Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Václav Tuček (* 1945  †︎ 2021)

Perzekuce po čtyři generace

  • narozen 6. srpna 1946 v Bučovicích u Heřmanic

  • otec Zdeněk Tuček od roku 1949 pokutován za nedodržení předepsaných dodávek

  • 29. listopadu 1955 byl Zdeněk Tuček zatčen a odsouzen ke třem letům vězení za sabotáž

  • veškeré polnosti a další majetek byly převedeny pod JZD Moravany

  • uložený trest si Zdeněk Tuček odpykával ve věznici v Chrudimi a v uranových dolech v Bytízu na Příbramsku

  • pamětník nedostal povolení studovat střední školu a absolvoval zemědělské učiliště

  • od sedmdesátých let pracoval ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě

  • i přes odpor funkcionářů z rodného regionu si v 70. letech doplnil vysokoškolské vzdělání

  • v květnu 1993 nastoupil na Okresní pozemkový úřad v Havlíčkově Brodě a zabýval se restitucemi

  • zemřel 25. září 2021

Nedaleko Železných hor na samotném okraji Českomoravské vrchoviny leží malá osada Bučovice spadající k Heřmanicím. Vesnička za první republiky snad jen o patnácti číslech popisných. Uprostřed stála zvonička, která ohlásila každé ráno, poledne i klekání, jež se neslo po vsi a okolními loukami. Až na pár zedníků a jednoho koláře byl skoro každý místní rolníkem. K větším hospodářům se s dvaceti hektary půdy řadili sedláci Tuček, Sýkora a Šťastný, zároveň všichni akcionáři nedalekého lihovaru a cukrovaru. Hospodářství u Tučků převzal dědeček Václav Tuček, jmenovec našeho pamětníka. Hospodařil zde od roku 1924 se svojí ženou Marií, kterým se o rok později narodil syn Zdeněk. Prvorepublikové období dopřávalo rozmachu v zemědělství a uspokojivé životní úrovně. Okolními silničkami lemovanými alejemi se od třicátých let proháněla první motorka se sajdkárou, kterou si Václav Tuček pořídil. Technika se doplňovala ve všech hospodářstvích. Modernizace nebyla jen pozlátkem a vizitkou úspěšného pokrokového hospodáře, ale především potřebnou úsporou času i sil. Koňský a kravský potah tak brzy nahradily motory. Václav Tuček v roce 1939 zakoupil traktor Svoboda, dále samovazač a následovala další technika. Mezitím jeho syn Zdeněk doslova vychodil školu v Golčově Jeníkově, kam denně docházel pěšky nebo jezdil na kole. V období druhé světové války studoval Střední hospodářskou školu v Čáslavi a převzal statek, jelikož otec se potýkal se silnou cukrovkou a na gruntu již nezvládal hospodařit jako dříve. Krátce si Zdeněk odbyl vojenskou službu v Třeboni. Ta byla zemědělcům poskytnuta mimo vegetační období od listopadu do dubna a poté se na statek musel vrátit, nebylo totiž pevné ruky, která by hospodářství vedla.

 

Pod nohy hozené klacky

Zdeněk Tuček se svou chotí přivedli na svět prvního syna 6. srpna 1946, kterému, jak už bylo zmiňováno, dali jméno po svém dědečkovi, Václav. Narodil se sice do časů osvobození, ale ty nebyly nikterak radostné. Měnová poválečná reforma připravila jeho rodiče o velkou část peněz a vše směřovalo k volbám roku 1948, které, jak je z historie známo, vyhrála Komunistická strana Československa. Po moci netoužili jen vrchní činitelé strany, ale vládnout, řídit a rozkazovat chtěli i funkcionáři na místních národních výborech.


Dětství Václava Tučka navazuje právě na tyto události a jedná se o smutnou životní kapitolu. Šťastné poohlédnutí do minulosti bychom tu také našli, ale není ho mnoho. Vůbec jednou z prvních vzpomínek byl pohřeb prababičky. Obřad se konal na dvoře hospodářství a smuteční hosté a sousedé v černém postávali na profukujícím dvorku. Výjev z fotografie je přesnou ilustrací pokleslé a pohnuté doby na prahu padesátých let. První pokuta za nesplnění předepsaných dodávek přišla ještě dříve. V květnu 1949 výstražná tisícikoruna připadla ve prospěch státní pokladny jako trest za dodání mléka se sníženým obsahem tuku. V roce 1950 proběhl výkup zemědělské techniky nutné k provozu státních traktorových a strojních stanic. Klacky vržené pod nohy měly být postupnou likvidací větších zemědělců a tzv. třídních nepřátel – vyklizení pole pro nastupující kolektivizaci hospodářství, chystané kolchozy po sovětském vzoru. „Aktivisti přišli na vesnice a sebrali sedlákům veškerou lepší mechanizaci, kterou měli. Nám sebrali traktor, pluh, samovaz, vlek za traktor. Pak přišli na to, že by tihle lidi mohli být ozbrojenou silou, a tak děda i táta, i když měli jako myslivci na své zbraně oprávnění, je museli na příkaz v Pardubicích v závodě Mototechna odevzdat,“ vysvětluje Václav Tuček. V září 1950 přišlo ze Státní strojní stanice Čáslav: „Žádáme, abyste do tří dnů zaslal typové osvědčení, které náleží k traktoru, který Vámi byl koupen. Upozorňujeme, že při neuposlechnutí této výzvy předáme vše SNB, jelikož naše traktory jezdí bez těchto dokladů a Státní strojní stanice je pokutována silniční kontrolou.“


Dodávky byly nařízené třídně, a tudíž nesplnitelné. Pokuty se hromadily a navyšovaly se i požadované částky. V srpnu 1951 za nedodání mléka 10 tisíc. V únoru 1952 za nedodání mléka a vepřového masa 40 tisíc. A mohli bychom pokračovat dál a dál až k celkové částce téměř 200 000 korun. Navíc v roce 1953 přišla měnová reforma a lidé na vsích přišli o nastřádané úspory. Komunistickému nátlaku zdejší statkáři přesto statečně odolávali až do roku 1955. Do té doby se partajníkům z Národního výboru v Heřmanicích nedařilo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) založit. To se změnilo až se zatčením manželů Šťastných, pana Sýkory a Zdeňka Tučka. „Jenomže teď, když byli všichni pozavíraný, a založení družstva tak nic nebránilo, zjistili, že nejsou lidi, který by těch šedesát hektarů obdělávali. To jim nedošlo,“ líčí pamětník.

 

Tátu jsem pak neviděl tři roky

Obecnou školu v sousedních Spyticích navštěvoval Václav Tuček od roku 1953. Stačí přejít potok Doubravka a člověk je rázem ve Spyticích. Na jeden z těch mnoha návratů ale dodnes nedokáže zapomenout.
„Šel jsem ze školy, bylo to 29. listopadu 1955, a na návsi u zvoničky stála dvě černá auta. Měli jsme odpolední školu a už se stmívalo, jak tomu v listopadu bývá, a bylo zamračené počasí. Šel jsem z návsi domů přes pastviště a za vraty u nás stál v modrý uniformě esenbák. Na zápraží jsem potkal tátu, akorát jsme se rozloučili, a pak jsem ho neviděl tři roky. Zastavili ho na cestě mezi Bučovicemi a Heřmanicemi, když jel s koňma pro vejpalky. Musel otočit, jet domů a uvázat koně. Tak, jak byl v těch vysokejch botech, hubertusu, tak šel. Nesměl se převlíct, zkrátka nic. Doma to byl pláč a skřípění zubů. Navíc moje máti byla v osmém měsíci těhotenství.“ Toho večera v Bučovicích zatkli všechny čtyři, odvezli je do Čáslavi a byla na ně uvalena vazba. Z obviněných sedláků z Bučovic dostal Zdeněk Tuček nejvyšší trestní sazbu. Lidový soud v Čáslavi ho v lednu 1956 poslal na jeden rok do vězení. Soudruhům se to ale zdálo málo. Po odvolání státního prokurátora se proto soudní proces přesunul ke Krajskému soudu v Pardubicích. Zde byl 13. března odsouzen za sabotáž ke třem letům vězení, dále k zákazu pracovat v zemědělství na pět let, ztrátě čestných práv občana také na pět let, k propadnutí jmění a zákazu pobytu v obci a obcích katastrálně přilehlých. Trhlinou celé akce bylo, že ve zmatku jim nebyly zabaveny polnosti, protože vlastníkem stále zůstával jeho otec Václav. Mezitím osazenstvo zemského odboru ONV a MNV nezahálelo a vymyslelo přesun výměry pozemků a stejně tak i veškerý živý a mrtvý inventář hospodářství, který byl uživatelsky převeden pod JZD Moravany, okres Chrudim. Pro majetek včetně zásob sena i slámy si funkcionáři přijeli a vše podle soupisu ze statku odvezli. „Na půdě na sýpce byla vedle žita a ječmenu hromádka pšenice. Po statku chodila komise a v doprovodu s nimi i náš soused – čeledín Kárník. Zastupoval naši rodinu, protože děda do patra už nevylezl. U hromádky pšenice je zarazil a ke komisi prohlásil: ‚Tak, dál už ani krok! Ty lidi musí taky z něčeho žít, ty nemají lautr nic!‘ Sklopili hlavy a pšenici nechali. Tu nám pak někdo pokoutně dovezl do Jezuitskýho mlýna,“ vzpomíná Václav Tuček.

 

Život v pětikilové krabici od margarínu

První půl rok v kriminále v Chrudimi byl Zdeňku Tučkovi dosti dlouhý a jistě nelehký. Podle jeho dochovaného vyprávění je nepustili ven a nesměli takřka nic. „Aby tátovi trest utekl, nabídl se, že může holit a stříhat vězně. To bylo přijato, a tak táta chodil po věznici a holil a stříhal chlapy. Občas mu za to podstrčili cigaretu nebo kafe. Vždycky mi říkal: ‚Když jsem někam šel, měl jsem celej svůj majetek v pětikilový krabici od margarínu.‘ S tou pravděpodobně nasedl i do autobusu, který je po šesti měsících kamsi odvezl. Nikdo z vězňů netušil, co je vlastně čeká. První zastávkou byla věznice na Pankráci. Autobus pak ve své cestě pokračoval k jáchymovským dolům, kde je v ústředních lágrech znovu roztřídili, a konečným místem, kde Zdeněk Tuček setrval až do posledního dne svého trestu, byly lágry v osadě Bytíz nedaleko Příbrami v nápravném pracovním táboře s názvem Vojna, kde vykonávali práci v uranových dolech. „Tady se táta dozvěděl, že mu 19. prosince 1956 umřel otec. Máti mu to psala v dopise. Žádala, aby ho pustili na pohřeb. Dopisy se ale k tátovi nedostaly, byly zlikvidovaný cenzurou. Že mu umřel táta, se tak dozvěděl za tři měsíce v šachtě od jednoho známého vězně, který pocházel kousek od nás, z Točic od Vilémova. Tomu to v dopise psali a cenzura to nezachytila. Tak to dole pod zemí tátovi řekl.“


Stres a starost o synův život a budoucnost rodiny měly zajisté neblahý vliv na dědečkovu silnou cukrovku. Po vytrpěném roce od zatčení svého syna nemoci podlehl. Pohřeb proběhl pouhý den před Štědrým večerem. Těžko si můžeme představit, co se v nitru matky a desetiletého školáka Václava tehdy odehrávalo. Nepředstavitelné a neúnosné i pro méně citlivého člověka. Ještě krátce předtím, na přelomu října a listopadu 1956, proběhlo maďarské povstání. Zprávy o nepokojích a vzpouře lidu proti stalinistickému režimu se přenesly do ČSR a pronikly i do pracovních táborů Bytíz. Otcovu vzpomínku převyprávěl syn Václav Tuček: „Jako vězni jsme stáli celou noc nastoupený jen v hadrech před barákama. My s holejma rukama a proti nám ozbrojený bachaři ze všech stran. Pamatuji si, jak k ránu ještě pršelo. Museli mít strach, že se v ČSR semele něco podobného.“


Zdeněk Tuček byl propuštěn 29. listopadu 1958. Domů za rodinou se vrátil přes Prahu a pěšky od vlaku z Golčova Jeníkova. Ve stejných vysokých botách a mysliveckém plášti stál na zápraží svého hospodářství, odkud byl před třemi lety odveden. Čekal ho tu tříletý syn Zdeněk, který svého otce viděl vůbec poprvé. Doma se ale moc nezdržel. Soudně nařízený zákaz pobytu trval, a místo pobytu si tedy přihlásil v Havlíčkově Brodě. Během pár dnů si zařídil veškeré potřebné doklady a svoji manželku, dva syny a babičku zase brzy opustil. Vyhlídky se ale zdály přece jen světlejší, protože Zdeněk Tuček nastoupil jako dělník u geologického průzkumu a do rodiny, do té doby takřka bez životaschopného příjmu, přinášel důležité peníze. Navíc pracoval na čtyřiadvacetihodinových směnách a ve volných dnech se potají a za tmy vracel za rodinou. 

 

Bylo mi trapně, že musím na „hnojárnu“

Mezitím na syna Václava Tučka doléhala úloha syna kulaka. Ani ne tak od spolužáků jako od třídního učitele a přesvědčeného bolševika. „Prezentoval se na mně a zkoušel mě každou hodinu. Měli jsme ho na český jazyk a také na dějepis. Podílel se na mém pokřiveném posudku, když jsem vycházel školy. Posudek zněl stručně a byl zamítavý. ‚Doporučuje se jen do zemědělství.‘ To už bylo MNV Vilémov, kde o mně rada rozhodovala, kam půjdu.“ Václavovy studijní výsledky by jistě obstály i na jiných, prestižnějších školách. Udělená vyznamenání si říkala o přihlášku na střední hotelovou školu, po které toužil, ta však byla rychle smetena ze stolu. „Buď horník, nebo zemědělec,“ znělo z MNV jasně. Do dolu se samosebou nikomu nechtělo. Ani orodující řeči horníků z ostravských dolů, kteří objížděli školy a přesvědčovali žáky posledního ročníku, Václava nezvábily. A tak po dokončení měšťanky měl nastoupit v roce 1961 do zemědělského učiliště, obor pěstitel a chovatel v Golčově Jeníkově. Po prvním roce bylo možné přestoupit na střední čtyřletou zemědělskou školu s maturitou, což mělo být jistou útěchou. „Všichni jsme museli mít uzavřenou smlouvu s podnikem, který bude učňovskou školu platit. Táta na mě platit nesměl. Jezdili jsme spolu snad celý měsíc a sháněli zemědělský podnik, který by o mě stál. Jenže on o mě nikdo nestál. Domácí zemědělské družstvo, domácí státní statky, výkupní zemědělský závod ani mlékárny neměly zájem.“ Až díky otcovu známému se podařilo, aby učení Václava hradil Výzkumný ústav bramborářský v Havlíčkově Brodě (VÚB HB), podmínkou však bylo po dokončení učení nastoupit do podniku. První den v učilišti se stal zároveň i posledním. Potupný a ponižující pocit mezi známými, kteří s ním školu navštěvovali, ho dohnal k rozhodnutí, že na škole nemůže setrvat. Nehodlal se tam ztrapňovat. Styděl se před svým okolím. Druhý den ráno ze školy utekl a už se tam nikdy nevrátil. Ještě toho dne s otcem odjeli na skútru do Světlé nad Sázavou za řídícím zemědělské školy, empatickým a ochotným člověkem, panem Sklenářem. Václavovu studijní nespokojenost způsobenou otcovým stíháním si vyslechl a do učení ve Světlé ho přijal. S výučním listem pak za dva roky opouštěl posázavské městečko.

 

Podpis komunistů do čtyř generací

Studium na střední škole mu i přesto bylo odepřeno, a tak v sedmnácti letech po třítýdenních prázdninách nastoupil v červenci 1963 na farmu ve Valečově jako dělník v rostlinné výrobě (pracoviště Výzkumného ústavu bramborářského). Snaha studovat u něho však ani tehdy nepolevila. Po vojenské službě v roce 1967 ještě v uniformě přispěchal k přijímacímu řízení na střední odborné zemědělské škole ve formě dálkového studia, kam byl posléze přijat. Mezitím se oženil. V nedaleké Olešnici našel svůj nový, nezničený domov a za dva roky se mu narodil syn Aleš. Na začátku sedmdesátých let nastoupil do Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě. Generální ředitelství si přálo, aby jejich zaměstnanci měli doplněné vzdělání, a díky tomuto rozhodnutí v roce 1979 v Praze na zemědělské škole Václav Tuček promoval. „Bylo tomu třetím rokem, co jsem studoval. Přišel za mnou kádrovák a povídal: ‚Podívej se, člověče, co po mně tady chtějí.‘ Po dvacet let, co už jsem ve Vilémově nebyl, se soudruzi z MNV dotazovali, jak je možný, že výzkumný ústav dovolil Václavu Tučkovi studovat na vysoký škole zemědělský. Takhle po mně bylo ještě pátráno, než jsem dokončil školu. Takže soudruzi si na mě přece jen ještě vzpomněli.“ Podnik si ale své kroky obhájil. Po promoci tak přešel na oddělení skladování a mechanizace, kde zůstal až do porevolučních časů. Následná privatizace a rozprodávání pozemků se podepsaly i na výzkumu.

V květnu 1993 byl Václav Tuček ve výběrovém řízení přijat na pozici vedoucího oddělení majetko-právního na Okresním pozemkovém úřadě v Havlíčkově Brodě a zabýval se zákonem o půdě a restitucemi. „Mně to sebrali, ty to lidem vracíš a tvůj syn jim to rozměřuje,“ žertoval otec Zdeněk. Syn Aleš i přesto, že se dostal na Fakultu stavební ČVUT v Praze, kvůli rodinnému třídnímu původu nemohl nikdy studovat humanitní vědy. Stín pokřivených událostí, lží a závisti pramenících z padesátých let přešel do dalšího pokolení a podepsal se celkem na čtyřech generacích rodiny Tučkových.

K zemědělství už se jeho otec Zdeněk Tuček vícekrát nevrátil. U geologického průzkumu zůstal. Stejně jako jeho syn si doplnil vzdělání a postupně se vypracoval až na hlavního technika generálního ředitelství Geoindustrie v Praze. Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové v roce 1990. V prvních svobodných volbách se až do roku 2002 stal starostou Heřmanic a kromě toho členem sdružení Konfederace politických vězňů. O napáchaném bezpráví se nebál mluvit a přednášel o něm na středních školách na Vysočině. V knize Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska své vyprávění zakončil slovy: „Bůh stál celá ta léta při mně a bylo jen málo těch, kteří podobně mohli o sobě toto napsat. Všem těm čest jejich památce.“