Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Tomešek (* 1943)

• narozen 22. listopadu 1943 ve Vracově

• svědkem lokálních válečných událostí, vzpomínky na osvobození Vracova roku 1945

• rodiče vstoupili po válce do KSČ, sám byl antikomunistou

• vyučen zámečníkem

• pracoval jako svářeč u Průmyslových staveb Gottwaldov, obráběč v Kovo Bzenec či jako hlídač v podniku Textil Ostrava ve Šternberku

• svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• v době sametové revoluce členem šternberského Občanského fóra

Jedna z nejranějších vzpomínek Antonína Tomeška patří konci druhé světové války. Ač mu tehdy byly necelé dva roky, děsivou událost jeho paměť uchovala až do stáří. Maminka jej vzala do obchodu nedaleko domu, kde žili. Vtom se ozval ohlušující výbuch. Kousek od místa, kde se nacházeli, dopadl na pozemek sousedů dělostřelecký granát, vypálený Němci z kopce nad Vracovem. Zvuk detonace se mu celý život vracíval ve snech. 

Dědečka zabil kulový blesk

Antonín Tomešek přišel na svět 22. listopadu 1943, jako druhé ze čtyř dětí, do rodiny železničáře Antonína Tomeška z Vracova a Alžběty, rozené Kopecké, původem ze Staré Břeclavi (součást města Břeclav). Měl starší sestru a dva mladší bratry. Tatínek, vášnivý myslivec, patřil ke členům vracovského mysliveckého spolku. Maminka, vyhlášená kuchařka, pro myslivce vařila při různých příležitostech, byla s dětmi v domácnosti. Později pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD) a ve vinařském družstvu. Rodiče byli věřící katolíci. Jako malý tak chodil každou neděli do kostela. Obhospodařovali kousek pole, patřícího mysliveckému spolku.

Maminčina rodina žila ve Staré Břeclavi, pracovali na ‚panském‘ statku, kde směli i bydlet. Dědeček zastával práci kočího. (Práce se mu později stala osudnou, do vozu udeřil kulový blesk, který se pokusil shodit vidlemi, což ho stálo život). Antonín zde trávil každý rok část prázdnin a zažíval mnohá dobrodružství s bratrancem Milanem a dalšími místními dětmi.

V závěru války se střílelo

Za druhé světové války byl Vracov vcelku klidnou obcí, zdejší obyvatelé drželi při sobě a pomáhali si. Rodiče poslouchali zahraniční rozhlas, dělaly se i zabíjačky načerno, doma vždy chovali prase. Přesto zde nedocházelo k udáním. Hospodářské kontroly prováděli Češi, Antonín Tomešek vzpomíná, že je otec nikdy nepustil dál než na dvůr. Vzhledem ke svému věku si pamatuje spíše střípky z konce války, zbývající vzpomínky mu předali rodiče. 

Otec mu vyprávěl, jak přes obec projížděly vlaky s materiálem určeným na frontu. Jednou projížděl vlak s německými vojáky, s vagonem plným nakradeného majetku. Za obcí zastavil, čehož místní využili a začali z vagonu odnášet věci do nedalekého lesa. Německá hlídka stála na druhé straně vlaku. Vojáci je nechali rabovat, když však jeden z mladíků sebral samopal, začali střílet. Otec byl poblíž, když jejich známému, panu Repíkovi, prostřelili obě nohy. Vyprávěl také, jak mu jeden z prchajících Němců na konci války ukradl kapesní hodinky. „Otec měl v kapsičce hodinky, připnuté na řetízku, a když tam byli Němci a šli pryč, jeden Němec mu je vzal, normálně mu to utrhl, hodinky sebral a utekl pryč,“ vzpomíná pamětník.

Ústup Němců probíhal ve dnech 16.–17. dubna 1945. Vracov byl osvobozen o den později, 18. dubna 1945, kdy v ranních hodinách přišla do městečka Rudá armáda. Místní jí poskytovali pomoc, což přispělo k ovládnutí výšin nad Vracovem. O den později se zde objevila Rumunská spojenecká armáda, která následujících deset dní bojovala o vyvýšená místa kolem Kyjova, kde se stále zdržovali Němci. Vracov se v tu dobu ocitl v bitevní linii. 

S kamarády objevili německý kryt s ostatky vojáků

Válka skončila, lidé se pomalu vraceli k běžnému životu. Antonín v dětství často jezdíval do Staré Břeclavi k maminčiným příbuzným. Na počátku roku 1947 hráli s ostatními kluky za obcí Hrušky, kousek za Břeclaví, fotbal, když jeden z nich náhle zmizel. Zjistili, že se na pískovém podloží propadl do vyhloubeného válečného krytu. Obsahoval nejen zbraně, ale i ostatky německých vojáků, kterým patřily. S nadšením na sebe navěsili, co mohli, a vydali se na pochod městem, což se nesetkalo s pochopením policie. Dostali tenkrát co proto. 

Roku 1948 se k moci dostala Komunistická strana Československa. O rok později nastupoval Antonín do první třídy, nebylo mu ještě šest let. Šlo o jednotřídku, nacházející se přímo ve Vracově. Otec, vášnivý myslivec, se po válce rozhodl vstoupit do strany, aby směl mít v držení kulovnici. Když Antonín začal brát rozum, mnohokrát se kvůli tomu nepohodli. Ve dvanácti letech začal docházet do místního souboru tanců a písní. Uvádí, že v době, kdy soubor vedl Jaroslav Čabla, jezdili ročně až na sedmdesát vystoupení. Většinou na Slovensko a na Moravu. Vystupovali i na schůzích JZD. Koncem základní školy se také věnoval rok a půl akrobatickému rock and rollu, s kamarádem Honzou tančili ve dvojici, účastnili se i celorepublikových soutěží. Volný čas musel zbýt i pro práci na vinohradu, který měli rodiče pronajatý od vinařského družstva.

Průmyslovku vystudovat nesměl

Po základní škole se rozhodl, že se stane ševcem. Jeho kroky tak směřovaly do Gottwaldova, kde měl bydlet na internátu učiliště. Jako kluk z vesnice však ve zmatku většího města vydržel přesně jeden den – rozhodl se, že to není prostředí pro něj. Nakonec se vyučil zámečníkem v kyjovské šroubárně. Učiliště měli ve Žďánicích. V učení jej navrhovali jako vhodného pro studium strojní průmyslové školy, narazil ale na otcovo stranictví. Otcův nejlepší kamarád, ředitel školy, byl lidovec a pro jejich neshody se zasadil o to, aby Antonína na školu nevzali. Tehdy se s otcem kvůli jeho členství ve straně pohádali. V šedesátých letech z KSČ nakonec stejně vystoupil – k přesvědčeným členům nepatřil. Když jednou jako myslivec postřelil kulovnicí, kvůli které do strany vstoupil, srnku, špatně se trefil. Srna naříkala jako malé dítě a otec po tomto zážitku pověsil kulovnici na hřebík.

Lásku k myslivosti po něm Antonín zdědil. Už v šestnácti letech složil zkoušky do mysliveckého svazu. Střílet směl však až jako plnoletý. Později vynikal ve střelbě na asfaltové holuby. (V sedmdesátých letech se mu dokonce na bzenecké střelnici podařilo porazit tehdejšího olympijského vítěze v této disciplíně Josefa Panáčka. Dostal od něj pak, jako výraz uznání, kávový servis). 

O modré knížce se dozvěděl až ve vlaku 

Po vyučení pracoval ve šroubárně v Kyjově. V té době vystupoval s vracovským souborem písní a tanců, který později i vedl. (Působil zde do roku 1975.) Učil se jezdit ‚cifrovat‘ (tančit verbuňk) do strážnického souboru Danaj, kde působil známý folklorista Slávek Volavý, později do Uherského Brodu k mistrům republiky Janu Miroslavu Kristovi a Věroslavu Blahutkovi. Jezdívali na různá vystoupení, na rozdíl od kamarádů měl však soboty většinou pracovní. Už to byl důvod, proč chtěl zaměstnání změnit, ze šroubárny jej ale nechtěli jen tak propustit. Nakonec využil právě probíhajícího náboru do podniku Průmyslové stavby Gottwaldov, byl poslán na stavbu koksovny, později za Ostravu, kde se naučil svářet. Zaučoval ho člověk odsouzený v padesátých letech na doživotí za špionáž. Vzpomíná, že v zaměstnání donášel na ostatní. Další štací byl zimní stadion v Gottwaldově. U Průmyslových staveb Gottwaldov strávil rok.

V osmnácti letech přišel povolávací rozkaz na vojnu do Plané u Mariánských Lázní. Měl být umístěn k psovodům, na vojnu se těšil. Když už seděl ve vlaku, v Hodoníně jej zastavili s tím, že jde o o omyl a že obdržel modrou knížku (jako dospívající prodělal operaci, při které mu vzali ledvinu). Místo vojny nastoupil roku 1962 do podniku Kovo Bzenec jako obráběč, pracoval zde pak dalších 25 let. Do Bzence se přestěhoval po sňatku s první ženou Jiřinou, narodily se jim dvě děti, dcera a syn. Po svatbě žili u rodičů manželky, brzy začaly problémy. Při zaměstnání tehdy stavěl ve Bzenci rodinný dům, aby se mohli přestěhovat do vlastního. 

V noci je vzbudily přijíždějící tanky

V srpnu roku 1968 prožil ve Bzenci i příjezd vojsk Varšavské smlouvy, v noci je s rodinou vzbudil rachot tanků, vyběhl před dům v domnění, že jde o opilé vojáky z posádky ve Bzenci. Když na ně spustil, jeden z vojáků natáhl samopal, Antonín Tomešek si všiml sovětské vlajky, rychle utekl do sklepa. Poté vzal kolo a jel do zaměstnání. Cestou míjel hloučky lidí, postávající na náměstí, dozvěděl se, že vojáci postřelili jeho kamaráda Františka Tomečka, když na ně házel s ostatními rajčata. Uvědomil si, že mohl dopadnout stejně… V práci bylo pozdvižení, komunisté ve vedoucích funkcích se báli jít do zaměstnání. V těchto pohnutých dnech jej oslovil předseda místní partaje a přemlouval jej ke vstupu do strany. Rázně odmítl. Roku 1969 se k nim dostávaly zprávy o upálení Jana Palacha a Jana Zajíce, vzpomíná, že v den Palachova pohřbu se nepracovalo, poslouchali tehdy s kolegy přenos v rádiu. 

Konflikty s manželčinými rodiči se stupňovaly, nakonec se rozešli. Ve Bzenci se poté ještě podílel na vybudování fotbalového hřiště, působil jako trenér dorostenců. Po rozvodu se vrátil k rodičům do Vracova. Roku 1971 se oženil podruhé, s manželkou Věrou a její dcerou pak žili ve Vracově. Roku 1975 bohužel druhá žena zemřela. Nevlastní dceři ještě vystrojil svatbu. Několik let se pak věnoval jen práci a starosti o dům a zvířata. Bratr, který v tu dobu pracoval u podniku Pozemní stavby v zahraničí, jej po návratu ve druhé polovině osmdesátých let přesvědčil, aby vyrazil na taneční zábavu do Olomouce. Potkal zde svou třetí manželku, za níž se záhy přestěhoval do Šternberku. Brali se roku 1987. Pracoval pak ve zdejší pobočce podniku Textil Ostrava jako topič a hlídač, z tohoto místa odcházel do důchodu ve věku 62 let. Bratr Antonína Tomeška neunesl rychlé zbohatnutí, začal pít, hrát karty, o peníze během dvou let přišel, nakonec se oběsil. 

Roku 1989 se pamětník zapojil do dění kolem sametové revoluce. Chodil na všechna shromáždění na šternberském náměstí, vstoupil i do Občanského fóra. Do politiky se poté dále nezapojoval, vrátil se ke svému životu, už v tomto období viděl kolem sebe lidi převlékající kabáty. „Do OF se dostali komunisté, kecali do toho, moc jsem tomu nevěřil,“ vzpomíná. V roce 2025, v době natáčení, žil s manželkou v domově pro seniory ve Šternberku. 

Zdroje:

https://www.mestovracov.cz

https://theses.cz/id/o9gkyy/Vracovsk_hody_s_vncem_a_kerem__tradice_a_souasnost.pdf