Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Uhlářová (* 1958)

Ochutnávala jsem aperitiv pro Štrougala

  • narodila se 7. srpna 1958 v Ostravě Zábřehu

  • část rodiny z matčiny strany se zapojila do protinacistického odboje v Beskydech

  • příbuzní Rudolf, Josef, Marie a Vladimír Kubáňovi byli během druhé světové války popraveni

  • vyučila se v oboru kuchař – číšník

  • v 80. letech pracovala jako servírka na rekreačním středisku ČSAD

  • po roce 2000 vyučovala ve Frenštátu pod Radhoštěm na hotelové škole odbornou praxi

Gastronomie a pohostinství provázely její rodinu od počátku třicátých let 20. století. Měnily se jen okolnosti. Zatímco během války se z hostince jejích prarodičů stalo jedno z center protinacistického odboje na Valašsku, ona sama pracovala v témže oboru v období normalizace, kdy se v rámci zaměstnání setkávala s vrcholnými pohlaváry komunistického státního aparátu. „Když byl u nás třeba Štrougal [Lubomír Štrougal, bývalý komunistický politik, ministr zemědělství, ministr vnitra a pozdější československý premiér v letech 1970–1988], musel někdo ochutnat borovičku, která byla na přípitek, zdali není otrávená. Tak jsem se přihlásila já,“ říká Alice Uhlářová.

Příběhy se špatným koncem

Kořeny Aliciny rodiny sahají hluboko do valašských lesů. Její otec Josef Uhlář byl rodákem z Trojanovic u Frenštátu, kde jeho rodiče tvrdě dobývali neúrodnou půdu, aby uživili svých šest dětí. Sám se pak vyučil krejčím. „Uměl to. Nemusela jsem nikdy mít kupované věci, tatínek mi našil spousty krásných šatů,“ vzpomíná Alice Uhlářová. Její maminka Drahomíra se narodila na chatě Martiňák, kterou provozovali Alicini prarodiče – Amálie a Rudolf Kubáňovi. Právě zde se během druhé světové války začaly odvíjet příběhy odvahy, jejichž hořké konce patřily kulkám a plynovým komorám nacistických koncentráků.

Černá Božena

„Martiňák byl během války společenské centrum, lidé sem jezdili až z Prahy a kniha hostů byla vždy plná nadšených a pochvalných vzkazů,“ říká Alice Uhlářová. Chata se vedle toho – od podzimu 1944, kdy se v okolních lesích zabydlela 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky – stala také místem, kde se odbojáři scházeli k poslechu ilegálního rádia, kde se předávaly informace a domlouvaly rozličné diverzní akce. Část rodiny se však do odboje zapojila již během roku 1939, kdy z Protektorátu Čechy a Morava z obavy před nastoupivší nacistickou mocí utíkali lidé na Slovensko a odtud dále do světa. „Moje prateta Božena Kubáňová, které později partyzáni přezdívali Černá Božena, byla velká vlastenka, sokolka a jogínka. Organizovala ilegální přechody hranic a později se účastnila příchodu partyzánů [sovětští a slovenští partyzáni se na Valašsku objevili po zmařeném Slovenském národním povstání v srpnu 1944], kdy se výrazně zasloužila o spojení domácího a zahraničního odboje,“ říká Alice Uhlářová, která tyto vzpomínky uchovala díky vyprávění její maminky a babičky.

Ve spárech Tetřeva

Postupně se k odboji přidali další členové Kubáňovy rodiny – Alicin dědeček Rudolf, prastrýcové Josef, Vladimír a také prateta Anděla, provdaná jako Ladovská. Ta jediná po hromadném zatýkání v průběhu podzimu 1944 vyvázla životem – byla těhotná. „Anděla měla za muže Arnošta, který pracoval v ostravské nemocnici a sháněl pro partyzány léky a obvazy. Co tam mohl ukrást, nosil. Jednou poté, co takhle přivezl nějaké věci a zrovna již probíhalo zatýkání... Museli to dát do kufru a kousek odtud je splav. Zatížili to kameny a ukryli ve splavu, aby to Němci nenašli.“

Jako první ze sourozenců byla 1. října 1944 zatčena Černá Božena. Půl roku nato (10. dubna 1945) ji zavraždili v plynové komoře v Mauthausenu. Listopad roku 1944 s sebou přinesl zatýkání v rámci chystané protipartyzánské operace Tetřev, kdy šlo o největší akci tohoto typu na území celého protektorátu. Byla iniciována státním ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem, který si ji osobně vyžádal u Adolfa Hitlera. Během této, pro nacisty neúspěšné operace došlo k zatčení Alicina dědečka Rudolfa a jejích dvou prastrýců Vladimíra a Josefa Kubáňových. Rudolf padl kulkou (9. ledna 1945) na popravišti v brněnských Kounicových kolejích. Josef byl (1. ledna 1945) umučen v nacistickém koncentračním táboře Flossenbürg. „Vladimíra zastřelili přímo na Bílé, kam jej po zatčení převezli. On byl známý divoch. Při výslechu si to nedal líbit a udeřil gestapáka. Tak ho vynesli ven a na místě zastřelili,“ uzavírá Alice Uhlářová.

Amálie Kubáňová, Alicina babička, manželka Rudolfa a sestra Josefa, Boženy a Vladimíra čekala na Martiňáku až do roku 1950. Stále doufala, že se její rodina vrátí domů. Brzy nato chatu znárodnili komunisté.

Ivane, idi domoj!

Alice se narodila v srpnu roku 1958. Vyrůstala v harmonickém dětství. Ve škole, do které se chodilo ještě i v sobotu, si našla kamarádky, s nimiž dle vzoru foglarovských hrdinů stopovala zvěř, učila se uzly a četla dobrodružné knihy. Když bylo Alici deset let, překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy: „To vidím jako teď. Jak jsme šli s tátou kosit trávu králíkům. Když jsme se vrátili domů, mamka říkala: ‚Bude válka.‘ A tak jeli hned autem nakoupit mouku a další věci do zásoby. Také si vzpomínám, jak jsme sháněli vápno a barvy. Tady totiž vedla hlavní cesta na Slovensko a brácha s kamarády psali po cestách nápisy: ‚Ivane, idi domoj!‘ Všude byly obrácené cedule na Prahu a máti říkala: ‚Tohle bude náš konec.‘ Člověk si ani nemyslel, že to bude tak dlouho trvat. Nevěřili jsme, že Rusové budou takoví, že nás přijedou okupovat. Ale babička říkala, že při osvobození ve čtyřicátém pátém byli někteří takové svině, že kradli a znásilňovali.“

Pánové v kožených kabátech

Alice během roku 1973 nastoupila na Střední školu společného stravování (dnešní Střední škola hotelnictví a služeb a Vyšší odborná škola) v Opavě. Internátní pokoj sdílela s dalšími 15 děvčaty. „Nejdřív jsem plánovala, že odtud uteču, ale pak jsme začaly s holkami chodit na víno a zvykla jsem si,“ usmívá se Alice Uhlářová.

V době svých studií se také osobně setkala s příslušníky Státní bezpečnosti. Její maminka patřila k pravidelným posluchačkám Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy: „Měla asi pět rádií a vždy o všem věděla jako první. A na tom Hlasu Ameriky říkali, že kdo si do redakce napíše, tomu pošlou plakát Armstronga [Neil Alden Armstrong byl první člověk, který 20. července 1969 vstoupil na povrch Měsíce]. Tak jsem si o něj napsala. A byla jsem zrovna na intru, když někdo říká, že mám návštěvu. Byli tam dva pánové a začali se mě ptát, co mám ráda a jestli ráda čtu knížky. Jak začali s tím, zda mě zajímá astronomie, už jsem věděla na čem jsem a řekla jsem: ‚Ne.‘“

Jídlo v Petriho miskách

Poté, co Alice v roce 1977 úspěšně odmaturovala, nastoupila do svého prvního zaměstnání – v Rekreačním středisku ČSAD v Rožnově pod Radhoštěm, kam se vedle obyčejných lidí jezdili zotavovat a školit vysoce postavení zaměstnanci státního aparátu. Alice zde zažila mnoho bizarních situací, kdy se jídlo, jež mělo přijít na stůl právě těmto předním funkcionářům, den před jejich příjezdem ukládalo k pozorování do Petriho misek, aby se vyloučila případná nákaza či otrávení. Právě zde Alice ochutnávala aperitiv pro Lubomíra Štrougala. „Tam jste neviděl okolo toho baráku, jestli je to les, anebo tajní, jak to bylo obšancované,“ dodává k tomu.

V nových časech

Rok 1989 přinesl Alici hned dvě významné události – pád komunistického režimu a narození syna Josefa. Do přímého pohostinství se po mateřské dovolené už nevrátila. Ale zůstala v oboru – jako učitelka odborného výcviku a praxe na Integrované střední škole ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde setrvala až do roku 2019. Vedle toho působila 23 let v zastupitelstvu Prostřední Bečvy, kde žila ještě v roce 2021.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)