Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Tropek (* 1938)

• narodil se 29. dubna 1938 v Budapešti

• tatínek pocházel za Slovenska, z Oravy

• po válce rodiče využili možnosti návratu do vlasti

• místo na rodném Slovensku se však ocitli v Lubech u Chebu

• Antonín Tropek se vyučil obráběčem součástek hudebních nástrojů

• celý svůj život pracovně spojil s Cremonou Luby

Již v dětství Antonínu Tropkovi učarovala práce na soustruhu. Cestou ze školy rád pozoroval staré německé mistry při práci na výrobě součástek pro strunné hudební nástroje. Učení kytarářem vzdal po roce. Práce na soustruhu byla natolik lákavá, že přemluvil otce, aby mu dovolil vyučit se u starého německého mistra v Lubech. Byť to tehdy ani nebyl učební obor a syn nemohl tím pádem získat ani výuční list, tatínek svolil. Antonín Tropek se tedy vyučil výrobcem mistrovských součástek u mistra Lorence v Lubech. Této unikátní profesi zasvětil celý svůj život.

Táta nás naložil na dvoukolák a odvezl do Budína

Antonín Tropek se narodil v Budapešti v předvečer druhé světové války, 29. dubna 1938. Otec pocházel ze slovenské Oravy. Jeho rodiče odešli během velké hospodářské krize za prací do Maďarska. „Usadili se v jedné velké fabrice, děda pracoval ve slévárně a otec se tam vyučil truhlářem,“ osvětluje rodinné kořeny pamětník. Maminka pocházela z bývalé Jugoslávie (zde myšleno Království Jugoslávie, které existovalo mezi roky 1918–1941). „Rodiče mojí matky byli zemědělci. Měli deset dětí. Každou dceru, když dospívala, poslali do služby do Budapešti. Maminka sloužila u doktora. Tam se pak s otcem seznámili,“ pokračuje ve vyprávění Antonín Tropek. V roce 1934 se jim narodil syn Josef a o čtyři roky později Antonín.  

Jak vzpomíná Antonín Tropek na válečná léta v Maďarsku? „Nejhorší bylo, že jsme bydleli blízko velké fabriky a velké textilní továrny. Ve slévárně dělali tanky a v textilce uniformy. Sem tam to zahoukalo, a tak jsme utíkali do krytu. Jednou nebo dvakrát tam shodili pár bomb, ale nic moc se nestalo. V roce 1944 dostal tatínek strach, že budou bombardovat Budapešť.“ Horthyho Maďarsko se totiž v roce 1941 zapojilo do druhé světové války po boku Německa, kdy spolu s Němci a Bulhary vpadlo do Jugoslávie. Maďarské jednotky bojovaly po boku Němců v roce 1943 u Stalingradu. V roce 1944 již však bylo Německo a jeho spojenci v hluboké defenzivě a Rudá armáda začala přímo ohrožovat východní hranici Maďarska. Proto otec odvezl své syny na venkov, do Budína, asi 25 kilometrů od města. „Maminka tam pracovala v zahradnictví a my jsme chodili do školy,“ vypravuje Antonín Tropek. „Pan učitel nám říkal: ‚Když to zahouká, utíkejte domů, pod strom nebo tak.‘ My jako děti jsme z toho měly srandu, když zahoukali, tak jsme bafly tašky a už jsme utíkaly.“

Vy mladí se můžete vrátit domů

Druhá světová válka skončila a rodina se rozhodla z Maďarska odejít. „Jednou přišel děda s tím, že se můžeme vrátit na Slovensko. Tak šli s rodiči na nějakou schůzi, vyplnili nacionále a že se jim ozvou.“ V roce 1946 dostala rodina povolení k vystěhování. „Děda potom řekl, že už nikam nepůjde, že je starý. ‚Ale vy mladý se ještě můžete vrátit,‘“ vzpomíná Antonín Tropek na rozhodnutí rodičů vrátit se na Slovensko, do tatínkova rodného kraje. „Přišlo oznámení, že se máme dostavit na letiště v Budapešti. Tam byli ruští vojáci a ti měli přistavené automobily, ty veliké americké ‚unrovky‘. Vezli nás na Slovensko, do Komárna. Bratr už tady mezitím vychodil obecnou školu a měl chodit do měšťanky. Ale že neuměl jazyk, tak musel o dva měsíce dřív odjet do Komárna na internát. Ten s námi nejel,“ vypravuje pamětník. 

Po příjezdu do Komárna dostali večeři, vyspali se a pak je naložili po dvou rodinách do vagonu. „Transport nás vezl přes celé Slovensko, Moravu a dál nahoru. To byly dobytčáky, v čem jsme jeli. Byla tam udělaná taková lehátka a nějaká deka, kyblík jako WC,“ už si ztěžka vybavuje detaily. „V každé stanici nám dali pití, ale bylo to dlouhé. Nebyla tam okna, jen nahoře takový vikýřek. Co jsme mohli dělat? Ti, co jeli s námi, měli o čtyři roky mladšího kluka, tak jsme si hráli a blbli, jako děcko tomu člověk nevěnoval pozornost. Nějak nás to psychicky nepoznamenalo,“ konstatuje Antonín Tropek. „Táta se ptal strojvedoucího, když už jsme míjeli Slovensko, kam nás to vezou, že chtěl domů na Slovensko, že odsud pochází. Ten mu odpověděl, že má v papírech napsáno, že jsou dosídlenci pohraničí, a už s námi nikdo nediskutoval.“

V každé stanici odpojili dva tři vagony

S rozhodnutím úřadů se nedalo nic dělat, byť se transportním vlakem z Košic do Čech vezly stovky lidí. „Byl to velký transport. Vždycky v každé stanici, na každém nádraží, odpojili dva tři vagony. A zase jsme jeli dál. Táta pořád mluvil s tím strojvůdcem a on říkal: ‚Já nemůžu nic dělat, já to tady mám napsaný, co a jak, a tak to musím podle toho rozpisu dělat.‘ My jsme byli asi třetí nebo čtvrtý vagon od lokomotivy...!“

Rodina putovala přes celou Moravu do Čech, všude cestou železničáři odpojovali vagony. „A nakonec my jsme se ocitli v Chebu. Přijeli jsme v noci, dali nás do motoráku a přivezli nás až sem do Lubů,“ popisuje pamětník neuvěřitelné putování dobytčákem z Košic do nejzazších koutů západočeského pohraničí. „A myslím, že tak kolem půl jedné v noci nás na nádraží čekal nějaký člověk z úřadu a odvedl nás – asi osm nebo dvanáct rodin – dolů do restaurace U Prokopa. Tam nás ubytovali a druhý den ráno vyvezli muže na statek, že budou pomáhat v hospodářství. Ti chlapi byli úplně zděšení!“

„Táta byl truhlář, další strojní zámečník, no všechno to byli řemeslníci... A teď že je cpou do zemědělství! Tak se vrátili a říkali vedoucímu, že tady v žádném případě pracovat nebudou, že ať je odvezou zase zpátky, když pro ně nemají práci.“ Nakonec jim sehnali zaměstnání v Cremoně. Tedy lépe řečeno, v houslařských manufakturách, které tehdy byly rozseté po celých Lubech. Tak se potom rozešli po celém městě do výroby, každý podle toho, co dělal. I tak tam ale do roka zůstaly asi jen tři nebo čtyři rodiny. Ostatní odešli, najednou se sbalili a frrr pryč,“ popisuje Antonín Tropek. „Ten soused, co jel s námi vlakem, co měl toho malého kluka, ten zdrhnul přes hranice, dostali jsme od něj pohled z Rakouska.“

V první třídě nás bylo šest národností

Když se podařilo sehnat mužům práci, došlo na bydlení. „Zase nás naložili a vozili po Lubech. A mohli jsme si vybrat, kde byl prázdný barák, a bylo nám řečeno, že i kdybychom si ukázali na nějaký jiný barák, že odsud ty lidi vystěhují, ty Němce,“ vypravuje pamětník. „Tak to v žádném případě ne, to táta a ten pan Besárosz, co uměli slovensky, tak to překládali ženským a ženský, ty byly z toho úplně zhrzený a říkaly, že v žádném případě, když nemají pro nás ubytování, tak ať nás odvezou zase zpátky!“ Pamětníkovi rodiče našli nakonec bydlení v Pětidomech, usedlosti za Luby směrem na Kraslice. 

Nutno podotknout, že pamětníkovi rodiče spolu mluvili jen maďarsky. Tatínek ještě z dětství uměl slovensky. „Když už měli rodiče všechno zařízené, táta mě odvedl do školy, do druhé třídy. Předal mě řediteli, který mě odvedl do třídy. Šest národností nás tam bylo! Němci, Češi, Rumuni, Bulhaři... no říkám šest národů, a tak nás posadili vedle sebe, já jsem seděl vedle kluků dvojčat, Bulharů. Byli jsme úplně šokovaný. O přestávkách byli v jednom rohu Maďaři, v druhém Němci a tak. Jako žáci jsme se seznamovali a pomaloučku to šlo,“ popisuje Antonín Tropek školní začátky v novém domově. „V Pětidomech byli kluci Němci, co chodili do stejné třídy, a tak jsme spolu chodili ze školy. Nejhorší bylo, že ty kluci německý neuměli česky a já taky ne. Tak jsme něco koktali a rukama mávali a tak se dorozumívali.“ Před Vánocemi si otec mohl dojet do Komárna pro svého staršího syna Josefa. Celá rodina tak byla po dlouhé době konečně pohromadě.

Výroba byla rozstrkaná po celých Lubech

V době, kdy se rodina Antonína Tropka ocitla v Lubech, ještě závod Cremona neexistoval. Výroba probíhala převážně v domácích manufakturách. „To bylo asi osm fabrik rozstrkaných po městě. Třeba táta dostal práci u nějakého Jakuba Wintera, ještě tam ta hala stojí. To byla truhlárna, dělali tam pouzdra a bedny, do kterých se balily nástroje. Náš soused zase byl zámečník, tak ten dělal u Mullera kovosoučástky, mechaniky a takové věci na nástroje,“ vysvětluje pamětník. Antonín Tropek vyšel obecní školu v roce 1953. „Předtím, jak staří Němci měli ty dílničky doma, tak já jsem chodil ze školy mezi kostelem vzadu. Tam byl takový baráček a tam měli dílnu a soustružili kolíčky na housle, violy, cella... Mně se to strašně líbilo. Pořád jsem se tam díval a oni se tomu smáli. Mně se líbilo, jak to točili na tom soustruhu.“ Pamětník šel sice zprvu do učení, učil se kytarářem, ale jak říká: „Měl jsem furt v hlavě ten soustruh, jak ti dva Němci to tam točili. Líbilo se mi, jak to dřevo obráběli. Tak jsem skončil po roce na internátě a táta mi zařídil místo u mistra Lorence v Horních Lubech. Tam jsem se vyučil za osm měsíců. Neměl jsem žádný výuční list, tehdy to nebyl obor. Jen mi dali papír, že jsem to u nich absolvoval.“

Když později postavili dole u hřiště Cremonu, celá výroba se do ní přestěhovala. „Nahoře zůstala akorát Produktiva. V Produktivě balili nástroje do beden a odsud je odváželi na nádraží. Já jsem dělal ty součástky a pak, ještě když jsem byl na vojně, tak ta fabrika, co jsem se tam učil, vyhořela. Vyráběly se tam chrániče na kytary z celuloidu, to je vysoce hořlavý materiál. My když jsme frézovali, tak jsme museli mít u sebe kýbl s vodou a všechno hned zamést. A jednomu, jak to frézoval, tak to fouklo, asi toho tam měl trochu víc, a chytlo to. Takže když jsem se po vojně vrátil, šel jsem na chvíli dělat do dýhárny, než připravili novou halu pro výrobu součástek. To byl jiný požár než pak ta hala Produktivy,“ vysvětluje pamětník a dodává: „To byla obrovská škoda, té haly! Tam bylo všechno, nádherný dřevo, desítky let zralý! Říkalo se, že to zapálil jeden rebel a zdrhnul do Německa. Tehdy z haly chytla střecha houslárny a shořelo to skoro celé.“  

Okukoval jsem staré mistry při práci

Antonín Tropek po vyučení pracoval dál u mistra Lorence. „Byl to šikovný chlap, ale pedant! On byl strojní kovář, dělal mistrovské součástky. Kolikrát jsem říkal tátovi, že už u něj nebudu,“ vzpomíná. „Když jsem něco zkazil, tak mně vynadal. Nadával mi německy, on česky vůbec neuměl. Ale dorozuměli jsme se. Tihle staří Němci jako on třeba udělali nějaký zlepšovák, třeba nějaký přípravek, ale recept fabrice neprozradili, nosili si to domů v ruksaku! On to přinesl do práce, udělal tu operaci a dal to zase do ruksaku a odnesl domů. To nesměl nikdo vidět! Já jsem měl velkou kliku, že jsem kamarádil s německýma klukama a oni mě znali. Takže mě brali za svého a leccos mi ukázal, takže jsem se to perfektně naučil a pak jsem to také celý život dělal,“ shrnuje pamětník, jak se stal mistrem ve výrobě součástek mistrovských nástrojů. 

Antonín Tropek zasvětil výrobě součástek celý svůj profesní život. „Když jsme se po požáru přestěhovali sem dolů, tak ze mě udělali kvalitáře. Bylo tam hodně mašin, protože na každé součástce, na kolíčku i na struníku, je potřeba několik operací. Každou operaci jsem musel naštelovat. Na vybírání, na vrtání atd. A to nikdo jiný nastavit neuměl.“ Ve výrobě součástek pracovaly vesměs ženy. Pamětník se staral o správné nastavení výrobních nástrojů. Jak podotýká: „Výhoda byla, že jsem tu práci znal, a když jsem to nastavil, tak jsem věděl, že to bude dobré, a nemusel jsem to po nich moc kontrolovat.“

Je to naše republika!

Antonín Tropek na závěr vysvětluje, jak to u něho bylo s členstvím v komunistické straně. „Táta byl sociální demokrat, máma se o politiku nezajímala. Já jsem byl v KSČ. Když jsem se vrátil z vojny, tak mi jeden starý komunista poradil, že když budu chtít jet s fabrikou někam ven, tak je lepší být ve straně. Tak jsem tam vstoupil.“ Netrvalo dlouho a pamětník stranu zase opustil. „Po srpnu 1968 jsem zase z KSČ vystoupil. Bylo nás asi pět nebo šest mladých kluků z fabriky, co jsme vystoupili. Nesouhlasil jsem s tím, aby tady byla vojska Varšavské smlouvy. Tady nemají co dělat, je to naše republika!“