Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Tesařík (* 1945)

• narozen 25. prosince 1945 v Ostravě

• otec, generálmajor Richard Tesařík (1915–1967), bojoval za druhé světové války v 1. československém armádním sboru v SSSR

• otec byl vyznamenán mj. jako Hrdina Sovětského svazu

• matka Markéta, rozená Olšanová, pocházela z česko-ukrajinské rodiny, po válce vyučovala na ČVUT

• otec se po válce dostával do střetů s nadřízenými, za otevřené projevování nesouhlasu byl perzekvován a vězněn, nakonec propuštěn z armády

• rodina žila v pražských Dejvicích

• 1960–1964 studoval na gymnáziu na Velvarské, dnešní Evropské ulici

• 1964–1966 základní vojenská služba ve Vyškově

• 1969–1983 pracoval jako kulisák v Národním a Tylově divadle

• 1983–1990 pracoval jako myč oken a výloh

• 1975 založil s bratrem Vladimírem (1947–2003) kapelu Yo Yo Band

• v roce 2025 stále působil jako hudebník a herec

Hudebník Richard Tesařík proslul především díky působení v kapele Yo Yo Band, kterou založil se svým bratrem Vladimírem. V dětství a mládí se však na jeho rodinu upírala pozornost z jiného důvodu – jeho otcem byl generálmajor Richard Tesařík starší, který za druhé světové války bojoval v 1. československém armádním sboru pod velením Ludvíka Svobody a po válce se dostával do konfliktů s komunistickým režimem. 

Z Prahy do Buzuluku a zpět

Jeho matka Markéta, za svobodna Olšanová, se narodila v Kyjevě v česko-ukrajinské rodině. Její otec Alois Olšan, původem z Českomoravské vysočiny, se za první světové války na východní frontě rozhodl dezertovat z rakousko-uherské armády. Padl do ruského zajetí a jako zajatec pracoval v pekárně, kde se seznámil se svou budoucí ženou Taťánou, která měla ukrajinsko-běloruské kořeny. Po skončení války zůstal v nově vznikajícím Sovětském svazu a s Taťánou přivedli na svět tři děti, kromě nejstarší Markéty ještě syny Aloise a Miroslava. 

Alois si ponechal československé občanství, sovětský režim ho však pouštěl na návštěvy do Československa jen v doprovodu jednoho z dětí. Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 sovětská tajná služba celou rodinu deportovala do jednoho z táborů gulagu. Odsud se dostali díky tomu, že celá rodina včetně Markéty a jejích bratrů nastoupila do formující se československé jednotky v Buzuluku. Markéta Olšanová, která v ní působila jako zdravotnice a později radistka, právě v Buzuluku poznala svého manžela Richarda Tesaříka. 

Ten se sem dostal za neméně dramatických okolností. Vyrůstal v Praze a později v Příbrami, kde pracoval jako aranžér a příručí v obchodě svého otce. Po okupaci Československa roku 1939 se v jedné z pražských kaváren dostal do potyčky s německými vojáky, kteří ho nutili, aby si s nimi připil „na počest německých zbraní“. Nezbývalo mu než uprchnout z Protektorátu. Přes Polsko se dostal do Sovětského svazu, kde také vstoupil do Svobodovy jednotky. 

Poprvé na sebe výrazně upozornil v březnu 1943 v bitvě o Sokolovo, kde se vztyčil v ostré palbě, aby šel příkladem mužstvu. Za hrdinství byl oceněn Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem rudé hvězdy. 

Prošel školením na tankistu a tankové jednotce velel v bojích o Kyjev v listopadu 1943, za což byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. 

V červnu 1944 se oženil s Markétou Olšanovou a na podzim téhož roku se účastnil bitvy o Dukelský průsmyk, kde byl v září 1944 jeho tank zasažen německou pancéřovou pěstí. Jako jediný se z hořícího tanku zachránil, ale byl těžce popálený a přišel o oko, takže po zbytek života nosil přes oko pásku. Po vyléčení se vrátil k tankovému praporu, účastnil se Ostravské operace, ale brzy poté byl jmenován velitelem čestné stráže prezidenta Edvarda Beneše v Košicích. 

Richard Tesařík mladší uvádí, že jeho otec tuto poctu nechtěl přijmout, chtěl se raději dále účastnit bojů, ale ustoupil naléhání své ženy: „Po té Dukle o něj měla strach, tak použila ženské zbraně a řekla mu, že je v jiném stavu, i když to v tu chvíli nebyla pravda.“ 

Markéta Tesaříková ale brzy poté skutečně otěhotněla, syn Richard přišel na svět 25. prosince 1945 v Ostravě. 

Hrdina Sovětského svazu ve vězení

Rodina se záhy poté přestěhovala do Prahy a usadila se v Zelené ulici v Dejvicích, v domě, který tehdy patřil armádě. Oba rodiče zřejmě z autentického přesvědčení vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Markéta odešla z armády, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a začala vyučovat humanitní předměty na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Do Československa přesídlila i Markétina rodina včetně její matky Taťány. Tesaříkovým se roku 1947 narodil mladší syn Vladimír. 

Richard Tesařík starší začal na podzim 1945 studovat Vojenskou akademii tankových a motostřeleckých vojsk J. V. Stalina v Moskvě a po jejím absolvování roku 1949 se vrátil do Prahy. Vyučoval taktiku tankového vojska na Vyšším vojenském učilišti v Praze a působil jako náčelník štábu tankových a mechanizovaných vojsk. 

Brzy však začaly jeho problémy s nadřízenými. „Byl přímočarý, kritizoval poměry, k tomu se rád napil a pak se vyjadřoval ještě upřímněji,“ popisuje Richard Tesařík začátek otcových konfliktů. Kriticky se vyjadřoval také o novém ministru obrany Alexeji Čepičkovi, naznačoval, že ten za svou rychlou kariéru vděčí skutečnosti, že se oženil s dcerou Klementa Gottwalda. Roku 1952 byl za své postoje degradován a přeložen k velitelství do Trenčína. Tím ale jeho problémy neskončily: v prosinci 1953 ho zatkli. „Hráli jsme si s bráchou na dvoře. Najednou přijelo osm chlapů. Když jsem přišel domů, chodili všude po bytě, lezli i do sklepa. Matka plakala a já jsem vůbec nechápal, co se děje.“ 

Následujících devět měsíců strávil Richard Tesařík starší ve vyšetřovací vazbě. Matka v té době chlapcům tvrdila, že tatínek je na vojenském cvičení; nijak je to nepřekvapovalo, na otcovu nepřítomnost byli zvyklí. 

Richarda Tesaříka st. obvinili ze ztráty notesu s tajnými údaji a z řízení v opilosti, při němž údajně zavinil dopravní nehodu. Jeho syn je přesvědčen, že šlo o vykonstruované obvinění, protože u důstojníků v jeho postavení se podobné přestupky běžně tolerovaly. 

V červnu 1954 navštívil Československo nový sovětský generální tajemník Nikita Chruščov. Vyptával se na Richarda Tesaříka, kterého si z doby druhé světové války dobře pamatoval a který byl v jeho očích stále především hrdinou Sovětského svazu. „Ptal se: ‚Gdě geroj Těsaržik?‘ Jenže ,Těsaržik’ seděl v Ruzyni nebo na Pankráci. Takže otce rychle propustili, oprášili a povýšili na generála,“ popisuje Richard Tesařík paniku mezi československými komunisty. 

Jeho otec se po návratu z vězení změnil: „Musel být v hodně špatném psychickém stavu. Jako by téměř rezignoval na život. Zřejmě to pro něj byl horší stres než bitvy druhé světové války.“ 

Richard Tesařík starší poté velel 13. tankové divizi v Mladé u Milovic. Aby si doplnil vzdělání odpovídající generálské hodnosti, roku 1959 ho armáda vyslala znovu na studium do SSSR, tentokrát na Akademii generálního štábu K. J. Vorošilova. Půl roku poté byl však z Moskvy náhle odvolán a propuštěn do zálohy. „Měl tam několik skandálů, o kterých vím jen takové útržky,“ říká Richard Tesařík. „Například vyzval jiného československého důstojníka na souboj na kuchyňské nože a trénoval to před jeho pokojem na nějaké figuríně. Ten dotyčný důstojník utekl ze svého pokoje oknem, spustil se po prostěradle.“ 

Z armády otec odešel do invalidního důchodu, pracoval jako dispečer na autobusovém nádraží Florenc a poté jako bezpečnostní technik v Avii Letňany. Začal studovat práva, údajně proto, aby se mohl s armádou soudit. 

„Byl to opravdový chlap,“ říká Richard Tesařík o svém otci a vzpomíná na drobné historky z rodinného života: jak ho otec nutil mýt se studenou vodou, jak sporadicky, ale o to dramatičtěji komentoval jeho školní známky, jako ho nutil cvičit na klavír „škály“, přestože o klavírní hře nevěděl vůbec nic. 

Markéta Tesaříková se se svým mužem nakonec rozvedla. Richard Tesařík starší náhle zemřel v pouhých 51 letech, 27. března 1967, na výduť na aortě. „Byl krásný, teplý jarní den, hráli jsme volejbal na zahradě. Přišel mi to oznámit nějaký plukovník,“ konstatuje Richard Tesařík.  

Vojín Tesařík nejlépe pochoduje

Richard Tesařík studoval od roku 1960 Střední všeobecně vzdělávací školu (gymnázium) na Velvarské, dnešní Evropské ulici. V učitelském sboru bylo podle něj mnoho kvalitních pedagogů, školu nicméně řídila učitelka občanské nauky, která komunistickou ideologii hlásala se směšnou doslovností: „Říkala nám například, že Erbenův Vodník se z hlediska morálního kodexu budovatele komunismu nechoval správně, protože se odcizoval od lidí. Při rozboru Drdových Hrátek s čertem zase tvrdila, že Martin Kabát je komunista, Káča a princezna jsou lidé na scestí a peklo představuje kapitalismus.“ 

Jeho volný čas v té době vyplňoval především sport. Věnoval se atletice, zejména trojskoku, zatímco jeho bratr skákal do výšky. V té době ještě neviděl svou budoucnost v hudbě, oba s bratrem se spíše vlažně učili na piano a „zpívali holkám do telefonu“. 

Richard Tesařík starší snil o tom, že jeho syn bude lékařem, ten ale realisticky vnímal, že na to nemá dostatečnou studijní výdrž. Toužil studovat trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS). Tam se také přihlásil po maturitě roku 1964, ale u přijímacích zkoušek neuspěl a vzápětí mu přišel povolávací rozkaz k základní vojenské službě. 

Narukoval do Dukly a odtamtud byl převelen do Vyškova, kde sloužil u tankistů jako řidič – instruktor. „Samozřejmě jsem tam nikomu neříkal, kdo je můj otec. Ale oni to z papírů zjistili a pak jsem z velitelů cítil takový respekt, možná strach,“ uvažuje Richard Tesařík a uvádí příklady, kdy se k němu velitelé chovali s protivnou podlézavostí: „Vojín Tesarík najlepšie pochoduje. Vojín Tesarík najlepšie robí vpravo v bok a vlevo v bok.“ Rebeloval proti tomu občasnými průšvihy, které mu umožňovaly vyhnout se nežádoucímu povýšení. 

Po vojně Richard Tesařík již ztratil motivaci ke studiu FTVS a nastoupil jako kulisák v Národním divadle. 

Sovětské tanky přímo pod okny

Od roku 1965 pociťoval Richard Tesařík postupné uvolňování atmosféry ve společnosti. Vnímal i s tím spojené paradoxy: „V roce 1966 dělali zátah na máničky, ale zároveň se v kinech promítal Perný den.“ Příchod pražského jara vnímal jako něco přirozeného: „Bral jsem to tak, že blbové konečně přestanou kvákat blbosti.“ 

V noci na 21. srpna 1968 byl doma, když ve čtyři ráno telefonovala matčina kamarádka: „Jsou tu Rusáci!“ „Myslel jsem, že se zbláznila. Ale najednou slyším zvuk, který mi byl z vojny povědomý – zvuk tankového motoru. Vykoukl jsem z okna kuchyně, kterým jsme viděli na kasárna v Čínské ulici, a tam vidím popojíždět tanky s bílým pruhem. Došlo mi, že má pravdu.“ 

Díky babičce Taťáně uměl dobře rusky, takže vyrazil do ulic a snažil se s okupanty diskutovat, ale nikam to nevedlo: „Ani nevěděli, kde jsou. Jeden důstojník mi tvrdil, že jsou tu jenom na cvičení.“ U pošty v Kafkově ulici zažil dramatický okamžik, kdy na něj sovětský voják namířil odjištěný samopal: „To byl příšerný pocit, adrenalin mi kapal z huby až na vestu. Viděl jsem, že je to takový umouněnec, kterému je všechno jedno. Člověk v tu chvíli neudělá nic.“ 

Richard Tesařík připomíná statečnost svého strýce, mladšího bratra své matky Aloise Olšana. Ten, stejně jako jeho otec, po válce zůstal v armádě a velel kasárnám v Lešanech. 21. srpna 1968 se odmítl vzdát sovětským okupantům: „Zaujal kruhovou obranu proti Rusům a kasárna nevydal. Zachoval se tak, jak se důstojník má zachovat. Za to se mu odvděčili vyhazovem z armády.“ 

Atmosféra vzdoru, která převládala i v pražských ulicích, podle Richarda Tesaříka vyprchala v momentu, kdy se českoslovenští představitelé vrátili z Moskvy, kde podepsali tzv. moskevské protokoly. „Říkali jsme: ‚Jsme s vámi, buďte s námi.‘ Potom všem klesla ramena a bylo to jasné.“ 

V zákulisí Národního divadla

Richard Tesařík pracoval až do roku 1983 jako kulisák nejprve v hlavní budově Národního divadla, potom ve Stavovském (tehdy Tylově) divadle. Šlo o práci, kde nemusel demonstrativně přitakávat režimu, byla relativně dobře placená a mezi jeho kolegy byla řada zajímavých osobností, například básník Ivan Wernisch. 

Dalším bonusem byla možnost dostat se tu a tam s divadlem na zájezd za železnou oponu. V inscenaci oper Bohuslava Martinů totiž kulisáci účinkovali zároveň jako statisté, protože přestavování scény bylo součástí samotného představení, takže na zájezd vyjížděli spolu se souborem. Richard Tesařík s divadlem navštívil roku 1974 Bordeaux, v následujícím roce Wiesbaden a roku 1977 Sevillu. 

V době normalizace však byly na repertoáru i budovatelské hry, například „Vstanou noví bojovníci“ podle románu Antonína Zápotockého. Richard Tesařík vzpomíná, že rekvizitou ve hře byla rakev s nápisem „Socani, spěte sladce“. Když kulisáci rakev nakládali do nákladního auta, schválně ji nechali ležet na chodníku tak, aby byl nápis viditelný a vzbuzoval pobavení kolemjdoucích. Vedení divadla to ovšem brzy zjistilo a pak museli rakev dávat vždy nápisem ke zdi. 

Připomíná také divácké čtení mezi řádky. K pobavení publika stačilo třeba i to, když herečka Dana Medřická ve hře „Matka Kuráž“ vyslovovala jméno Gustav s dlouhým á, v narážce na jméno tehdejšího prezidenta Husáka. „Cenzoři často narážky neodhalili bez přítomnosti publika, pochopili je až díky reakcím diváků,“ dodává.  

V roce 1977 se Richard Tesařík oženil a založil rodinu. V témže roce v lednu se však Národní divadlo stalo dějištěm shromáždění československých oficiálních umělců, nechvalně známého jako Anticharta. Kulisáci podle jeho slov k podpisu nuceni nebyli: „S tím se za námi vůbec neodvážili přijít,“ konstatuje. S textem Charty 77 se seznámil, ale nepodepsal ji, protože mu připadal příliš mírný: „Šlo v něm jenom o dodržování socialistické zákonnosti. Říkal jsem si: ‚Tohle nechci. Já chci kapitalismus, s tímhle jděte do hajzlu.‘“ 

V roce 1981 ho oslovil šéf jevištní techniky Bedřich Gregorini, zda by se nechtěl stát předsedou ROH kulisáků ve Stavovském divadle. Richard Tesařík navrhl, aby se předseda zvolil tajnou volbou: „Založíme si svobodné odbory,“ řekl na veřejné schůzi. Neuvědomil si souvislost s polským odborovým hnutím Solidarita, které krátce předtím organizovalo vlnu stávek. „Bedřich Gregorini pak za mnou přišel, že mě někdo udal na ÚV KSČ,“ říká Richard Tesařík. Žádné následky ho ale nepostihly. Domnívá se, že režim k němu mohl být tolerantní možná i díky památce jeho otce: „Možná že okolo nás s bráchou kvůli našemu jménu chodili po špičkách.“ 

Richardova matka Markéta Tesaříková mnoho let trpěla endogenní depresí a v prosinci 1982 po zápalu plic zemřela ve věku 59 let. Krátce poté dal v Národním divadle výpověď; nelíbilo se mu, že vedení ho přeložilo do nově postavené Nové scény, která podle něj neměla pravou divadelní atmosféru, připomínala mu spíše „kulturák“. Od té doby až do pádu komunistického režimu se živil jako myč oken a výloh. „Živit se manuálně, to byla v zásadě svoboda. Z intelektuální práce vás mohli vyhodit, ale v manuální profesi by musel člověk být pořád opilý a nechodit do práce, aby ho vyhodili.“ 

Přesto v té době uvažoval o emigraci, zejména poté, co jeho děti začaly chodit do školy a opakovaly ideologické hlášky, například že Lenin byl „chytrý a moudrý pán, který dal lidem práci,“ nebo že Brežněv „zachránil mír“. 

Hudba utlačovaných černochů

Již od 70. let se Richard Tesařík věnoval hudbě. Dokud ještě bydleli s matkou v dejvické Zelené ulici, jejich domácí zkoušky a zpěv za bílého dne někdy vzbuzovaly pohoršení sousedů, jednou dokonce byli předvoláni před uliční výbor. Roku 1975 založili kapelu Yo Yo Band, se kterou zpočátku vystupovali hlavně na jazzových festivalech. Jazz byl v očích komunistického režimu tolerovanější než rock a jiné „západní“ žánry, protože ho bylo možno prezentovat jako „hudbu utlačovaných černochů“. Yo Yo Band proto dokonce mohl zpočátku zpívat v angličtině. 

Podmínkou veřejného vystupování byly ovšem takzvané přehrávky, tedy kvalifikační zkoušky, kde museli hudebníci prokazovat nejen odbornou zdatnost, ale i politické znalosti. Richard Tesařík vzpomíná, že jednou se před zkouškami dohodl se členem komise, kterého osobně znal, že jako „politickou“ otázku dostane dílo Bedřicha Smetany. To mu umožnilo zkoušku absolvovat, aniž by musel říkat něco, za co by se styděl. 

V 80. letech se Yo Yo Band dvakrát nebo třikrát mihnul v Československé televizi. V jednom případě se však jejich vystoupení ani nedostalo do vysílání. Píseň „Já se s tebou loučím“ totiž natočili právě v momentu, kdy zemřel Leonid Brežněv. V roce 1987 vydali v Pantonu první dlouhohrající desku „Velbloud, ten se má“. 

Richard Tesařík byl skeptický ke Gorbačovově přestavbě a rychlý pád režimu na podzim 1989 neočekával. Poté, v 90. letech, se kariéra Yo Yo Bandu rozjela naplno se známými hity jako „Lehkou chůzí“ a „Karviná“. V roce 2003 tragicky zahynul kapelník a Richardův bratr Vladimír Tesařík, který se velmi vážně zranil při pádu z kola. 

Richard Tesařík ale vystupuje s Yo Yo Bandem dodnes (2025), hraje také v muzikálech, účinkuje jako herec ve filmech a vyučuje na konzervatoři.