Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vaculíková (* 1925  )

My jsme byli furt na indexu

  • narozena 25. listopadu 1925 ve Spešově u Blanska
  • obecná škola ve Spešově, měšťanská v Blansku
  • v učení v Baťových závodech ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem Vaculíkem
  • po náletu na Zlín v roce 1944 přesunuta do závodu ve Zruči nad Sázavou
  • po válce vychovatelé nejprve v pohraničí, poté v Praze
  • 1949 – svatba s Ludvíkem Vaculíkem, postupně narozeni synové Martin, Ondřej a Jan
  • v 60. letech korespondentka v Československém rozhlase, pak práce v manželské poradně
  • od 60. let o ně jevila zájem Státní bezpečnost
  • manželův projev na IV. sjezdu spisovatelů (1967), autor Dvou tisíc slov (1968), redaktor samizdatové edice Petlice, redakce Prohlášení Charty 77
  • od 70. let organizování disidentských setkání ve vile v Dobřichovicích
  • dvě knihy dopisů Jiřímu Kolářovi, knižní rozhovor vedený Pavlem Kosatíkem Já jsem oves

Mohlo by to vypadat, že chystala štrúdl, zatímco její manžel Ludvík Vaculík a další debatovali o politických událostech. Jeho osobnost je spojena s dvěma významnými texty moderních českých dějin, s Dvěma tisíci slov a Chartou 77. Za pozornost ovšem stojí i život Marie Vaculíkové. Zažila těžkou práci v Baťových závodech během druhé světové války, řečnícího Klementa Gottwalda, Sudety v době po odsunu, tlak Státní bezpečnosti. Pracovala jako vychovatelka, obstarávala administrativu pro rozhlas a pak byla zaměstnána v manželské poradně. Po sametové revoluci začala díky Jiřímu Kolářovi sama psát.

Madla ze Spešova

Marie Vaculíková, rozená Komárková, se narodila 25. listopadu 1925 ve Spešově nedaleko Blanska. Oba její rodiče se politicky angažovali. Matka byla poslankyně a jezdila do Prahy, otec byl jednatelem národních socialistů, působil v Sokole, kam chodila i pamětnice, a pracoval v brněnské Zbrojovce. Na začátku války byl tatínek v Brně kvůli podezření z odbojové činnosti dokonce měsíc vězněn.

Maminka zemřela na rakovinu dělohy, když bylo Marii sedm let. „Nepamatuju si její obličej. Pamatuju si její oblečení, pamatuju si, jak kladla nohy, utkvělo mi, jak mě vedla za ruku. Jezdila pořád někam kvůli politice anebo k lékařům, když pak byla nemocná,“ vzpomíná. Jednou se pořádaly sokolské tance na hřišti a malá Marie chtěla mermomocí tancovat, i když maminka byla v těžkém stavu v nemocnici. Tentýž den zemřela.

O čtyři roky starší sestra Miroslava chodila s Robertem Škvařilem, který se angažoval v odboji – pomáhal rodinám vězněných. Zahynul v Mauthausenu, ale sestra na něj čekala až do konce války, ačkoliv dostala úmrtní list. Nechtěla uvěřit tomu, že je mrtvý.

Tatínek se po manželčině smrti znovu oženil. Nová maminka měla Marii, jež vypomáhala například s úklidem, ráda, ale ta si k ní cestu hledala postupně. Radost jí však dělala sestřička Emílie, která z nového manželství vzešla.

Marie Vaculíková chodila do školy nejprve ve Spešově a poté nastoupila na měšťanku do Blanska, což znamenalo ujít šest kilometrů tam a zase zpátky. Začátky byly těžké, zdejší děti měly němčinu už od třetí třídy, ale ona zatím vůbec, ve výuce se přitom normálně pokračovalo dál. Vzpomíná také na svačiny: „Obligátní svačina byl chleba se sádlem a jablko. Můj otec byl strašně pyšný, jak umí vykrmit prase, takže my jsme vždycky měli sádla a všeho na rozdávání. A mně to chutnalo a ještě teď chutná.“

Její mládí je spojené se sledováním vlaků u závor na hlavní trati Praha–Brno. Dívky se chtěly vyrovnat hochům, takže lezly pod vozy nebo pokládaly kamínky na trať. V té době také v kinech běžel film Madla zpívá Evropě. Sestra a spolužačky jí začaly říkat podle titulní hrdinky, a tak se z pamětnice stala Madla, jak jí mnozí dodnes říkají.

Baťovy závody ve Zlíně

Z Blanska se přesunula do baťovské školy ve Zlíně, vedle toho si podala žádost na učitelský ústav, kam však nenastoupila. V Brně absolvovala písemnou zkoušku, ve Zlíně ji čekaly celodenní psychotechnické testy a rovněž přísná zdravotní zkouška. Lékařka jí tehdy řekla, že u Bati bude trpět.

„Vytvářel se dojem, že jdeme do školy, a my jsme šli do hukotu, smradu a křiku. Mistři strašně křičeli a nadávali dělníkům, když někdo zastavil pás. Já jsem to velice těžce nesla. Byla jsem taková křehká, i psychicky, nervově,“ vypráví pamětnice. Když mluví o tom, jak se pořád muselo závodit ve výrobě, můžeme mít dojem, že nejde o Baťův Zlín, v jiných příbězích velebený, nýbrž o nějaké socialistické plnění pětiletky. O mistrovi, který ji měl na starost, říká, že to byl známý kruťas. Rok ve Zlíně probrečela, než se dostala do jiné dílny, kde byli noblesnější mistři. Šila boty do koncentračních táborů, což ovšem tehdy netušila. Pracovalo se jen dopoledne a odpoledne se chodilo do školy.

Organizován byl také volný čas, ale společných akcí ve Zlíně se neúčastnila. Zařídila si, že se svou kamarádkou Jožinou mohla vždy v sobotu vyrazit na výlet. Viděly Beskydy, Valašsko nebo Kopanice. K Valašsku – tedy shodou okolností kraji, odkud pocházel její budoucí manžel – ji přivedla paní učitelka z obecné školy, která o něm hezky vyprávěla. „Já jsem pak stávala u mapy, už ve škole jsem si to všechno naštudovala. Už jsem věděla, že když půjdu do Zlína, tak tam bude Valašsko.“

Na jaře vždy začínaly ve Frenštátě, poslední výlet byl naplánován do Rožnova. Někdy dokonce přespávaly ve stejných chalupách. Zažily tancovačku, dostaly frgály. Kraj označuje pamětnice jako chudý – lidé si tu snáz opatřili nějaké jídlo než peníze. Za poskytnutí noclehu proto bylo třeba zaplatit.

S výlety se pojí i úsměvná historka. V řece Vláře, tvořící hranici mezi českým a slovenským územím, Marie Vaculíková jednou našla u Svaté Sidonie krásný zelený kámen. Vezla si ho v chlebníku do Zlína a cestou se s ním chlubila ve vlaku. „Chlapi se smáli, protože tam byly sklárny a byl to odpad ze sklárny,“ vysvětluje. Když zrovna dívky nebyly na toulkách, ráda si četla.

Vysvobození ze Zlína

V listopadu 1944 Američané bombardovali Zlín. Tahle tragická událost (Marii Vaculíkové utkvěl v paměti například hořící sklad se spoustou bot) pro ni paradoxně znamenala vysvobození z prostředí, kde se cítila špatně. Byla totiž přesunuta do pobočného závodu ve Zruči nad Sázavou. Nejprve však musela pomoci s odklízením trosek a poté se do Zruče vůbec dostat. Vlaky nejezdily, muselo se tedy jít pešky do nedalekých Otrokovic.

„Když jsem šla starou Zručí po kočičích hlavách s kufrem, tak jsem cítila takové blaho. To mělo lidské rozměry. Když jsem přišla, tak mě na osobním oddělení vítali,“ vzpomíná.

S Ludvíkem Vaculíkem ve Zruči

Ve Zlíně pracoval i Ludvík Vaculík, který se ve městě kulturně angažoval. „Věděla jsem o něm, on o mně asi méně, protože já jsem ničím nevynikala,“ říká sebekriticky. Zamilovaná ovšem byla do někoho jiného. „Jako kluk mě moc nelákal. Chodil v pumpkách. To jsem tajně milovala jiného kulturního činitele,“ vypráví pamětnice. Dokonce Vaculíkovi ukradla fotografii právě svého tehdejšího idolu.

Až ve Zruči, kam byl přesunut také Ludvík Vaculík, se blíže poznali. Ke konci války jel domů a u ní si uložil své deníky, jež si tajně přečetla. „Viděla jsem z nich, že je skutečně chytrý. Byly tak důsledně, perfektně vedené,“ říká i dnes s obdivem. Když o svém muži během natáčení pro Paměť národa vypráví, hovoří o něm důsledně jako o Vaculíkovi.

Původně na škole působila jako korespondentka, ale průběh porad zapisovala po svém – jak si myslela, že by se věci měly dělat správně. Marii Vaculíkovou proto přesvědčili, že by z ní byla dobrá vychovatelka. Zůstala tu dva roky po válce, docházela na různé kurzy a jezdila například do Prahy na psychologii.

V roce 1946 do Zruči dorazil Klement Gottwald a verboval k volbám. Na baťovce s dobrým vychováním však nedokázal zapůsobit. Mluvil s nimi prý jako s omezenci a používal vulgární slova.  Snaha nastolit nové poměry v továrně tu byla patrná ještě před „Vítězným únorem“: „Baťu měli zpacifikovaného v roce 1947. V celém koncernu nebyli komunisté. Nasadili tam proto své lidi, což byli konfidenti gestapa. Tihleti konfidenti se dali na velké komunisty a řídili podnik.“ Na pamětnici byl činěn silný nátlak, aby nahradila svou šéfovou z lidové strany.

Vychovateli v Sudetech po odsunu

Díky kurzům se pamětnice seznámila s jistým panem Čejkou, šéfem péče o mládež. Získala tak místo v pohraničním Františkově, kde byl zámeček upravený na internát. Dívky nevynikající po studijní stránce pěstovaly kedlubny, jež se pak vystavovaly v Ústí nad Labem. „V tom jsem byla dobrá. Vytáhla jsem i ty, kteří by v kolektivu normálně neobstáli,“ říká pamětnice. Po skončení školy sem za ní dorazil Ludvík Vaculík a až tady se do sebe zamilovali. Ona pracovala ve Františkově a spisovatel se začal starat o chlapce v nedalekém Benešově nad Ploučnicí.

Šlo o dobu po odsunu Němců, z nichž v okolí zůstávali jen někteří odborníci; lidé se tu schovávali před Rudými gardami. Patrný tu byl dřívější přepych a pamětnice všude cítila Němce. Raději měla skromně zřízený pokoj po svém než používat věci po někom cizím.

S jejich vychovatelskou činností se pojí různé problematické situace. Například na výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka, připadající na 7. března, pořádala pamětnice v benešovském kině „akademii“. Z ústředního výboru komunistické strany dorazila romská dáma s červenými nehty namítající, že slavit by se místo toho přece měl Mezinárodní den žen.

Na pokoji jedné dívky se našly vzpomínky z koncentračního tábora, jež napsal Vojta Beneš, bratr bývalého prezidenta Edvarda Beneše. Kniha se podle nařízení musela ihned zlikvidovat.

Jeden hoch z Vaculíkových svěřenců měl pro změnu na pokoji americkou vlajku.

Po těchto komplikacích byli manželé propuštěni.

Vychovateli v Praze

V roce 1949 se v Bořitově (místě nedaleko rodiště pamětnice) vzali. Byli bez prostředků, ochotní přistoupit na cokoliv. Získali místo v Praze v Závodech těžkého strojírenství na Fišpance ve Vysočanech. V podniku se zakládal internát pro výborné mladé pracující ze Škodových závodů po celém Československu. V Praze měli tito lidé studovat průmyslovou školu a Vaculíkovi je dostali na starost jako vychovatelé. Internát zakládal člověk, kterého pamětnice označuje za zasloužilého soudruha angažujícího se v únorových událostech. V internátních záležitostech byl bezradný, takže nestranická pamětnice ho se svými zkušenostmi zachraňovala. Nejdřív mu však raději ani neřekla, že je těhotná.

Ludvík Vaculík k práci dálkově dokončoval diplomatickou vysokou školu a vzal si na starost učně. Ředitel mu přitom navrhoval, aby se staral o vyšší průmyslováky. Pro vychovatele to znamenalo větší náročnost, protože se o těchto žácích muselo každý měsíc psát do jejich továren mimo Prahu. Jenže Vaculík se nechtěl zaobírat administrativou. Vymlouval se, že jeho žena je na to zvyklá díky předchozím zkušenostem, a věc tedy lehce zvládne. Za manžela navíc chodila učně brzy ráno sama budit. Bála se, aby před nimi neřekl něco, kvůli čemu by se mohl dostat do problémů. Do toho se musela starat o malého Martina; později se narodili ještě Ondřej a nejmladší Jan. „Věděla jsem, že se na to nehodí. Měl nápady, co by se mohlo s dětmi dělat, ale osobní styk mu nešel,“ hodnotí manželovy vychovatelské schopnosti. Dobře to ilustruje konkrétní příklad: „Když on jim něco vysvětlil, tak oni řekli: ‚Soudružko, prosím vás, pomůžete nám? My tomu nerozumíme.‘ Tak já jsem ho ještě přetlumočovala.“

Vojna a kolektivizace

Pak musel Ludvík Vaculík nastoupit povinnou vojenskou službu. Kvůli perforaci ušního bubínku však nemohl do ozbrojeného oddílu. Dostal se do knihovny a působil jako kulturní referent. „Takže on měl zase housle a zase si dělal zpěvy,“ vypráví. Navíc byl s moravskými Slováky: „Voni si hoši krásně zpívali. A nic moc jim vlastně nechybělo. Pěstovali si prasata, měli zabijačku a ty důstojníci to tam taky měli pěkné.“

V Praze pamětnice zůstala sama a jezdívala do Brumova na Valašsku, kde se Vaculík narodil. Dva jeho bratři byli v učení, maminka nemocná se srdcem. Na Marii Vaculíkové zůstalo, aby zastala hospodářství. „Musela jsem se naučit dojit kozy. Napéct každý pátek velký pekáč buchet, protože to bylo zvykem, a vydrhnout podlahu. To by ale nebylo nic proti tomu, že jsem musela snášet ‚tatu‘.“

Šlo o dobu zakládání zemědělských družstev a Vaculíkův otec, komunista z časů první republiky, získal funkci. Chodil lidi přesvědčovat ke vstupu do družstva a se snachou se kvůli kolektivizaci často hádali. Byla proti násilí spojenému se združstevňováním a ani si nemyslela, že majetek všech je dobrý nápad. Radši jezdila s kočárkem na druhý konec obce za paní učitelkou Svatoňovou, která Ludvíka Vaculíka jakožto hocha z chudé rodiny dříve finančně podporovala, například ho dala hrát na housle.

Z internátu ke knihám

Díky dřívějším zkušenostem pamětnice věděla, že se její muž po vojně nemůže vrátit do internátu. „Mně by se líbilo ho zagarážovat někam ke knihám, třeba do nakladatelství,“ říká. Bavila se o tom s kamarádkou Jiřinou. Donesla jí několik manželových deníků, které Jiřina předala k přečtení dál. Texty zaujaly a díky kontaktům se povedlo zajistit mu zaměstnání v nakladatelství Rudého práva. Redigoval brožury týkající se témat jako dojivost krav. Marie Vaculíková byla se syny doma, přestěhovali se do Veletržní ulice. Aby se uživili, manžel pro nakladatelství doma navíc překládal z ruštiny.

Z nakladatelství Rudého práva se přesunul do zemědělského týdeníku Beseda venkovské rodiny. V té době začal vycházet časopis Květen. Ivan Klíma seznámil Vaculíka s Jiřím Šotolou, jenž v redakci působil, a zařídil, že Vaculíkovi v Květnu vyšel fejeton a rovněž ukázka z prózy Rušný dům, inspirované vychovatelským působením. Ivan Klíma je vůbec důležitá osobnost v životě Vaculíkových. Pamětnice říká, že byl patronem jejího manžela a vždycky ho někam – slovy pamětnice – „uplacíroval“.

Manželé v rozhlase

Dagmar Maxová z mládežnické redakce Československého rozhlasu si Vaculíkova působení v Květnu všimla a nabídla mu práci v rozhlase. Na pohovoru Ludvík Vaculík jako první prohlásil, že nevěří ve vedoucí úlohu strany. Přítomní Ferdinand Smrčka, Dagmar Maxová a Dita Skálová se začali smát. „To začínalo Pražské jaro. Pod svícnem je tma,“ komentuje pamětnice. Vaculík dostal za úkol napsat zkušební fejeton. Zaujal, byl přijat a stal se součástí redakce pro mladé.

Ludvík Vaculík si vybíral problémová témata, která působila potíže s cenzurou. Stávalo se proto, že jeho kolegové museli připravit jako náhradu pořady, jež by prošly. Natáčel například na východním Slovensku o hrdinech od Dukly, kteří byli prohlášeni za mrtvé, ač žili, a rentu za ně pobírali jiní. Celkově tam byly špatné podmínky, ještě se bydlelo v zemljankách. Z reportáže se odvysílaly jen pravoslavné zpěvy ze zdejších kostelů, ale zpráva o situaci se přesto dostala k prezidentovi Novotnému. Byla zajištěna náprava, a když potom Vaculíkovi jeli na východní Slovensko na dovolenou, lidé z obce před ním klekali.

Pro rozhlas začala pracovat i pamětnice. „Se strašnou trémou jsem šla do rozhlasu. Vůbec jsem neměla odvahu. Když jsem vstoupila do paternosteru, tak jsem se bála, abych vystoupila. A bála jsem se, jak se na mě budou dívat, protože jsem si je představovala jako velké straníky,“ vzpomíná.

Lidé z rozhlasu jí po Vaculíkovi vyřizovali, aby si poslechla jejich pořad a vyjádřila se k tomu. Tak se stala takzvanou poslechářkou v dobách, když Dagmar Maxová zakládala Okruh náročného posluchače. Znamenalo to za nijak velký honorář poslouchat pořady, psát na ně posudky a také říct, co by bylo dobré vysílat. Jejím projektem byla Antická knihovna. Někdy po válce si stihla nakoupit antické spisy, ještě než se staly nedostupnými. Vaculíkovi kolegové z rozhlasu, jako byli Karol Sidon nebo Bohuslav Blažek, si knížky pravidelně půjčovali. „Dáša prosadila, že se vysílala Antická knihovna. Šlo o četbu, a když se to vysílalo, tak knihy hned vyšly,“ říká.

Kromě poslechářky také pracovala jako korespondentka. Tehdy se vysílal oblíbený pořad Gramotingltangl, který připravovali Miroslav Horníček, Jiří Šlitr, Jan Werich a zejména Jiří Suchý. Spousta posluchačů psala kvůli pořadu do rozhlasu a nebylo možné všem odpovídat. To bylo inspirací k založení klubu posluchačů, ve kterém sháněli tajemnici. Opět zafungovalo doporučení. Zkušební komisařka v rozhlase nevěřila nezkušeným mladým slečnám, které se hlásily o práci, takže navrhla pamětnici. Marie Vaculíková pozici přijala. Původně to vypadalo, že práci bude vykonávat třeba půl roku, ale nakonec ve funkci zůstala pět let. Klub spřízněných duší, jak se spolek jmenoval, a skutečnost, že je manželkou Ludvíka Vaculíka, už ovšem v době pokročilé normalizace nešly dohromady. Doktor Beneš, kterého znala z působení v klubu, jí proto nabídl zaměstnání v tehdy vznikající manželské poradně.

Suchého si Ludvík Vaculík vážil a i ve stáří dostával pozvánky na premiéry Divadla Semafor. „On – takovej věčnej donchuán – měl rád Jitku Molavcovou,“ dodává k tomu pamětnice. Méně se poznal se Šlitrem. Ani pamětnice si k němu zcela nenašla cestu. Šlitr si rozhlasový klub představoval v duchu elegantního anglického stylu. Když se organizovala jedna akce, na kterou dorazila spousta lidí, nechal si Šlitr kvůli tomu Marii Vaculíkovou zavolat. Ona bránila chudé studenty, kteří si přece nebudou pořizovat oblek, on namítal, že mohli dorazit jen ti, kteří na to mají. „On nebyl žádnej lidumil, on byl takovej dost nóbl,“ komentuje pamětnice Šlitrovu povahu.

Hvězda Literárních novin

Ludvík Vaculík zůstal v Československém rozhlase jen do roku 1965, kdy přešel do Literárních novin. „To byl nový druh práce. Myslím si, že jeho práce přece jenom bylo psaní. V rozhlase měl práci se stříháním, tenkrát to bylo velice těžké, to ho už nebavilo, takže on sám odešel,“ vysvětluje. V redakci podle ní zářil. Literární noviny mají dosud svázané. Když na ně jejich synové koukají, říkají, jak dobře jejich otec uměl psát. Matka na to vtipně reaguje tím, že byl nejchytřejší, když byl mladý, ale poté měl sestupnou tendenci.

V roce 1967 manžel vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ivanu Klímovi ani nikomu jinému přitom předem neřekl, o čem se chystá mluvit. Psal doma text projevu a setkání už probíhalo, dokonce bylo na cestě taxi pro Vaculíka. Když se ho pamětnice zeptala, co píše, odpověděl jí: „Co do mě dvacet let hučíš.“ Bylo jí jasné, že nastanou potíže, a projev1 skutečně vzbudil rozruch. Z ústředního výboru dorazil posel s tím, že se Ludvík Vaculík má druhý den dostavit. Byl vyloučen z komunistické strany.

Pražské jaro

Nastal rok 1968. „To byla satisfakce pro všechny trpící v padesátých letech. Byla to naděje. To byli ještě prvorepublikoví vlastenci a tady se jim to splnilo. I když na chvilku, ale to nevadilo. Vědomé vzepětí – ne jako Listopad s klíčkama. Toto bylo vlastenectví přenesené ještě ze sokolství. Bylo to strašně krásné vzepětí. Vězni si založili K-231. Všechno se probudilo. A to už stálo za to. Že se znovu nasvítil komunismus v takové opravdovosti a surovosti,“ myslí si Marie Vaculíková.

S manželem se o událostech bavili. Říkala mu, jestli by se on a ostatní neměli ve svých aktivitách mírnit, aby neprovokovali komunisty. Ještě před srpnovými událostmi dokonce dostali do schránky anonymní dopis zvěstující tiskacími písmeny, že zemi budou okupovat Rusové.

Vědci tehdy řešili, že by měli připravit „své“ prohlášení. „Sešli se a zjistili, že tak pádně, jak to umí Vaculík, to nesesmolí. Že nejsou zvyklí přemýšlet tímto směrem. A psát už vůbec ne. Tak si pozvali do Parkhotelu Vaculíka. A teď ho požádali, jestli by to napsal. On se jich zeptal, co tam chtějí mít. Oni mu to řekli, ale řekli, že ví líp než oni co. Nechali mu volnou ruku. On by si stejně nenechal říct. Kdyby mu něco nadiktovali, on by to napsal po svém,“ vypráví pamětnice. Tak vznikly Dva tisíce slov,2 publikované v červnu 1968. Text, který je možné vnímat jako jednu ze „záminek“ pro srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Dobřichovice

Vaculíkův román Sekyra3 přeložila do norštiny komenioložka Milada Blekastadová (rozená Topičová), která přednášela slavistiku v Oslu. Manželé byli ke konci roku 1968 pozváni do Norska. „My jsme přiletěli do Osla a ve všech novinách bylo, že Vaculík je zdejší host. Vaculík, autor Dvou tisíc slov, Sekyra byla až taková podřadná. Vaculíka to velice naštvalo, protože věděl, co bude následovat. Jedna tiskovka za druhou, a nikoliv zaměřené na Sekyru, ale na poměry v Československu,“ vypráví pamětnice.

Po dědečkovi, slavném nakladateli Františku Topičovi, zdědila paní Milada dům s velkou zahradou ve středočeských Dobřichovicích. Do Československa pravidelně jezdila a na domě, který měla spojený s dědečkem a pěkným dětstvím vůbec, jí záleželo. Do původní vlasti jezdila i kvůli disidentům, které finančně podporovala.

Péče o dům obývaný cizími nájemníky znamenala pro Miladu Blekastadovou složité shánění řemeslníků s pomocí známých a úplatků. Když se proto blíž seznámila s Vaculíkovými a poznala jejich rodinné poměry, poprosila je, aby dům koupili. Splatili jen část a ani ne hned, část peněz odmítla kvůli daním a řekla jim, ať částku raději využijí na opravu střechy.

Pamětnice propadla zahradničení, čímž navázala na koníček starého pana Topiče. Když jeho vnučka přijížděla do Dobřichovic, scházely se návštěvy kvůli možným odposlechům právě na zahradě. Pro pamětnici to znamenalo hodně práce s hostitelskými povinnostmi. Do Prahy jezdila napéct štrúdl a kuře, jež druhý den ráno vozila vlakem zase zpátky do Dobřichovic. Vzpomíná také na kávu připravovanou do termosky. Díky návštěvám poznala nové lidi, spřátelila se s Janem Patočkou, do Dobřichovic dojížděli i lidé z nakladatelského světa. „To byl nóbl svět. To byla smetánka ještě z dávných dob slavného Topiče,“ říká.

Cesta k Chartě 77

Společnost se scházela i bez přítomnosti dámy z Norska. Pamětnice jakožto hostitelka o všech debatách neví, ale řešívalo se tehdy, jak reagovat na politickou situaci. Mluvilo se třeba o tom, že je důležité oslovit dělníky, jindy dospěli k Bohu. „Byly to nitky,“ konstatuje. Nitky vedoucí k Chartě 77.

Ludvík Vaculík byl přítomen procesu se skupinou Plastic People of the Universe, ale k undergroundu neměl dobrý vztah. Jeho představitelé se mu zdáli nespolehliví, stalo se například, že někdo zapomněl v hospodě kufr s Tigridovým časopisem Svědectví. „Oni dělali všelijaké vrátné a topiče. Taky se jim nedostalo kvalitního vzdělání. Oni už byli komunistická generace. To se nedalo s Patočkou, Machovcem a Kosíkem srovnat. Ti měli ještě klasická gymnázia. Jejich myšlení bylo jiné, přesné.“ Pamětnice si proto myslí, že Charta 77 vznikla zejména v prostředí kávy a čaje, nikoliv v alkoholovém prostředí spojeném s undergroundem.

Sám Vaculík měl prý pocit, že si své už odbyl. Na konci roku 1972 založil samizdatovou edici Petlice, na kterou se chtěl soustředit především. S Jiřinou Šiklovou chodili s kufry knih na ambasády, musel komunikovat s písařkami a knihárnami. „Paní Milada Blekastadová byla ráda, že nakladatelství se ve vile v Dobřichovicích provozuje dál,“ říká k tomu pamětnice. Přes jiné zájmy a starosti se však Ludvík Vaculík k účasti na Chartě 77 stejně dostal. 

Václav Havel ho totiž přemluvil k redakční práci na Chartě 77, text údajně nevymýšlel. Dobře to zachycuje fotografie Oldřicha Škáchy. Na ní jsou Václav Havel, Pavel Kohout a Ludvík Vaculík, který soustředěně čte text. Jen náhodou se pak Vaculík začátkem ledna 1977 ocitl s Havlem a Pavlem Landovským. Byli zadrženi s textem Charty 77 u sebe. „Záminka pro estébáky byla jasná. Z Vaculíka udělali hlavního chartistu.“ Když potom k nim domů dorazila Státní bezpečnost, odnášeli z jejich bytu tolik věcí, že jim pamětnice musela půjčit koš na prádlo.

Pod dozorem StB

Státní bezpečnost ovšem jevila o Vaculíkovy zájem už od šedesátých let. V době po IV. sjezdu spisovatelů se přímo od estébáků dozvěděli, že mají v bytě odposlechy se sběrnou v nedalekém Parkhotelu. Na situaci, kdy doma nemohli bez obav mluvit, si zvykli. Ze západního Německa jim vozili tabulky, na něž si napsali, co bylo potřeba říct, a poté je ihned smazali. Mluvili na chodbě, což pro StB znamenalo, že se odposlouchávací zařízení muselo zesílit. Když jim po listopadu 1989 Zdeněk Vocloň a Jan Ruml z ministerstva vnitra nabídli, že se odposlechy odinstalují, našel se za gaučem přístroj s dosahem až k výtahu.

Nějaký čas měl pamětnici na starost estébák Martinovský, který ji opakovaně kontaktoval. Po Chartě 77 ji například nabádal k rozvodu, vodíval ji do kaváren Valdek a Kriváň, schválně ji vezl do zámečku v Kolodějích – využívala ho vláda a Martinovský z odposlechů věděl, že pamětnice toto místo nemá ráda. Jednou se snažil zjistit něco o letácích, o jejichž existenci StB věděla. „Muselo být pro něho dost těžké vymýšlet na nás pořád něco,“ myslí si pamětnice s nadhledem.

Od ČSSR k České republice

V listopadu 1989 se Ludvík Vaculík účastnil událostí na Letenské pláni, ale nebylo mu dovoleno, aby přímo vystoupil. Snad proto, že se chtěl vyjádřit proti Alexandru Dubčekovi, což se nehodilo Václavu Havlovi – Dubček byl člověk, jehož lidé znali a uctívali. Budoucí prezident si ani nemyslel, že by se Vaculík měl angažovat v politice, a pamětnice s tím souhlasí. Byl to podle ní šašek, který by na sebe strhl pozornost. Sama se účastnila studentského průvodu na Pražský hrad. Vypráví, jak chodili po nábřeží a jak mluvila se studenty.

Václava Havla poznala v Dobřichovicích koncem sedmdesátých let, manžel ho znal z doby, kdy působil v Literárních novinách. Několikrát se ocitla na Hrádečku, kde Havel pobýval. Ještě nějakou dobu před jeho zvolením o něm prohlašovala, že je jediný možný budoucí prezident.

O rozdělení Československa napsal Ludvík Vaculík článek Dvojdomek. Byl si vědom zaostalosti Slovenska vůči Česku. „Vaculík věděl, že si to musí odžít sami, ne s námi,“ říká pamětnice.

Drahý pane Kolář…

V devadesátých letech začala psát i Marie Vaculíková. „Já jsem se vyžívala v tom, že jsem vyřizovala v rádiu dotazy posluchačů,“ vysvětluje, že nikdy neměla v úmyslu psát. Svoji tvorbu zdůvodňuje jako lest od Jiřího Koláře. V neděli jí volával z Paříže a vyptával se na situaci. Vybídl ji, aby mu napsala, o čem mluvila. „Jak jsem to do toho stroje namlátila, tak jsem zalepila obálku a měla jsem svátek,“ vzpomíná a dodává: „To byla krásná doba, kdy jsem se ze všeho naprosto zahojila.“

Vznikla tak zvláštní komunikace s pravidelným rytmem. Marie Vaculíková posílala jednou týdně dopisy a od Jiřího Koláře přicházely obrázky, na jejichž zadní straně ji povzbuzoval k tvorbě. 

Na rok 1994 připadaly Kolářovy osmdesáté narozeniny. Když se na něj z Prahy obrátili, co podniknout, pověděl jim o korespondenci s Marií Vaculíkovou a navrhl, aby byla vystavena spolu s jeho díly. Jí se nezdálo správné, že dopisy budou zveřejněny. Bála se, že by se někteří lidé mohli zlobit kvůli tomu, co se v dopisech píše. Kolář ji však uklidňoval. Pokud jsou to přátelé, problém nebude. K jejímu neklidu přispěly i plakáty upozorňující na výstavu. Nemohla spát, jak se cítila špatně. „Se vším jsem se ale smířila. Výstavu udělali krásnou,“ uznává. Kromě výstavy vyšla také kniha Drahý pane Kolář…, kterou v roce 1999 doplnil druhý díl. Roku 2002 vyšel knižně rozsáhlý rozhovor Já jsem oves, jejž s pamětnicí vedl Pavel Kosatík.

Bez manžela

V dubnu 2015 dostala pamětnice infarkt, v červnu téhož roku zemřel Ludvík Vaculík. Zůstala sama, žije v Dobřichovicích. Manžel se do poslední chvíle snažil být aktivní. Sedal k psacímu stroji, ale už nebyl schopný psát a zformulovat myšlenku. Jednou se v noci oblékl, šel s pomocí chodítka a snažil se štípat dříví. Nemohl už ani to.

Synové Ondřej a Jan se o něj starali, Jan zařizoval lékaře. „Nemohl uvěřit, že ,tata‘ může umřít. Nikdo s tím nepočítal, že Vaculík – takovej vitální člověk – může taky odejít,“ líčí pamětnice. O smrti ostatně už několik let přemýšlel, a dokonce si vymyslel epitaf na hrob. Odcházím, ale možná zas přijdu. To Marie Vaculíková přemýšlela nad tím, co musí uvařit nebo co si chce přečíst.

„V den, kdy umíral, mu naše vnučka Mařenka zpívala ze zpěvníku, protože neumí ty jeho slovácké písničky. On s ní notoval, slova už nemohl říkat. A potom ve čtvrt na dvě zemřel,“ říká Marie Vaculíková.

1 Text projevu dostupný na: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zdejin/3/vaculik-1.pdf.

2 Text manifestu dostupný na: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zdejin/3/vaculik.pdf.

3 Heslo o knize: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1591.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)