Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Vaňourek (* 1936  )

Tři sta devadesát pět let v obci Kosov

  • narozen 23. října 1936 u Zábřehu na Moravě
  • rodina měla největší hospodářství v obci
  • na konci války byli v jejich stodole ubytovaní zajatci, které Němci hnali na západ
  • v období kolektivizace venkova byla rodina komunistickým režimem perzekvována
  • 1951 – pamětník vyloučen ze zemědělské školy
  • společně s dalšími dětmi „kulaků“ musel pracovat na státním statku ve Vlčicích
  • po návratu dokončil střední školu a vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně
  • v současnosti žije na rodinném hospodářství v Kosově

Jan Vaňourek se narodil 23. října 1936 ve Václavově. Velkou část života ale prožil na rodinném hospodářství v Kosově u Zábřehu. Tuto usedlost, největší v obci, prý rodina vlastnila již od roku 1635. Na konci druhé světové války zde odpočívali váleční zajatci, kteří pod dozorem Němců pochodovali na západ. Nějakou dobu tady bydlela i osvobozující sovětská jednotka. Po nástupu komunistického režimu a jím řízené kolektivizaci venkova byl na rodinu vyvíjen velký nátlak. Otec měl nastavené vysoké odvody zemědělských produktů a Jana Vaňourka v roce 1951 vyloučili ze zemědělské školy. S dalšími dětmi tzv. kulaků byl poslán na práce do Státního statku Javorník. Po návratu se mu podařilo školu dokončit a po několika odvoláních ho přijali i na vysokou školu zemědělskou. V Kosově bylo jednotné zemědělské družstvo (JZD) založeno až v roce 1957, a otec tak již věděl, co potkalo sedláky, kteří chtěli dál soukromě hospodařit. Proto do družstva jako všichni sedláci v obci raději vstoupil.

Tři sta devadesát pět let v Kosově

Hospodářství rodiny Vaňourkových se nachází v malé obci Kosov v půvabné krajině kopců Zábřežské vrchoviny. Jan Vaňourek vypráví, že jeden z předků se v Kosově usadil již v roce 1618 a stal se rychtářem. Jako český bratr odmítající konvertovat ke katolictví však musel během třicetileté války odejít do exilu. Po návratu pak již nesměl vykonávat funkci rychtáře ani využívat místní rychtu. V horní části obce, z níž je krásný rozhled na celý Kosov, si proto postavil nové hospodářství, které rodina Vaňourkových vlastní dodnes. „Takže letos to bude tři sta devadesát pět let, co náš rod žije v Kosově,“ dodává pamětník.

Rodina po celé generace vlastnila jedno z největších hospodářství v obci. Pamětníkův otec Vojtěch Vaňourek se ale po studiích živil jako učitel, protože hospodářství měl zdědit jeho starší, prvorozený bratr. Ten se však nakonec přiženil na Kolínsko, a tak bylo hospodářství rok po Janově narození rozděleno mezi jeho otce a tetu. Na otcově polovině prý zpočátku hospodařila hlavně matka a otec dál vykonával učitelské povolání. V roce 1940 ale rodina Vojtěcha Vaňourka převzala celé hospodářství s 29 hektary polností a 16 hektary lesů a on se od té doby věnoval pouze zemědělství.

Poměrně velké vlastnictví zemědělské půdy jim ale nezajišťovalo blahobyt. V horských oblastech Zábřežské vrchoviny totiž neměla zemědělská půda příliš velkou výnosnost. Podle Jana Vaňourka byl jeho otec velmi šikovný hospodář. „Když táta začal hospodařit, patřil mezi pokrokové zemědělce, a tak se začal zabývat travními semeny. V Rožnově tehdy byla semenářská stanice, kde se ta semena čistila. Říkali tam, že táta byl jediný na Moravě, kdo pěstoval psárku luční, protože se těžko sklízela. Oproti ostatním komoditám se za ni ale dobře platilo.“

V Sudetenlandu

Po mnichovské dohodě se Kosov, ačkoli byl čistě českou obcí, stal součástí německého Sudetenlandu. Jan Vaňourek vypráví, že obec chránil před německou správou místní starosta. „Naše vesnice měla štěstí, že starostou byl jediný místní Němec pan Schmidt. Jeho paní pocházela z Kosova. Byl to velice tolerantní člověk a mně se to dnes jeví tak, že nad vesnicí držel do určité míry ochrannou ruku. Takže válka přešla bez větších problémů.“

Přesto i do Kosova došlo válečné běsnění. Ke konci války prý přes vesnici procházelo několik pochodů s válečnými zajatci, kteří pod kontrolou německých strážných ustupovali před frontou. Jan Vaňourek, kterému tehdy bylo osm let, vzpomíná, jak u nich pobyli jeden den a noc sovětští váleční zajatci. „Nahnali je do naší velké stodoly a nejspíš i do jiných stodol. Byl únor, patnáct centimetrů mokrého sněhu, a oni šli v dekách, bez bot, nohy ovázané hadry. Byl na ně hrozný pohled. Stravovali se tak, že před stodolu položili dřevěné necky a všechny ženské z Kosova nosily všelijaké polévky, ty se tam vylily, zamíchaly a oni to dostali do hrníčků. Bylo jich v té stodole asi dvě stě. Ven nesměli a záchod neexistoval. Když odešli, vypadalo to tam strašně. Na něco takového člověk nemůže zapomenout.“

Později se u Vaňourkových ubytovali spojenečtí zajatci, kteří také ustupovali pod dozorem Němců na západ. K nim se ale dozorci chovali zcela jinak: „Pak tady byl malý transport Francouzů, Angličanů, Američanů nebo kdo to byl. Ti na sobě měli uniformy a mohli spát v obytných místnostech. Měli s sebou dokonce zubaře s přenosnou vrtačkou. Dozorci je v určitých časových intervalech svolali na nástup a počítali. Pak se zase mohli rozejít po hospodářství.“

Kosov byl osvobozen sovětskou armádou až 9. května 1945. Ještě předtím obcí procházely ustupující německé jednotky. Sedm německých tanků prý zaparkovalo přímo na dvoře rodinného hospodářství. Vaňourkovi raději naložili nejnutnější věci a spolu s dalšími pěti rodinami se ukryli v lesnatém údolí Hoštejnského potoka. Boje ale ještě neskončily, a tak celou noc nad údolím létaly granáty znepřátelených stran. „Udělal jsem si pelech ze smrkových větví. Ale když to v noci začalo nad námi lítat, tak jsme si lehli na prudký břeh, aby to eventuálně přeletělo přes nás. Pamatuji si, že k ránu jsme byli všichni sesunutí u vody,“ vzpomíná Jan Vaňourek a dodává, že rodiny přežily bez újmy a později tam z vděčnosti umístily svatý obrázek. „Byl jsem se tam podívat a k mému překvapení je více než šedesát let po skončení války uprostřed lesa na mohutném smrku pořád upevněn v okrasném rámu starý omšelý obrázek Panny Marie a Ježíše.“

Po návratu domů se na krátký čas v hospodářství ubytovali sovětští vojáci. „Vím, že jeden důstojník musel jednou zakročit a ochránit maminku,“ dodává pamětník. Časy byly ale stále divoké a Jan Vaňourek vzpomíná, že u vesnice byli revolučními gardami zastřeleni dva neozbrojení němečtí vojáci vracející se domů. „Mladá generace. Dvacet třicet let. Ti tady zastřelili dva Němce. Prý byli tady někde kousek od Králík, takže to domů už moc daleko neměli,“ vypráví pamětník a vzápětí dodává, že tito muži byli pohřbeni u cesty za vesnicí a je možné, že se tam jejich ostatky dodnes nacházejí.

Nepohodlní

Po válce si Jan Vaňourek dodělával měšťanku v Tatenicích. Cestou do školy tak chodil přes Hoštejn, v jehož blízkosti 8. května 1945 vyhodili ustupující němečtí vojáci do povětří obrovský sklad munice a dodnes se po lesích nacházejí nevybuchlé granáty. „My jsme ze školy šli za Hoštejn a tam jsme sbírali střelný prach a rozbušky a tak dál. Kšeftovali jsme s tím s klukama z Kraskova a Tatenic, kteří tam tenhle zdroj neměli. Byli jsme hrozně vážení. Teď jsem ještě u stodoly našel zapomenutou skládku patron z války. Co my jsme třeba dělali s tím střelným prachem, že nic nevyhořelo. Dnes tátu obdivuju, že měl s náma takovou trpělivost, že nám všechno prošlo.“

Rodina dál hospodařila na svých polnostech. Po převzetí moci komunistickým režimem ale začala přesně podle Moskvy řízená kolektivizace venkova. V Kosově se však komunistickým funkcionářům nedařilo založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Sedláci se tady velice bránili. Takže my jsme byli poslední nebo předposlední vesnicí, kde se družstvo podařilo založit.“ Na větší hospodáře začal být vyvíjen nátlak a museli odevzdávat dodávky zemědělských produktů, které ani sami nestačili vyprodukovat. „Abychom splnili mléko, tak otec kupoval mléko od těch, co ho měli víc, abychom splnili kontingent a neměli z toho problémy.“

V roce 1951 nastoupil Jan Vaňourek na zemědělskou školu v Zábřehu. V červnu roku 1952 ale ministr zemědělství Josef Nepomucký podal návrh na provedení očisty zemědělských škol od dětí vesnických boháčů, který byl politickým sekretariátem ÚV KSČ přijat. Během letních prázdnin speciální komise určila studenty k vyloučení, kteří měli být následně posláni na práce na určené státní statky buď v Albrechticích – hospodářství Studnice a Slezské Pavlovice, nebo Státní statek Javorník – hospodářství Vlčice. Mezi vyloučenými byl i Jan Vaňourek. „Přišel jsem do školy a tam mi pan ředitel přečetl, že mě nemůžou v druhém ročníku vést, protože jsem vyloučenej. Že musím nastoupit na státní statek. Tak jsem nastoupil na nejbližší státní statek v Postřelmově. Tam jsem byl asi tři neděle. Pak za mnou přišel správce a řekl, že je musím opustit a musím na státní statek do Bernartic. Tak jsem potom přišel do Bernartic. Tam už bylo asi osm děvčat. Byl jsem tam do 1. prosince a pak ty děvčata nechali v Bernarticích a já musel do Vlčic. A tam jsem byl až do jara příštího roku.“

Na hospodářství do Vlčic bylo posláno asi dvaatřicet dětí tzv. vesnických boháčů vyloučených ze zemědělských škol. Tehdy patnáctiletý Jan Vaňourek byl mezi nimi nejmladší. Tyto děti „kulaků“ byly ubytovány ve zdevastovaném místním zámku. Nefungovaly záchody, netekla voda a okna byla vymlácená. „Ani jsme se tam nevysvlékali a spali jsme oblečení, jaká tam byla zima,“ vypráví Jan Vaňourek a dodává, že vedení statku se k nim chovalo slušně. „Zacházeli s námi jako s normálními zaměstnanci. Ne že bysme byli něco podřadného.“

Tak velká parta mladých chlapců a děvčat byla v okolí známá a většina z nich prý pobyt ve Vlčicích brala spíše jako dobrodružství. „Byli jsme jako kovbojové. Vesty, klobouky,“ vzpomíná Jan Vaňourek a dodává, že se od pádu komunismu všichni pravidelně každý rok scházejí.

Všichni vstoupili

Po návratu z Vlčic přijal ředitel zemědělské školy v Zábřehu Jana Vaňourka zpět na studia. Později pamětník dokonce dálkově vystudoval střední zemědělskou školu. V září roku 1957 bylo v Kosově založeno JZD. V té době již všichni sedláci věděli, jak režim zachází s lidmi, kteří nevstoupili do JZD, a tak všichni hospodáři v obci do družstva vstoupili. Pro otce tím ale problémy neskončily, protože byl stále vnímán jako vesnický boháč. Jakožto gymnazista byl sice zaměstnán jako účetní a později jako agronom, ale po přičlenění JZD Hněvkov v roce 1968 musel dělat traktoristu. Kvůli zdravotnímu stavu ale nebyl schopen toto povolání vykonávat. „Jinou práci mu nechtěli dát, protože byl v jejich očích pořád kulak.“ Otec proto z družstva vystoupil a našel si místo jako skladník u Státních lesů. „Nemohli to spolknout a začali, že když vystoupil z družstva, tak si musí vzít statek a svoje pole a že musí hospodařit. A že mu ho vyčlení tam, kde to bude JZD potřebovat. Potom myslím dva roky trvalo pořád nějaký písemný dohadování, handrkování, obviňování.“ Otec ale tenkrát již nebyl kvůli zdravotnímu stavu schopen soukromě hospodařit. Nakonec si JZD jeho pozemky převzalo do pronájmu.

Jan Vaňourek se po studiích na zemědělské škole opakovaně hlásil na vysokou zemědělskou školu, ale z důvodů nedoporučení z obce byl opakovaně odmítán. „Každej rok, i na vojně, jsem se hlásil na vysokou školu. Vždycky mně odepsali, že jsem nepřijat. Každej rok jsem se odvolával. Už jsem měl na dvě strany předem napsaný odvolání,“ vzpomíná Jan Vaňourek, který si kvůli tomu změnil i trvalé bydliště, aby nemusel dostávat posudky od obce. Nakonec byl v roce 1961 přece jen přijat na vysokou školu v Brně, kterou úspěšně absolvoval. Po studiu se věnoval koním. Pracoval v hřebčíně Tlumačov a pak v hřebčíně Napajedla. Díky bývalému řediteli z Tlumačova se nakonec dostal až na generální ředitelství, kde dělal vedoucího chovu koní pro Českou republiku.

Několik let po pádu komunistického režimu se se svou ženou Věrou vrátil na rodinné hospodářství v Kosově. V té době už ale nechtěl soukromě hospodařit. „Dokonce jsem byl zklamaný sám nad sebou. Na statku jsem vyrostl a celý život jsem se považoval za sedláka. Ale když k tomu přišlo, uvědomil jsem si, že tady nejsou žádné stroje. Taky jsem si zvykl na jiný způsob života, protože jsem byl celý život zaměstnanec. Teď jsem si vzpomněl, jak to v hospodářství chodilo. Že máma vstávala o půl čtvrté ráno a dojila pět šest krav. Jezdili jsme s krmením pro krávy v devět hodin večer. Dneska už se to soukromý zemědělství určitým způsobem změnilo. Většinou mají soukromí zemědělci pronajatý další stovky hektarů, aby je to uživilo. Co tady s těma pár hektarama... Tak jsem si říkal, jestli by měl ze mě táta radost. Ale taky jsem přemýšlel, jestli by mě vůbec přesvědčoval, abych hospodařil,“ dodává na závěr inženýr Jan Vaňourek.

Buršíková E., Vyloučení dětí tzv. kulaků a vesnických boháčů ze středních zemědělských škol v letech 1951–1953. Bakalářská diplomová práce, Brno - Masarykova univerzita 2010.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV