Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Tolar (* 1942)

• narozen 30. srpna 1942 v Počátkách

• v roce 1965 promoval na VŠCHT

• v letech 1963–1970 člen KSČ

• zažil příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Českých Budějovic

• po srpnu 1968 vytvořil v podniku Jihočeské pivovary nástěnku s informacemi o vývoji událostí a účastnil se mítinků se studenty

• v roce 1970 neprošel u politických prověrek, byl vyloučen z KSČ a sesazen z pozice vedoucího podnikové laboratoře v Jihočeských pivovarech

• do roku 1989 měl kvůli svým postojům v roce 1968 omezené pracovní možnosti

• od roku 1985 až do důchodu (2008) pracoval jako sládek v Budějovickém Budvaru n. p.

Události roku 1968 tehdy šestadvacetiletého Josefa Tolara pohltily. „Poprvé v životě člověk cítil takovou sounáležitost s národem, někam jdeme, toto chceme a toto nechceme. Do té doby se nás na to nikdo neptal,“ říká a pokračuje: „Viděl jsem v té době středobod života, a nejen do 21. srpna 1968, ale i potom.“ V podniku Jihočeské pivovary, kde pracoval jako vedoucí podnikové laboratoře, vytvořil po srpnové okupaci Československa nástěnku s informacemi o vývoji událostí. Odbory ho vyslaly na mítinky, kde studenti diskutovali se zástupci podniků o vývoji situace. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy se stále cítil součástí národa spojeného jedním názorem, promlouvajícího stejným hlasem. Nevěřil, že by tomu v budoucnu mohlo být jinak. „Dlouho jsem si myslel, že většina vydrží, odmítne, a bylo to úplně obráceně.“

Otec byl totálně nasazen ve Vídni

Josef Tolar se narodil 30. srpna 1942, tři měsíce po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Bylo to všechno, jenom ne optimistické podmínky pro zakládání nového života,“ vzpomíná a pokračuje: „Když mi byly dva měsíce, tak táta dostal povolávací rozkaz na práci v Říši, na tzv. Totaleinsatz. Maminka zůstala s mojí sestrou a se mnou sama.“

Otec bral totální nasazení jako mezní životní zkušenost, o které později často mluvil. Josef Tolar st. pracoval ve Vídni v továrně AEG jako pomocný dělník údržby. Synovi popisoval, jak spali v lágru prolezlém štěnicemi, vyprávěl mu, jak několikrát těsně unikl smrti při bombardování Vídně. I přes velmi tvrdý pracovní režim a náročné pracovní podmínky se Josef Tolar st. dostal několikrát domů do Kamenice nad Lipou a rodině pravidelně posílal peníze na živobytí. Z totálního nasazení se vrátil na začátku roku 1945.

Na vysoké škole vedl nástěnku 

Nástup komunistů k moci v roce 1948 neměl podle vyprávění pamětníka na rodinu žádný vliv. Rodina žila v Kamenici nad Lipou až do roku 1949, kdy otec získal novou práci na českobudějovickém Krajském ředitelství spojů spolu s malým služebním bytem. Pamětník si ještě dnes vybavuje poválečné nadšení. S otcem chodili na brigády, společně s ostatními v Českých Budějovicích upravovali parky, planýrovali plochy. „Dělal se generální úklid města a lidi chodili z takového toho nadšení udělat něco pro město, pro sebe, pro republiku.“

Josef Tolar v roce 1959 zakončil jedenáctiletku v Českých Budějovicích. O rok později nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) do Prahy, což byla prestižní škola, o kterou mělo zájem velké množství absolventů. „Měl jsem velký strach, abych uspěl,“ říká po mnoha letech. Přestože bylo studium velmi náročné, vzpomínky na školu má ty nejlepší. Během studia vedl s kamarádem nástěnné noviny, příznačně nazvané Elixír, kam dávali fotografie a články se studentskou tematikou.

KSČ zpočátku vnímal jako elitní klub

Na vysoké škole probíhaly nábory do Komunistické strany Československa (KSČ). „Byli vybíráni jenom studenti s nejlepším prospěchem, do určité chvíle jsem to bral skutečně jako elitní klub. Jako těch dobrých. My jsme tam psali, malovali obrázky, psali články do toho Elixíru,“ říká a vysvětluje, že se neviděli v rolích generálních ředitelů, nečekali žádné výhody související s členstvím. „Ale pokud se člověk chtěl dostat k nějakému rozhodování nebo k nějakému životu na fakultě, tak se rozumělo jedině přes tuhle politickou angažovanost.“

Josef Tolar se zdál být vhodným kandidátem. Měl výborné studijní výsledky a díky práci na zmiňované nástěnce ho brali jako angažovaného. Nabídku tehdy bez větších pochybností přijal, do KSČ vstoupil ve třetím ročníku studia, v roce 1963. „Potom, když jsem přišel do podniku, tak jsem z toho neměl žádnou výhodu, protože zdravý, mladý, svobodný, to bylo o práci,“ dodává.

Včera v kriminále, dneska v pivovaru, zítra zase nazpátek

VŠCHT úspěšně zakončil v roce 1965. Jako absolvent potravinářské chemie nastoupil do podniku Jihočeské pivovary v Českých Budějovicích na pozici vedoucího podnikové laboratoře. Až do roku 1970 byl v podniku velmi spokojený. Připomíná však, že práce v pivovarnictví byla tehdy velmi podceňované zaměstnání bez jakékoliv prestiže.

Neustálý nedostatek pracovních sil zapříčinil nutnost nabírat do pivovarů lidi, kteří by si jinak zaměstnání hledali těžce. „I na místech, kde by měli být kvalifikovaní lidé, kde záleželo na fortelu, na zručnosti, tam byli lidi – já jsem vždycky říkal ‚včera v kriminále, dneska v pivovaru, zítra zase nazpátek‘,“ popisuje stav tehdejšího pivovarnictví a zároveň dodává, že celé období komunismu to bylo špatně placené povolání a velmi společensky znevažované.

V šedesátých letech se setkal v Jihočeských pivovarech se zaměstnanci, kteří si pamatovali úplně jiné časy – časy, kdy práce v pivovaru patřila mezi tu nejlepší a mezi jednu z nejžádanějších. „Ti nejstarší vyprávěli, jak prestižní a velice dobře placené zaměstnání to bylo,“ uvádí a dál vypráví: „Starý strojník v protivínském pivovaru mi říkal: ,To za knížete pána jsme v pivovaru měli dva zahradníky a tady kolem těch kompresorů ve strojovně byl červený koberec a nad kompresory byl kazetový strop.‘“ Tehdy mu to znělo jako pohádka, jako něco, co v podfinancovaném socialistickém pivovarnictví nikdy nezažije.

S úsměvem na tváři dodává, že se jim v Budějovickém Budvaru n. p. (dále Budvar) po roce 1989 podařilo práci v pivovaru navrátit původní prestiž a respekt, o které v období komunismu přišla.

Společenské dění v roce 1968 pro něj na chvíli bylo vším

Období politického uvolnění spolu s reformami pražského jara v roce 1968 vnímal šestadvacetiletý Josef Tolar velmi silně. Poprvé pocítil, že to, co mu oficiální politika KSČ nabízí, je něco, s čím souhlasí a co by si pro svou zemi přál. „Tehdejší heslo ‚socialismus s lidskou tváří‘ jsme brali jako to nejlepší, co může být. Všichni jsme tomu bezvýhradně věřili. Brali jsme to s nadšením.“ Zmiňuje, že tehdy pocítil něco, co do té doby neznal – sounáležitost s většinou, s národem.

Dojem, že všichni táhnou za jeden provaz, trval podle vyprávění pamětníka po srpnové okupaci poměrně dlouho. „Ty první týdny to bylo takové semknutí, jeden hlas a jeden názor. Ten, kdo si myslel něco jiného, tak si netroufl cokoliv říct. Lidi chodili po ulicích a půjčovali si tehdy tranzistoráky. Pořád jsme poslouchali zprávy.“ Dodnes si vybavuje, že příjezd vojsk Varšavské smlouvy na Borek u Českých Budějovic 21. srpna 1968 oznamovala lidem na Mariánském náměstí hlídka SNB. „Policajti dělali informátory, kde už ty tanky stojí.“ Na Borku, kam se vydal, viděl mladé lidi, studenty, kteří vytvořili lidský řetěz a bránili tím armádě ve vstupu do města. Nutno dodat, že příjezd vojsk Varšavské smlouvy oddálili o jeden den, armáda do Českých Budějovic vstoupila 22. srpna 1968.

Anglický student mu chtěl dát pas

V době okupace Československa byla shodou okolností v Budvaru, tehdy spadajícím pod Jihočeské pivovary, skupina anglických studentů na exkurzi. Josef Tolar, který jim byl věkově velmi blízký a také byl jediný, který v podniku tehdy mluvil anglicky, celou exkurzi zajišťoval a studentům dělal průvodce. Vypráví, že nikdy nezapomene na okamžik, kdy za ním večer před odjezdem přišel jeden ze studentů se slovy: „Tady máš anglický pas a jeď ven, tady to bude špatné.“ Josef Tolar tehdy nabídky nevyužil, anglický pas si nevzal, ze země neodešel, ale na nabídku pomoci, na solidaritu, kterou mu anglický student prokázal, nezapomene do konce života.

Po 21. srpnu 1968 zřídil v podniku nástěnku

V průběhu okupace byly ulice v Českých Budějovicích polepené nástěnnými novinami, popsány protiokupačními hesly. Všudypřítomná hesla a možná i zkušenost z vysoké školy s nástěnkou pamětníka inspirovaly k vytvoření nástěnky v jídelně Jihočeských pivovarů, kam dával vlastní fotografie a kde informoval o vývoji situace po srpnu 1968.

„Tenkrát se dělaly mítinky mezi školami a podniky,“ vypráví. Studenti v Českých Budějovicích organizovali mítinky ve Čtyřech dvorech. Požádali odbory Jihočeských pivovarů, aby také poslaly někoho za jejich podnik. „Samozřejmě [jsem byl] mladý, zdravý, svobodný, takže jsem se těchto mítinků účastnil.“ Na mítincích se diskutovalo, lidé se mezi sebou ujišťovali, že političtí reprezentanti neuhnou z nastolené trajektorie. „To byla fanatická důvěra v hlavní představitele Dubčeka, Svobodu, Smrkovského, Černíka. To, jak potom všichni otočili a jak se to změnilo, to byl úplný úžas.“

Vypráví, že posledním projevem vzdoru byl pro něj pohřeb generačně blízkého Jana Palacha 25. ledna 1969. „Já jsem do Prahy jel, abych tam u toho byl. Stál jsem na Václaváku, když kolem procházel průvod. Na konci, když odešli ti poslední účastníci, se lidi z chodníku spontánně přidávali a šli také tím průvodem. Také jsem se přidal k průvodu za Palachovou rakví, což byl poslední, ale marný vzdor.“

Potom přišly prověrky

Josef Tolar mluví o tom, že dlouho věřil, že československá společnost jako celek vydrží, neskloní se před okupační mocí, že lidé nepopřou to, čemu v období pražského jara věřili. Situace se ale vyvinula přesně naopak. Z jeho výpovědi lze vyčíst hluboké zklamání a deziluzi z proměny většinové společnosti, z toho, jak se mnoho lidí nové situaci možná až moc lehce přizpůsobilo.

Prověrky, které poprvé přišly v roce 1970, popisuje takto: „S úžasem jsme koukali na to, jak se někteří bili v prsa: ‚Já jsem sice byl také popletený, ale teď to vidím jasně. S těmi špatnými zatočit!‘ No, objevily se naprosto špatné charaktery.“ Josef Tolar nedokázal lhát či odvolat to, co si myslí. Byli prý i tací, kteří – ačkoliv pracovali v kanceláři, šli v den prověrek pomáhat s vykládkou vagónů v pivovaru, aby na prověrky přišli ve špinavých montérkách a tím prokázali svou příslušnost k dělnické třídě. „I v téhle době jsem si říkal: ‚To já ne, tohle.‘“ Zmiňuje, že tehdy nevěřil, že by mu jeho postoj, který zaujal u prověrek, mohl ovlivnit život na dalších 20 let.

Jihočeské pivovary z nejasného důvodu vybrali jako podnik, který si zaslouží exemplární potrestání. Z podniku bylo po prověrkách v roce 1970 vyhozeno několik lidí a desítky jich byly suspendovány ze svých míst. Mezi nimi byl i Josef Tolar. Z funkce vedoucího podnikové laboratoře se stal řadovým technologem v laboratoři bez možnosti postupu, bez navyšování mzdy. Z KSČ byl za své postoje vyloučen.

Do Budvaru mohl, ale i tam byly jeho ambice omezené

„Nebyla nějaká racionální šance, jak z toho uniknout. Bylo nutné s tím žít,“ popisuje realitu nastupující normalizace, kterou, jak sám říká, přijal tak, jak byla. V roce 1974 se oženil s Janou Hawlovou a věnoval se rodinnému životu. Zároveň připomíná, že až do roku 1989 probíhaly v podnicích politické prověrky. „Tam vám probrali, co jste dělal a nedělal a tak podobně. Pak vám nakonec řekli: ,Tak ještě vás nevyhodíme, ale musíte se hodně snažit.‘“ Zmiňuje, že na toto každoroční ponížení nikdy nezapomene.

Na počátku osmdesátých let se schylovalo ke generační výměně v pivovaru Budvar. Josefa Tolara přizvali do Budvaru jako technologa s možností postupu na vyšší místo technologa výroby. Ale opět se vynořily závěry posudkové komise z roku 1970.

Dlouhou dobu nebylo pamětníkovi jasné, jak tehdejší ředitel zařídil, že mohl do Budvaru přestoupit. Až mnoho let po roce 1989 mu ředitel svěřil, že spolu s pracovnicí na kádrovém oddělení podniku jeho kádrové papíry upravili, aby byly vyhovující. „Nepříznivé složky se dostaly na dno šuplíku, takže jsem začal fungovat v Budvaru jako technolog, potom jsem postoupil na funkci podsládka a v roce 1985, když pan Heide, můj předchůdce, šel do důchodu, jsem postoupil na místo sládka. S výhradou, že nebudu zástupce závodového ředitele, protože to už by asi bylo moc,“ popisuje svůj přestup do Budvaru pamětník. „Byl jsem šéfem výroby, to ano, ale bylo jasné, že tím jsou moje ambice vyčerpané,“ shrnuje.

Byli jsme jako hejno myší

Josef Tolar si podle svých slov neuměl představit konec komunistické totality. A dodnes má výhrady k tomu, když lidé říkají, že jen čekali na to, kdy bude konec. Sám za sebe říká, že to netušil. Společnost v roce 1989 vidí jako hejno myší, které byly celý život zavřené ve tmě, a najednou jim někdo otevřel dveře na dvůr plný světla. Ony nevědí, co se děje, nerozumí tomu a číhá na ně mnoho nebezpečí, které do té doby neznaly.

Prožitá zkušenost roku 1968 a následný postih byly důvodem, proč se v roce 1989 neúčastnil sametové revoluce. „Byl jsem v takové pozici nedůvěry, jestli to k něčemu povede. Jak to lidi vlastně myslí. Měl jsem příliš dobře v patrnosti, jakou jsme dostali nakládačku po sedmdesátém roce,“ vzpomíná na listopadové dny roku 1989.

Děti už nebudou perzekvovány za postoje rodičů

Sametovou revoluci Josef Tolar hodnotí pozitivně. Uvědomuje si, že díky pádu komunismu žije ve svobodné zemi, kde děti nebudou perzekvovány za politické postoje svých rodičů a pokračuje: „Pro mě osobně to znamenalo sejmutí cejchu, který jsem předtím měl. Dalo mně to pracovní možnosti takové, jaké jsem si ani nedovedl představit.“ Zároveň ale připomíná, že devadesátá léta přinesla i mnoho negativního. Zejména hovoří o nepodařených či problematických privatizacích, mluví o tom, že se do veřejného života dostalo mnoho lidí s pochybným charakterem. Radost z nově nabyté svobody má překrytou pachutí nepovedeného.

Josef Tolar z podstaty své pozice přišel v Budvaru, velkém podniku exportujícím do kapitalistických zemí, do kontaktu se Státní bezpečností (StB). Ta jej od roku 1983 vedla jako svého agenta (tj. vědomého spolupracovníka) pod krycím jménem Jíra. V tomto roce podepsal prohlášení, ve kterém stálo, že „bude dobrovolně pomáhat orgánům Bezpečnosti při odhalování činnosti, která je v rozporu s našimi zákony v oblasti československé ekonomiky“. Od té doby se v podniku opakovaně setkal se zaměstnanci ministerstva vnitra, tedy i s příslušníky StB, která pod vnitro patřila. Svým podpisem se však vědomě ke spolupráci se Státní bezpečností nezavázal – takto celou věc vyhodnotil soud, který Josefa Tolara v roce 1997 očistil.[1]

Pamětník k tomu dodává: „Největší zklamání z polistopadového vývoje pro mě bylo, když po osvobození od dvacetileté šikany minulého režimu jsem byl opět oficiálně zařazen – tentokrát bez podmínečného odkladu – mezi občany druhé kategorie, měl jsem být opět vyhozen z profesní pozice, na niž jsem se vypracoval. Nebýt přátel, kteří mě přiměli se soudně odvolat (ani jsem nevěděl, jak se to dělá), a soudu, který naštěstí pochopil mé argumenty… To vše kvůli tomu, že jsem se před 40 lety snažil zachovat čestně, na rozdíl od mnohých ostatních, a stal jsem se vydíratelný.“

Závěrem je nutno zmínit, že Josef Tolar stál v roce 1991 krátkou dobu ve vedení Budvaru[2] a od devadesátých let patřil k úzkému okruhu vedení Budvaru, se kterým se podílel na velké porevoluční transformaci pivovaru. Až do svého odchodu do důchodu v roce 2008 zastával v Budvaru pozici sládka. Je nositelem mnoha ocenění v oboru pivovarnictví.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[2] V roce 1991 byl Budvar jedním ze závodů podniku Jihočeské pivovary, pro exportní účely byl také národním podnikem. V roce 1991 Josef Tolar nejdříve zastupoval odvolaného ředitele závodu Jihočeské pivovary, poté ho jmenovali ředitelem Budvaru a krátce nato ho z této funkce odvolali. Na jeho místo poté nastoupil Jiří Boček.