Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Sýkora (* 1952)

Za ministrování nás učitel bil prutem a nazýval kašpárky

  • narozen 1. ledna 1952 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

  • rodina Sýkorových údajně přišla do Šumice z obce Volduchy na Rokycansku ve 20. letech 19. století

  • otec lékařským asistentem v sousední vesnici Lapušník (Lăpușnicel)

  • učitelem fyzicky trestán za ministrování v kostele

  • od 17 let až do odchodu do penze pracoval v dřevařském závodě

  • při vojenské službě vstoupil do Komunistické strany Rumunska

  • v roce 2023 žil a hospodařil v Šumici

I na tak odlehlém místě, jako je vesnice Šumice v rumunském Banátu, si komunisté našli způsoby, jak znemožnit výuku náboženství, účast na bohoslužbách nebo veřejný projev katolické víry. Když šestiletý Petr Sýkora začal svou školní docházku, výuku na zdejší škole vedl učitel Fábri ze Slovenska.

„Zakazoval nám, abychom chodili do kostela. Ti, kteří jsme šli do kostela, poslal nás modlit se na kolenou k tabuli. Měl prut a práskal nás. Říkal: ‚Vy zatracení kašpárkové, já z vás vyženu toho Pána Boha!‘ Doma jsem byl bit, že nechci do kostela a ve škole zase bit, že jsem byl v kostele. Učitel mě vypohlavkoval, že mi zvonilo v hlavě. Byl to velký komunista,“ vzpomíná na období, kdy ve zdejším římskokatolickém kostelíku sloužil jako ministrant při bohoslužbách.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli.

Kopturští a Korňanští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodu osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla přibližně ve výšce 600 metrů nadmořské výšky. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel a při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů, jejichž počet rok od roku klesá.

Z Čech přišli poslední a dostali nejlepší pole

Petr Sýkora se narodil 1. ledna 1952 v Šumici. Říkalo se, že jeho matka Anna Sýkorová ještě pár hodin před porodem byla s manželem Matějem u muziky, aby se rozloučili s rokem stávajícím a přivítali nový, s nímž chvíli nato přišel i nový přírůstek do rodiny. Udržovali si hospodářství, svou velikostí se nijak nelišilo od ostatních rolnických rodin ve vesnici. Pár kravek, prasat, ovcí a nějaká políčka pro obživu.

Otec Matěj Sýkora dělal lékařského asistenta v sousední rumunské vesnici Lapušník (Lăpușnicel). Základní znalosti a zkušenosti si měl údajně odnést z druhé světové války. V řadách rumunské armády táhl proti nacistickému Německu a podílel se na osvobozování Československa.

Po několik generací se o rodině Sýkorových traduje, že do rumunského Banátu přišla z české vesnice Volduchy na Rokycansku.

„Otec vyprávěl, že sem přišel strýček Matěj z Čech s třemi chlapci. Přišli jako nejposlednější. Tady je odměnili polem za vsí. Bylo tam jen trní, ale se svými chlapci ho vypucovali a viděli, jaká je tam rovina. Lidi z vesnice nadávali. Že je to vinitur [příchozí]. Že přišli nejposlednější a dostali nejlepší pole. Říkali, že děda měl podplatit vedoucí, ale já bych tomu baš [právě] nevěřil. On to byl švec,“ líčí Petr Sýkora, jemuž místní neřeknou jinak než Petr „Šefcojc“. Příjmení se většinou tvořila z názvu místa, odkud kolonisté do Šumice přišli (Chínovácí, Voldušácí) a jiná podle zaměstnání. 

Bez komunistické legitimace mě každý odstrčil

Do čtvrté třídy se Petr Sýkora učil česky a částečně i rumunsky, přechod do páté třídy na rumunskou školu v sousední vsi Lapušník nebyl ale ničím jednoduchým, jelikož výuka probíhala jen v rumunském jazyce. Když završil osmý ročník, pracoval v hospodářství a vyčkával na své sedmnácté narozeniny, aby ho mohl zaměstnat dřevařský závod ve vesnici Borlovenii Noi.

O rok později, ve svých 18 letech, narukoval do rumunské armády a v hospodářství na Šumici na něho mezitím čekala manželka. „Jeden vedoucí nám opakoval, že ten, kdo vymyslel vojnu, byl nejhloupější člověk světa. Tam se smíchali hloupí i chytří, byla to ztráta času, ale muselo to tak být,“ vzpomíná na povinnou vojenskou službu.

V rámci výkonu služby musel dotyčný absolvovat vedle vojenského cvičení také politická školení, při nichž mladé brance vybízeli ke vstupu do komunistické organizace. „Udělali mi červený karnet [legitimaci], a když jsem přišel z vojny, zahodil jsem ho. Po jedné straně to byla chyba, protože kdybych šel pracovat někam dál, prolezl bych leckde. Ale když jsem řekl, že legitimaci nemám, každý mě odstrčil,“ lituje Petr Sýkora zahozené legitimace.

Mladí se stáhli do měst

Svržením komunistického režimu v Rumunsku se obyvatelům státu otevřela cesta k slibnější budoucnosti a české vesnice v Banátu výrazně prořídly. Mladší generace vesničanů už nechtěla pracovat na polích a zamířila do rumunských měst, nebo přímo do Československa. Pád železné opony jev přesidlování a mobility jen posílil, od sedmdesátých let byl v Rumunsku spuštěn proces systematizace, přesidlování samot a menších vesnic do měst, který vyvrcholil přebudováním hlavního města. Nákladný proces se spustil ještě za vlády komunistického diktátora Nicolae Ceausesca.

„Ceausescu říkal, že každý, kdo má školu, dostane práci. Všechny vesnice, nejen české, ale i rumunské, jsou jen prach. Všechen mladý lid se stáhl do měst, udělal si sebemenší školu a odešel. Začal být dobrý věk a žádný za vesnici nic nedá,“ popisuje ve vylidněné Šumici Petr Sýkora, který rodné vesnici předpovídá brzký zánik.

„Les si vezme svoje právo a Šumice zmizí, asi to tak bude. Na Šumici se žádný z města nevrátí,“ zakončuje vyprávění a jako jeden z posledních odchází pracovat na pole nad vesnicí, na němž hospodařila předešlá pokolení.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť Banátu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť Banátu (Rostislav Šíma)