Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Tlapák (* 1936  )

Nikam nechoď, už je po válce

  • narozen 15. ledna 1936 v Praze
  • otec komorníkem Miloše Havla, matka Havlovou kuchařkou
  • 1942 – stěhování do Havlovy vily na Barrandově
  • 8. května 1945 – otec z neznámých důvodů zastřelen Němci
  • 1947 – matka odešla z Havlových služeb
  • 1951–1954 – pamětník se vyučil soustružníkem v podniku Škoda na Smíchově
  • 1955–1957 – vojenská služba
  • 1959 – svatba
  • 1965 – první návštěva sestřenice Věry Neumannové ve Švýcarsku
  • od roku 1994 práce pro galerii Věry a Lotara Neumannových

Miloslav Tlapák prožil dětství v jedné z nejluxusnějších vil na pražském Barrandově. Vila patřila Miloši Havlovi (1899–1968), zakladateli českého filmového průmyslu, majiteli barrandovských studií a společnosti Lucernafilm. Zde se jako malý setkával s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího filmu, pamatuje si ale i návštěvy německých důstojníků. Dodnes přesně ví, jakými jezdili auty, a podotýká, že svůj první dětský elektrický vláček dostal od Adiny Mandlové.

Ve službách filmového magnáta

Miloslav Tlapák se narodil v lednu 1936 v Praze. Jeho otec Jan Tlapák, vyučený krejčí, pracoval jako komorník Miloše Havla od začátku dvacátých let. Jak se k neobvyklému povolání, které bychom dnes nejlépe přirovnali k pozici tajemníka nebo asistenta, otec dostal, pamětník neví, ale s určitostí říká, že „otce Miloš Havel přebral hraběti Dobřenskému, snad na nějakém lovu“. Maminka Marie pracovala jako kuchařka, původně vařila v rodině Bondyových, ale později díky manželovi nastoupila také k Miloši Havlovi.

Miloslav Tlapák žil s rodiči do roku 1942 na Rašínově nábřeží v domě Havlových a často jezdívali i na letní rodinné sídlo Havlov na Vysočině. Ačkoli byl stejně starý jako synovec Miloše Havla Václav, první polistopadový prezident, příliš se nestýkali, protože hranice mezi „panstvem a služebnictvem“ byla jasně vymezena, jak pamětník popisuje, a navíc s úsměvem přiznává: „Václav i jeho bratr byli ty typy chlapců, které když někdo někam postaví, tak oni tam zůstanou. Třeba fotbal s nimi určitě hrát nešlo.

Vila a její návštěvníci

Po dokončení vily se Miloslav Tlapák s rodiči přestěhoval na Barrandov. Vila filmového magnáta vybudovaná ve stylu americké haciendy nabízela na svou dobu neuvěřitelný komfort a byla luxusně vybavená. U bazénu se střídaly hvězdy předválečných filmů, na jednání s Milošem Havlem přicházeli architekti, scenáristé a producenti, čeští i němečtí. Vzhledem ke svému postavení se Havel nevyhnul styku a kontaktům s nacistickými pohlaváry a jeho nejednoznačné aktivity za války později vyústily v obvinění z kolaborace a soud.

V očích tehdy sedmiletého hocha byla vila neuvěřitelným dobrodružstvím. „Kromě bazénu, kde jsem mohl pozorovat herečky, k vile patřila zahrada a srub, ale nejvíc času jsem strávil s maminkou v kuchyni. K tehdejšímu bontonu patřilo jít osobně poděkovat do kuchyně za jídlo, případně odměnit kuchařku finančně. Hosté si mamince dokonce často říkali o recept,“ usmívá se pamětník. „Nejvíce mě ale fascinovala auta, benzin mi voněl. Dodnes si pamatuji, kdo měl jaký vůz. Němci jezdili zásadně černými mercedesy, Miloš Havel měl několik tater,“ dodává.

Nikam nechoď, je po válce

Dramatické události Pražského povstání v prvních květnových dnech roku 1945 osudovým způsobem zasáhly do života rodiny Tlapákových. Pamětník popisuje, jak Němci z Barrandova přes barrandovský kopec utíkali směrem k americké zóně. Tehdy byla podle jeho slov vila otevřena dalším lidem: „Maminka vařila pro povstalce. Často se stalo, že někdo šel kolem a věděl, že tam dostane jistě něco k jídlu. Přišel pak do kuchyně, jen co odložil pušku ve dveřích,“ vzpomíná Miloslav Tlapák. Utkvěl mu i požár v barrandovských ateliérech: „Viděli jsme stoupat kouř od ateliérů a maminka rozhodla, že se tam půjdeme podívat. Přecházeli jsme ulici a najednou jsme viděli německého vojáka, jak seskočil ze zdi, vystřelil nejdřív do vzduchu a pak směrem k nám. Kulky jen hvízdly nad našimi hlavami a utíkali jsme domů.

Dne 7. května odjel otec s Milošem Havlem do Lucerny na jednání a vrátili se druhý den brzy ráno. „Dne 8. května, bylo asi sedm nebo osm hodin ráno, někdo zvonil u hlavní brány a táta šel otevřít. Máma mu říkala, aby nikam nechodil, ale on přesto šel. Tam stáli asi čtyři Němci, vojáci. Vzpomínám si na moment, kdy máma na tátu volala, aby nechodil, že už je po válce. To bylo naposledy, kdy jsem tátu viděl.“ Celý den s matkou zoufale chodili po Barrandově a ptali se lidí, zda netuší, kam otce odvedli. Odpoledne zjistili, že v garáži v ulici Pod Habrovou postříleli Němci několik lidí a všechny zastřelené odvezli do kostela na Zlíchově. „Tak jsme běželi na Zlíchov a tam se skutečně máma dozvěděla, že je táta mezi zastřelenými a leží v kostele na Zlíchově. Tam bylo naskládaných asi třicet lidí, kteří byli postřílení v těch končinách,“ popisuje tragédii pamětník. Dodává, že otcova smrt není uspokojivě vysvětlená – nebyl v odboji, nejspíš nesouvisela s jeho postavením, patrně šlo o smrt náhodně vybraných lidí. Jisté je, že byl zastřelen Němci a na jeho smrti nemají podíl Revoluční gardy.

Do Škodovky místo do ateliéru

Miloš Havel byl bezprostředně po osvobození obviněn z kolaborace a souzen. Maminka v té době, i na nátlak dalších příbuzných, uvažovala o odchodu. Ačkoli nikdy nemluvila o Havlovi jako o kolaborantovi, měla mu za zlé, že i v den pohřbu svého manžela musela do kuchyně, a dávala do souvislosti smrt svého muže s jeho povoláním. V roce 1947 z Havlových služeb odešla, díky svému bývalému zaměstnavateli získala malý byt na Barrandově a nastoupila jako kuchařka filmových ateliérů v Hostivaři a později vedla restauraci v ateliérech Barrandov. „Jako válečná vdova nikdy nevyužila žádných výhod, takže jsem sociálně vyrůstal spíš mezi chudšími dětmi a sirotky. Náš byt na Barrandově byl malý suterénní prostor,“ upozorňuje pamětník.

Po ukončení školy v roce 1951 nastoupil Miloslav Tlapák do učení v podniku Škoda na Smíchově. „I když se předpokládalo, že půjdu na filmařskou průmyslovku v Čimelicích, tehdy byla povinnost strávit před nástupem na školu jeden rok ve výrobě. Po roce učení soustružníkem ve Škodovce bylo jasné, že zůstanu, bavilo mě to a chtěl jsem se vyučit, abych si mohl koupit motorku a pak vysněné auto,“ usmívá se pamětník. Ve Škodě zůstal až do roku 1969, kdy nastoupil jako montér hydraulických zařízení v podniku Inova.

Věra a Lotar

Pro jeho život je důležitý vztah se sestřenicí Věrou Tlapákovou, provdanou Neumannovou, která se v roce 1948 vystěhovala do Venezuely. „Věra udržovala i po emigraci písemný kontakt s mou matkou, posílala nám peníze a podporovala nás. K matce měla Věra velmi blízko a pro jejího muže Lotara Neumanna, který spolu s bratrem a strýcem jako jediní z rodiny unikl koncentráku a plynové komoře, jsme zůstali jedinou spojnicí s jeho bývalou vlastí,“ vysvětluje Miloslav Tlapák. Lotar Neumann s bratrem Hanušem založili ve Venezuele továrnu na barvy, laky a grafické stroje, která brzy začala prosperovat. V šedesátých letech ji prodali a odstěhovali se do Švýcarska, odkud Věra s Lotarem pomáhala některým lidem v Československu. „Posílali sem léky a další potřebné věci, podporovali emigranty z Československa po srpnu 1968. V zahradě jejich zámečku v Gingins u Ženevského jezera vyrostlo malé stanové městečko,“ vzpomíná Miloslav Tlapák. Lotar Neumann se věnoval také fotografování a patří mezi významné české exilové fotografy.

Osobně se setkali až v roce 1965, kdy pamětník získal devizový příslib a výjezdní doložku. „Byla s tím spojená dnes již nepředstavitelná byrokracie. Člověk musel získat asi deset razítek, dodat potvrzení, že v nástrojárně nedluží kladívko a že nemá na tu dobu naplánované vojenské cvičení,“ vysvětluje. S přáteli poté odjeli do Švýcarska, kde se téměř po dvaceti letech sešel s Věrou a Lotarem, a od té doby byly jejich styky intenzivnější. Mohl je navštěvovat i v době normalizace díky kontu, které mu Neumannovi zřídili, bez nutnosti žádat o devizový příslib. Věra a Lotar Neumannnovi byli sběratelé umění a ve Švýcarsku zřídili soukromou galerii, s jejímž provozem a organizací výstav v devadesátých letech Miloslav Tlapák pomáhal. Lothar Neumann zemřel v roce 1992, Věra Neumannová v lednu 2013. „Nechtěl bych, aby se na Věru a Lotara, kteří stále udržovali pouto k Československu a nezištně pomáhali, zapomnělo,“ uzavírá vyprávění Miloslav Tlapák.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)