Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Prokop Tomek Ph.D. (* 1965)

• narodil se 1. února 1965, dětství prožil v Chotěboři

• vystudoval střední odborné učiliště tamtéž, obor obráběč kovů

• během dospívání se účastnil náboženských nezávislých akcí, měl kontakty s opozičně se vymezujícími lidmi

• pracoval v dělnické profesi

• v letech 1985–1987 absolvoval dvouletou vojenskou službu u tzv. železničního vojska

• v lednu 1989 odešel do Prahy, začal pracovat jako jevištní dělník v Národním divadle a zapojil se i do nezávislých aktivit

• v srpnu 1989 podepsal Chartu 77

• od 90. let působil v české sekci Amnesty International a pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování

• při zaměstnání vystudoval FF UK a získal titul Ph.D.

• v roce 2024 pracoval ve Vojenském historickém ústavu

Prokop Tomek se narodil 1. února 1965 v Havlíčkově Brodě, rodina žila v Chotěboři. Byl posledním z pěti dětí, v zásadě ovšem trochu jedináček, vzhledem k velkému věkovému odstupu od sourozenců. Zásadní vliv na jeho dětství měl příběh jeho otce Oldřicha Tomka, který se celý svůj profesní život střetával s poúnorovým režimem. Po druhé světové válce sice stačil vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historii a filozofii, ovšem bezprostředně po dokončení studia v létě 1948 jako aktivní katolík pochopil, že v Praze nemá mnoho nadějí na kariéru a vlastně i bezpečný život. Vzhledem k tomu, že se v lednu 1948 oženil a rodina čekala první dítě, nabídka z gymnázia v Chotěboři se zdála východiskem, zvláště když novomanželka pocházela právě z Chotěbořska. Jak Prokop uvádí: „Předpokládal, že časy nebudou jednoduché, po únoru 1948.“ V tom se nemýlil, ale ani Chotěboř jej před střety s novým režimem neuchránila. Z gymnázia byl po dvou letech propuštěn a povolán na rok na pracovní brigádu do místního podniku „pro zvýšení sepětí s dělnickou třídou“ a poté mohl nastoupit pouze na zvláštní školu. Z té byl propuštěn v rámci třídně politických prověrek roku 1958. Prokop cituje údajná slova komise na otcovu adresu, že kdyby nastaly „maďarské události“ (míněno protikomunistické povstání v Maďarsku v roce 1956, krvavě potlačené sovětskou armádou), tak „oni jsou přesvědčeni, že by stál proti nim“. V době, kdy se Prokop Tomek narodil, pracoval otec v Chotěboři na nádraží, což bylo epizodně přerušeno pracovní rehabilitací v roce 1968 a návratem na gymnázium, odkud byl definitivně vyhozen v roce 1971 a vrátil se na dráhu. Po boku mu při tom všem i při tom, co mělo následovat, stála oddaná manželka, na kterou Prokop vzpomíná jako na „velice laskavou, velice obětavou“.

Mezi stoly chodil dozorce

Nejzazší (a nejistá) vzpomínka Prokopa Tomka se týká roku 1968, kdy jako tříleté dítě měl svou „plastovou flintičkou pálit z okna na polské vojáky“. Chotěbořské vyrůstání bylo příjemné, vzhledem k rodinnému zázemí se Prokop záhy začal seznamovat s jiným náhledem na historii a přítomnost, poslech zahraničního rozhlasu, četba novin a časopisů z roku 1968 byly samozřejmostí. Sám uvádí, jak byl překvapen, že jeho spolužáci na základní škole „nevědí nic o roce 1968, že sem přijeli Sověti“. K otcovým postojům vůči režimu byl naprosto loajální a považoval je za samozřejmé, byť i tady došlo ke „konfliktu“, když mu otec zakázal vstup do Pionýrské organizace. Zásadní změnou bylo otcovo uvěznění v roce 1978, když byl předtím, na základě stížnosti odeslané na Správu pasů a víz, odsouzen k nepodmíněnému trestu ve výši jednoho roku podle par. 100 tr. zákona (pobuřování). Trest vykonával na Borech, kde se seznámil mimo jiné se signatářem Charty 77 Janem Šimsou, což dalo základ pevnému přátelství. Prokop připomíná, jak bylo pro celou rodinu důležité, že se případu ujala francouzská sekce Amnesty International, i to, že tuto podporu mohli při návštěvě na Borech tlumočit otci. Jak uvádí, kupodivu se otcovo věznění nijak výrazně nepromítlo do jeho vlastního školního prostředí, byť ředitele základní školy považoval za opravdovou „komunistickou svini“. Bohužel otcův návrat nepřinesl klid a po jeho konfliktu v roce 1981 s další osobou, který skončil smrtí, byl odsouzen na pět a půl roku, propuštěn byl v roce 1984 a záhy zemřel.

Když jsem poprvé slyšel nahrávku Plastiků, vrylo se mi to do paměti

V první polovině osmdesátých let byl Prokop Tomek zapojen do drobné distribuce samizdatu, se spolužáky se i o nějaký pokoušeli, zároveň se účastnil utajovaných salesiánských prázdninových aktivit, silně na něj zapůsobilo prostředí evangelických setkání v Jimramově či Sněžném, kterých se účastnili jak chartisté, tak i evangelická mládež, mezi nimi i syn otcova přítele Jiří Šimsa. Vzpomíná i na vliv Egona Bondyho: „Egon Bondy pro mě znamenal dost takovou kulturní, formativní hodnotu.“ Přestože byl v kontaktu s řadou nezávislých osob, přímá represe se mu vyhnula, byť později zjistil, že Státní bezpečnost vyslýchala jeho spolužáky a hledala informace, které by mohly vést k jeho postihu. Po dokončení učebního oboru bez maturity krátce pracoval v továrně a na podzim 1985 nastoupil povinnou vojenskou službu.

Kardinál Tomášek nám uděloval požehnání

Prokop Tomek nastoupil vojenskou službu u železničního vojska, což byla, jak sám říká, v podstatě obdoba Pomocných technických praporů (PTP). Jak naznačuje titulek, předtím absolvoval utajovanou návštěvu u kardinála Tomáška. Na vojnu vzpomíná bez emocí, byť šlo zjevně o nesmírně namáhavou až otrockou práci v nebezpečných podmínkách: „Každý rok tam byl jeden mrtvý a řada mých kolegů byla zraněná.“ Co považoval za výhodu, byla nepřítomnost šikany, na kterou v tvrdých pracovních podmínkách nezbývala energie. To byl, jak sám připomíná, velký rozdíl proti měsíčnímu „přijímači“ v Olomouci. Po návratu z vojny následovala opět práce v chotěbořské továrně, což Prokop nepovažuje za ztrátu času: „Dalo mi to určitou představu o světě, o životě,“ říká. Nicméně odchod do Prahy v lednu 1989 byla vítaná životní změna.

Přišel jsem tam zrovna v lednu

Prokop Tomek nastoupil v lednu 1989 v Národním divadle jako kulisák a příchod do Prahy oslavil účastí na všech demonstracích Palachova týdne. Během roku 1989 stačil podepsat petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, Několik vět a v srpnu 1989 i Chartu 77, kterou podepsal, jak vzpomíná, pod vlivem Havlova vyjádření, že bychom měli „srpen 1989 oslavit nějakým činem“. Na demonstraci 17. listopadu dostal pořádně pendrekem a následovalo nejen zapojení do sametové revoluce, ale i ochota svědčit proti zasahujícím příslušníkům. Sám ale dodává, že z toho nakonec nic nebylo, jednak pro obtíže s identifikací zasahujících policejních příslušníků, jednak i pro laxnost justice. V devadesátých letech pracoval jako kulisák, posléze v sociálních službách, silně se, i s odkazem na pomoc otci, angažoval v Amnesty International. Přes Václava Bendu nastoupil na Úřad dokumentace a vyšetřování, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval historii včetně doktorského studia a nejnovějším československým dějinám se věnuje dosud (2024) v rámci Vojenského historického ústavu.