Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aleš Svoboda (* 1956)

• narozen 10. února 1956 v Mostě

• roku 1968 se přestěhoval do Poděbrad

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy roznášel protiokupační letáky

• odmítl podepsat Antichartu

• od roku 1980 pracoval v Supraphonu

• v roce 2024 žil v Poděbradech

Moje dětství bylo naplněno stále lepšími perspektivami

Aleš Svoboda se narodil 10. února 1956 v Mostě a vyrůstal s o šest let starší sestrou. Jeho otec pracoval jako lékař a maminka jako učitelka. Vzpomíná, že v dětství si hrál s kluky na vojáky a jejich hry byly ovlivněny druhou světovou válkou, která nebyla zas tak dávno. „Když jsme si hráli na vojáky, tak jsme bojovali proti fašistům.“

Aleš Svoboda se narodil do komunistického režimu, ale v dětství to příliš nepociťoval. Na konci 60. let se začala atmosféra v Československu uvolňovat, a to už vycítil, že se ve společnosti něco mění. „Pamatuju si, že matka poslouchala rozhlas a tam mluvil Smrkovský a mluvil něco o tom, jak už si nemáme nic nalhávat, a ona tomu velmi fandila. To moje dětství bylo naplněné stále lepšími a hezčími perspektivami, že se to všechno vylepšuje,“ vypráví.

Najednou zaznívalo, že se musíme sklonit

Jeho rodiče koupili dům v Poděbradech, kam se plánovali na důchod přestěhovat. Ovšem v 60. letech se rozvedli a do domu se v roce 1968 stěhovala maminka s dětmi, protože tam dostala práci. „Moje maminka tehdy dostala nabídku učit na zvláštní škole,“ vysvětluje pamětník. Jeho starší sestra nastoupila v Poděbradech na gymnázium a využila kulturního uvolnění, hrála v divadle v nově vznikající malé divadelní formě.

Do toho však přišel 21. srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Sestra byla součástí nějaké skupiny, která se snažila probouzet odpor vůči invazi.“ Studenti kopírovali letáky a Aleš Svoboda pomáhal s jejich roznášením. „Postupně se ta situace toho, že jsou tady v ulicích vojáci, tak nějak legitimizovala a začalo se tvrdit, že je to takhle v pořádku. Zaznívaly myšlenky typu, že nesmíme vytvořit precedens k tomu, aby se tady zabíjelo a musíme se jenom sklonit a ono to nebude tak špatné.“

V Poděbradech nastoupil Aleš do sedmé třídy. Měli skvělého třídního učitele, mladého matematika, který byl i muzikant a zpíval po barech. „My jsme prožili to, že on se jako náš třídní učitel dostal do střetu s tou novou garniturou, která začala být dosazovaná. Přes dveře jsme slyšeli strašný řev a hádání a z toho vyplynulo to, že musel odejít,“ vzpomíná. To byl pro Aleše Svobodu po srpnové invazi další střet s realitou. 

Při rozhodování, kam jít na střední školu, pro něj hrálo roli hlavně to, aby mohl studovat v Praze. Vybral si tam chemickou průmyslovku. „Moje sestra studovala v Praze na Filozofické fakultě a já jsem tam za ní vždycky přijel a taky jsem tam chtěl studovat. Rozhodl jsem se studovat chemii, protože je nejblíž podstatě světa. Tenkrát jsem si to asi spletl s filozofií.“ Na průmyslovku se dostal a od roku 1971 začal bydlet v Praze na internátu. „Tam se to taky mezi těmi studenty a učiteli krystalizovalo – kdo je za tou vládnoucí třídou a kdo je trochu neguje, ale nemohl to nikdo dát veřejně najevo. Byla furt taková nejistota, jestli nás někdo neudává. Já jsem se svými názory na režim nijak netajil, ale byl jsem pro režim malá ryba.“ 

Se smíchem Aleš Svoboda vzpomíná, jak si ho do ředitelny pozvalo vedení školy kvůli jeho návštěvám kostela. „Pozvali mě do ředitelny a tam byl inspektor a ten mi říkal: ,Poslyš, Svobodo, nám se na tebe něco doneslo, ty opravdu věříš v čerti?‘ Řekl ‚čerti‘, ani ne ‚čerty‘, a já vůbec nechápal, než mi došlo, že s tím měl spojenou víru v Boha. Ta absurdnost docela dokresluje tu realitu.“

Měli jsme odsoudit Chartu, jejíž znění se nikde nesmělo objevit

Aleš Svoboda a jeho spolužáci byli nuceni ke vstupu do Socialistického svazu mládeže (SSM), jinak by je nepřijali na vysokou školu. „Ve třídě jsme měli dramatické debaty, jestli sklonit hlavu a jít do toho, anebo říct, že teda ne.“ Do SSM všichni nakonec vstoupili a v roce 1975 se Aleš dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. „Tam už to bylo zjevné, byli tam kolegové, kteří byli zhlédnutí v té stranické legitimaci a v tom, že ona jim umožní to vládnutí. Tam se to už takhle jednoduše projevilo, už to nebylo o tom, že někdo věří nějaké myšlence.“ Spolužáci, kteří byli ve straně, dost často donášeli Státní bezpečnosti (StB) na ty, kteří nebyli.

V průběhu studia na vysoké škole vzniklo Prohlášení Charty 77. „Docent Sýkora, který byl takový náš tutor a byl jednoznačně protirežimní, za námi přišel, ať hlavně nic nepodepisujeme, protože to by byl konec. Tak jsme se my dozvěděli o tom, co je Charta.“ K textu Prohlášení se Aleš dostal a spolu s jiným pedagogem ho přepisoval. Chartu Aleš nepodepsal, ale vzpomíná si, jak na kolejích obcházeli kluci a dávali jim k podpisu Antichartu. „Já jsem byl na Větrníku, možná jsem se i dokonce učil, a oni přišli, že tady mají prohlášení proti Chartě, ať jim to podepíšu. To byl takový zlomový moment pro mě, protože jsem si říkal, že tohle já nedám. Já jsem věděl, co v té Chartě je,“ říká.

Aleš Svoboda se z podpisu Anticharty vymluvil na to, že by potřeboval nejprve vidět znění Charty, aby se mohl vyjádřit, jestli s tím souhlasí, nebo ne. To na kluky naštěstí zabralo, odešli a víc ho s tím neotravovali. „Situace došla do absurdního momentu, kdy šlo o to, odsoudit Chartu, jejíž myšlenky se nikde v médiích nemohly objevit. Bylo to o tom, že musíte říct, že to je špatně.“

Tam nebylo slyšet vlastního slova

V březnu 1977 zemřel Jan Patočka, významný filozof a mluvčí Charty 77. Před smrtí podstoupil několik dlouhých a vyčerpávajících výslechů na Státní bezpečnosti a zemřel na mozkovou mrtvici způsobenou vyčerpáním z výslechů. Jeho pohřeb na hřbitově u kostela svaté Markéty v Břevnově se stal událostí, kde se shromáždili chartisté a disidenti. „Já jsem věděl, že ten pohřeb je, a divil jsem se, proč je kolem těch kolejí tolik podivných lidí v obleku. Buď to byli tlustí hoši, co vypadali, že přišli z jatek, anebo to byli takoví hubení, větší. Měli ty obleky a v klopě měli barevný špendlík, pak jsem někde slyšel, že to byl způsob, jak se měli poznávat, že jsou z StB.“

Aleš Svoboda se rozhodl, že se opatření nezalekne a pojede se na pohřeb podívat. „Vedle pracovaly stroje a dělaly hluk, nad tím kroužil vrtulník. Tam nebylo slyšet vlastního slova. Šel jsem na ten hřbitov, kde byli nějací lidé z Charty a říkali řeči, které nešlo vůbec identifikovat.“ Viděl, že na místě jsou videokamery a estébáci si točí, kdo se na pohřbu ukázal. „Já jsem nešel na ten pohřeb tak blízko, abych tam byl vidět. Vím o kolegovi, který tam šel a fotil. Odvezli ho na Bartolomějskou, vyslýchali ho, vzali mu foťák a dali pokyn, aby byl vyhozený z Filozofické fakulty.“

Moji těhotnou manželku z té státnice vyhodili

Vysokou školu dostudoval v roce 1980. V tu dobu se oženil a v roce 1981 se mu narodila dcera a později ještě syn. „My jsme byli první ročník, který měl povinné státnice z marxismu-leninismu. Moji manželku, tehdy těhotnou, z té státnice vyhodili, takže ona se připravovala na opakování v září.“ Jeho manželka Eva zůstala na fakultě učit ruštinu a angličtinu, i když to bylo spojené s šikanou ze strany StB. „Přišli za ní z StB do hodiny, vytáhli si ji a říkali jí, co jim řekne na tohle. Měli tam texty od Beatles, které zabavili nějakému studentovi, který to dostal od sestry, která to přepsala během kurzu psaní na stroji.“

V tu dobu se také manželé Svobodovi vídali s řidičem kardinála Tomáška, který jeho ženu svezl jednou jako stopařku. „Jezdil k řádovým sestrám, které pekly dobrý chleba. Občas nám taky bochník přivezl a říkali jsme mu chlebový dědeček.“ Ten vyprávěl historky, například o tom, jak dal auto do servisu a tam zjistili, že mu někdo povolil šrouby v řízení. „Jednou u něj byla moje žena na návštěvě, někdo mu volal a neozýval se. On říkal: ,Haló, haló, no já vím, že jste to vy. Mám tu návštěvu.‘ Měl v té situaci jasno.“

Po vysoké škole začal Aleš Svoboda pracovat v Supraphonu, kde se věnoval i malbě, která ho bavila od dětství. Maloval i vlastní obrazy a postupně dostal možnost je i vystavovat. Poprvé v Galerii mladých v Brně, kde mělo v roce 1988 vernisáž jeho dílo nazvané Struktura. K vytváření svých děl využíval Aleš už i počítač. Přes spolužačku, která emigrovala na Západ, se občas dostal i k nějakým zahraničním katalogům, například mu posílala katalog z benátského bienále. Občas se někomu podařilo vyjet na Západ a vrátit se, ale byly to spíš výjimky. „Když někdo vyjel do ciziny, tak byla obava, jestli to nemá nějak s StB domluvené, jestli to není nějaká dohoda.“

Aleš Svoboda vzpomíná, že ještě v roce 1989 vůbec nevěřil, že by režim, do kterého se narodil a ve kterém prožil celý život, mohl někdy skončit. Na jaře 1989 podepsal petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů a větší svobodu. „V tom roce 1989 už to prostě člověk vzdal a řekl: ,Dobře, podepíšu to, dělejte si se mnou, co chcete.‘ Ale nebylo v tom, že už je to jasné, ono to dopadne, ale už to dál nechci hrát, tak mě teda zavřete.“ Změny, které přišly po listopadu 1989, ho tedy příjemně zaskočily a vítal je s nadšením.

Od roku 1990 působil Aleš Svoboda čtyři roky v Národní galerii a poté pracoval na Univerzitě Karlově, kde se v roce 2001 stal vedoucím Katedry teorie umění a tvorby na Fakultě humanitních studií. Kromě vyučování na vysoké škole se dál věnoval své tvorbě. V roce 2024 žil v Poděbradech.