Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jari Vassinger (* 1946)

• narodil se jako Jaroslav Vašinka 16. října 1946 v Novém Jičíně

• studoval spojovou techniku a působil v telefonní ústředně

• v roce 1970 ho policie zatkla za výrobu a distribuci letáků k výročí upálení Jana Palacha

• komunistická justice ho odsoudila na jeden rok do vězení, trest absolvoval v Heřmanicích u Ostravy

• ve vězení prožil 45 dní zostřené vazby, trpěl zimou a nedostatkem jídla i spánku

• z vězení vyšel s podlomeným zdravím, po propuštění musel být převezen do nemocnice

• po propuštění zůstal pod dohledem StB, obtížně hledal uplatnění

• v roce 1979 se mu podařilo emigrovat přes Jugoslávii, Itálii a Francii do západního Německa

• v Německu začal studovat umění a etabloval se jako umělec

• po roce 1989 se vrátil do České republiky, roku 2025 žil v Aši

Po pětačtyřiceti dnech v mrazivé kobce propustili bachaři v prosinci Jariho Vassingera (tehdy ještě Jaroslava Vašinku) ze zostřené vazby, které vězni říkali jednoduše “díra”. Byly Vánoce roku 1970. Byl vyhublý, vážil 46 kilogramů a nemohl kvůli žaludečním vředům téměř nic jíst. Spoluvězni se nad ním slitovali a jako vánoční dárek mu věnovali dávku stimulační drogy, ve vězeňském žargonu “klepek”. Do díry Jariho Vassingera bachaři zavřeli za to, že si se spoluvězněm z nudy vyškrabali do podlahy šachovnici, na které hráli šachy chlebovými figurkami. Poškodili tak prý socialistický majetek. Ročním vězením potrestal komunistický režim Jariho Vassingera proto, že chtěl spoluobčanům v Novém Jičíně připomenout výročí sebeupálení Jana Palacha. 

Jari Vassinger přitom dlouho žádným zapřisáhlým odpůrcem komunistického režimu nebyl. Ve škole i na vojně mu tvrdili, že Sovětský svaz je naším nejlepším přítelem a nesvobodu v Československu sám příliš neregistroval. Dospělosti dosáhl v 60. letech a politické uvolnění pražského jara mu vyhovovalo, těšila ho hlavně větší dostupnost západní hudby. Pracoval jako spojař na telefonní ústředně, kam nastoupil hned po vojně. Chodil trempovat do přírody, nic mu nechybělo. Proto pro něj okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 představovala doslova šok. 

O tom, že nás napadla sovětská vojska, se dozvěděl ráno z rozhlasu. Když potom jel do práce, musel jeho autobus zastavit a uvolnit cestu dlouhým kolonám sovětských tanků, které jely od Ostravy směrem na Olomouc. “Celý autobus, všichni lidé plakali. To byl hrozný šok. Tehdy jsem si uvědomil, že vše, co nám o Sovětském svazu říkali, není pravda. V tom okamžiku jsem prohlédl, jako by mi spadly šupiny z očí. Došlo mi, že Rusové nás jen využívají a přišli nás okupovat,” líčí Jari Vassinger.

Připomínka Palachova činu vedla k zatčení 

Když se v lednu roku 1969 upálil Jan Palach, byl to pro něj další otřes. Začal přemýšlet, jak se proti okupaci vymezit. Trápila ho postupná letargie a lhostejnost, do které se společnost nořila. S různými kamarády začali podnikat menší akce, napřed rozšiřovali protestní texty, které se k nim dostávaly z různých zdrojů. Později ve skupině v noci polili rudou barvou dveře kanceláře Svazu československo-sovětského přátelství, ve které měla tato organizace umístěna různá agitační hesla, a rozbili kamenem její vývěsní štít. 

V lednu 1970 se nakonec rozhodli výročí upálení Jana Palacha připomenout vlastnoručně vyrobeným letákem. Chtěli také přimět spoluobčany k veřejné připomínce jeho oběti. V textu stojí: “Je příznačné pro osudy našeho národa, že v jeho nejtěžších chvílích zahynuli v plamenech nejčistší lidé. (...) Charakteristickými jevy není jen pronásledování progresivních sil, znovuvzkříšení cenzury, návrat k dávno překonaným praktikám 50. let, ale i všeobecná atmosféra pasivity a nezájmu o politický vývoj.” 

Problém byl jen jak leták rozmnožit. Pomohla jim s tím kamarádka Dagmar Břuchanská, která pro ně letáky tiskla. Působila totiž v pionýrském domě a měla tak přístup k rozmnožovacímu stroji značky Ormig. Sama potom pro skupinu “naormigovala” asi 120 letáků. 

Skupina se pak vydala letáky rozlepit na domy v Novém Jičíně. Bohužel právě tato akce vedla k jejich zatčení.

“Chytili nás ten samý večer, kdy jsme šli letáky rozšiřovat. Napřed chytli Pavla Majkuse, potom Josefa Zdráhala a nakonec Karla Žižku a mě. Museli jít na udání, jinak by nás nemohli tak rychle pochytat. Policie věděla dopředu, že se něco chystá a čekala na nás. Pavla Majkuse chytli přímo při vylepování letáku a pak druhý den, to bylo 19. ledna, pochytali zbytek,” vypráví Jari Vassinger. Kdo je mohl udat se ale nikdy neprokázalo. 

Sám se o zatýkání kamarádů dozvěděl druhý den během pracovní pochůzky po městě. Jako spojař se totiž mohl během pracovní doby volně pohybovat. Zjistil tak, že zatkli Pavla Majkuse a Josefa Zdráhala. Uvědomil si, že má doma ještě další letáky, které nestihl v noci roznést, a rozhodl se je zlikvidovat. Policie ale na něj už čekala. 

S Karlem Krylem nadával na lampasáky

Před jeho zatčením přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by Jari Vassinger byl pro komunistický režim nebezpečný. Narodil se jako Jaroslav Vašinka 16. října 1946 v Novém Jičíně a spolu se svou sestrou přišli na svět jako první poválečná dvojčata. Jejich rodiče se rok po jejich narození rozešli, a tak děti zůstaly žít samy s matkou Annou. Pracovala v továrně na klobouky. Otce Josefa Vašinku v dětství prakticky nepoznal. Začal se s ním trochu stýkat až ve svých šestnácti letech. Žili velmi skromně. Anna Vašinková byla navíc velmi zbožná a ke katolicismu vedla i své děti. Proto také Jaroslav nemohl vstoupit do Pionýra. Děti, které chodily do kostela a ve škole na náboženství, tato organizace nepřijímala. Od malička měl blízký vztah k přírodě, věnoval se akvaristice, rád chodil do lesů. Po základní škole šel do Ostravy studovat spojovou techniku na učiliště a poté hned nastoupil v osmnácti letech na vojnu.

I přes náboženskou výchovu žil v přesvědčení, že komunistický systém je ten nejlepší na světě. Tak to slyšel ve škole a později na vojně a jeho maminka mu to doma nevyvracela. Mohl kvůli špatnému sluchu dostat takzvanou modrou knížku a vojenské službě se vyhnout, ale tehdy toužil jako voják sloužit vlasti. Motivovalo ho také to, že jeho otec vojákem nikdy nebyl, a on se od něj chtěl ve všem lišit. To, že byl vystudovaný spojař, mu na vojně mnohé usnadnilo a hned ho nasadili mezi “mazáky”. Ještě během vojny se setkal s Karlem Krylem na jeho koncertě a povídali si jak jinak než o vojně. Zaujaly ho Krylovy protiválečné a protiarmádní postoje. „Zanadávali jsme si na lampasáky,“ říká. Tehdy ještě nemohl tušit, že se s Karlem Krylem setká znovu po mnoha letech v Německu, kde budou oba žít v emigraci. 

Po zatčení se totiž jeho dosavadní život převrátil vzhůru nohama. Čekal ho doslova boj o život, těžké poškození zdraví, postavení společenského vyvrhele a nakonec útěk do ciziny. 

Výslechy měly vést k psychickému zdeptání a vyzrazení dalších lidí

Jariho Vassingera zatkli v podstatě ihned po jeho příchodu domů. Letáky, které chtěl zničit, stihl jen schovat pod skříň do bedny, když se ozvalo bušení na dveře a křik: “Otevřete, policie!” Letáky našli policisté později při důkladnější domovní prohlídce, tedy až na jeden, který schovala jeho matka  – ten jediný se také dochoval dodnes.

Pamětník i ostatní z jeho skupiny byli převezeni na služebnu do Nového Jičína na předběžný výslech. Snažil se napřed vše zapírat. Tvrdil, že letáky našel na nádraží, vylepil jen pár. Jenže se ukázalo, že příslušníci vědí víc, než tušil. Poté zatčené chlapce převezli v noci do Ostravy, kde byli ve vazbě podrobeni výslechům a vyšetřování, které trvalo od ledna až do června. Drželi je v krajské kriminální věznici vedle krajského soudu. Výslechy cílily na psychické zdeptání vyšetřovaných. 

“Ani nespočítám, kolikrát mě vyslýchali. Za tu dobou proběhlo snad čtyřicet výslechů. Probíhaly tak, že mě zavedli do místnosti, pustili mi světlo do očí a střídali se vyšetřovatelé. Byli tři, někdy čtyři. Neubližovali mi fyzicky. Tam jsem fyzické násilí nezažil, ale snažili se mě psychicky zlomit. Křičeli na mě a tvrdili: ‚My všechno víme, nám nic nezatajíte!‘ a snažili se ze mě vylákat další jména. Vymýšlel jsem si jména a podoby různých lidí. Musel jsem se hlídat, abych neprozradil někoho, kdo ještě nebyl zavřený. Kamarády, kteří také rozšiřovali letáky. Spolupracoval jsem totiž před tím ještě s jinými. Neprozradil jsem je. Na nikoho z nich nepřišli a nezavřeli je,” říká. 

Z vyšetřovacího spisu číslo V-4629 OV uloženého v Archivu bezpečnostních složek ČR vyplývá, že se Jari Vassinger opravdu snažil vše popřít. Tvrdil například, že letáky mu dal neznámý muž a nikde je s nikým nevylepoval. Postupně svým věznitelům sdělil fakta teprve, až když byl konfrontován s Josefem Zdráhalem. V jiné části protokolu z výslechů dokonce vyšetřovatelé uvádějí: “Obviněný na otázku neodpověděl a po celou dobu mlčí. Ani po třiceti minutovém čekání neřekl obviněný ani slovo.” A podobný záznam se několikrát opakuje. Nakonec ale po mnoha výsleších všichni členové skupiny řekli vyšetřovatelům dost informací k tomu, aby to stačilo k jejich obvinění.

Výslechy trvaly podle vzpomínek Jariho Vassingera někdy sedm či osm hodin v kuse, až do večera či do noci. Během nich nedostal ani vodu ani jídlo a nebyly během nich přestávky. Jen seděl na židli, lampa mu svítila do očí a nesměl se pohnout. Mezi výslechy ho věznili v malé cele dva na čtyři metry, v zemi byla díra jako toaleta a umyvadlo s kohoutkem. “Nahoře bylo zamřížované okénko, ze kterého šlo jen málo světla. Půl roku jsem neviděl, jak je venku,” vzpomíná Jari Vassinger. Na cele se u něj střídali spoluvězni. Vzpomíná na jednoho, který byl údajně zavřený za to, že chtěl unést letadlo a utéct na Západ. Dalšími jeho spoluvězni se stali jugoslávský pašerák a romský falešný hráč a provozovatel ilegální hazardní bytové herny. 

Držte se chlapci, volali lidé před soudem

V červnu 1970 se odehrál soud v Novém Jičíně. Před soudní budovou je čekalo překvapení: “Když nás přiváželi, byl tam velký dav, možná až dvě stě lidí. Náš proces byl známý. Byly i články v novinách o tom, že zachytili ‚antirevoluční nacistickou skupinu‘ a zamezili revoluci. Tvrdili, že jsme chtěli udělat převrat. Přišli nás podpořit rodiny a známí z Nového Jičína. Volali: ‚Držte se chlapci, jsme s vámi!‘ Do soudní síně ale pustili jen naše rodiny.”

Soud byl podle Jariho Vassingera fraška. Obžalovaní měli přidělené dva obhájce, kteří je ale neměli šanci opravdu hájit. Měli spíš jakýsi “poradní” hlas a snažili se obžalované vykreslit jako mladé nerozumné chlapce, kteří jen udělali hloupost. Jari Vassingera soud napřed poslal do vězení na šest měsíců nepodmíněně. Jenže státní prokurátor se proti rozsudku na místě odvolal, a tak následoval druhý soud, tentokrát v Ostravě. “Ten byl bez přístupu veřejnosti a nebyla tam prakticky žádná obhajoba. Bylo to rutinní, předem připravené a všem nám zvýšili rozsudek o polovinu,” líčí Jari Vassinger. Tak byl odsouzen na rok do vězení za údajné pobuřování, výtržnictví, přípravu k trestným činům hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele a přečin proti majetku v socialistickém vlastnictví.

Vzhledem k tomu, že polovinu trestu si odpykal ve vazbě, čekalo ho ještě půl roku ve vězení. Tuto dobu měl strávit ve věznici v Heřmanicích. “To bylo strašné. Tehdy tam byly dřevěné baráky. Připomínalo to gulagy v Rusku. V zimě tam pak byl mráz, do baráků foukal sníh a nebyly nijak izolované,” vzpomíná Jari Vassinger. 

Vězni umístění v Heřmanicích byli nuceni pracovat v panelárně v Karviné, kde se vyráběly panely na stavbu sídlišť v Karviné a v Havířově. “Byla to těžká práce. Musely se plnit velké normy,” popisuje. Sám měl ze začátku štěstí – protože byl na svobodě spojař, využili ho jako údržbáře, který se ve vězení a panelárně staral o elektrickou síť a podobně. Problém byl, že při práci mezi jeřáby a auty občas neslyšel svolávání na “sčíták”.

Po úrazu elektrickým proudem se vše ještě zhoršilo

“Dvakrát denně se sčítalo na ‚apelplacu‘. Všichni se museli shromáždit a sčítat, jestli někdo nechybí. Často jsem ale houkačku neslyšel a šel pozdě, nebo mě museli hledat. Pak byli zlí. Občas mě spoutali do želez, říkalo se tomu “klepeta”, a postavili čelem ke zdi, kde strážní vybíjeli pušky a vyndávali ostré náboje. Slyšel jsem, jak pušky rachotí, a bál jsem se, že kdyby někomu puška náhodou vystřelila, tak by mě mohla trefit.” Přesto to nebyla tak těžká práce, jako na výrobě panelů.

Jenže pak přišla osudová nehoda. Když opravoval v panelárně vypínač na míchačce na beton, kdosi zapnul hlavní jistič, který Jari Vassinger předtím vypnul, aby do zařízení nešel proud. Jenže v rukou zrovna držel panel, kterého se dotýkal poškozený drát, a tak dostal zásah elektrickým proudem. Spoluvězňům se podařilo ho zachránit, byl ale otřesený a měl takové křeče, že nemohl chodit. Sám považuje za zázrak, že přežil. Tento incident měl ale pro něj nepříjemný dopad. Bachaři ho už nepustili k práci s elektrickou sítí a naopak ho potrestali. 

“Musel jsem pak kopat příkopy a pokládat kabely. Kopal jsem příkop kolem celého vězení, v době, kdy byla země zmrzlá na kost. Byla to těžká práce,” vzpomíná. Strážní si na něj zasedli a rozhodli se ho potrestat ještě víc. Když opět přeslechl signál ke sčítání, což bachaře rozčilovalo zejména proto, že se pak kvůli opakovanému sčítání nestíhal plán a hrozilo jim, že přijdou o prémie, zavřeli ho do zostřené vazby, takzvané “díry”. 

“To byla jen betonová kobka – nebyly tam ani pryčny, nic. Nesměl jsem mluvit, ani si zpívat, mohl jsem jen chodit. Až večer jsem si mohl přinést pryčnu. Bylo před Vánoci a v kobce byl mráz. Napřed mě tam zavřeli na 15 dní, ale pak to navýšili. Nakonec jsem tam byl zavřený 45 dní. Dostával jsem zkaženou šlichtu, která se nedala jíst. Byla tam zima, bez topení. Nedalo se ani spát,” vzpomíná Jari Vassinger. Důvod prodloužení zostřené vazby byl přitom také malicherný. 

“Abychom se tam nezbláznili, tak jsme se spoluvězněm hráli šachy. Byl výborný šachista. Já to moc neuměl. Vyrobili jsme si figurky z chleba a do betonu jsme vyškrábali šachovnici. Jenže bachaři na to přišli. Prý jsme tak poškodili socialistický majetek,” vypráví. Jedno ráno nechtěl hned odevzdat pryčnu, kterou směl mít jen na noc. Bachaři ho za to zbili. V zostřené vazbě Jari Vassinger strašlivě zhubnul. Když ho propustili, vážil 46 kilogramů a byl kost a kůže. Navíc stres a špatná strava u něj způsobily žaludeční vředy. “Nemohl jsem pak jíst normální stravu,” vzpomíná. “Po propuštění jsem skončil v nemocnici, nemohl jsem polykat, měl jsem bolesti.”

Drogy dostal jako vánoční dárek

Z “díry” ho pustili těsně před Vánoci 1970. Spoluvězni viděli, v jakém je stavu, a tak mu jako vánoční dárek věnovali drogy, kterým se přezdívalo “klepky”. “Byly to pytlíčky s bílým práškem. Klepalo se to na lžičku a rozmíchalo se to ve vodě a vypilo,” vypráví Jari Vassinger. Klepky se ve vězeňském slangu říkávalo různým látkám a zneužívaným léčivům, například benzodiazepinům. “Dostávaly se tam takzvané vězeňské peníze. Jenže já v díře nepracoval, takže jsem žádné neměl. Nabídli mi to a já jim řekl, že nemám čím zaplatit. Odpověděli mi: ‚Nic nám neplať, jsi nevinně zavřený, tak to máš jako vánoční dárek.‘ Klepky způsobují, že se člověk cítí lehčí, bezstarostnější. Všechno mu je jedno a vidí svět růžovější. Vzal jsem si jen dvě, na Vánoce. Víc mi nedali a na víc jsem neměl.”

Klepky byly také důvodem, proč bachaři vězně často prohledávali, aby zabránili jejich pašování. Jari Vassinger říká, že se často museli svlékat do naha a dřepnout si, aby bachaři zkontrolovali, zda nepřenášejí drogy v řitním otvoru. Při téhle proceduře občas vězni museli stát bosí a nazí na mrazu, někdy i dvě hodiny. 

Necelé čtyři týdny po pobytu v “díře” byl Jari Vassinger propuštěn. Bylo to 19. ledna 1971. “Chtěli, abych podepsal revers, že se mnou dobře zacházeli. Napřed jsem to podepsat nechtěl, ale řekli, že mě jinak nepropustí. A že prý se mnou zacházeli slušně. Bál jsem se, že mě ten den už nepustí, a tak jsem to podepsal,” vypráví. Venku před vězením už na něj čekali kamarádi, kteří byli propuštěni před ním. Dokonce tam měli jeho auto Aero 50, což byl prvorepublikový vůz, se kterým prý jezdila Hana Benešová, manželka prezidenta Edvarda Beneše. Dovezli ho do restaurace Jelen, která byla tehdy vyhlášená svou kvalitou, a objednali mu spoustu jídla. Problém byl, že nemohl sníst ani sousto. “Všechno jsem to vyzvracel, tělo to odmítlo. Nebyl jsem schopný se na záchodě ani postavit. Byl jsem tak slabý, že jsem nemohl chodit,” vzpomíná. Kamarádi mu nakonec zavolali záchranku, která ho odvezla do nemocnice. Strávil tam tři týdny a pak se léčil ještě dva měsíce doma, i poté měl ale ještě dlouho přísnou dietu. 

Režim ho pronásledoval i po propuštění

Návrat do normálního života byl ale už nemožný. Jari Vassinger přišel o práci a nemohl si dlouho najít novou. Z vězení si přinesl dluhy, protože kvůli pobytu v zostřené vazbě nemohl pracovat, a tak si svůj pobyt ve vězení neodpracoval. Téměř půl roku mu tak režim strhával většinu z jeho mzdy a musela ho živit jeho matka. Navíc se od něj odvrátili takřka všichni přátelé a ocitl se v sociální izolaci, kterou těžko snášel. “Míval jsem hodně kamarádů a najednou jsem zjistil, že všichni ode mne odešli. Každý se distancoval, poněvadž měli strach. Někteří mi upřímně říkali: ‚Víš, nezlob se, ale já s tebou nemůžu udržovat kontakt. Mám rodinu a měl bych potíže, to si nemůžu dovolit.‘ Zůstal jsem sám jako kůl v plotě,” popisuje svou tehdejší situaci. Všiml si navíc, že ho StB sleduje. Z jeho záznamů v ABS ČR vyplývá, že ho StB vedla jako prověřovanou a nepřátelskou osobu. Čekávali v autě před jeho domem i před zaměstnáním.

Nakonec totiž zaměstnání našel, ale šlo o těžkou, zdraví nebezpečnou práci – to jediné mu dovolili vykonávat. Šlo o výrobu součástek v Autopolu, kde se tyto komponenty chromovaly a leštily. Pracovalo se tam tehdy bez ochranných pomůcek a kvůli prachu a výparům se zhoršovaly jeho problémy s žaludečními vředy. Spolupracovníci ho navíc nenáviděli a jednou ho v práci i zbili. Sám si myslí, že to bylo kvůli tomu, že byl zavřený a i v práci ho vnímali jako nepřítele režimu. Nakonec našel místo jako řidič a závozník.

Ztráta přátel ho zasáhla a začal se víc uchylovat k toulání v lesích. Tam nečekaně narazil na jiný druh přátel. Takový, kterým nevadilo, že je v nemilosti režimu. Potkal totiž trempy. “V lese mě nemohli hlídat. Trávil jsem tam každou sobotu a neděli. Trampové věděli, že jsem byl ve vězení, ale nevadilo jim to. Znali jsme se jen přezdívkami, aby nikdo nemohl nikoho prozradit. Mně se říkalo Miki, jako Mickey Mouse, protože jsem byl vzrůstem malý a bavilo mě kreslit tyhle kreslené postavičky,” říká Jari Vassinger. Policie občas trampy naháněla po lesích, nutila je uhasit oheň a opustit tábořiště, ale nikdy nikoho nezatkli. “Zkontrolovali nám občanky a vyhnali nás z lesa, ale nikdy nikoho nezavřeli. Neměli za co,” vzpomíná. 

Střídal pak různé práce, chvíli pracoval i na stavbách v Praze, kde žil v letech 1976 až 1978, kdy mu zemřel otec a vrátil se do Nového Jičína. Pak pracoval jako skladník v přidružené stavební firmě Tatry Kopřivnice. 

Mami, už se nevrátím

Sám se ale pořád bál, že se ho režim pokusí dostat do vězení znovu. Kromě poškozeného zdraví si odnesl z vězení narušenou psychiku a pokaždé, když viděl někoho v uniformě, vracely se mu nepříjemné pocity. Začal pomalu přemýšlet o emigraci na Západ. Úřady mu ale nechtěly dát výjezdní doložku ani za rodinou do Jugoslávie, kde měl strýce. 

A pak se v roce 1979 stalo něco, co jeho rozhodnutí emigrovat uspíšilo. ”Věděl jsem, že tu nemám budoucnost, že musím jít pryč. Protože dříve nebo později by si něco našli, nebo bych provedl nějakou maličkost a měli by důvod mě znovu zavřít. A ten důvod se také našel. Pracoval jsem tehdy v Tatrovce a měl jsem konflikt na bráně s vrátnými,” líčí Jari Vassinger. Ti ho nechtěli pustit ven z práce, protože zapomněl závodní průkazku. Nechtěl, aby mu ujel autobus do Nového Jičína, a tak se snažil bránu přeci jen projít. Vrátní ho zadrželi násilím, a tak se bránil. V potyčce mu vrátní vzali tašku a čepici. Vytrhl se jim a šel na autobus. Ale zmocnilo se ho tušení, že tento konflikt bude mít dohru. 

Nešel proto domů, ale za kamarádem trampem, kterému se říkalo Zilvar. Když později zatelefonoval matce, zjistil, že ho opravdu doma hledala policie. Obvinili ho z napadení vrátných, kteří tvrdili, že jednomu rozbil brýle a druhého zranil. Nakonec šel dobrovolně na výslech na policii, ale vyšetřování se snažil oddalovat. Mezitím mu jiný trampský kamarád s přezdívkou Kody nabídl, že mu přes známého na pasovém oddělení v Karviné zajistí pas i výjezdní doložku. Rozhodl se vyjet do tehdejší Jugoslávie za rodinou a pak se odtamtud pokusit emigrovat na Západ. 

“Při odchodu z domu jsem řekl matce: ‚Mami, já už se nevrátím. Jestli se tam dostanu, tak se nevrátím, ale dám ti vědět a zavolám od strýce. Když ti nezavolám, tak jsem zavřený.‘ Matka plakala a říkala: ‚Budu radši, když budeš v cizině, než abys byl v kriminále.‘ Říkal jsem si, že je to tak padesát na padesát. Na hranicích jsem měl štěstí, seděl jsem v kupé s Jugoslávci. Díky rodině umím chorvatsky, takže jsme si trochu povídali,” vzpomíná Jari Vassinger. 

Stal se umělcem v západním Německu

Policisté tak snadněji uvěřili, že takto jezdí běžně za rodinou, a moc se nevyptávali, ani si neprověřovali blíže jeho totožnost. Ke strýci do Slavonske Požegy dojel v pořádku. Tam se potom zkontaktoval se svou sestřenicí Mirjanou, která už žila v západním Německu. Získal vízum do Francie, na úřadech uvedl, že jede navštívit přítele, adresu si vymyslel. Přesto vízum dostal, a tak se mu povedlo se po různých peripetiích dostat přes Francii až do západního Německa, do města Wangen im Allgäu. Zpočátku žil s rodinou sestřenice, její manžel mu pomohl najít první práci. Později se osamostatnil a přestěhoval se do Isny im Allgäu. V nepřítomnosti byl mezitím v Československu v březnu roku 1982 u okresního soudu v Karviné ještě jednou odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, tentokrát za nedovolené opuštění republiky. V rozsudku, uloženém ve spise V-10899 OV v Archivu bezpečnostních složek ČR se k tomu uvádí: “Dne 14.7. 1980 byl odsouzen okresním soudem v Novém Jičíně pro tr. čin útoku na veřejného činitele k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně. Vzhledem k tomu, že trestné činnosti opuštění republiky se dopustil dříve, než byl rozsudek vynesen, uložil mu nyní soud souhrnný trest.”

Jeho tušení tedy bylo správné, opravdu svým útěkem do ciziny předešel tomu, aby byl opět uvězněn. 

Jako takzvané “nepřátelské osobě” mu dokonce soud předběžně v nepřítomnosti za trestný čin opuštění republiky předem zamítl milost. Navíc mu zabavili veškerý majetek včetně dědictví po otci. 

Z vyšetřovacího  spisu V-10899 OV také vyplývá, že StB odposlouchávala hovory Anny Vašinkové s jejím synem a zaznamenávala si její “nepřátelské postoje”, jako například: „Maso je drahé a může si je koupit jen ten, kdo má hodně peněz”. Nebo třeba postřeh o tom, že StB odstřihávala stuhy z věnců, položených na počest amerických letců. Komentují ale také její obavu z války mezi Sovětským svazem a USA a kritické poznámky k tehdejší politice. 

V Isny im Allgäu Jari Vassinger zjistil, že překonat psychické následky traumatu vězení mu pomáhá umělecké vyjádření. Začal chodit do tamní lidové školy umění. “Umění pomáhá každému,” zjistil. “Napřed jsem šel do lidové školy proto, abych si zdokonalil němčinu. Seznámil jsem se tam ale s učitelkou, která mě přivedla do svého kursu. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě rád kreslil. Naučila mě, jak se dělá grafika a chytlo mě to za srdce.” Začal se tedy věnovat grafice, později začal studovat umění na univerzitách. Napřed na Akademii umění ve Stuttgartu a potom nastoupil na dálkové studium v Bochumském institutu pro arteterapii IBKK. Během 80. let a 90. let se stal výtvarným umělcem a za své skleněné asambláže a plastiky získal různá ocenění. Vystavoval v mnoha zemích světa.

Ještě jednou se setkal s Karlem Krylem, tentokrát v Mnichově, v hospodě blízko sídla stanice rádia Svobodná Evropa, kde Kryl pracoval. “V té hospodě se scházeli Češi. Pořád si na mě pamatoval z Nového Jičína. Vzpomínali jsme na vojnu a zase spolu nadávali na lampasáky,” směje se Jari Vassinger. Dodnes má Krylovu desku Bratříčku zavírej vrátka, kterou si v roce 1969 koupil. V Německu také přijal „poněmčenou“ verzi svého jména, Jari Vassinger. A oficiálně jméno změnil, když přijal německé občanství.  

Po sametové revoluci v roce 1989 byl opatrný. Nevěřil napřed, že by se režim tak rychle zhroutil. Až v březnu 1990 se odhodlal k návštěvě rodiny. Toužil přesídlit do Československa, zároveň ale bylo pro něj těžké zpřetrhat nové vazby v Německu. Usídlil se proto v Aši a velice často do Německa jezdí. V roce 2013 převzal od tehdejšího ministra obrany Vlastimila Picka ocenění za svou protikomunistickou činnost jako účastník třetího odboje. V roce 2025 stále žil v Aši a věnoval se umění.