Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Ulrich (* 1939)

• narozen 15. listopadu 1939 v Nymburce, vyrůstal v Pečkách

• v posledním roce války zažil nálety na nedalekou železniční trať

• v roce 1954 nastoupil na průmyslovou střední školu

• vystudoval cukrovarnictví na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze

• v roce 1974 byl jmenován ředitelem cukrovaru v Nymburce

• od 90. let pracoval v cukrovaru v Dobrovicích

• v roce 2024 žil v Nymburce

Maminka měla složit slib věčné věrnosti

Vladimír Ulrich se narodil 15. listopadu 1939 v Nymburce, ale vyrůstal s rodiči a s o čtyři roky starším bratrem v Pečkách.  „Maminka musela dojet do porodnice vlakem,“ říká. Mamince bylo čtyřicet let, když se jí narodil a měla za sebou už poměrně dramatický život. V dětství vstoupila do kláštera křížových sester v Linzi, protože její babička a dědečkem prohráli svůj statek na Vysočině v kartách a rodina neměla žádné peníze. 

V klášteře vystudovala maminka na učitelku, ale protože neměla žádné peníze, tak žila v klášteře a chodila v Linzi učit. „Měla složit slib věčné věrnosti, tak se rozhodla to nepodepsat a musela z kláštera odejít.“ Odešla do Vysokého Brodu a pak do Prahy, kde učila na německých školách. V roce 1935 se provdala, ale brzy se musela zase stěhovat. „Vyhnali jí z Prahy, že jim tam nebude česká učitelka učit děti. Učila na Vysočině odtud jí pak taky hnali kamenama.“ 

Po vyhnání z Vysočiny učila maminka ve Střihově a v tu dobu se narodil Vladimír Ulrich . „Matka jezdila domů jenom na sobotu nebo na neděli, když měla volno ve škole.“ Děti vyrůstaly hlavně u babičky v Pečkách a časem si maminka najala služku, kterou tím zachránila před totálním nasazením v Říši, a o děti se pak starala hodně ona. „Jako učitelka si mohla najmout služku.“ Postupně si maminka našla místo na škole přímo v Pečkách. „Maminka byla věřící, ale ke katolické církvi měla po těch zkušenostech vyhraněnej vztah.“

Jeho tatínek působil nejprve jako cukrovarník, ale ve 30. letech byl vězněn za účast na komunistické demonstraci a byl propuštěn ze zaměstnání. Dlouho nemohl práci najít a pak dojížděl do ČKD v Praze. Oba rodiče byli členy komunistické strany. Po roce 1945 založil otec s dalšími lidmi družstvo Fero Bohemia. „Měl docela vysokou manažerskou funkci.“ Později pracoval dokonce na ministerstvu zemědělství na správě cukrovaru. 

Chodili za našima, ať jim uvaří kafe

Vladimír Ulrich se narodil na začátku druhé světové války, ale vzpomíná si hlavně na její konec. V Pečkách bydleli Ulrichovi blízko železniční trati, na kterou byly na konci války časté nálety. „Nalétali tam Američané a lítali tak nízko, že jsem viděl, že to letadlo pilotuje černoch,“ vzpomíná. Vybavuje si událost na událost z 10. května 1945.  „Z Peček vyjížděl pancéřový vlak německej. Když dojížděl k Plaňanům, tak tam už stál tank a prostřelil mu kotel. Ta lokomotiva tam stála v Pečkách na nádraží asi dva roky s prostřeleným kotlem.“ Na konci války rozstříleli kotláři i střechu domu Ulrichových. 

Po osvobození Peček Rudou armádou stál přímo před domem Ulrichových lazaretní vlak se sovětskými vojáky. „Chodili za našima, ať jim uvaří kafe. Ti říkali, že nemají uhlí a nemůžou vařit kafe celými vlaku. Tak oni vždycky nakradli v tom vlaku uhlí a nechali nám ho před dveřma, ještě několik let jsme topili tím uhlím“

Rozhodl jsem se pro cukrovar

Po konci druhé světové války nastoupil do školy. A po měšťance chtěl nastoupit na střední průmyslovou školu do Kolína, kam chodil jeho starší bratr. Tehdy se ale nedostal, takže nastoupil rok na učební kurz a na průmyslovku se dostal v roce 1954. Tam se rozhodl pro studium cukrovarnictví, kterému se dřív věnoval i jeho otec. „Poznal jsem jiný fabriky, chemičky, lučební a rozhodl jsem se pro ten cukrovar.“

V mládí Vladimír Ulrich rád jezdil na kole a tancoval, chodil do souboru lidových tanců. Užíval si i chmelové brigády, kam jezdil několik let a za vydělané peníze si koupil třeba nové kolo. „Nejlepší dovolené byly chmelové brigády… Za jednu brigádu jsem si koupil logaritmické pravítko.“

V roce 1958 byl přijat ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v roce 1962 se oženil. „Všichni jsme se oženili v posledním ročníku vysoké školy, protože u umístěnek bylo pravidlo, že tě musí ubytovat v jedné místnosti s manželkou a nemusel jsi na svobodárnu,“ říká. Po promoci nastoupil do cukrovaru v Čakovicích, kde dostali s manželkou garsonku, kterou později Vladimír Ulrich vyměnil za větší byt. 

Po vysoké škole si  dodělával ještě dálkově postgraduální kurz, který dokončil v roce 1971 v Bratislavě. V roce 1967 se manželům narodila první dcera a rok na to do země vtrhly vojska Varšavské smlouvy. „„První den jezdili Rusové přes Čakovice celý den… Dceru hlídala babička, vezl jsem jí z Čakovic do Peček a proplétal jsem se mezi tankama.“ V době invaze měli v cukrovaru hodně práce. „Strhl se strašný zájem o cukr, lidi se připravovali na válku.“ 

V roce 1972 měl Vladimír Ulrich nastoupit jako ředitel do cukrovaru v Modřanech. „Vyhráli jsme v hokeji nad Rusama a šli jsme po Václaváku a já jsem křičel: ,3:2!‘ a někdo z toho cukrovaru mě tam viděl a řekl to, tak mě nedoporučili.“ V roce 1974 ale dostal nabídku na místo ředitele v cukrovaru v Nymburce. „Ředitel se navrhl na Řád práce, oni si je prověřili a zjistili, že tam byla korupce.“ Celé vedení cukrovaru bylo souzeno za korupci a místo bylo třeba rychle obsadit. „Ty kradli tak, že teď by se to vůbec neřešilo. Teď se teprve krade!“

V roce 1974 nastoupil na místo ředitele nymburského cukrovaru a v tu dobu se mu také narodila již třetí dcera. Vladimír Ulrich byl stejně jako jeho rodiče členem komunistické strany. „Ze všech těch ředitelů cukrovarů nebyl jen jeden v KSČ.“ Dva roky dojížděl do práce z Čakovic, ale v roce 1976 se rodina stěhovala přímo do cukrovaru. 

Vojákům jsem tam přikládal dvě basy plzeňského piva

Práce ředitele byla náročná, například bylo těžké najít a udržet dělníky. „Za komunismu lidé nechtěli moc dělat, nikdo nesměl být nezaměstnaný.“ Z cukrovaru dováželi cukr po republice i do zahraničí. „Vozili jsme cukry anglický armádě, která byla dislokovaná v západním Německu. Vždycky jsem jim tam přikládal dvě basy plzeňského piva, aby měli ti vojáci radost, abychom si ty zákazníky udrželi.“

Vladimír Ulrich neměl moc času na cestování, ale v roce 1971 jel s rodinou trabantem do Bulharska a jednou vyrazili autem do Oděsy. Vzpomíná na zážitek, jak si sebou vezli 30 vajec a na hranicích v ukrajinském Čopu jim řekli, že syrová vejce se nesmí převážet přes hranice. „A já jsem říkal: ,A kdyby byly vařený, tak je to v pohodě?‘ A oni, že jo. Tak jsem říkal: ,Tak my je uvaříme.‘ Vytáhli jsme vařiče a asi dvě hodiny jsme tam na hranicích vařili vajíčka.“ Dovolené trávili Ulrichovi hlavně na odborových chatách ve Strážném a na Seči, kam jezdili s dalšími rodinami z cukrovaru. V létě 1989 odletěli na dovolenou do Sovětského svazu.

Bylo mi celkem jedno, jestli komunismus skončil

V listopadu 1989 se začal režim hroutit. Vladimír Ulrich v tu dobu slavil 50. narozeniny. „Všichni mi přijeli gratulovat a nosili zprávy, co se děje… Syn kamaráda byl na Národní třídě a přijel nám ukazovat jelita, jak ho tam zmlátili.“ Jako komunista neprožíval  s velkým nadšením, ale bylo mu jasné, že komunismus končí. „To byla taková převratná doba. Hned v pondělí nás svolali na schůzi KSČ a říkali, jak rozvraceči komunismu v Praze něco. Tak jsem je poslal do háje, že to je kravina, že teď defacto šéfové komunistů skončili… Abych pravdu řekl, tak mi bylo celkem jedno, jestli komunismus skončil.“

V 90. letech procházelo cukrovarnictví privatizací a Vladimír Ulrich  byl jedním ze zakladatelů Českého cukrovarnického spolku. Už v roce 1989 si koupil ve Slušovicích počítač a s ním se dobře naučil, takže mohl v práci zavádět nové metody řízení. Ke konci 90. let se rozhodlo o uzavření cukrovaru Nymburk. „Když jsme to tady zavřeli, tak jsme se všem dokázali postarat o zaměstnání.“

V roce 1997  koupil vilu, která byla součástí cukrovaru a začal pracovat v cukrovaru v Dobrovicích. V roce 1999 byl objekt odstřelen. „Hledal jsem místo, odkud bych to mohl vyfotografovat a bál jsem se, aby nám to nevysklilo okna, protože jsem tady už bydlel,“ říká.

V cukrovaru v Dobrovicích pracoval až do svých 81 let, kdy odešel do důchodu. „Práce v cukrovaru mě bavila hlavně v těch Dobrovicích. Práce ředitele je na nic, ředitel je vždycky blbec, protože po všech musí něco chtít.“ Po sametové revoluci se mohl víc věnovat cestování a oblíbil si hlavně Keňu, kam s manželkou jeli několikrát. Ve vile v Nymburce dnes bydlí i všechny dcery s rodinami a svůj volný čas teď Vladimír Ulrich  tráví hlavně péčí o dům a zahradu.