Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Tomášek (* 1944)

• narozen 28. května 1944 v Hluboké u Borovan

• jeho rodina vlastnila největší statek v Hluboké u Borovan

• od roku 1948 jeho rodina čelila tvrdé perzekuci spojené s kolektivizací zemědělství

• dvakrát jim hrozilo vysídlení

• komunistická perzekuce se dotkla všech členů rodiny

• v roce 1957 vstoupili jako poslední pod nátlakem do místního JZD

• pozemky po vstupu do JZD zůstaly v jejich vlastnictví

• na střední zemědělskou školu mohl nastoupit až po 2 letech odpracovaných v JZD

• do roku 1989 se potýkal s problémy se svým kulackým původem

• jeho děti měly ještě v 80. letech problémy s přijetím na střední školy

Jana Tomáška, největšího sedláka v Hluboké u Borovan, uznávala většina vesnice. Místní si ho vážili nejen pro jeho přátelskou, společenskou povahu a široké odborné znalosti, ale i pro jeho odvážnou pomoc za války. Hlubockým tehdy tajně vozil obilí do Brouskova mlýna a vystavoval se tak velkému osobnímu riziku. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948, kdy začal nemilosrdný hon na soukromé zemědělce, se z Jana Tomáška stal kulak, který odmítal vstoupit do JZD. Komunističtí náboráři tehdy velmi rychle pochopili, že musí zlomit právě jeho. Věděli, že když vstoupí, půjdou i ostatní. „Všichni říkali, až podepíše Tácha, pak podepíšeme my. Tácha jako táta, jako Tomášek,“ vypráví jeho syn, Jindřich Tomášek. Jejich rodina nakonec odolávala komunistickému tlaku ze vsi nejdéle. Vstup do JZD otec podepsal jako poslední v roce 1957, po devíti letech tvrdých represí, které se dotkly všech členů rodiny.

Otec dal zanedbanou sedlačinu dohromady 

Jindřich Tomášek začíná své vyprávění vzpomínkami na otce, Jana Tomáška: „Otec se nadřel jako svobodný, protože musel vydělat na všechny své sourozence, bylo jich 12 a jeden zemřel. Takže na ně musel vydělat, aby je vyplatil.“ Zděděná sedlačina byla ve vsi sice největší (22 ha polí a 4,5 ha lesa), ale byla sešlá, zanedbaná. „Jeho tatínek moc nesedlačil, ten jenom povozničil. Takže to dal všechno dohromady.“ Ve svých 31 letech se Jan Tomášek oženil s Marií Vackovou ze statku v nedalekých Jílovicích a postupně se jim narodily čtyři děti – Jan (1932), Marie (1936), Anna (1939) a v roce 1944 nejmladší syn Jindřich. 

Oba jeho rodiče byli dobří hospodáři a statek začal brzy vzkvétat. „Můj táta byl pokrokový,“ říká pamětník a vypráví, že jeho otec u statku vybudoval novou velkou stodolu, kam se dalo zajet i s vozem, pořídil techniku, mimo jiné mlátičku, takže obilí se u nich mlátilo rovnou a nečekali do zimy jako ostatní. Největším otcovým potěšením byli ale koně, těch měli na statku vždy nejméně tři páry. „První byli koně, když přijel, tak ho zajímali jen koně a krásný kšíry a bryčka. V neděli vyjel, koně se museli vzpínat,“ usmívá se.

U nás JZD nemohli založit

Po válce vstoupila většina Hlubockých do KSČ. „Lidi mysleli, že to bude dobře, tak tam šli. Takový ti malozemědělci…,“ vypráví pamětník a dodává, že jeho otec nikdy do žádné partaje nevstoupil. Zajímalo ho jen hospodářství, politice se vyhýbal. Mnohokrát ho verbovali k lidovcům s argumentem, že sedláci jsou křesťani a že by měli být v lidové straně. Odbýval je vždy jen mávnutím ruky a synovi říkával: „V životě do žádné strany nevstupuj.“

I přesto, že se vesnice poměrně rychle zbarvila do ruda, lidé stále drželi pospolu, pomáhali si. Stranická příslušnost neničila vztahy mezi lidmi jako mnohde jinde. Tomáškovy nikdo z místních nevnímal jako třídní nepřátele, vesnickými boháči je oslovili prý jen párkrát a víceméně z legrace. „Táta všem pomáhal, tak to tam bylo jiné,“ vysvětluje Jindřich Tomášek. Velkou měrou tomu prý napomáhal starosta a předseda místní organizace KSČ, Jaroslav Padrta, který si nenechal vesnici rozeštvat nastupující agresivní komunistickou propagandou. 

Situace se začala měnit později, po roce 1948, kdy sílily snahy založit v Hluboké u Borovan JZD a kdy do vsi začali chodit náboráři z ONV v Trhových Svinech. „U nás to nemohli založit, to JZD. Nemohli. Tam chodili, říkali jim pohůnci z okresu, kteří to měli na starost,“ vypráví pamětník a dodává, že většina místních zemědělců čekala, jak se zachová jeho otec. Zda největší statkář ve vsi vstoupí, či nikoliv. Jan Tomášek odmítal. Nechtěl něco, co bylo jeho, co vybudoval od píky a co chtěl předat svým potomkům jako jeho otec kdysi předal jemu, jen tak odevzdat do rukou komunistického státu. Navíc ovlivněn poslechem Svobodné Evropy ani nevěřil, že se komunisté v čele státu udrží. „To nemůže vydržet tenhle režim, to nemůže vydržet,“ opakoval doma často.

Tátu nutili, aby ostatní přemlouval ke vstupu do JZD

„Nikdo nepodepsal. Byli komunisti, ale nepodepsali. Byli ve straně, ale nepodepsali. A oni na tom tátovi dělali hrozně, aby to podepsal,“ vypráví Jindřich Tomášek a říká, že tehdy se tlak na otce a rodinu začal dramaticky stupňovat. Tomáškovi dostávali likvidační dodávky. „Vejce a já nevím, co všechno jsme museli dávat. To si kupovali od někoho vejce, aby to splnili,“ vypráví. Na večeři mívali jen suché brambory a podmáslí, všechno ostatní rodiče odevzdali, aby se vyhnuli pokutám či vězení. Ze zápisu městského národního výboru z let 1951-1957 je zřejmé, že neplnění dodávek patřilo mezi nejčastější téma zasedání. Jan Tomášek býval spolu s dalšími soukromými zemědělci často předvoláván, aby vysvětlil, proč neplní, jak zajistí plnění.[1] „Byli u nás furt na kontrole. Kontroly dělali, jestli odevzdáváme všechno,“ vzpomíná na těžkou dobu pamětník, který tehdy chodil na základní školu v Borovanech. V roce 1950 otec koupil traktor, který jim bez náhrady s veškerou další zemědělskou technikou zabavili po třičtvrtě roce.

Komunističtí náboráři šli po otci, který jim otevřeně odporoval, tvrdě. Psychicky ho trýznili. Nejhorší prý bylo, když otec musel poníženě doprovázet náboráře a přemlouvat menší sedláky ke vstupu do JZD, kterému sám nevěřil a nechtěl se stát jeho členem. Při jedné z pochůzek už tlak nevydržel: „Vzal košili, takhle ji na sobě roztrhl a psychicky se z toho zhroutil a byl v nemocnici.“

Všichni se za nás postavili

„Přijeli ráno v půl čtvrté sedanama, tři auta, kožené kabáty. Měli s sebou takovou slečnu, ta šla do maštale, do stáje, podojit krávy, jestli odevzdáváme všechno mléko. Zabavili všechno obilí na sýpce, co tam bylo. Ve sklepě v lochu pod sedlačinou byl vagón brambor. To všechno sepsali, zabavili a už jsme nesměli nic dělat a že nás budou stěhovat,“ popisuje, jak se je v roce 1955 pokusili komunisté z ONV poprvé vystěhovat. „Řekli, že si máme sbalit věci, nevím, kolik jsme si toho mohli vzít, a že nás dají na nějaký statek,“ říká pamětník.

Jindřich Tomášek vypráví, že velmi statečně se tehdy zachoval Jaroslav Padrta, který vystěhování odmítl podepsat. Svolal veřejnou schůzi a řekl: „Táchů [Tomáškovi] chtějí stěhovat a my to musíme odhlasovat, jestli jsme pro nebo ne. Já to sám nepodepíšu. Než dám hlasovat, tak si uvědomte, jak vám jezdil a nasazoval život do mlýna.“ Vesnice obstála, všichni se tehdy za Tomáškovy postavili. Na základě hlasování vystěhování neodsouhlasila místní organizace KSČ a rodina mohla zůstat. „Kdyby tam nebyl [Jaroslav Padrta], tak by to dopadlo úplně jinak. V těch vesnicích, kde vystěhovali sedláky, to většinou podepsal předseda KSČ a předseda národního výboru, podepsal i tajemník a hotovo. Mohli stěhovat. Ve všech vesnicích kolem nás. Vlcov. Jílovice, všude stěhovali.“ Když nemohli Jana Tomáška vystěhovat, potrestali ho zemědělskou brigádou na statku nedaleko Údolí v Novohradských horách.

I když měl vyznamenání, musel na práci do JZD

Komunistická perzekuce se dotkla bez výjimky všech členů rodiny. V roce 1948 nastoupil nejstarší syn Jan Tomášek ml. na zemědělskou školu v Českých Budějovicích. „Po půl roce si ředitel zavolal tátu a řekl: ,Vy nejste ani komunista, ani lidovec. Nesmí tady ve škole být, půjde do dolů. Tak mu sežeňte nějakou práci, ať nemusí do dolů‘,“ vypráví pamětník a pokračuje, že otec nejstaršímu synovi rychle sehnal koně a poslal ho do Benešova nad Černou v Novohradských horách svážet dříví z lesa. Janovi tehdy bylo 16 let. Později musel nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP) do Brna.

Druhorozená Marie vydržela na mechanizační škole taktéž půl roku. Tu poslali do textilky Otavan v Třeboni, kde, jak říká pamětník, šila knoflíky nebo dírky na knoflíky u montérek. „Ta třetí, ta už nešla nikam, ta zůstala v JZD,“ vypráví a pokračuje, „já, mě taky nikam nepustili. I když jsem měl vyznamenání. Všichni jsme se učili dobře, nepustili nás nikam.“ 

Klečel před otcem, aby vstup do JZD podepsal

JZD v Hluboké u Borovan se podařilo pod nátlakem založit až v roce 1957, v roce, který pamětník považuje za kritický. „Všichni měli podepsáno a táta náš ne, a že nás tedy vystěhují znova. Chtěli nás znova stěhovat. A já, protože jsem měl kamarády, jsem klečel před tátou. Vykal jsem mu a říkal: ‚Tati, prosím vás, podepište to JZD, ať nás nevystěhují, ať zůstaneme doma‘,“ vypráví pamětník, který zrovna končil základní školu. Na Jana Tomáška již tehdy tlačili všichni jak komunisté z okresu, tak rodina, která nechtěla opustit rodnou vesnici, své přátelé, svůj domov. Po devíti letech útrap a nátlaku otec povolil a vstup do JZD podepsal. Nutno zmínit, že pozemky zůstaly v jejich vlastnictví. 

Oba rodiče se stali zaměstnanci JZD, otec později pracoval jako zootechnik. „Táta říkával. Já jsem křesťan a já jsem jim to už odpustil, co proti mně všechno bylo, ale nezapomněl jsem to.“

Raději se soudil, než aby musel zůstat v JZD

Vstupem rodiny do JZD se mnohé změnilo. Jindřich Tomášek, který musel hned po základní škole nastoupit na práci do družstva, mohl najednou na střední zemědělskou školu do Českých Budějovic.[1] „Mě to hrozně bavilo. Já se vůbec nemusel učit,“ říká dodnes s nadšením v hlase. Po maturitě v roce 1963 strávil dva roky na vojně u padáčkářů v Pardubicích. „Po vojně jsem řekl, já se tam vracet nebudu, já tam nepůjdu ani za nic. Peníze tam nebyly žádný k vydělání. Tam byly dvě jednotky za den. Když bylo na jednotku 7 Kč, tak to bylo 14 Kčs za den,“ vypráví, jak jako dvaadvacetiletý chtěl od života víc než dřít do úmoru v JZD. Z hlubockého družstva ho ale vyvázat nechtěli: „Oni furt, že nikdo nebude dělat na těch hektarech, že jsou naši staří.“ V zemědělství tehdy kriticky chyběli zaměstnanci, ale podstatnější bylo, že syn kulaka neměl v komunistickém Československu žádné právo si o životě rozhodovat sám.

Jindřich Tomášek se ale nevzdal a o svou budoucnost bojoval. V advokátní poradně mu poradili, že v JZD není veden jako člen, ale jako pouhý brigádník. Díky tomu může dát výpověď a celý spor půjde k soudu. „K soudu přišel právník z výrobní správy za JZD a předseda JZD. Já jsem tam byl sám bez právníka, protože řekl, že je to zbytečné. Tak mi dali, že mě musí pustit.“ 

Soud sice vyhrál, ale nemohl sehnat další práci. „Kam jsem přišel, všude mi řekli, že mě zaměstnat nemůžou,“ říká. Jediní, kdo se ho nebál zaměstnat, byli vojáci v Českých Budějovicích, ke kterým nastoupil jako pomocný dělník. Velmi rychle se zapracoval, měl pěknou výplatu a vedlo se mu tam dobře. „Všichni ze vsi se ptali, kde dělám. Kamarádi, lidi, sousedi,“ vypráví. Nikomu to tehdy neprozradil. Bál se, že mu budou lidé závidět jeho novou práci i vidinu lepší budoucnosti.

S razítkem od vojáků ho vzali do Calofrigu

Přestože mu velitel posádky stále připomínal, že může kdykoliv přijít rozkaz a budou ho muset propustit, vydržel u vojáků celý rok. „Už jsem měl razítko od vojáků, že nejsem ze zemědělství, tak jsem šel do Calofrigu,“ vypráví a dodává, že tam byl až do odchodu do důchodu v roce 2008. „Začínal jsem z ničeho, pak jsem šel na náklaďák. Dělal jsem všechno možné, s jeřábem, všechno možné,“ popisuje, jak se vypracoval až na pozici dopraváka. 

S vyšší pozicí přišly nabídky vstupu do KSČ. „Co se mě napřesvědčovali, já už jsem tam měl nějakou funkci. Na tu funkci museli být všichni ve straně. Já jsem řekl, že to dělat nebudu, to oni nechtěli,“ vzpomíná na období 70. a 80. let. Přestože do strany nevstoupil, na jeho kariéru to velký vliv nemělo. V podniku potřebovali odborníky tak urgentně, že stranická příslušnost šla stranou. Na otázku, proč nevstoupil do KSČ, odpovídá jednoduše: „Táta by se musel v hrobě obracet.“

V Calofrigu sice problémy neměl, ale když se jeho syn a dcera v polovině 80. let hlásili na střední školy, stín kulackého původu se opět vynořil. Obě děti měly ztížené možnosti dostat se na střední školy. 

U Škodovky stály tanky a laufy měly namířené rovnou na nás

„To už jsem byl v Calofrigu,“ vzpomíná na události srpna 1968. To ráno musel vyzvednout generálního ředitele ve Zlivi. Telefonicky se tehdy domluvili, ať jede oklikou, protože v centru Českých Budějovic nebylo bezpečno. „To jsem měl ohromný strach, protože u Škodovky stály tanky, měly namířené laufy rovnou na nás. Člověk nevěděl, kdy to zmáčknou. To byl nepříjemný pocit,“ vzpomíná a říká, „ty první dny to bylo hrozné.“

Jindřich Tomášek jako i mnoho dalších zažil velké zklamaní, které přišlo po srpnu 1968. Těšil se ze změn, které v zemi v závěru 60. let probíhaly. Těšil se, že bude moci svobodně cestovat, jezdit do Německa. Lákal ho obchod. „Potom se to zase zhoršilo. Zdálo se, že bude klid a najednou byl konec.“ 

V srdci jsem cítil, že k tomu patřím

„To byla výhra. To jsme všichni plesali,“ popisuje své pocity po pádu komunismu v roce 1989. Na jeho tváři se však mihne stín a posmutněle dodává, „to už jsem byl starý chlap už pomalu. To byla velká naděje. Akorát byla chyba, že už jsme byli staří. Řeči jsme neuměli. To bylo špatné.“ Tušil, že kdyby byl mladší, dokázal by možností, které nová doba nabízela, využít mnohem více. 

Případ Tomáškových je jeden z mála příběhů kolektivizace, který má relativně pozitivní konec. Po roce 1989 všechny pozemky, které patřily Tomáškovým, JZD rychle uvolnilo a Jindřich Tomášek se mohl po dlouhých dekádách svobodně rozhodnout, jak s půdou naloží. Část polností pronajal, ale 7 ha si nechal a při práci začal sedlačit. Sedlácká krev se nezapřela. Chtěl si to zkusit kvůli otci, kvůli sobě. „Tady na srdci jsem to měl. Vevnitř jsem to cítil, že k tomu patřím,“ říká. Několik let sedlačil, ale jen těžko se to dalo zvládat. „Já přijel z práce v sedm večer, zapřáhl jsem a šel jsem orat brambory. A bylo do půl desáté a já jsem jezdil po poli. Nedalo se to vydržet,“ vypráví a dodává, že dnes, v roce 2025, má všechna pole v pronájmu a sedlačí na nich jiní. 

[1] Dokument dostupný v dodatečných materiálech.