva roky a až do pádu komunistického režimu se s nimi mohl stýkat jen korespondenčně a telefonicky. Bratr i sestra k němu i rodině nadále cítili sounáležitost a snažili se je různými způsoby podporovat, vzpomíná, že „oba nám výrazným způsobem pomáhali, zejména po úmrtí táty, třeba nám posílali tehdejší bony, což bylo platidlo, se kterým se dalo kupovat v tehdejším Tuzexu“. Také vzpomíná, že korespondence byla viditelně cenzurovaná, dopisy chodily často otevřené nebo s jen nedbale dolepenou obálkou, což značně přispělo k pamětníkově časnému vědomí o existenci dvou odlišných světů. Otec Josef Vedlich směl své starší děti navštívit krátce před smrtí v roce 1979.

Jindřichu Vedlichovi se ve škole vcelku dařilo, byť sám sebe v rozhovoru označil spíše za „flinka“. S dobrým prospěchem se dostal na gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové a v rozhovoru uvedl, že jednou z příčin jeho školního úspěchu bylo štěstí na dobré učitele, zvláště právě na střední škole. Přes své antikomunistické postoje chodil i do pionýrského oddílu, „tam jsem se věnoval především sportu“, ideologie tam prý nefigurovala téměř vůbec, jen v nejnutnější a zcela formální podobě. Chtěl se hlásit na vysokou školu s nějakým humanitním zaměřením, zajímala ho ekonomie, právo nebo historie, ale bylo mu řečeno, že na humanitní obory kvůli rodinnému „škraloupu“ přijat nebude.

 

Na vysokou školu na druhý pokus

Po maturitě si pamětník zkusil podat přihlášku na vysokou školu, nejprve však u přijímacích zkoušek neuspěl, dle svých slov nikoli z důvodu nějakého pronásledování. Jeden rok potom pracoval jako sanitář ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. O rok později pokus o vysokoškolské studium zopakoval, přihlásil se ke studiu na pedagogické fakultě, tentokrát uspěl a domnívá se, že důvodem úspěchu byl výběr přírodovědných oborů. Během vysokoškolských studií si také odbyl vojenskou službu jako ošetřovatel („absolvoval jsem jeden rok pověstné vojenské katedry za socialismu“), část jeho vojny proběhla ještě před listopadovými událostmi roku 1989 a část až po nich. „Pak přišla sametová revoluce, my jsme to nějakým způsobem dostudovali, vím, že jsem dostal dvojku, takže jsem skončil jako desátník,“ dodává pamětník.

 

Rudá fakulta a disidentská vinárna Bouda

Prostředí královéhradeckých fakult před rokem 1989 líčí Jindřich Vedlich jako místo dvou názorových protipólů. Velkou část tvořili studenti podporující komunistický režim, původem často z prominentních rodin. Za tehdejší politickou ideologií prý stála i většina pedagogů, neboť podle slov pamětníka proběhla na škole důsledná čistka během počátečních normalizačních let. Na pedagogické fakultě prý bylo zvláště prokomunistické osazenstvo oborů ruština, dějepis nebo společenská výchova. Studenti s opačnými postoji se scházeli mimo fakultu, pamětník zmínil, že to probíhalo „v již zmíněné hospůdce Pod Věží, kam jsem docházel nejen jako host, ale i jako číšník. Tam jsme dostávali samizdatovou literaturu, byly tady hry Václava Havla...“ Vedle běžných společenských záležitostí se tam mluvilo i o Chartě 77, o dramatech Václava Havla měl prý přehled například Robert Novák, další z členů pozdějšího studentského stávkového výboru. Ve zmíněném prostředí měli někteří přátelé i vazby na chartisty, zejména skrze Jana Hrudku.

 

Vyhlášení stávky 

Zásah proti studentům 17. listopadu 1989 proběhl v pátek. Jindřich se o událostech na Národní třídě dozvěděl už během následujícího víkendu z několika zdrojů. Doma je zaslechl ve zpravodajství zahraničního rozhlasu, ale za důležité označil zejména svědectví studentů „Hradečáků“, kteří dojížděli do škol do Prahy a na víkendy se vraceli do Hradce Králové. V pondělí 20. listopadu začala studentská stávka. Jindřich Vedlich se stejně smýšlejícími studenty se nejprve sešel ve vinárně Bouda, kde proběhlo první setkání budoucího stávkového výboru. Z vinárny přešli ke Klicperovu divadlu, kde lidé zapalovali svíčky a na viditelná místa si připínali trikolory. Stávkový výbor byl založen krátce nato na setkání na vysokoškolských kolejích, kde došlo k celofakultnímu studentskému „mítinku“. Na tomto setkání se střetla skupina zastoupená zejména funkcionáři Socialistického svazu mládeže (SSM), kteří se snažili začínající revoluci nějakým způsobem převzít a mírnit její průběh. Debata byla velmi bouřlivá, jeden z přítomných pedagogů dokonce přímo u řečnického pultu fyzicky napadl dva studenty (Roberta Nováka a Pavla Fátora) ze skupiny prosazující stávku, tenhle incident prý zviklal i nerozhodné. Ustanovil se stávkový výbor, který se ihned přihlásil k požadavkům pražských studentů.

 

Studenti uklízejí Hradec

Přestože se k rozhodnutí stávkovat přiklonila většina studentů, skupina osob ochotných k nějaké veřejné aktivitě se nejprve skládala z několika málo jedinců, původně prý maximálně do pěti lidí. První demonstrace proběhla formou „úklidu města“. Studenti si přinesli či vypůjčili pracovní nástroje a vyšli uklízet ulice Hradce Králové. Snažili se hovořit s lidmi a vysvětlovat jim své postoje, nakonec se šlo průvodem od zimního stadionu k Velkému náměstí, kde k lidem promlouvali za použití amplionu, zapůjčeného od hradeckých vodáků (členem vodáckého oddílu byl Robert Novák). Zároveň se studentskou stávkou vzniklo v Hradci Králové i Občanské fórum, s nímž studenti koordinovali činnost zejména skrze Oldřicha Kužílka a Josefa Vágnera. Rozbíhající revoluci se snažili rozšířit „za zdi“ fakulty, chodili do továren a dojížděli i do menších měst a obcí v okolí. Zprvu převládal poněkud živelný přístup, později si jednotlivé úkoly rozdělovali. S ohledem na celorepublikové události jim rychle rostla podpora veřejnosti.

Během prvních dnů stávky se také objevily pokusy o zásahy do dění ze strany StB. Někteří z účastníků dostali předvolání k výslechu, několikrát za nimi dokonce přišel falešný student, snažící se dostat do stávkového výboru. Bezpečnost se však spíše snažila situaci hlavně monitorovat a pokud došlo k nějakým fyzickým incidentům, nejednalo se o příslušníky bezpečnostních sil.

Po několika dnech stávky bylo patrné, že sametová revoluce získává podporu většiny veřejnosti a lidé v Hradci Králové se přestávali ostýchat účastnit se manifestací. Mohla tak být pořádána větší setkání, z nichž pamětník zmínil především lidský řetěz mezi Hradcem a Pardubicemi a stavbu papírové hradby před okresním výborem, představující odtržení komunistické strany od veřejnosti. Jako symbolické vítězství revoluce označil Jindřich Vedlich návštěvu Václava Havla v Hradci Králové v lednu roku 1990, na jejíž organizaci se studenti podíleli. Jako definitivní završení revoluce pamětník vidí až vstup České republiky do NATO a Evropské unie.

 

Život po sametové revoluci

Po pádu komunistického režimu Jindřich Vedlich dokončil vysokou školu a také vojenskou službu. Učitelem se nestal, po vojně podnikal v oblasti reklamy a PR a také si doplnil vzdělání rigorózním studiem na přírodovědecké fakultě. Nadále se angažoval ve veřejném dění v politice, někdy v období let 1990–1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance. „Bylo tam tehdy spousta vzácných lidí, jako je Daniel Kroupa, Pavel Bratinka na úrovni celostátní, nebo zde Martin Dvořák, bývalý primátor Hradce Králové, to byli lidé, kterých jsem si velmi vážil a se kterými, si myslím, ta spolupráce byla velmi dobrá,“ vzpomíná. Kariérně se však politikem stát nechtěl, spíše straně organizačně pomáhal s výjezdy po východních Čechách a jinými akcemi regionálního charakteru. Později se stal vedoucím kanceláře senátora Karla Bartáka, asistentem ministra zdravotnictví Leoše Hegera a angažoval se i v komunální politice, asi osm let byl náměstkem primátora Hradce Králové.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Zdeněk Horák)