Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tichý (* 1932)

• narodil se 24. března 1932 v Bezděkově

• jeho otec František Tichý za války internován v koncentračním táboře v Bernau am Chiemsee

• v roce 1948 zatčen za přepsání protivolebního letáku

• rodina byla obětí násilného vysídlení v rámci akce Kulak

• jeho otec František Tichý byl v letech 1950–1957 vězněný za sabotáž

• v letech 1952–1954 sloužil u Pomocných technických praporů

• 1989 mluvčím Občanského fóra v Mrazírnách Litoměřice

Během akce K („kulak“) jež proběhla v letech 1951–1953 a která měla komunistickému režimu posloužit jako prostředek k likvidaci selského stavu, bylo násilně přesídleno 3000–4000 zemědělských rodin. Mnozí sedláci byli režimem uvězněni za údajné sabotáže a jejich synové putovali na vojnu k Pomocným technickým praporům. Všechny tyto perzekuce se nevyhnuly ani rodině Josefa Tichého, který se narodil 24. března 1932 v Bezděkově.

Tatínek byl za války v koncentračním táboře

Rodina Tichých prožila dramatické události již během druhé světové války. Josefův otec František byl v listopadu 1943 zatčený gestapem. „V Přelouči žil nějaký hodinář Frýba a ten na německý rozkaz vykuchával z rádií přijímače krátkých vln, takzvané čerčilky, aby lidi nemohli poslouchat zahraniční rozhlas. A on je pak rozdával svým známým. Otec si také jednoho čerčilka přinesl domů. Jenomže je někdo udal. Hodinář a jeho komplic dostali trest smrti, otec jedenáct let. On ten čerčilek stačil schovat na půdě pod střešní tašku, takže když u nás gestapo dělalo domovní prohlídku, nic nenašli.“ říká Josef Tichý. Jeho otec se dostal do koncentračního tábora v Bernau am Chiemsee, kde prožil příštích osmnáct měsíců. Na konci dubna roku 1945 se k táboru blížili američtí vojáci a nacisté začali vězně propouštět. František Tichý se tak vrátil domů 16. května 1945.

My nicht Deutschland, my Österreich

Josef Tichý studoval během války na gymnáziu v Litomyšli. Během roku 1944 se však třídy zaplnily raněnými vojáky wehrmachtu, škola musela ustoupit lazaretu: „Abychom mohli dále studovat, učili jsme se třeba i po hospodách.“ Samotný konec války prožil Josef Tichý v rodném Bezděkově. „U nás byli Rusové. Pamatuji si, jak se před nimi ženy schovávaly, bály se znásilnění. Oni měli často koně, a když ten kůň ztratil podkovu, vyhnali ho do pole prásknutím biče. My jsme si takhle s bratrem osedlali dva huculy,“ vypravuje pamětník. Nedaleko Bezděkova měli Němci sklad zbraní a munice. „Bezděkovem letěla zpráva, že to vyletí do vzduchu. Starší kluci dostali každý pušku a hlídali to, aby tam nikdo nešel. Ale my mladší jsme to obešli lesem, každý jsme si tam vzali pistoli a chodili jsme pak střílet. Také jsme si tam brali padáky z červeného hedvábí, hodně kluků pak ještě dlouho nosilo červené trenýrky, co se z toho ušily,“ vzpomíná Josef Tichý na konec války a dodává: „Chvíli u nás doma byli ustupující Němci. Věděli, že je konec a báli se, pořád dokola opakovali: ,My nicht Deutschland, my Österreich,‘ jakože jsou Rakušáci, ne Němci. Pak najednou odjeli a bylo po válce.“

V poválečné době se rodina těšila z toho, že se život vrátí do starých kolejí. Josef dokončil gymnázium a jeho otec začal znovu hospodařit. Tichých měli moderní zemědělské vybavení včetně automatické dojičky krav či mechanizačních strojů. František Tichý se specializoval na pěstování pivovarského ječmene, ale na šedesáti hektarech půdy se pěstovala i kukuřice a obilí. Protože měl značné zkušenosti a byl mezi sedláky oblíbený, zvolili Františka Tichého hned po válce předsedou hospodářského družstva v Pardubicích.

Na cele s Kryštofem Kolowratem

Josef Tichý ještě studoval gymnázium, když si pro něj na jaře roku 1948 přišla Státní bezpečnost (StB). „Bylo to před květnovými volbami. Jednou týdně jsem se chodil učit psát na stroji na obchodní akademii a paní, co jsem u ní bydlel, mi dala leták, zdali bych ho nemohl několikrát opsat. Stálo v něm: ,Za svobodné volby.‘ Třikrát jsem ho opsal, jeden jsem dal kamarádovi a hned potom mě zavřeli. Na vazbě ze mě chtěli vytlouct, kdo mi to dal, ale copak jsem to mohl té paní udělat, abych ji zradil? Vždyť měla dvě malé děti,“ říká Josef Tichý, který byl vězněný dva měsíce ve věznici v Trutnove, kde se seznámil s Kryštofem Kolowratem, potomkem významného šlechtického rodu. „Když jsem se ho ptal, za co sedí, řekl mi, že o tom nebudeme mluvit, že tu mají i stěny uši. Ale bezvadně zasvětil mne do vězeňského života,“ říká Josef Tichý, kterého po dvou měsících vazby propustili na svobodu bez jediného slova vysvětlení.

Černé výložky

Dva roky na to si Státní bezpečnost přišla pro Josefova otce. Uvrhli jej do vazby a v procesu, který se konal v roce 1951, jej odsoudili k trestu sedmi let odnětí svobody za to, že údajně štval okolní sedláky proti komunistické straně a dopustil se tak sabotáže na československém hospodářství. „Otec si to odseděl do hodiny. Když byla amnestie a hromadně se propouštělo, nevztahovalo se to na trestné činy sabotáže,“ říká Josef Tichý, který již rok po otcově uvěznění musel narukovat k Pomocným technickým praporům. Šlo o zvláštní armádní jednotky lidí, kterým komunisté nevěřili. Takzvaní pétépáci byli neozbrojení, protože je režim považoval za politicky nespolehlivé. Často k nim patřili právě velkostatkáři či jejich potomci, intelektuálové anebo kněží. Statek Tichých byl již v tu dobu rozkradený státní mocí. „Vzali nám všechny stroje jako výkup železa na váhu. Neúměrně nám zvyšovali dodávky. Nevyhnuli se tomu ani ostatní sedláci. Aby kvůli tomu nezavřeli souseda, dodávali jsme za něj mléko. Otec pak předal hospodářství státnímu statku a šel jezdit do Tesly s autem,“ vzpomíná Josef Tichý, který k PTP nastoupil v roce 1950 do Strašic v západních Čechách. Ve vojenském prostoru Brdy pomáhali pétépáci s těžbou dřeva. Po roce a čtvrt jej převeleli na Slovensko, nejprve do Bánské Bystrice a později do Brezna nad Hronom, kde probíhala výstavba domů pro důstojníky Československé lidové armády. Josef se tu vyučil zedníkem. „U pomocných technických praporů jsem poznal nejlepší kamarády. Byli to lidi na stejné vlně jako já. Zato ti důstojníci se k nám chovali často hrozně. Třeba kapitán Štrofa si nás nechal nastoupit a řval po nás, že teď nás naučí pracovat. Že jsme vykořisťovali a diskriminovali dělníky. Přitom tam byli samí chlapi ze zemědělství, co doma dřeli na hospodářství a ruce měli od práce jako lopaty, to bylo komické. Jednou dal někdo potmě facku desátníkovi. Celou noc jsme museli pochodovat a zpívat, ale nikdo se nepřiznal, nic se nakonec nevyšetřilo,“ vzpomíná na dobu vojny Josef Tichý, který byl z Pomocných technických praporů propuštěný v roce 1954 po šestadvaceti měsících.

Vysídlili je do rozbité vesnice, bez vody a elektřiny

Během toho, co byl Josef na vojně a jeho otec v kriminálu, došlo k násilnému přesídlení zbytku rodiny: „Krátce na to, co padla měna, vystěhovali matku, babičku i bratra do rozbité neosídlené vesnice Roztyly u Kadaně. Nebyla tam ani voda, ani elektrika. Jenom dva polorozbité domy a několik podobných stavení okolo. Do každého přibyla jedna selská rodina,“ vypravuje pamětník. Jeho matka Emílie si našla mizerně placenou práci v rostlinné výrobě. Když šla za vedoucím, aby jí na platu přidali, dostalo se jí odpovědi: „Buďte ráda, že máte práci! Kdybychom tu pro vás neměli místo, vystěhovali bychom vás na Sibiř.“

František Tichý se z kriminálu, který prožil z části v kamenolomu v Jakubčovicích nad Odrou a z části ve Valdicích, vrátil s tuberkulózou a těžce podlomeným zdravím. Ačkoli měl nárok na invalidní důchod, nedostal jej. Našel si práci při stavbě elektrárny, kde ve skladu vydával nářadí.

Ze syna kulaka mluvčím Občanského fóra

Josef Tichý pracoval v litoměřických mrazírnách. Postupně se zde díky píli a dobrým znalostem zemědělských poměrů vypracoval na obchodního referenta. Během sametové revoluce v roce 1989 se v podniku stal mluvčím Občanského fóra a brzy na to i náměstkem ředitele. V roce 2021 žil s manželkou v Žalhosticích v Ústeckém kraji.