Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vavřín (* 1929  )

Musel jsem chodit do Hitlerjugend, ale pak zjistili, že maminka byla Židovka

  • narodil se 24. června 1929 v Brně
  • maminka byla Židovka, otec Čech s německými kořeny
  • v roce 1939 matka neunesla protižidovské represe a spáchala sebevraždu
  • otec se oženil s Rakušankou a musel přijmout německou státní příslušnost
  • Petr musel přestoupit na německé gymnázium a navštěvovat Hitlerjugend
  • od 15 let pracoval v barvírně textilu
  • v roce 1945 přežili bombardování Brna
  • konec války strávili v úkrytu ve Křtinách
  • v květnu 1945 otce i nevlastní maminku zavřeli do lágru v Maloměřicích
  • německé pratety byly vyhnány z města v tzv. pohořelickém pochodu smrti
  • většina židovských příbuzných zahynula v koncentračních táborech
  • vystudoval JAMU a pedagogiku
  • učil hudební výchovu na pedagogické škole v Boskovicích
  • 25 let působil na hudební konzervatoři v Kroměříži

Petr Vavřín se narodil 24. června 1929 v Brně do rodiny Jindřicha a Marie Vavřínových. Měl bratra Herberta. Matka pocházela z obchodnické židovské rodiny Löwenthalových, otcovi předci byli starousedlí brněnští Němci.

Výraznou osobou v rodině byla poměrně dobře situovaná teta Josefa Vavřínová, zvaná Pepi, která se vypracovala z vyšívačky na mistrovou v textilní továrně a mohla si dovolit podporovat rodinu Jindřicha Vavřína v krizových 30. letech, kdy neměl práci. Od roku 1937 se nechal zaměstnat v Čedoku a rodině se dařilo lépe.

Dům Přátelství

Vavřínovi žili v Merhautově ulici č. 13, v domě zvaném Freundschaft (Přátelství), který v roce 1932 v období bytové nouze nechalo vystavět obecně prospěšné družstvo pro české a německé sociálnědemokratické rodiny. Jednalo se o šestipatrový bytový komplex s vnitřním dvorem a nacházelo se v něm na 240 malých bytů. V domě ve stejném vchodě kromě Vavřínových měli byty také matčini rodiče Gisela a Alois Löwenthalovi a sestry Malvína a Hilda, jinak tam žily většinou německé rodiny, mezi nimiž se do roku 1938 necítili Vavřínovi nijak špatně.

Doma mluvili Vavřínovi česky, ale rodiče chtěli, aby se Petr naučil také trochu německy, a proto dva roky navštěvoval německou mateřskou školu.

Dříve byl běžný zvyk posílat děti do německé školky. Dělalo to hodně brněnských rodin,“ vysvětluje pamětník, který přicházel běžně do kontaktu s německými dětmi ve dvoře domu, blíže se ale skamarádil jen se dvěma německými kluky.

Předválečná atmosféra

V době, kdy napětí v Německu vyvrcholilo obsazením Rakouska nacistickým Německem, kdy se v Sudetech zvýšily nepokoje ze strany henleinovských Němců, kdy jednotky SS a SA měly v Německu pohotovost a na některých místech se německá armáda stáhla k československým hranicícm, se Československo ocitlo ve vážném nebezpečí. Dne 20. května byla vyhlášena částečná mobilizace a 23. září pak mobilizace úplná.

O tom, že je mobilizace, jsme se dověděli z rozhlasu, v němž vyzývali určité ročníky, aby se okamžitě dostavily ke svým mateřským plukům. Tatínek byl poručík v záloze, a tak se během hodiny dostavil ke svému brněnskému pluku č. 10. Tam je hned převlékli do uniforem. Tatínek ještě donesl domů svůj civil a řekl nám, že jdou do Pohořelic. Měli jsme velký strach, že opravdu vypukne válka,“ vzpomíná Petr Vavřín, pro jehož rodinu sehnala teta Josefa bydlení v Rajhradu, aby v případě vypuknutí války byli mimo město a zároveň měli blíže k otci.

Maminka si vzala život

Bojovou pohotovost po týdnu ukončila tzv. Mnichovská dohoda, v níž se 30. září 1938 Německo, Francie, Itálie a Velká Británie dohodly na tom, že podstoupí české pohraničí Hitlerovi.

Prožívali jsme to strašně. To už jsme začali tušit, že to je začátek konce. Už jsem byl natolik politicky poučen, a mluvilo se o tom otevřeně, že se Hitler nespokojí s pohraničím a bude jen otázka času, kdy obsadí celé Československo,“ vypráví pamětník.

Dne 15. března 1939 pak dědeček Alois Löwenthal, který bydlel v přízemí, vyšel do pátého patra, což nebylo zvykem, a přinesl Vavřínovým zdrcující zprávu, že německá armáda dorazila do Prahy.

Život v domě se stával stále nesnesitelnějším a bylo ironií, že se mu říkalo Freundschaft (Přátelství), když se pro položidovskou rodinu stával spíše peklem.

Nejhorší na tom bylo, hlavně po Mnichově, že se nacistům v tom našem domě zvedly nosy nahoru. Už před okupací, před 15. březnem se začali projevovat a nebrali si žádné servítky. Věděli, že maminka, její rodiče i sestry jsou Židé a provokovali je, oslovovali, plivali před nimi, pomalovávali dveře. Jakmile nastal 15. březen, stalo se to neúnosným. Na dveře malovali židovskou hvězdu a netajili se s názorem, že Židé tam nemají co dělat. Ten dům už brali tak, že to je jejich německé území,“ vypráví pamětník, jehož prarodiče a tety Malvína a Hilda si našli jiné bydlení v Židenicích. Pro jeho rodinu měly ale nenávistné rasistické projevy tragické následky. Marie Vavřínová dusnou atmosféru neunesla a na konci října 1939 si vzala život.

Chodil jsem do čtvrté třídy. Otrávila se svítiplynem. Ona už předtím kvůli tomu ovzduší trpěla asi depresemi, i když se o tom tehdy samozřejmě takhle nemluvilo. Nevím, jestli k tomu měla nějaké dispozice už předtím. Ale zpětně se domnívám, že trpěla depresemi a takovými stavy. Byla před tím dva týdny v nemocnici a pak ji propustili. Nevím, jestli se to zlepšilo, nebo jestli se ukázalo, že se s tím nedá nic dělat. Bylo to všechno na podzim nebo krátce předtím. Pak byla ještě chvilku doma a nakonec udělala tohle,“ vypráví s pohnutým hlasem Petr Vavřín o nejsmutnější události v jeho životě.

Německé občanství otce

Ve Freundschaftu už se žít nedalo. Jindřich Vavřín poslal syny k prarodičům do Židenic, kde jim tetička Hilda dělala maminku, a sám rozprodal a rozdal nábytek, klavír, zlikvidoval domácnost. Během následujícího roku se seznámil s Josefou Marintschak, která byla ochotná vzít dva položidovské chlapce za své a oženil se s ní. Petr Vavřín na ni nedá dodnes dopustit. K dětem se chovala jako by byly její vlastní a ony ji také velmi dobře přijaly.

Sňatek ale rodině přece jen trochu zkomplikoval život. Josefa, ač pocházela ze severní Moravy, měla rakouské předky a ještě než si Hitler přivlastnil Rakousko, také rakouské státní občanství. Poté se stala, tak jako všichni Rakušané, německou občankou. Aby si ji tedy Jindřich Vavřín mohl vzít, musel přijmout německé státní občanství. Z toho vyplývalo například to, že by jako Němec býval narukoval na frontu, naštěstí už mu ale bylo 39 let a tudíž mohl zůstat v civilu.

Německé gymnázium

Petr Vavřín jakožto syn Němce musel přestoupit na německé gymnázium.

Bylo to pro mě strašné. Profesoři byli všichni náckové, brněnští Němci, ale musím říct, že přestože všichni věděli, že jsem přišel z české školy, chovali se ke mně až nevysvětlitelně tolerantně. Dokonce náš třídní, Franz Pavelka, kterého jsme měli na matematiku a tělocvik, a byl to hodně zažraný nácek, byl velmi shovívavý. Nevím, zda věděl, že jsem měl židovskou matku, ale choval se ke mně stejně jako k ostatním. Měl jsem to u něj možná i lepší, protože jsem byl dobrý na matematiku. Na druhou stranu jsem ne všemu rozuměl. Ostatní profesoři se chovali podobně. Dokonce můj profesor němčiny Powolný byl vůči mně velice tolerantní. Zpočátku jsem měl totiž s němčinou strašné potíže. Dokonce mi i vysvětloval některé věci česky,“ vypráví Petr Vavřín.

Hitlerjugend

Petr musel také vstoupit do německé mládežnické organizace Hitlerjugend a nevzpomíná na to příliš rád. „Chodili jsme na procházky, samozřejmě se tam dělala i pořadová cvičení a bylo tam i nějaké ideové školení. Náš vedoucí nám něco vykládal, ale nikdo tomu stejně nerozuměl. Součástí toho školení například bylo, že jsme si museli poslechnout nějaký projev Hitlera nebo Goebbelse nebo jiných. Ale já si myslím, že většina z nás z toho nic neměla. Prosím vás, jak deseti-, jedenáctiletý kluk, může rozumět, co tam Hitler vykřikoval a proč komu vyhrožoval?,“ říká pamětník a vzpomíná také na absurdní historku, kdy Brno navštívil říšský ministr financí, a děti z Hitlerjugend musely stát na náměstí na špalíru. Celou událost snímal kameraman, aby se pak promítala v kinech v protektorátní relaci Týdeník. Kameraman zabíral Petra zvláště pečlivě, protože zřejmě usoudil, že je typickým představitelem čisté árijské rasy. Nedlouho poté Petra z Hitlerjugend vyhodili, protože zjistili, že je synem židovské matky.

Jednoho krásného dne si mě pozvali na velitelství a tam se mě přímo zeptali, co je pravdy na tom, že moje matka je Židovka. Odpověděl jsem, že moje první matka byla Židovka, a druhá že je Němka. Podali mi ruku a řekli, že se tedy musíme rozloučit a už tam nemůžu chodit. Tak jsme se rozloučili a já jsem byl rád, protože se mi to tam ani trochu nelíbilo,“ říká pamětník.

Transport prarodičů

Dne 31. března 1942 se museli Vavřínovi rozloučit s babičkou a dědečkem Löwenthalovými a také tetičkou Hildou, kteří museli nastoupit do transportu. Snad ale věřili, že se s nimi zase brzy shledají.

Vavřínovi se snažili žít dál relativně normální život, otec pracoval v Čedoku, synové chodili do školy, občas podnikali pěší tůry do přírody, které byly ještě před válkou jejich velkou společnou vášní. Petr však musel přece jen rychleji dospět. Když mu bylo 15 let a ukončil povinnou základní školní docházku, musel se podle tehdejších německých pravidel přihlásit na pracovním úřadě. Pracoval v přádelně. Byl šikovný a vnímavý a práce ho bavila. Vypracoval se na asistenta barvíře. Pracoval na směny a dostával potravinové lístky pro těžce pracující. Měl tedy nárok na více potravin a byl rád, že jimi mohl přilepšit rodině.

Bombardování Brna 1944

Bezprostřední nebezpečí války si Petr poprvé uvědomil v listopadu 1944 při bombardování Brna. Tehdy se zrovna stavil u tatínka v práci v Čedoku na Náměstí Svobody, když zazněl poplach. S otcovými kolegy očekávali, že bude brzy poplach odhlášen, ale místo toho se začalo prostorem šířit hučení letadel. „Vypadalo to zle, a tak jsme se šli raději schovat do suterénu Čedoku, a za chvilku začali sypat. Znělo to, jako když se sypou brambory. Na Náměstí Svobody dopadlo několik pum. Dokonce i dům nad Čedokem dostal zásah. Naštěstí ale puma zasáhla jen vyšší patra a nedostala se hlouběji do domu. Otřáslo to i naším sklepem. Takhle jsme prožili dvě až tři vlny a nahnalo nám to hodně strachu,“ vypráví Petr Vavřín.

Konec války ve Křtinách

Není divu, že po takových zážitcích se s blížící se ruskou armádou mnoho lidí z Brna uchýlilo za město, mimo epicentrum případných leteckých útoků. I Jindřich Vavřín chtěl rodinu před takovým nebezpečím uchránit, a tak se kolem poloviny dubna s věcmi nutnými pro přežití uchýlili s dalšími rodinami do zámeckého sklepení ve Křtinách. Zde se dočkali konce války a po osvobození Brna 26. dubna 1945 se vrátili zpět domů.

Odplata Němcům

Zatímco jedni prožívali euforii z konce války, druzí byli hnáni na smrt a ušetřena nebyla ani rodina Vavřínova. „V Brně byly tři kategorie Němců: nacisti, loajální a protinacisté. Rodiče byli v té prostřední,“ říká pamětník a myslí tím „loajální navenek“. Doma sami před sebou svůj odpor vůči nacistům neskrývali. Těsně po osvobození se však nedělaly rozdíly a neférové represe vůči všem Němcům bez rozdílu přitahovaly zejména politické strany - komunisty a socialisty, kteří soupeřili o přízeň veřejnosti. Odplatu za německou příslušnost brzy pocítili i Vavřínovi.

Rozlítly se vchodové dveře a vlítli k nám dva chlapi z Revoluční gardy s flintami a ještě jeden náš soused, nějaký civil, který se představil, že je z Národního výboru. Řekli, že nás přicházejí zatknout jako Němce a že půjdeme na odsun. Načež tatínek vyskočil, že my chlapci jsme Češi. Když se z dokladů přesvědčili, že to je pravda, nechali nás doma. Bylo mi tehdy 16 let. Všechno se semlelo tak rychle, že než jsem se vzmohl na nějaké dotazy, tak rodiče odvedli a až dodatečně jsem se dověděl, že německé muže soustřeďovali v tom nejdelším tunelu hned u Lesné. Tam je drželi a snadno je uhlídali. Stačilo, když hlídali oba konce tunelu a nikdo nemohl utéct. Takže ti byli tam. A ženy odvedli hned do pracovního tábora v Maloměřicích,“ vypráví Petr Vavřín.

Rodiče v lágru v Maloměřicích

O kluky se v době věznění rodičů starali sousedé, Petr s bratrem nosili do Maloměřic rodičům jídlo. Z vyprávění rodičů si pamatuje, že podmínky byly v pracovním táboře kruté. Jídla bylo jen na to, aby vězni zcela nevyhladověli a mohli pracovat. Pokud pracovali v Brně na odklízení trosek, kdekdo, včetně dozorců je mohl bít, jak bylo libo. Největších brutalit ale byli Jindřich a Josefa snad ušetřeni. Po většinu doby tatínek pracoval v kanceláři a maminka jako posluhovačka v českých domácnostech. Josefu Vavřínovou po třech měsících propustili, otec pracoval jako vězeň až do konce roku 1945 a poté ještě další rok zůstal v pracovním táboře jako zaměstnanec. Jakožto Němec pak směl po dlouhou dobu pracovat jen manuálně.

Pohořelický pochod smrti

Drastičtěji se čistky dotkly otcových tet, již zmiňované Josefy zvané Pepi a její sestry Albíny, které patřily do starší generace brněnských Němců a ponechaly si německou příslušnost. Na konci května 1945 byly doslova vyhnány z města jako stádo dobytka směrem k Pohořelicícm v tzv. Pochodu smrti, při němž zahynulo odhadem na 850 lidí.

Vím z vyprávění tetičky Albi, že je třídili na Mendlově náměstí. Kdo si netroufl jít pěšky, mohl se vézt na povozu. Albi sice byla trochu při těle, ale ještě byla celkem fyzicky zdatná. Tetička Josefa, to byla ta mistrová z továrny, byla ale hodně silná. Napřed šly pěšky obě, protože jako sestry chtěly zůstat spolu, ale tu tělnatější pak nechali na povozu a ta zdatnější, teta Albi, musela pochodovat,“ vypráví pamětník. O osudech obou tet dlouho nic nevěděli. Až po nějakém čase se z kusých informací dověděli, že teta Josefa zahynula v Pohořelicích, kde prý dostala střevní katar a nakonec zřejmě spáchala sebevraždu utopením. Fyzicky zdatnější teta Albi se však zachránila. Došla až do Vídně, kde se pak měsíc léčila v nemocnici a ještě v roce 1945 se jí podařilo ilegálně přejít československé hranice a vrátila se do Brna.

Osud Löventhalových

Návratu prarodičů ani tetiček z maminčiny strany se Vavřínovi nikdy nedočkali. Z rodiny přežili válku jen matčina sestra Irma a bratr Bedřich. Dědeček Alois s babičkou Giselou zahynuli v Treblince, teta Hilda zmizela s transportem do lágru Rejowiece, kam byla odeslána již pouhé tři neděle po příjezdu do Terezína. Matčin bratr Arnošt byl transportován do Minska už v roce 1941. Někteří vzdálenější příbuzní se dostali do Izraele.

Hudba

Petr Vavřín vystudoval textilní průmyslovku, ale více než textil ho zajímala hudba. V roce 1957 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) a pedagogiku. Pracoval v rozhlase v hudebním archivu, osm let učil hudební výchovu na pedagogické škole v Boskovicích a poté 25 let, od roku 1968 do roku 1993, působil na hudební konzervatoři v Kroměříži. Nejvíce životní radosti mu přinášela dcera a rodinný život.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje