Viktor Trofymenko Віктор Трофименко

* 1968

  • Byl jsem pozván do druhého štábu. No, to znamená, že první byl, řekněme, před útokem, než byl dobyt Ukrajinský dům. A po útoku, když on byl odražen, už bylo vytvořeno druhý štáb — tam už jsem měl takříkajíc pozici, ve štábě. Přitom pozice, kterou jsem získal, byla takříkajíc báječná: došlo k několika skandálům s tím, že ti, kdo byli za peníze zodpovědní, krádli a přišli o reputaci, důvěru, peníze a tak dál. No, a jednou jsme diskutovali o budoucích funkcích našeho štábu. Tehdy… Pokud chápu dobře, za prvního štábu, na úrovni ředitele štábu… tehdy rozhodl o tom Oleksij Hrycenko a navrhl do vedení štábu svého známého, Ivana Rudjaka. Ivan Rudjak začal tento štáb formovat. V té době jsme již měli určitou skupinu podobně smýšlejících aktivistů, kteří se skutečně věnovali Automajdanu. A mluvili jsme o organizace práce ve štábu. Něco mi tam nabídli, už si nepamatuji co. Pamatuji si, že jsem také dělal nějaké návrhy. A jednou se tam objevím a oni mi říkají: „Viktore, tak to nebude. Protože máme zcela nezajištěný směr.“ Říkám: „Který?“ A on: „Zodpovědného za peníze.“ Já na to: „Matka Boska!“ Po třech skandálech se zloději… těmito… A Ivan říká: „A ty se rozhlédni. No, navrhni někoho jiného, kdo to v zásadě zvládne lépe než ty.“ No, musel jsem souhlasit. Myslel jsem, že bude po mojí pověsti za měsic nebo dva. Všechno se však ukázalo být jednodušší: aby se nedostalo do skandálu s ukradenými penězi, tyto peníze prostě netřeba krást. (směje se) A musíte pořádně vést účetnictví. Demonstrativní, hezkou, aby všichni ji viděli.

  • Lidé byli zděšeni krví, která byla prolita. Lidé byli zděšeni tím, jak hořel Dům odborů. Opravdu hořel docela strašně. Čiré zoufalství, když to vidíš. A chápeš, že jsi, řekněme, 200 nebo 100 metrů od toho Domu… A že už to hoří naplno. Že… A vidíš, jak člověk vyleze z okna někde z hořící budovy, snaží se podél vnější zdi dostat do nějaké místnosti, která ještě… ještě nehoří, je to opravdu dost těžko vidět.

  • Když skončilo třetí kolo voleb a bylo vyhlášeno vítězství Oranžového Majdanu, klidně jsme se pustili do svých věcí, a pokud si vzpomínám, nikdo z našich přátel z Oranžového Majdanu se ani nepokusil dělat nějakou politickou kariéru nebo něco podobného. Chápali jsme, že musíme prostě obrátit zemi správným směrem, a pak jsme se svěřili těm politikům, kterých jsme tehdy v zásadě dostali k moci. Možná je to právě to, co jsme tak trochu… nedotáhli. Kdyby se v té době občanská společnost aktivněji dožadovala jednoty a věrnosti ideálům, možná by nedošlo k šíleným rozkolům v oranžovém týmu a v důsledku toho by Juščenko sám nepředal Janukovyčovi moc v zemi. Věřím, že to byl z jeho strany naprosto vědomý kompromis. Neměl… ohledně národního rozvoje a obecně sebeuvědomění Ukrajinců udělal hodně, ale v jiných věcech se ukázal jako příliš slabý prezident. A ve skutečnosti on sám přivedl Janukovyče.

  • Ve vztahu k Rusům tehdy nebyly takové emoce, které teď má každý uvědomělý člověk, protože v té době se v Moskvě ještě protestovalo proti srpnovým pučistům, tentokrát vyšli lidé, potlačovali je tanky. Tehdy se nezdálo, že by Rusové byli tak zarputilí imperialisté, zdálo se, že se také chtějí vymanit z této sovětské bažiny. Ale pocit, že jsme Ukrajinci, že žijeme na Ukrajině, jsem měl vždycky. To znamená, že jsem se nepovažoval… ne, chápu, že jsem měl v prvním pase státní znak Sovětského svazu. No, každý to měl v té době na svém prvním pasu – státní znak SSSR. Rozhodně jsem se ale nepovažoval za Rusa. V srdci jsem se nepovažoval za občana Sovětského svazu, vždy jsem chápal, že žiji na Ukrajině a že jsem Ukrajinec. Mimochodem, o ukrajinství a o pokusu o rusifikaci. Když nám bylo 16 a vyplnili jsme vyplnili, no, žádost o pas, tak se to dělalo… všechny ty žádosti sbírala správa domu. A náš dům byl družstevní a tam spravoval takový starý pán s rusko-šovinistickými názory, který, když jsme vyplňovali dokumenty, přímo nabízel: „Proč píšete ‚Ukrajinec‘? Pište ‚Rus‘. To vám otevře více možností.“ Řekli jsme: „Ne, ne, děkujeme. To neuděláme. Jsme Ukrajinci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kyiv, 14.09.2022

    (audio)
    délka: 03:28:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Hlasy z Ukrajiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je třeba dělat to, co považujete za správné, ne to, co je ziskové

 2004. Třetí kolo. Trofimenko
2004. Třetí kolo. Trofimenko
zdroj: Family archive

Viktor Trofymenko se narodil 5. dubna 1968 ve městě Kyjev. Otec Arkadij Trofymenko byl fyzik, v 60. letech 20. století pracoval v ústředí MAAE (Vídeň), později – v Ústavu jaderného výzkumu (Kyjev). Po absolvování 8. třídy kyjevské školy č. 81 Viktor „kvůli protestním náladám“ vystudoval odbornou školu a pracoval ve vojenském závodě. Pod nařízením závodu vstoupil do Kyjevského polytechnického institutu. Pracoval v IT firmách, v roce 2001 založil vlastní firmu. V roce 2004 se spolu s rodinou zapojil do Oranžové revoluce a v roce 2013 se stal aktivním účastníkem Revoluce důstojnosti. Začátkem roku 2014 nastoupil do štábu Automajdanu, v rámci kterého se účastnil četných odbojových akcí. V létě 2014 se připojil k „radě starších“ nevládní organizace „Automajdan Kyjev“. Účastnil se blokování administrativní hranice s Krymem na podzim 2015, kde s manželkou na kontrolním stanovišti oslavili 25. výročí svatby. Nyní žije v Kyjevě, působí dál v nevládní organizaci „Automajdan Kyjev“ a je dobrovolníkem.