Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Urbánková-Borská (* 1928)

• narozena 27. září 1928 v Praze

• rodiče provozovali cukrárnu v Prahe na Vinohradech

• za války v 16 letech totálně nasazena v Letňanech

• zažila nálety na Prahu i boje květnového povstání

• členkou Sokola a Junáka

Milena Urbánková Borská si uchovala vzpomínky na okupaci, osvobozování Prahy a poúnorové události. Narodila se 27. září 1928 v Praze jako mladší ze dvou sourozenců, bratr se později stal lékařem. „Maminka se jmenovala Růžena rozená Sandholcová a pocházela z Polabí, z Podmokel u Poděbrad, a byla ze selského rodu. Tatínek byl z Dobříše, babička plánovala, aby šel na studie, ale rodina byla chudá, a tak šel nakonec do učení na cukráře.“

Babička z otcovy strany se řídila heslem: „Musíš mít aspoň řemeslo.“ Pamětnice vzpomíná: „Tatínek chvíli šil rukavice, až babička narazila na inzerát místního cukráře a současně starosty: PŘIJME SE ŘÁDNÝ HOCH DO UČENÍ.“ Po vyučení se dostal do Příbrami k cukráři, od kterého však třetího dne utekl, když viděl, jak jiný učeň ze strachu před mistrem proskočil oknem. Vrátil se k původnímu mistrovi, pak odešel do Vídně, kde pracoval u jednoho Čecha, po návratu pracoval v cukrárně u Štěrbů a nakonec si založil vlastní menší cukrárnu na pražských Vinohradech. Tou dobou se seznámil s maminkou, která pracovala v cukrárně Union, kam tehdy chodil třeba Karel Čapek.

V dětství malá Milena trpěla nechutenstvím. „Narodila jsem se předčasně. Nevím, čím mě maminka krmila, ale zatáhli mně žaludek, až mě vzali ke slavnému lékaři Švejcarovi a ten řekl: Dítě je zdravý, voďte ho k cukráři a dejte jí, na co má chuť. A maminka mi oplácala pusu hořickou trubičkou, ale nic to nebylo platné. Spravila jsem se až v jedenácti letech, když jsem byla na prázdninách, ale už jsem nevyrostla.“

Německý voják se přejedl párky

Dětství by pamětnice bývala prožívala jako šťastné, nebýt války, která způsobila nouzi. „Rodiče mě vzali do normální školy, kde jim ale doporučili, abych ještě rok zůstala doma, že jsem ze všech nejmenší. To si ale maminka nepřála, a tak jsem začala chodit do klášterní školy, kde se platilo dvacet korun za měsíc. Pak rozhodli, abych šla na obchodní školu.“ Události roku 1938 prý vnímali i s bratrem stejně, jako by byli dospělí. Když přišel 15. březen, přišla ctihodná sestra a řekla: „Děti, to jsou Němci.“ Po cestě domů viděli německou armádu na motocyklech, z nichž odpadávaly součástky. „Ti se ozbrojili až u nás, jak to měli všechno flikované. A jak se mohli přejíst, když byla měna jedna ku deseti…“ vzpomíná si na vyšetřování případu německého vojáka, který si stěžoval na zvracení poté, co snědl dvacet telecích párků. Řezníkovi se nakonec ze strany gestapa nic nestalo.

Za protektorátu jednou přinesly děti do školy na klopách trikolory. Ctihodné sestry se zděsily: „Děti, chcete nás zničit?“ Nacistickým režimem rodina přímo postižena nebyla, až na vzdáleného bratrance, který byl stlučen a vyšetřován na Pankráci. „Teta plakala. Předvedli jí ho na oči zbitého naschvál, anebo jí vzkázali, ať přinese čistou košili, a dali jí úplně zkrvavenou, i když nemuseli, mohli ji spálit, ale jako by se v tom vyžívali… Ani nevím, jestli on se přiznal a k čemu, ale byl potom v kriminále v Drážďanech. Přežil to a vrátil se strašně hubený a oholený.“

Podnikání v cukrárně, kterou vedli rodiče, nebylo nacisty nijak omezeno, ale vládla všeobecná nouze a nedostatek kvalitních surovin. Až na náměstí Míru prý byla slyšet 18. června roku 1942 ve čtyři ráno střelba mířená na parašutisty ukryté v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje. V období heydrichiády nařídil Emanuel Moravec, aby lid na výraz truchlení zaplnil náměstí pod pohrůžkou, že každý desátý Čech bude zastřelen. „Nevezmu si to na svědomí,“ řekl Milenin otec.

Milena Borská nalezla v církevní škole přítelkyni na celý život – Irenu Topolovou. „Prožily jsme spolu totální nasazení, bylo mi 16 let, byla to práce a jen práce od šesti do šesti, vstávat jsem musela ve čtyři a cestovat tramvají až na konečnou Kolbenova a odtamtud ještě pěšky do výzkumného ústavu Aero Letňany.“ Zde se prováděly zkoušky palubních zařízení a Milena měla na starosti převážně úklid.

Bratr Zdeněk byl v oktávě, když byl nasazován do různých závodů na práci, také ho přiřadili k organizaci Todt, aby pomáhal vyhrabávat oběti bombardování. Zachránil tehdy přítelkyni Irenu Topolovou a její matku, které jediné přežily, když se jejich dům následkem náletu zřítil. „Bylo to ve stejné ulici, jako jsme bydleli my, vždycky se šlo do krytu a nic se nestalo, ale tentokrát siréna zazněla pozdě, a proto všichni zahynuli. Ony šly do sklepa, už se to za nimi řítilo a zabouchly se za nimi dveře… Spolužaččina maminka nesla babičce oběd a ji to vyrazilo z okna, přední stěna domu zůstala stát a ona ležela na parapetu…“

V Aero Letňany zažila sedmnáctiletá Milena pozdvižení kvůli předčasně rozšířené fámě, že Američané jsou už u Berouna. Ve fabrice byla spousta německých letounů Junkers, ale také americké stíhačky, určené k průzkumu. Jakýsi mladý muž se ukryl za hodiny z tenkého plechu a odtud střílel po letadlech, ale jen do té chvíle, než byl malými děly zasažen. Když 5. května vypuklo Pražské povstání, Milena s Irenou odcházely domů z fabriky přes povstalou Prahu a trvalo jim to celý den. Po cestě několika ulicemi nebylo možné vůbec projít, potkávaly zkrvavené lidi, zastavil je uniformovaný německý voják a potkávaly tanky, musely se občas ukrývat v průchodech domů, setkaly se také s jakýmsi dobrodruhem, který měl podle Mileny snad nějaké zkušenosti z cizinecké legie. Byla rovněž svědkem toho, jak fotograf, střelený do nohy, utekl skrýt se v nějakém malém domku a lidé domek zapálili, až mladý muž uhořel.

Ještě za války se Milena znala s některými skautskými odbojáři. Po válce byla členkou rádcovské Skupiny skauta a byla v oddílech manželů Skálových, kteří po únorovém převratu po roce 1948 skončili ve vězení.

Pamětnice dále vzpomíná na mši kardinála Berana v chrámu svatého Víta. Ke katedrále směřovaly davy lidí, mezi nimiž bylo možné zahlédnout pány v kožených kabátech. Milenu napadlo: „Je to snad nějaká nová móda? – Najednou vyjel z bran pražského Hradu kočár tažený koňmi s kardinálem Beranem a po jeho straně klusalo deset nebo patnáct mužů, on stále žehnal a pak proti nám stáli esenbáci, pár mužů začalo zpívat hymnu, esenbáci se postavili do pozoru, a když zpěv utichl, lidé se rozutekli… Řekla jsem si: Co udělám? – Ozval se klíč v zámku a otevřely se dveře Šternberského paláce, vběhli jsme dovnitř a rychle chtěli lístky. Při mši byli v chrámu namačkaní lidé, kteří museli udělat kardinálovi místo, aby mohl projít, a on kázal: Drazí v Kristu, jsou mezi námi provokatéři, nenechte se vyprovokovat, a vtom se ozvalo: Za americký peníze!! – Lidé poklekali a modlili se: Archanděli Gabrieli, proti úkladům ďábelským budiž nám záštitou, kéž Bůh přikáže jemu, tě prosíme, satana a jiné zlé do pekla svrhni! Lidé pochopili a klekali a tajní se snažili schovat ke sloupům. – A pak ho stejně odvezli…“ uzavírá Milena Urbánková Borská svou vzpomínku na bohoslužbu kardinála Berana konanou krátce před tím, než skončil v internaci.