Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Helena Tlaskalová (* 1938)

• narozena 29. prosince 1938 v Praze

• navštěvovala základní školu a gymnázium na Žižkově

• vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK

• během studií vstoupila do KSČ

• roku 1962 ukončila studia a dostala umístěnku do nemocnice v Ústí nad Labem

• nastoupila na imunologické oddělení Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČSR

• po srpnu 1968 vystoupila z KSČ a jistou dobu se spolu s kolegy věnovala protisovětským aktivitám

• v listopadu 1968 obhájila doktorát

• v 80. letech navštívila dva imunologické kongresy ve Francii a v Japonsku

• po roce 1989 se etablovala jako světově uznávaná výzkumnice a autorka v oboru imunologie

Helena Tlaskalová, rozená Hogenová, je významnou českou imunoložkou s mezinárodním renomé. Narodila se 29. prosince 1938. Jejími rodiči byli Hynek a Marie Hogenovi. Marie Hogenová, rozená Trousilová, byla vyučenou kuchařkou, později se ale stala průvodčí elektrických drah v Praze. Otec byl původem ze Slovenska. Do Prahy šel na vojnu a seznámil se zde se svou budoucí manželkou.

Z Žižkova na medicínu

S rodiči a mladším bratrem Rudolfem bydlela Helena v Libni.  V průběhu jejích školních let se ale celá rodina přestěhovala na Žižkov. Právě zde prožila pamětnice značnou část svého mládí. Chodila na Základní Školu Pražačka a na tuto dobu ráda vzpomíná: „Na Žižkově v té době nejezdila žádná auta, takže tam bylo možné si hrát s míčem i přímo na ulici.“ Později nastoupila na Gymnázium Sladkovského, kam chodila do třídy s pozdějším hercem Miroslavem Moravcem a budoucím světoznámým chemikem Josef Michlem. Chemie a přírodní vědy už od mala bavily i samotnou Helenu. Ale teprve při studiu na gymnáziu se o ně začala zajímat aktivně. Značnou měrou k tomu přispěla Helenina kantorka a učitelka chemie paní Havlínová, která svým přístupem u svých studentů zájem o tento předmět budovala.

Protože Helenu vždy zajímalo také praktické využití vědeckých znalostí, přihlásila se po gymnáziu v Praze na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Byla přijata a studovala zde pod taktovkou řady výrazných osobností. Mezi její vyučující patřili například profesoři Hepner, Patočka nebo John, kteří se s ní dělili o své cenné znalosti. Součástí studia byly i praxe v nemocnicích. Právě ty na Helenu velmi silně zapůsobily. Na vizitách v nemocnicích se setkávala s lidmi těsně před smrtí, ke kterým přistupovala se značnou dávkou lékařské empatie. Onen soucit a vcítění se do pacientů nakonec ovlivnily také volbu Heleniny specializace. V té době ji zajímala zejména interní medicína a psychiatrie. V případě psychiatrie ale brzy zjistila, že právě kvůli velké dávce empatie to není správná volba. „Nedovedla jsem se od toho oddělit,“ říká dnes. Proto se tedy začala soustředit na medicínu interní.

Z Prahy do Ústí a zpět

Studium medicíny Helena ukončila v roce 1962. Během nich se kamarádila s řadou lidí, kteří byli členy Komunistické strany Československa. Právě kvůli nim do strany v posledním ročníku sama vstoupila. Taktéž v průběhu svých studií začala chodit na kurzy francouzštiny, kde se seznámila se svým budoucím manželem Vlastimilem Tlaskalem.

Po studiích dostala umístěnku na internu do Ústí nad Labem. Tam se jí příliš nechtělo, protože to znamenalo, že by se mohla se svým přítelem Vlastimilem vídat pouze o víkendech. Snažili se společně proto zajistit jí umístění v bližších Litoměřicích. To se jim ale nepodařilo. Heleně bylo jen stroze oznámeno, že umístěnka se nedá změnit, a tak musela Helena do Ústí přeci jen nastoupit.

Na severočeské krajské město Helena nemá příliš dobré vzpomínky. Primář hematologického oddělení interny, kde začala působit, byl – dle slov pamětnice - „malý Napoleon“ a právě kvůli němu byla práce v tamní nemocnici pro Helenu velkým zklamáním. Také bydlela společně s kolegyněmi ve špatných poměrech na ubytovně, kde byla často obtěžována jinými muži, kteří zde byli ubytováni. Několikrát cestou z nemocnice na ubytovnu čelila napadení a musela se zachránit útěkem. Právě v Ústí se ale také začala podrobněji zajímat o problematiku toho, jak nemoci vznikají, a jak se šíří. Postupně tento svůj zájem specifikovala a zaměřila se na imunologii.

Dostala tip, aby se přihlásila na konkurz pro umístění na imunologické oddělení Mikrobiologického ústavu ČSAV do Prahy. Pokud by byla přijata, znamenalo by to pro ni útěk z neoblíbeného Ústí, možnost výzkumné práce, ke které ji to táhlo, a v neposlední řadě také možnost žít s Vlastimilem, se kterým si během Helenina pobytu na severozápadě Čech vyměnili desítky dopisů. Přijímacím řízením sice prošla, ale musela se ještě opět vypořádat se značnými obstrukcemi kvůli umístěnce. Nakonec se jí je podařilo překonat a nastoupila do Akademie věd a to přímo do laboratoří k doktoru Holubovi. Později přešla do laboratoře doktora Müllera. Hlavní zaměření celého oddělení bylo na transplantační a vývojovou imunologii.

Nedlouho po návratu z Ústí se Helena a Vlastimil vzali a začali společně žít v bytě Vlastimilových rodičů. Byť jejich bytové podmínky nebyly úplně ideální, žilo se jim dobře, mimo jiné také proto, že Helena naštěstí skvěle vycházela s maminkou svého manžela.

Vědecká práce před okupací a po ní

Heleniny vzpomínky na práci v Akademii věd vypovídají mnohé o podmínkách pro vědeckou práci v době komunistického režimu. V rámci výzkumů, na kterých se podílela, se často setkávala s potřebou žádat o odbornou literaturu ze zahraničí. Vznikaly tak státem kontrolované komunikační kanály, kterými vědečtí pracovníci získávali publikace nutné k jejich výzkumům. Na druhou stranu Helena popisuje, že jejich vlastní publikační činnost se s výraznými potížemi nesetkávala, naopak v lecčem byly tehdejší poměry psaní odborných textů více nakloněny. „Nebyl na nás vyvíjen tlak, že bychom museli neustále publikovat. Když nás něco zajímalo, tak jsme o tom napsali.“ Pak už záleželo jen na tom, jestli se jim napsaný text podaří někde vydat.

Přišel rok 1968 a uvolnění poměrů během pražského jara Helena velmi uvítala. Byl to také poslední rok jejího doktorandského studia a společně s manželem se rozhodli založit rodinu. Do toho ale přišla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Právě tento akt agrese prý nejen pro Helenu, ale i pro její kolegy, kteří do té doby byli ve straně, znamenal zhroucení iluzí o obrodných procesech. Mnozí z nich včetně Heleny pak z KSČ vystoupili a začali se angažovat v protisovětských aktivitách.

Poněvadž Helena v době okupace také učila na lékařské fakultě, zaznamenala výměnu tamních vyučujících po roce 1969. Helena zdůrazňuje zejména nedostatek odbornost a jí tolik blízké empatie u svých nových kolegů. Ještě na podzim 1968 se Heleně podařilo obhájit doktorát. Postupující normalizace ale s sebou přinesla nepříznivější podmínky pro to, aby mohla postupovat na vyšší příčky ve své akademické i vědecké kariéře.

Záhy po okupaci se také angažovala v odborech a různých uskupeních, v rámci kterých se snažili dělat „protisovětskou kampaň“ – vyzývali občany k angažovanosti, rozdávali letáky a podobně. Popisuje, jak právě její dřívější členství ve straně ji vedlo k této aktivitě. V tu dobu (kolem roku 1969) již Helena očekávala své první dítě. V návaznosti na svou protisovětskou aktivitu byla informována, že se o ni zajímá Ministerstvo vnitra. Následkem tohoto oznámení Helena potratila. Tato velice smutná a vypjatá zkušenost ji vedla k tomu, že na další protiokupační aktivity rezignovala. Její tehdejší spolupracovníci, kteří se taktéž angažovali, jako například Pavel Šremer, čelili později pronásledování.

Během normalizace Helena nemohla vykonávat určité funkce v rámci Akademie věd a dosahovat určitých pozic. To jí ale dle jejích slov přineslo alespoň klid na práci a také čas věnovat se rodině. Začátkem 70. let se jí narodil syn a dcera. Na svá tři léta rodičovské dovolené ráda vzpomíná. Popisuje také, jak jí vědecké a lékařské znalosti pomohly s rodičovstvím. „Věděla jsem, že trocha špíny neublíží. Naopak.“

Cesty do zahraničí před revolucí a po ní

Ještě před pádem komunismu se několikrát podívala i do zahraničí. V 80. letech se společně s dalšími kolegy z imunologického oddělení vypravili na imunologický kongres do Paříže. Celý zájezd si museli platit sami a ještě se díky němu o ně začala zajímat StB. „Dokonce nám dali i průvodce. Ten se divil, že každý den na zájezdu chodíme na kongres, a že tam nikdo z nás nezůstal.“ Helena také vzpomíná na to, jak byla poté dotazována Státní bezpečností, zda se ve Francii setkala s nějakými emigranty. Podobně probíhala i jejich druhá cesta na zahraniční kongres, která vedla do Japonska. Právě tam se Helena seznámila s řadou zvučných jmen na poli imunologie.

Po sametové revoluci se Heleně otevřely dveře do zahraničí a mohla ještě aktivněji pokračovat ve své vědecké kariéře. Jistou dobu byla sama vedoucí imunologického oddělení, jehož byla dlouholetou pracovnicí. Právě díky kontaktům a známostem ze zahraničí byla také po začlenění českých odborníků do světových imunologických organizací zvolena do čela Mezinárodní federace imunologických společností. V rámci svého vědeckého působení začala využívat nově nabyté svobody cestovat. Obdržela četná pozvání, aby přednášela v zahraničí. Mnohdy i s manželem navštěvovala zahraniční imunologické kongresy - např. v Izraeli, Švédsku nebo Kamerunu. I díky tomu je dodnes světově známou imunoložkou a citovanou autorkou. Navíc působí jako odborná konzultantka v celé řadě oblastí, dokonce v psychiatrii. A tak se přes imunologii obloukem dostala ke svému původnímu osobnímu lékařskému zaměření.

Dnes je paní profesorka vděčná hlavně svému manželovi Vlastovi za možnost věnovat se vědecké kariéře a výzkumu, protože převzal na svá bedra starost o děti a rodinu.