Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Václavková (* 1935  )

Byli jsme šťastní, že jsme se dočkali osvobození. Když nám pak komunisté vzali pilu, byla to pro rodinu pohroma

  • narozena 4. května 1935 ve Spálově na Novojičínsku
  • pamětnice německé okupace a osvobození Rudou armádou
  • otec byl spolumajitelem parní pily ve Spálově
  • po únoru 1948 komunisté pilu znárodnili
  • absolvovala ruštinu a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě v Brně
  • dva roky studovala malbu na AVU a pak scénografii na DAMU v Praze
  • v letech 1961 až 1972 byla scénografkou divadla v Opavě
  • roku 1971 ji přepadl neznámý útočník a způsobil jí vážné poranění hlavy
  • poté se živila volnou malířskou tvorbou
  • žije v Opavě

„Bydleli jsme v pěkném domku s velikánskou zahradou. Za drátěným plotem v předzahrádce kvetly od jara do podzimu květiny. To byl můj ráj. Z květů pivoněk jsem se svými malinkými panenkami tvořila první scénografie. Další místo mých her byla tatínkova pila, kde jsem si stavěla městečka ze dřeva,“ vzpomíná Eva Václavková. Dodnes si také pamatuje na strach, když kolem jejich domu pochodovali členové Hitlerjugend. „Zpívali, třískali do bubnů a pískali na píšťalky. Dělali strašlivá ramena. Hrůza také byla, když Spálovem projíždělo černé auto gestapa. Když přišlo osvobození, byli jsme neskonale šťastní. O to smutnější bylo to, co nastalo po únoru 1948,“ říká.

Dětství v sokolské rodině

Eva Václavková se narodila 4. května 1935 ve Spálově, v malebné krajině Oderských vrchů. Otec Hubert Václavek byl vyučený strojní zámečník. Když přišel o práci v Ostravě, začal budovat ve Spálově pilu. Poloviční podíl vlastnil syn tamního sedláka Ladislav Demel, bratři Hubert a Karel Václavkovi měli po čtvrtině. „Otec byl na pile od rána do večera a kromě toho studoval odbornou technickou literaturu. Strašně mu záleželo na tom, aby pila vzkvétala. Firma přežila válku, a nebýt znárodnění, jistě by se jí dařilo,“ říká pamětnice. V moderní parní pile pracovalo až třiatřicet zaměstnanců. Evina maminka měla na starost domácnost a zahradu s ovocnými stromy a zeleninovými záhony. Chovala také slepice a králíky. „Za války jsme mívali tajně ve sklepě husu, kterou vždycky krmila šiškami.“

Rodiče byli národní socialisté a aktivní členové Sokola. „Tatínek byl sokolským cvičitelem. Oba rodiče také zpívali ve sboru. Rodina Sokolem žila. Matčin bratr Leopold Haubelt byl náčelníkem, předválečným starostou a také nadšeným divadelním ochotníkem. Díky němu jsem přičichla už v dětství k divadlu. Pomáhala jsem třeba líčit herce. Do sokolovny mě tatínek vodil od tří let,“ říká Eva, která se také účastnila nadlouho posledního všesokolského sletu v Praze v roce 1948. „Vzpomínám si, jak jsme provolávali slávu Benešovi.“

Za války se kamarádila s o několik let starší Miladou Hajchlovou, jejíž maminka byla Židovka. Elvíra Hajchlová, které patřila hospoda a obchod, byla členkou ilegální odbojové skupiny německých antifašistů. „Paní Elvíra byla korpulentní dáma. Před smrtí v koncentračním táboře v Osvětimi prý zhubla čtyřicet kilo. Její dceru Miládku se podařilo zachránit. Pamatuji si, že ji občas schovávali ve špitálu v Hranicích. Na půdě domu, kam se museli přestěhovat, jsme si šíleně hrály s jejími krásnými panenkami. Hrůzu, kterou tehdy musela prožívat, jsem moc nevnímala. Pro ni ale asi byly naše hry únikem ze strašné reality. Brzy po válce jí zemřel i otec. Hospodu jí samozřejmě po únoru 1948 vzali,“ vypráví Eva.

Válečná schovanka Ingrid

Přestože ve Spálově žilo především české obyvatelstvo, po mnichovské dohodě v roce 1938 byla obec začleněna do německých Sudet. „Než jsem šla do první třídy, matky školáků se vzbouřily proti poněmčení školy. Několik žen prý bylo zatčeno a krátce vězněno. Škola ale zůstala česká. Přibyla nám jen každodenní výuka němčiny, která mi kazila vysvědčení,“ říká pamětnice. Na zámek, který je dominantou městyse Spálov, byl přidělen německý správce a po vesnici chodili němečtí četníci.

V roce 1942 se rodina rozrostla o patnáctiměsíční schovanku Ingrid. Bylo to dítě hluchoněmého páru žijícího v německém ústavu v Krnově, se kterým měli příbuzenské vazby. Když maminka děvčátka zemřela, neslyšící otec se o ně nebyl schopen postarat, a tak se ho Evini rodiče ujali. Po válce byl táta malé Ingrid odsunut do Německa. „Inka byla krásné, drobné a okaté stvoření. Když k nám přišla, uměla jen pár slov německy. Maminka vyprávěla, že zpočátku byla vzdorovitá a nechtěla nikoho poslouchat. Zůstala u nás až do dospělosti. Rodiče ji brali jako vlastní dítě a do konce života jí pomáhali,“ říká pamětnice.

Popravy na zámku těsně před osvobozením

Předzvěstí konce války byla hořící Opava, o kterou svedlo německé vojsko těžké boje. „Chodili jsme se dívat večer za hřbitov na zář z hořícího města. Na bytě jsme měli krátce před osvobozením německé vojáky. Když Spálov kvapně opouštěli, pamatuji si, že nám radili, abychom si něčím přikryli klavír, protože Rusové nám ho jinak určitě zničí,“ vzpomíná s úsměvem.

Osvobození Rudou armádou se Spálov dočkal 7. května. Při bojích pěchoty a dělostřelectva padlo více než dvacet Sovětů a asi pětatřicet Němců. Zabito bylo také pět civilistů. „Schovávali jsme se ve sklepě na bramborách. Otec tam za námi přišel a ukazoval, že má na sobě ruskou krev. Odtáhl totiž do hospody raněného sovětského vojáka. Hodně riskoval, protože kolem něj se střílelo. I já jsem měla namále. Nebyli jsme ve sklepě pořád, a tak jsem v nestřežené chvíli vyklouzla na dvůr, vylezla na štafle a nakukovala, co se děje kolem. Najednou se ozvala střelba. Kulky mi létaly těsně nad hlavou. Ještě několik let byly po nich ve zdi díry. Ustupující Němci stříleli z humen,“ vypráví.

Na nádvoří zámku se těsně před osvobozením popravovalo. „Rusové přišli odpoledne a Němci dopoledne zastřelili sedm vlastních mužů, protože odmítli dál bojovat. Tatínek se tam náhodou nachomýtl a byl toho svědkem. Samozřejmě to neměl vidět. Popravené vojáky zakopali na zámecké zahradě. Jejich kosti jsou tam možná dodnes,“ vypráví Eva. První Sovět, který za nimi přišel do sklepního úkrytu, na ni udělal velký dojem.

Nadšení z osvoboditelů

„Byl to krásný, vysoký chlap, možná Ukrajinec nebo Bělorus. Měl nádherné zuby a pěkné vlasy. V jedné ruce držel samopal a ve druhé baterku, kterou na nás svítil. Konečně přišel osvoboditel! Pamatuji si pak velké oslavy v sokolovně. Oblékli jsme si na tu slávu kroje. Jeden z vojáků přišel na jeviště s naší Inkou, která strašně řvala, v náručí. Říkal, že takovým dětem Němci rozbíjeli hlavu o zeď. Byla to dojemná chvíle,“ popisuje.

Rusové si zřídili hlavní štáb na zámku. „Nejprve vyhazovali z oken na dvůr nábytek, koberce a jiné věci. Vzpomínám si, jak šly kolem naší branky tři ženy a táhly krásný veliký koberec. Jedna ho neunesla. Asi ho pak rozstříhaly, aby se vešel do malých chaloupek. Říkaly mamince, ať si tam taky zajde, protože Rusáci všechno vyhazují z oken. Maminka lomila rukama: ‚Proboha, lidé, vždyť to budete muset všecko vracet!‘ Netušila, že brzy přijde ještě něco dalšího,“ říká Eva. Večer chodila s dalšími lidmi poslouchat, jak Rusové zpívají. Vzpomíná také, jak předchozí obyvatelé zámku, včetně její kamarádky Dity, odcházeli ze Spálova s nápisem „N“ na zádech. Ze zámku jí také zůstala jedna památka. Křeslo, které si odvezla v době pražských studií do svého ateliéru. „Seděl v něm i režisér Jiří Menzel.“

Návštěva generála Jeremenka

Po osvobození bydlel v jejich domě vysoký sovětský důstojník. „Domnívám se, že to bylo až nějakou dobu po osvobození. Nepamatuji si ale okolnosti, jak k tomu došlo. Generálovi jsme uvolnili na několik dnů celý dům, spali jsme na půdě. Později jsem nabyla přesvědčení, že to byl generál Jeremenko. Viděla jsem jeho fotku v novinách a s jistotou jsem ho poznala. Měl s sebou kuchaře Jakuba a také miniaturního pejska Žolíka, kterého si strkal do kapes nebo ho nechal prolézat rukávem. Když pro něj přijelo auto, všichni před ním sekali patky,“ vypráví.

„Z doby jeho pobytu u nás zůstal jeden talíř. Fotografii z časopisu, na které byl s dalšími generály, jsem si dlouho schovávala,“ říká pamětnice. Pokud se neplete, návštěva Andreje Ivanoviče Jeremenka, který na konci války velel 4. ukrajinskému frontu bojujícímu v Ostravsko-opavské operaci, zůstala ve Spálově utajena. „Je známo, že zde pobýval sovětský generál, ale nevědělo se, že to byl právě Jeremenko,“ vysvětluje.

Hlavní vlastník pily skončil v Jáchymově

Její otec byl národní socialista a komunistický puč v únoru 1948 mu byl proti mysli. Strýc Karel a otcův společník se stal ve Spálově vůdčím komunistou a bratři měli spolu časté spory. „Pohroma přišla na naši rodinu brzy po převratu, a to zcela nečekaně, protože komunisté tvrdili, že znárodňovat budou jen podniky nad padesát zaměstnanců. Hlavní vlastník pily pan Demel, který byl nesmírně hodný a slušný člověk, dopadl nejhůř. Na pilu přišli papaláši z Vítkova, vyžádali si všechny klíče a pana Demla zavřeli. Několik let pracoval v uranových dolech v Jáchymově. Vrátil se bezzubý a vypadal jako stařec, i když byl ještě docela mladý,“ vypráví Eva.

Jejímu otci nabídli, aby pracoval ve znárodněné pile jako správce. Odmítl to. „Nechtěl se dívat, jak se jejich firma, ve které znal každý šroubek, plundruje. Pak dělal řidiče nákladního auta. Bylo to pro naši rodinu velice krušné. Rodiče byli najednou úplně bez peněz. Maminka byla navíc hodně nemocná na srdce. Pracovala odmalička, nejprve u krav, od sedmnácti let byla ve službě. Dřela celý život. Otec nechal domácnost a hospodářství zcela na ní, protože byl pořád na pile. Neměli jsme v domě ani vodu. Nedostala žádný důchod. Řekli jí, že nemá nárok, protože prý nikdy nepracovala,“ vypráví pamětnice.

Klavír, nebo malování?

Eva cvičila odmalička v sokolovně. Byla zdatná v gymnastice, nadaná byla také na hudbu a kreslení. Chodila do houslí a na klavír, učila se také na klarinet a saxofon. Zpívala ve sboru, hrála na muzikách a plesech v kapele. Ale zatímco v hudbě měla odborné vedení, s malováním si musela poradit sama. „Strýc Leopold maloval oleje a občas mi dával nějaké barvy, ale rady jsem od něho žádné neslyšela,“ říká. Chtěla jít na střední uměleckou průmyslovku do Brna, ale rodiče ji tam nepustili. „Měli strach, abych se tam nezkazila,“ vypráví pamětnice. Vystudovala tedy gymnázium v Hranicích na Moravě.

Po maturitě se neúspěšně hlásila na Akademii výtvarných umění v Praze. Rok pracovala v oderské továrně Optimit. Poté byla přijata na obor ruština a výtvarná výchova na pedagogickou fakultu v Brně. „Měla jsem výborné profesory na ruštinu i na malbu. Poprvé jsem měla odborné vedení a udělala jsem velké pokroky. Měla jsem nastoupit jako ruštinářka na základní škole v Osoblaze. Mezitím jsem se ale ještě jednou přihlásila na výtvarnou akademii a přijali mě. Podařilo se mi z učitelského místa vyvázat a pokračovala jsem ve studiu v mé milované Praze.“

Pod jednou střechou s Chytilovou a Menzlem

Eva bydlela nejprve na internátu pod Vyšehradem, pak na kolejích v Tyršově domě a nakonec v Hradební ulici. To už přešla z malby na scénografii Divadelní fakulty Akademie múzických umění. Rozhodla se pro praktický obor, kterým by se mohla po škole živit, a jak doufala, zároveň malovat. „V Hradební ulici číslo 7 bydleli herci, režiséři, scénografové i muzikanti. Kolem mě byli samí zajímaví, později slavní umělci jako Věra Chytilová nebo Jiří Menzel, z herců třeba Abrhám, Krampol, Mrkvička. Pomalu nazrávala šedesátá léta a bylo to znát. Byla tam úžasná atmosféra. Chodívali jsme i na filmařské projekce a navzájem jsme se družili,“ vzpomíná. Na akademii měla díky studiu na pedagogické škole výhodu, že už nemusela chodit na marxismus ani na ruštinu, a tak doháněla divadelní teorii, učila se scénografii a vylepšovala hru na klavír.

„V posledním ročníku mě můj profesor František Tröster nabídl Slezskému divadlu v Opavě, kde někoho nutně potřebovali. Říkal: ‚Udělej se a vrať se zpátky.‘ Lákalo mě, že jde o vícesouborové divadlo, kde bych mohla dělat i opery, protože jsem milovala hudbu. Nedošlo mi, do čeho jdu a že se tam zahrabu,“ říká pamětnice. V Opavě zůstala přes deset let, během kterých navrhla scény a kostýmy pro téměř devadesát inscenací. „Zpočátku jsem byla nadšená. Pak jsem ale začala vadit. Šéfové mi práci ztrpčovali a čekali na moje chyby,“ říká. Zvláště špatné vzpomínky má na tehdejšího šéfa výpravy a scénografa Karla Dudiče.

Pražské jaro v roce 1968 prožívala, tak jako většina národa, s velkou nadějí na svobodnější poměry v zemi. V létě před invazí vojsk Varšavské smlouvy byla pamětnice ve Francii a doufala, že se tam brzy vrátí. „Mnozí Francouzi věděli o našem obrodném procesu a fandili nám. Když jsem s kamarádkami opouštěla Paříž, na letišti Orly na nás někdo volal, ať pozdravujeme Dubčeka,“ vzpomíná. Krátce nato přijely sovětské tanky. „Večer předtím jsem odešla od zapnuté žehličky a málem jsem si zapálila byt. Celou noc jsem větrala, a tak jsem otevřenými okny tanky hned uslyšela. Nejprve jsem si myslela, že jsou to zase nějaké manévry. Pustila jsem si rádio a hned bylo jasné, že se o žádné cvičení nejedná. Ženy stály na ulici a plakaly. Zpočátku jsem pomýšlela na emigraci,“ vzpomíná.

Osudná rána do hlavy

Začátkem sezony v roce 1971 se stala událost, která negativně ovlivnila celý její další život. Cestou domů ji v parku v Opavě přepadl neznámý muž. „Mlátil mě do hlavy. Dodnes tomu nerozumím. Nechtěl peníze ani sex. Měl ohromnou sílu. Zoufale jsem se bránila a snažila se volat o pomoc. Pak přišel závěrečný úder, kdy chytil jednou rukou obě moje ruce a z odstupu mi dal ránu, až jsem letěla několik metrů. Ztratila jsem boty, šusťák. Nevím ani, jak jsem se dostala domů a pak na pohotovost. Od ucha k ústům jsem měla obrovské jelito,“ popisuje. Eva nešla na nemocenskou, s vypětím sil pracovala, ale asi půl roku po přepadení upadla do bezvědomí.

„Problém byl, že jsem pak měla amnézii. Zapomněla jsem na přepadení v parku i na bezvědomí. Najednou jsem neznala noty, neuměla jsem hrát na klavír ani rýsovat. Měla jsem problém se obléknout. Bylo to strašné. Vyšetření, na která jsem byla poslána, byla negativní. Magnetická rezonance tenkrát ještě nebyla. Neměla jsem tušení, že jsem prodělala cévní mozkovou příhodu. Jeden neurolog to zjistil až po čtyřech letech. Vzhledem k mému mládí to předtím nikoho nenapadlo a já zapomněla, co se mi stalo. A opavští doktoři mi nevěřili,“ vypráví.

Z divadla musela odejít, protože nebyla schopna soustředěně pracovat. Podle Zuzany Rausové, která napsala o scénografii opavského divadla ve druhé polovině 20. století diplomovou práci, patřila Eva Václavková k nejlepším tamním výtvarnicím operních inscenací. „Bohužel, její scénografické návrhy se nedochovaly v divadle ani v muzeu,“ uvedla. Podle pamětnice byly její práce spáleny. „Někdo z divadla mě na to předem upozornil, ale měla jsem, bohužel, dost starostí se sebou a neřešila to. Později jsem své návrhy silně postrádala.“

Kreslení baletek a africké světlo

Když se pamětnice dostala z nejhoršího, začala se živit malováním. Prostřednictvím uměleckého družstva Dílo nejprve nabízela k prodeji své starší obrázky. „První roky jsem žila strašně mizerně,“ říká. Postupně se jí však začaly dařit pastely a pak i oleje. Navštěvovaly ji baletky z divadla, které kreslila. Začala vystavovat i prodávat. Svaz výtvarníků jí také pomáhal tím, že ji posílal na malířské pobyty například do Jugoslávie. Pak objevila Alžírsko a severní Afriku, kam se opakovaně vracela. „Africké světlo mě hodně povzbudilo. A protože celé mé vzdělání bylo pryč, dvanáct let jsem jezdila na různé přednášky do Prahy. Až v roce 2012 jsem prodělala operaci srdce, která výrazně pomohla i mému poškozenému mozku,“ vypráví.

Eva Václavková říká, že o mnohých smutných peripetiích svého života, hlavně o následcích neléčeného zranění, hovořila poprvé pro Paměť národa. Tak jako mnozí pamětníci lituje, že se na události ze svého dětství neptala, dokud měla koho.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava