Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Magdalena Třebická (* 1944)

Počítače nesměly být americký, takže byly švédský

  • narodila se 29. března 1944

  • vyrůstala v Modřanech, které byly až do roku 1968 samostatným městysem

  • vystudovala obor Mechanizace a automatizace řídících prací na Vysoké škole ekonomické

  • po studiích pracovala s jedním ze čtyř prvních počítačů v Československu

  • během invaze vojsk Varšavské smlouvy byla svědkem střelby na Národní muzeum

  • se svým švédským kolegou posílala v prvních dnech invaze zprávy do zahraničních redakcí

  • po sametové revoluci založila vlastní podnikání

  • je autorkou knihy Už je to všechno dávno

Magdalena Třebická, za svobodna Nováčková, se narodila 29. března 1944. Z vyprávění rodičů má zprostředkované vzpomínky na válečné dění. Tatínek byl truhlářem, který během druhé světové války pracoval ve Státní opeře, jež tehdy nesla název Deutsche oper. „Oni tu operu zavřeli za války, ale ty řemeslníky si tam nechali,“ popisuje pamětnice. Maminka prodávala v řeznictví na Václavském náměstí. Magdalena vzpomíná na maminčino vyprávění o leteckém útoku na Prahu v únoru roku 1945. „Tu noc vůbec nespali, ten obzor byl úplně rudej.“ Tatínka společně s dalšími muži z Modřan sebrali v květnu Němci a zavřeli je jako rukojmí na místní nádraží. „Naštěstí je potom všechny pustili, ani už nikoho nezabili, ale muselo to být dost krutý,“ vypráví pamětnice.

Dětství v Modřanech

Dětství strávila Magdalena v rodinném domku v Modřanech, který postavil její tatínek. Tenkrát byly Modřany samostatným městysem, nezačleněným do hlavního města, a jak sama říká, „byla to taková větší vesnice“. Do první třídy nastoupila v roce 1950. „To byl absolutně nejtužší stalinistickej režim, v tom roce 1950. Všichni se báli o čemkoliv mluvit. Bylo to cejtit i v tý škole, že je tady totální nesvoboda.“ V prvních letech školní docházky Magdalena navštěvovala hodiny náboženství a pravidelně chodila do kostela. To se ale změnilo. „V roce 1953 nám to náboženství už zakázali a museli jsme všichni do Pionýra,“ říká. S láskou vzpomíná na pana učitele Marka, který byl vykázán z Prahy, a musel tak učit právě v Modřanech. Vedl pro děti výtvarný kroužek, do kterého chodil i Jaroslav Němeček, budoucí autor komiksu Čtyřlístek. S panem učitelem si povídali o všem možném a chodili malovat třeba i do přírody. „Osmá třída končila tím, že jste se museli rozhodnout, jestli půjdete do učení, nebo jestli budete pokračovat na nějaké střední škole. Ale těch středních škol nebylo mnoho. Bylo to tak, že jste měli chodit do střední školy tam, kde jste bydleli, ne se někam stěhovat a pohybovat se, to vůbec nebylo žádoucí.“

Hurá do Prahy!

„Já jsem do Modřan nechtěla, já jsem měla ctižádost chodit do Prahy,“ vzpomíná Magdalena na výběr střední školy. Na vlastní pěst se tehdy vydala do Braníku za ředitelkou střední školy. Měla samé jedničky a paní ředitelka ji opravdu přijala. Pamětnice tak byla jedním ze dvou modřanských dětí, které na tuto školu nastoupily. Studium střední školy pro ni začalo povinnou chmelovou brigádou. „Bylo to hrozný, vy jste se vůbec mezi sebou neznali. Sraz byl na nádraží v Bubnech, tam nás posadili do vlaků a jeli jsme na Rakovnicko trhat chmel.“ Chmelová brigáda měla ale i svoji světlou stránku. „Tyhle věci, který byly tím režimem přikázaný, měly vedlejší účinky – bezvadná parta se z nás udělala, hrozně jsme se spojili dohromady,“ vzpomíná. Na čtyři roky strávené na střední škole vzpomíná jen v dobrém. Ve volném čase chodila se spolužáky do divadla ABC na Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem a následně i do Národní divadla. „Peníze jsem neměla vůbec. Za pět korun na stání, no nemohlo bejt nic lepšího, protože to stání bylo až úplně u tý předscény,“ vzpomíná Magdalena. 

V počítačích je budoucnost

Střední školu ukončila ve stejném duchu jako tu základní, na vysvědčení měla samé jedničky. Chtěla studovat anglickou literaturu a překládání. Z přihlášených sto padesáti uchazečů vzali však pouze pět a Magdalena mezi nimi nebyla. „Moji rodiče ani jeden ve straně nebyli, takže už jsem měla předem minusové body, nepřijali mě.“ Prázdniny strávila na brigádách. Nevěděla, co bude dál. Pak ale za ní přišel bratranec s novinkou, že se na Vysoké škole ekonomické otevírá zcela nový obor o počítačích, obor Mechanizace a automatizace řídících prací. Magdalena v té době ani nevěděla, co to ten počítač je. Její druhou možností byla práce v čokoládovně v Modřanech. Tato představa budoucího života ji však nelákala, a rozhodla se tedy nastoupit na Vysokou školu ekonomickou, kam ji a sedmdesát devět dalších vzali bez přijímacích zkoušek. „První ročník se musel odehrát tak, že bylo třeba splynout s dělnickou třídou.“ Do školy se tedy chodilo jen v sobotu a ve zbylé dny se pracovalo. „Nás asi čtyři, co jsme měli tak dobré vysvědčení, dali k počítači. Já jsem prvně v životě viděla počítač.“ V té době byly v Československu celkem čtyři – jeden v Bratislavě, jeden v Plzni ve Škodovce a dva v Praze. Nesměly však být americké, a tudíž se používaly švédské. „Švédská vláda nám je věnovala darem a ‚věnovali‘ nám k tomu i jednoho švédského programátora, který nás učil.“ Pro Magdalenu tak byla velkou výhodou intenzivní výuka angličtiny, která probíhala na střední škole v Braníku. Zpracovávaly se především informace pro strojírenství a pro nejrůznější fabriky. Prvním jazykem, kterým se naučila programovat, byl Algol-Genius a posléze Cobol. Magdalena se ve třetím ročníku vdala a narodil se jí syn. Následně nemusela chodit na přednášky, ale zkouškám se nevyhnula. Školu ukončila v roce 1967.

Vědomě jsme začali pracovat proti těm Rusům

Jelikož měla zkušenosti s prací na počítači, po škole nastoupila jako programátorka. Počítač byl umístěn na dvoře podniku Armabeton na náměstí Míru. „Když bylo horko, musela se na ty bedny nalévat voda, jinak by ten počítač nepočítal,“ vypráví pamětnice. V noci z 20. na 21. srpna roku 1968 Magdalenu vzbudil strašlivý hukot. Vzpomíná, jak jim volal v pět hodin ráno tchán: „Začala válka.“ Jedenadvacátého srpna šla Magdalena jako každý jiný den do práce. „Dneska nepracujeme,“ bylo jí sděleno. Na náměstí Míru viděla první tank v životě. Mířil k Národnímu muzeu, a tak se jej rozhodla společně s pár ostatními lidmi následovat a podívat se, co se tam děje. Jelikož uměla rusky, volala na vojáky: „Co tady chcete? Tady nemáte co dělat!“ Situace se začala vyostřovat. „Když některýmu šíblo, začal střílet,“ vzpomíná. Střelba na Národní muzeum, zranění lidé, převrácená hořící tramvaj, to jsou obrázky, které se Magdaleně z 21. srpna roku 1968 vryly do paměti. Následujících čtrnáct dní strávila s pomocí švédských kolegů posíláním zpráv z rozhlasu do zahraničních redakcí. „Takže jsme úplně vědomě začali pracovat proti těm Rusům,“ shrnuje.

Cesta nejen k pracovní svobodě

„Ty další roky, který přišly, byly strašně smutný,“ popisuje Magdalena. V době normalizace si její rodina pořídila chalupu. „Člověk se spíš staral o tu rodinu. Tak to dělali všichni.“ Pamětnice následně pracovala ve firmě Orgaprojekt. Tam strávila dvaadvacet let. Tento podnik dodával výpočty a zpracovával data pro strojírenství. Sídlo měl v Jindřišské ulici. „Protestovalo se na Václavském náměstí, a tak jsme si odskočili z práce podívat se, co se tam děje,“ popisuje pamětnice události roku 1989. Po revoluci začala podnikat. Ve dvanácti lidech založila v roce 1994 firmu Softpro. Firma poskytovala projekci a dodávala kompletní systémy řízení podniků na klíč. „Postupně jsem zaměstnávala třicet mladejch lidí. Oni jezdili po těch jednotlivých fabrikách a učili lidi pracovat s tím softwarem. Byli jsme velmi úspěšní.“ S firmou zatoužili spolupracovat Dánové, kteří chtěli odkoupit její polovinu. Následně však chtěli stále více a více. Po nátlaku na ni i na její rodinu firmu Dánům nakonec přenechala a stáhla se do ústraní. V roce 2000 si s mladším synem pořídila dům v Říčanech. Pro svého vnuka napsala knihu Už je to všechno dávno. Magdalena Třebická se dvanáct let věnovala komunální politice v Mnichovicích a nyní (2022) pomáhá v oblasti sociální péče.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Lucie Dandová)