Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Karel Syka (* 1949  †︎ 2022)

• narodil se 21. září 1949 v Plzni

• otec JUDr. Karel Syka za války vězněn za protinacistický odboj

• v 60. letech spoluzakládal bigbeatové kapely

• v listopadu 1968 spoluorganizoval studentskou okupační stávku

• vystudoval Pedagogickou fakultu UK

• pracoval v propagaci a později jako učitel na základní umělecké škole v Plzni

• v letech normalizace opakovaně vyslýchán StB

• v roce 1989 během sametové revoluce organizoval výrobu a distribuci letáků a plakátů

• po roce 1989 byl zástupcem ředitele a pak ředitelem základní umělecké školy

• od roku 1990 se angažoval v komunální politice v Plzni

Výtvarník, muzikant a pedagog Karel Syka se narodil 21. září 1949 v Plzni do rodiny významného advokáta JUDr. Karla Syky a učitelky Anny Sykové. Oba rodiče se narodili v roce 1910. Tatínek pocházel z Domažlic, kde jeho rodina na náměstí vlastnila obchod specializovaný na typické chodské látky. Maminka pocházela ze Kdyně, kde měla její rodina koloniál. „S mým tatínkem se poznali na gymnáziu v Domažlicích,“ vypráví Karel Syka, jehož otec studoval práva nejen na Karlově univerzitě v Praze, ale také na pařížské Sorbonně. „Prožíval hezké mládí, měl řadu zajímavých přátel, třeba malíře Františka Michla nebo hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Byl to všestranný člověk, který ovládal perfektně několik jazyků včetně starořečtiny, latiny, němčiny a francouzštiny.“

Otec prožil peklo, ale zůstal humanistou

V roce 1938 otec pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři významného plzeňského advokáta Matouše Mandla,[1] při mobilizaci pak nastoupil k dělostřelectvu, jako odbojář byl ale za války zatčen a uvězněn. V nacistických koncentračních táborech včetně Osvětimi strávil tři roky, na konci utekl z pochodu smrti. Kdo z rodiny neemigroval, až na výjimky zemřel v nacistických koncentrácích. „Táta byl neskutečně vzdělaný a kvalitní člověk. Musel prožít peklo a přitom to byl humanista a spravedlivý člověk, když potom začal hon na Němce, takové to paušální odsuzování, tak se proti tomu stavěl,“ říká Karel Syka.

Strýc byl vězněn v uranových dolech

Se zvůlí komunistického režimu se Karel velmi hmatatelně setkal už jako malý kluk. Jeho strýce Antonína Axamita, matčina bratra, totiž na více než deset let uvěznili komunisté nejprve do uranových dolů v Jáchymově a poté do tábora Vojna u Příbrami. Důvodem byla pomoc třem vysokoškolákům přes hranice a následně vykonstruované členství ve velezrádné skupině. „Jezdili jsme za ním na návštěvy, to vypadalo tak, že jsme se nesměli dotknout, místnost velká asi 10 x 15 metrů, přehrazená pletivem, a na setkání jsme měli deset minut. Vězně vodili takovým koridorem pod samopaly a za štěkotu psů,“ popisuje pamětník. Příběh Antonína Axamita (1913–2000) je zmíněn ve vyprávění jeho manželky Miluše Axamitové.

V Blovicích – začátky s kapelou

Protože byl otec režimu nepohodlný a matka, která měla bratra „zločince“, nesměla učit, musela se celá rodina na začátku padesátých let vystěhovat do Blovic. „Od třinácti let jsme jezdili na čundry, to byl útěk od reality. Pak přišlo období, asi ve čtrnácti nebo patnácti letech, kdy jsme začali hrát muziku. Když se vypnuly zprávy na Svobodné Evropě nebo BBC, tak já jsem zapnul Radio Luxembourg – London W1,“ vzpomíná na poslech legendárního „Laxíku“, jenž zprostředkovával mladé generaci světovou populární hudbu.

Karel Syka i jeho o dva roky starší bratr se dostali na SVVŠ v ulici Pionýrů, dnešní Gymnázium T. G. Masaryka.[2] „To byla šedesátá léta, tály ledy, mohli jsme se přestěhovat do Plzně a já jsem začínal hrát big beat,“ vzpomíná. Džíny, trika s nápisy, dlouhé vlasy a rock and roll, to tak nějak nezapadalo do tehdejší oficiální, sešněrované a šedivé doby. Příslušníci VB se často bavili tím, že vlasaté kluky pochytali, odvezli na služebnu do Perlové ulice a ostříhali jim půlku hlavy.

Muzika a cenzura

V Plzni se Karel setkal s dnes už legendárními muzikanty, třeba s Jiřím „Dědkem“ Šindelářem nebo Oldou Říhou, kteří hráli v kapele Black Stars. Pořádání koncertů se neobešlo bez problémů, lidé byli nevybouření a koncerty někdy skončily průšvihem, v hospodě U Bradů, v Rokycanech, Písku a jinde prý dokonce demolicí. „Kapely musely absolvovat směšné procedury přehrávek a označovaly se jako skupiny lidových hudebníků. Schvalovaly se texty, názvy kapel, aparatura a vůbec se chtělo usměrňovat naprosto vše.“[3]

Na střední škole vznikla kapela Daisy. „To byla zpěvová kapela, tenkrát se to nosilo. Zpíval v ní vynikající angličtinář Pavel Strejc, který později jako učitel angličtiny ovlivnil několik generací v Plzni. Byli jsme oblíbení, hráli jsme repertoár kapel Hollies, Beatles nebo Beach Boys.“ Kapela Daisy se ocitla na vrcholu kolem roku 1968–1969, v Blovicích ale také vznikla kapela Sejf. „Na střídačku jsem v nich hrál několik let, to už ale byla normalizace.“

Plzeňský majáles 1966

Ústřední výbor KSČ povolil v roce 1965 konání majálesu v Praze. Jeho králem si studenti zvolili amerického beatnického spisovatele Allena Ginsberga, který tou dobou pobýval na povolené návštěvě ČSSR. Dva dny po majálesu byl ale zatčen za údajné opilství a úředně vyhoštěn. Příští rok se konal majáles i v dalších studentských městech kromě Brna. Vzhledem k průběhu studentských oslav se v letech normalizace už konat nesměly.[4]

Na průběh majálesu v roce 1966 v Plzni, kde si studenti za krále zvolili herce a plzeňského rodáka Miroslava Horníčka, vzpomíná i Karel Syka: „Měli jsme vyrobenou kostku, na každé stěně byl nápis KSČ, a kopali jsme ji od Velkého divadla na náměstí. Na ceduli jsme měli napsáno: Ať hodíš, jak hodíš, tak to padne.“

Okupace vojsky Varšavské smlouvy

Na gymnáziu potkal Karel Syka svou budoucí manželku Ludmilu, se kterou tvoří pár dodnes. Ihned po maturitě, tedy v roce 1968, odjeli společně do Německé spolkové republiky, aby si vydělali peníze. „V noci nás vzbudila německá bytná s tím, že Československo je obsazené Rusama, tak jsem si pustil rádio. Vybavuju si bezmoc, vztek a zklamání.“

Rodiče Karlovy budoucí ženy přijeli brzy po jedenadvacátém srpnu a rozhodli se v západním Německu zůstat. „Měl jsem dilema, od příbuzných z USA jsem dostal avízo, že můžu přijet.“ Pamětník byl členem devítičlenné Studentské akademické rady v Plzni a nechtěl kolegy zradit. Ludmila musela kvůli rodičům zůstat v Německu i přesto, že měla v Plzni nastoupit na medicínu. Musela znovu složit maturitu v němčině, aby mohla studovat medicínu v Erlangenu.

Zdemolovaný vagon

Po prázdninách nastoupil Karel Syka na pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova a český jazyk. Na podzim roku 1968 studenti vyhlásili okupační stávku. V Plzni stávkovali v budově pedagogické fakulty ve Veleslavínově ulici 42. „Budova byla plná studentů, zamkli jsme se tam a debatovali. Pak jsme dostali zprávy, že skončila stávka v jiném městě. Skončilo to tím, že jsme dostali zprávu, že jsou přichystané Lidové milice. Naši lidé!“ Stávka studentů trvala čtyři dny – od 18. do 21. listopadu.

„V roce 1969 se upálil Jan Palach, to byla naprostá beznaděj, lidé začali převlíkat kabáty a už jsem cítil, že není cesty zpět,“ vzpomíná Karel. Spolu s kamarády tehdy odjel do Prahy na Palachův pohřeb. „Vzpomínám na ty tisíce lidí a věnců. Když jsme pak jeli zpět vlakem, zdemolovali jsme vagon. Měli jsme neskutečný vztek.“ Na plzeňském nádraží se neuvěřitelnou náhodou setkal s budoucí manželkou Ludmilou, která se ten den vrátila ze západního Německa.

Chtěli po mně věci, které jsem dělat nemohl

Po absolvování vysoké školy šel pamětník pracovat do propagace Parku kultury a oddechu, zatímco jeho žena dostala umístěnku do Chomutova. „Na starost jsme měli propagaci zoo, botanické zahrady, ale třeba i Alfy na Americké. Dělali jsme plakáty také pro pražská divadla. V Plzni bylo filmové studio, kde se dělaly třeba titulky k filmům.“

Jenže po nějaké době se začaly vyžadovat také ideologické plakáty, plné socialistických hesel. „Chtěli po mně věci, které jsem dělat nemohl. Zkoušeli na mě různé triky, třeba za mnou přišli s tím, že jsem byl zvolen předsedou místní organizace SSM, přitom já jsem samozřejmě členem SSM nebyl. Nepohodl jsem se – mírně řečeno – s jedním papalášem a byl jsem odejit.“

Po odchodu z propagace zaměstnal výtvarníka ředitel tehdejší Lidové školy umění, kde už tou dobou externě vyučoval. Na rozvoji jedné z nejúspěšnější a největších ZUŠ v republice (Základní umělecká škola v Jagelonské ulici), kde se vyučuje samostatný výtvarný obor, se podílí už víc než pětačtyřicet let. Po revoluci byl nejprve zástupcem a později ředitelem. V roce 1979 stál u zrodu 1. československé galerie dětského výtvarného projevu v Plzni, současné Galerie Paletka.

Nesměli jste dát najevo strach

Jako nonkonformní umělec a muzikant měl samozřejmě problémy se Státní bezpečností. Šikana trvala už od roku 1973 prakticky až do revoluce v roce 1989. Oblíbeným způsobem StB, jak lidi psychicky deptat, bylo opakované zatýkání. „Sebrali mě, odvezli. V kachlíčkárně na bývalém gestapu to bylo blbý a v bývalém klášteře u redemptoristů ještě horší.“ Během výslechů vyhrožovali pamětníkovi vazbou a snažili se ho zastrašit a donutit ho, aby pod nátlakem někoho udal. „Dávali si trochu pozor, protože věděli, že otec je známý advokát, byl například obhájcem v takzvaném Přeštickém procesu s Plastic People,“ vypráví pamětník.[5]

Nejhorší ale bylo, když estébáci vydírali přes děti. „Na jednom z posledních výslechů mi řekli, že jsme nespolehlivá rodina a že nám odeberou děti a dají je do dětského domova. S úsměvem jsem jim řekl: ‚Jestli máte právní podklady, co můžu dělat...‘ Tak to nechali být. Nesměli jste dát najevo strach. Ke strachu vás chtěli dotlačit. Doma jsem se pak nervově složil.“

Na každém pracovišti se podle Karla Syky objevil nějaký konfident. „Někteří donášeli, a někteří naopak uměli přikrejt.“ Po revoluci zjistil, že donašeče měl i v kapele a informátora měla policie i z utečeneckého tábora Schirnding. „Měl jsem podanou žádost o azyl a součástí řízení byl výslech, to dělali Němci v tom táboře a byla u toho americká rozvědka. V Plzni u výslechu jsem měl jasné indicie, že o tom měli informace na StB.“

Plakát s českým lvem milicionáři strhávali

V listopadu 1989 se Karel Syka podílel na tvorbě informačních plakátů a jejich kolportaci. „U kolegy výtvarníka v Bezručově ulici jsme otevřeli manufakturu a začaly se psát plakáty. S Jiřím Kovaříkem jsme vytvořili plakát, on kreslil českého lva a já nápis: Pravda vítězí. Studenti pak plakáty chodili vylepovat po městě, ale příslušníci Lidových milicí je hned strhávali.“

Informace o revolučním dění podle něj proudily díky studentům a umělcům, kteří přijížděli z Prahy. „V dětské galerii, která v té době sídlila v jednom pavilonu na výstavišti, jsme svolávali výtvarníky. Povedlo se to, že se rozpustil Svaz výtvarných umělců, založila se Unie výtvarných umělců a šlo se rovnou na velkou demonstraci na náměstí.“ 

Restaurátor a grafik

Pro umělce, kteří nebyli členy Svazu českých výtvarných umělců, nebylo lehké se uživit. Kdo nebyl členem svazu, nemohl být takzvaně na volné noze, nemohl oficiálně vystavovat. 

Dílem náhody se dostal pamětník k jiné zajímavé výtvarnické profesi: „Když jsem ještě studoval, v Plzni byl jeden starožitník, což byl asi poslední živnostník v Plzni. Oblíbil si mě a měli jsme spolu takový výměnný obchod. Občas potřeboval zrestaurovat nějaký obrázek a zaplatil mi kusem nábytku, sochou nebo obrazem.“

Grafiku se Karel Syka učil od malíře Františka Kolihy. Plakáty, ale i titulky k filmům se ještě na začátku devadesátých let dělaly ručně. Pro tisk plakátů se vyráběly takzvané štočky, písmo se leptalo na formy. „Pokud se tisklo narychlo, byla v Kovářské ulici tiskárna ještě z Rakouska-Uherska, kde byly takzvané kasy olověných a dřevěných písem, ze kterých se text vysázel.“ V roce 1991 založil Karel Syka grafickou firmu a začal tvořit firemní loga a propagační materiály.

Pamětník mohl začít vystavovat až po revoluci, svá díla představil zhruba na padesáti kolektivních a samostatných malířských výstavách ČR i v zahraničí. Je zastoupen v soukromých sbírkách v ČR, USA, Holandsku, Německu, v artotéce města Plzně a dalších. Jako grafický designér vytvořil 67 firemních značek a imagí. Pro soukromé, muzejní a církevní subjekty restauroval cca 60 obrazů a uměleckých děl. Spolupracoval nejen na designu retro automobilu, ale vytvořil i název a grafickou image značky Gordon.

Komunálním politikem

Po revoluci odmítl řadu nabídek ke vstupu do vrcholné politiky, ale nakonec se Karel Syka do veřejného dění zapojil na komunální úrovni, kde působil dvacet let, nikdy ale nebyl členem žádné politické strany. Od roku 1994 byl členem zastupitelstva Plzeň 2 a opakovaně členem Rady městského obvodu 2. Od roku 2002 do roku 2014, tedy po tři volební období, byl členem zastupitelstva města Plzně. Průběžně také členem Okresní školské rady, Komise kultury Rady města Plzeň, Komise školství Rady města Plzeň, Komise výstavby a dopravy Rady MO Plzeň 2, Investiční komise Rady MO Plzeň 1. V roce 1990 byl za pedagogickou činnost a činnost 1. čs. galerie dětského výtvarného projevu v Plzni oceněn tehdejším ministrem školství. V roce 2016 také získal Historickou pečeť města Plzně.