Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Sýkorová (* 1933)

• narozena 24. dubna 1933 v Plánici

• vyrůstala v Nepomuku

• během heydrichiády rodina čelila domovní prohlídce

• rodiče šťastnou náhodou unikli zatčení

• v květnu 1945 pamětnice zažila setkání americké a sovětské armády v Nepomuku

• absolvovala obchodní akademii v Karlových Varech

• svědkyně vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy

• během normalizačních prověrek přišla o členství v KSČ

• pracovala jako účetní

• po roce 1989 studovala univerzitu třetího věku na FF UK

• v roce 2021 žila v Příbrami

Jiřina Sýkorová, rozená Fraňková, se narodila 24. dubna 1933 v malém městě Plánice, poblíž Klatov. Od šesti let vyrůstala v městečku Nepomuk, asi třiatřicet kilometrů jižně od Plzně.

Revolver schovaný pod jmelím

„V Nepomuku jsem prožila celou válku,“ říká pamětnice. Vybavuje si nejen samotnou okupaci v březnu roku 1939, ale i všeobecnou mobilizaci v září předchozího roku. „Tátové už nebyli doma, ti už byli na Šumavě v bunkrech, protože původně se počítalo, že se budeme bránit. Ale k tomu nedošlo.“

Válečné roky samotné dětství tolik nepoznamenaly. „Život byl pro malé děti normální. My jsme tomu zatím ještě nerozuměly,“ vypráví pamětnice, ale zmiňuje i časté cesty do krytů před spojeneckými nálety mířícími na Plzeň.

Rodiče pamětnice se hlásili k sokolské tradici, a měli prý tak blízko k odboji. Otec měl doma schovaný revolver, který byl jednoho napjatého večera jen kousek od odhalení. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 bylo vyhlášeno stanné právo a nacistické bezpečnostní složky prohledávaly každý dům v Nepomuku.

Příslušníci SS, jejichž kasárny se tyčily nad městem na zámku Zelená hora, tak jednoho večera přišli i do domu Fraňkových. Všechno vyházeli a prohledali, revolver však zůstal šťastnou náhodou neodhalený. „Maminka měla v toaletce krabici a v té měl otec svůj revolver. Nahoře nad ním ale byla velká kytka jmelí. Oni tu skříňku otevřeli, tam bylo položené to jmelí, a tak ji zase zavřeli, přestože ostatní věci vyházeli,“ vzpomíná pamětnice na napjaté chvíle.

Ještě téhož večera prý nacisté popravili místní švadlenu. Tísnivou atmosféru té doby ještě umocňovaly deportace židovských obyvatel, mezi které patřili i Jiřinini kamarádi. Skoro nikdo z nich se už domů nevrátil.

Američtí vojáci hráli jazz a sovětští častušky

Jiřina Sýkorová si dobře pamatuje příjezd osvobozeneckých armád. „V Nepomuku byla demarkační čára, takže se tam setkala americká armáda s ruskou,“ říká a vzpomíná, jak se den po příjezdu dívky oblékly do krojů a tancovaly kolem vojáků, kteří jim rozdávali čokoládu, pomeranče a další pochutiny. Následně také obě armády, každá na jednom konci místního náměstí, uspořádaly slavnosti: američtí vojáci hráli jazz a sovětští častušky. „Všichni tančili a bavili se s vojáky,“ vzpomíná Jiřina na nadějné chvíle.

Jenže vzápětí přišel rok 1948 a nástup komunistické diktatury. V té době Jiřina maturovala na obchodní akademii v Karlových Varech, kam byl její otec roku 1948 jako elektrikář v Západočeských elektrárnách přeložen. Vnímala tísnivou atmosféru padesátých let i uvolnění na konci následující dekády.  

Jedenadvacátý srpen roku 1968 prožila pamětnice s manželem a dvěma dětmi v pražském Karlíně, kde tehdy bydleli. Kolony vojsk jim projížděly přímo pod okny po hlavní třídě. „Soused, který bydlel vedle nás, zazvonil a povídá: ‚Honem, rychle, podívej se, obsazují nás Rusové!‘“ Vzápětí Jiřina i její přátelé vyběhli do ulic a snažili se diskutovat s vojáky, „ale bylo to opravdu těžké, protože oni na to vůbec nereagovali“. 

Rok 1989 nastartoval svobodný život

Přišla doba normalizace a lidé z „dubčekovského klubu“ čelili vyhazovům. Její rok trvající členství v komunistické straně skončilo, neprošla totiž prověrkami. V práci ale na své pozici účetní mohla zůstat díky přímluvě závodního výboru. 

Dne 17. listopadu roku 1989 se u Sýkorových doma malovalo. Malíři ale chtěli toho dne odejít dřív, aby se mohli zúčastnit plánované manifestace na Albertově. Na dalších demonstracích v centru Prahy už Jiřina nechyběla. „Bylo to nesmírně šťastné období. Ten osmdesátý devátý nastartoval opravdu svobodný život,“ vzpomíná s radostí pamětnice.

Ihned v roce 1989 se přihlásila na univerzitu třetího věku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studovala hudbu a psychologii. A v důchodu si také konečně užila i cestování po světě. V roce 2021 Jiřina Sýkorová žije v Příbrami a užívá si svého důchodu ve svobodné republice.