Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Světlík (* 1924  )

Když něco někdo udělá proti Hitlerovi, tak potom samozřejmě dělá i proti Stalinovi, to je logický

  • narozen 11. března 1924 v Plzni
  • vyučen tiskařem v otcově tiskárně
  • v lednu 1944 nuceně nasazen v Donauwörth v Říši – tajné cesty domů
  • v červnu 1944 zatčen a obviněn z napomáhání nepříteli a z velezrady, rozkladu branné síly německého národa
  • vyšetřovací vazba v okresní věznici Donauwörth a ve věznici Stadelheim v Mnichově
  • Justiční palác zničen bombardováním, svědci nepřijeli, soud odročen
  • na konci války anabáze z Mnichova do Plzně, Czechoslowak Self-Help of City Munich
  • KSČ zabavila otcovu tiskárnu
  • v únoru 1948 na vojně, počátky železné opony
  • práce v Lokti, pomoc vězňům v lágrech na Slavkovsku
  • roku 1952 zatčen a odsouzen na 20 let vězení za vyzvědačství a velezradu, protistranická skupina Světlík a společníci
  • vyšetřovací vazba StB v Klatovech, vězení v Chebu, Jáchymovsko – lágry Nikolaj, Rovnost, vězení Kartouzy – Valdice
  • propuštěn na amnestii v roce 1962
  • práce v Kovodružstvu v Plzni, až do odchodu do důchodu v roce 1984
  • regionální historik – Dobřív: historie podbrdské vesnice
  • kniha vzpomínek Paměti starého kriminálníka
  • člen Konfederace politických vězňů, Klubu Augusta Sedláčka, skaut

Dětství

Jiří Světlík se narodil 11. března 1924 v Plzni. Jeho otec Jakub Světlík měl v Plzni grafický závod a tiskárnu, kde se také Jiří Světlík vyučil tiskařem a kde pracoval.

„Můj otec měl tiskárnu v Plzni a já jsem se v tý tiskárně vyučil tiskařem. A byl bych to dělal pořád, protože tiskařina, to je výborný řemeslo, tiskárny měly budoucnost. Ovšem nehodilo se to pro zbrojní výrobu ani Říše, ani Sovětského svazu nebo všech zemí tábora míru, jak se tomu říkalo. Takže jsem musel jít dělat něco jiného.“


Nuceně nasazený v Říši

V lednu 1944 byl Jiří Světlík nuceně nasazen do Říše, stejně jako celý ročník 1924. Mladí lidé předtím pracovali v různých zaměstnáních, zvláště jako dělníci v továrnách. Studovat nemohli, protože vysoké školy byly za války uzavřeny. Nyní však byli nasazeni na práci do Říše a přeškoleni na válečnou výrobu. Pan Světlík byl přeškolen na frézaře a pracovně nasazen byl do města Donauwörth ve Švábsku, severně od Mnichova. V továrně vyráběl dělostřelecké zaměřovače.

„Každýmu se chtělo domů. Mně taky. Tak jsme jezdili domů. Ovšem způsob, jakým se jezdilo domů. Sednout do vlaku, to znamenalo na nejbližších hranicích průšvih, protože i za protektorátu ten protektorát byl od ostatního území Říše oddělen státní hranicí. A ta státní hranice byla střežena tak, jako je státní hranice střežena všude, teda teď už ne, ale jako byla střežená. Takže tam byla. Když jsme jezdili vlakem, to jsme jezdili do Norimberka, rychlíkem přes Cheb do Plzně. A tam se musela ta hranice v Kozolupech u Plzně přejít na druhou stranu. Chodit pěšky třebas v nepříznivým počasí se mi nelíbilo, tak jsem přemýšlel, dumal, dumal, až jsem vymyslel krásnej fígl, jak se přes ty hranice dostat v tom vlaku. A zase, šlo to jenom v jediným vlaku, kterej tam jel za celej den, to byl takzvanej Fronturlaubenzug, kterej vozil válečný dovolence na východní frontu a zpátky zase do Evropy. To byl vlak, kterej jezdil z Paříže do Přemyšlu. A jezdil přes Plzeň. A tam jsem vymyslel takový fígl, jak vylézt za jízdy na stupátko vagonu. Ovšem tenkrát vypadaly ty vagony jinak, než vypadají dneska. Dneska jsou dvířka vagonu v jedné linii s tou kostrou, karoserií vagonu. Ale to nebylo, tam byly dřív schůdky, a ty vchodový dveře do toho vagonu byly jako víc vevnitř toho vozu. Takže tam se daly ty dvířka pootevřít, tam se vlezlo na to prkýnko, na ten schůdek se vešli dva lidi. A šlo to jenom u prvního vozu za lokomotivou, protože přímo tam nastupovali ti policajti, kteří prohlíželi ty jízdní doklady těch lidí. A zase, byl to vlak pro válečné dovolence, čili všechno byli samí vojáci wehrmachtu, s výjimkou prvních dvou vozů, který byly určený pro civilní přepravu. V těch jsme se přepravovali a tam se prováděla ta pasová prohlídka. Já jsem tedy ze začátku jezdil jenom sem do protektorátu a zpátky se to muselo nějak udělat. Tam mi tenkrát pomohl jeden známej, kterej dělal v Plzni na policejním ředitelství, nějakej pan Knoboch, on potom po válce stal se z něj estébák, a dokonce, jak jsem byl informován, tak dost se špatnou pověstí. No a tenkrát za války mi pomohl. A on mi vystavil, po čase, po několika týdnech mi udělal propustku pro malý pohraniční styk. To znamená, že se mohlo na tu propustku jet přes hranice – do hloubky maximálně patnácti kilometrů – od Plzně do Stříbra. A tam dál už to nikdo nekontroloval. Takže já jsem se na tu propustku pro malý pohraniční styk dostal klidně do Donauwörthu. Jenom jednou mě kontrolovali, ale já jsem to už nějak vykecal.“

Tento důmyslný způsob ilegálního přechodu hranic se panu Světlíkovi dařil, a tak jezdil úspěšně domů na návštěvy. Jenže nejezdil sám, ale většinou také někomu pomohl a propašoval ho přes hranice. Kvůli tomu byl odhalen. V červnu 1944 byl zatčen.


 

Zatčení a vyšetřování

Dokud jezdil domů o víkendu, neměl v továrně absence – odjel v sobotu po ranní směně (v 18 hodin) a vrátil se v pondělí na noční směnu, takže nebyl žádný problém. Komplikace nastaly, když jel tajně doprovodit těžce nemocného kamaráda Kořenského domů do Plzně, ten však po příjezdu zemřel a pan Světlík mu ještě zařídil pohřeb. Kvůli tomu se zpozdil a měl absenci v továrně. A Lagerführer pracovního tábora měl záminku k policejní akci proti němu. Za absenci byl policejní trest tři týdny práce v těžkém provozu Presswerk a vězení. Lagerführer si však na pana Světlíka zasedl a rozhodl se, že jej dostane za mříže na delší dobu. A skutečně se mu to podařilo. Protože se Češi netajili svým postojem k Říši, snadno se v Donauwörthu našli němečtí dělníci a spolupracovníci, kteří dosvědčili protiříšská tvrzení obžalovaného. Jiří Světlík byl tak obviněn z „napomáhání nepříteli a přípravy velezrady, z rozkladu branné síly německého národa“. Měl štěstí, že celé vyšetřování začalo jako vyšetřování absencí v továrně a prohřešek proti pracovnímu nasazení, takže záležitost nevyšetřovalo gestapo, ale Schutzpolizei (tzv. Schupo). Výslechy byly tedy mírnější a bez psychického týrání, které zažil později při vyšetřování StB. Vyšetřování vedl vyšetřující soudce, jak bylo tehdy v Německu obvyklé.


Německé vězení a soud

Po zatčení byl Jiří Světlík nejprve ve vyšetřovací vazbě v okresní věznici v Donauwörthu.

V prosinci 1944 měl být souzen Vrchním zemským soudem v Mnichově. Proto byl převezen do Mnichova, do věznice Stadelheim. „A tam jsem čekal na ten soud. A přišel den předtím nálet, kterej hodně zplanýroval Mnichov. A ten Justiční palác vyhořel do základů. Takže se druhý den nemohlo konat přelíčení. Ovšem důkladní Němci dávali spisy do krytů, aby nepřišly k nějaké úhoně. Takže spisy se neztratily, jenom ta soudní budova byla na maděru. A potom už to opravili natolik, že se mohlo ve sklepích tý budovy pokračovat v činnosti soudu dál. Takže tam byly ve sklepích udělaný kanceláře, soudní místnosti. A tam jsem měl mít soud 4. dubna 1945. V té době stáli Američani na Rýnu a Rusové uzavírali kleště okolo Berlína. Takže mohlo to dopadnout špatně. Ale hloubkaři likvidovali provoz na železnicích, takže svědkové z toho Donauwörthu nemohli přijet. Když mi pan státní návladní přednesl obžalobu, tak se předseda soudu zeptal, jestli se cítím vinen. Já jsem říkal: ‚Ne, unschuldig, ganz unschuldig.‘ (Ne, nevinný, zcela nevinný. – pozn. kor.) Takže co měli dělat, měli mi to dokázat, dokázat mi to nemohli, tak se poradili a řekli, že se přelíčení odročuje na neurčito, a odešli. A ten policajt, to byl takovej docela obyčejnej policajt, co chodili ty Schupo, s tou přilbou z toho papundeklu, jako ještě východoněmecký policajti měli takovou přilbu. Tak ten mi povídá: ‚Z toho jsi venku.‘ A šli jsme zase zpátky na Stadelheim.“

Osvobození

Devětadvacátého dubna 1945 probíhaly boje o Mnichov a 30. dubna byl Mnichov osvobozen Američany. Prvního května napadl sníh a vězni se při odklízení sněhu dozvěděli o osvobození města. Pan Světlík ale zůstal ve vězení ještě asi deset dní, protože válka ještě neskončila a Američané neměli prostor, kam jinam by v rozbombardovaném městě ubytovali politické vězně.

Poté se ustanovila tzv. československá svépomoc – Czechoslowak Self-Help of City Munich. Vedl ji poručík Kasl. Sdružilo se v ní téměř tři sta Čechů – devět politických vězňů a zbytek byli totálně nasazení. Centrálou se stala Alfons-Schule, kde dočasně přebývali. „Jedno křídlo bylo ustřelený bombou, tam to končilo do volný přírody.“ Tito lidé se sami připravovali na cestu domů, chodili po rozbitém městě a hledali auta, na která potom americká vojenská správa vydala potvrzení o zabavení. Automechanici ze „svépomoci“ auta opravovali a připravovali na cestu. Dále hledali po kasárnách a německých skladech benzin a potraviny. „Museli jsme si sehnat všechno, nafasovali jsme chleba – německej komisárek, nafasovali jsme konzervy – německý, americkýho nic. Američani nám ze svýho nedali vůbec nic. To jsme si kompletně všechno museli najít v těch skladech, v tom německým zásobování. A oni nám na to dali poukazy. A z toho zásobování pro německé obyvatelstvo se to odňalo.“


Cesta domů

Na cestu domů se vydali až na konci května. Museli jet přes Rakousko, protože přes řeky nebyly mosty. „Nebyl most přes Inn, až v Rosenheimu. A ten most přes Inn v Rosenheimu byl ještě k tomu železniční a na vysokým náspu. Takže ten používali Američani, tam v tom náspu byla buldozerem udělaná vozovka, v tom boku toho náspu. A nahoru na to to auto nemohlo vyjet, tak tam byl naviják a ty auta se tahaly na navijáku nahoru na ten násep. Přejel po kolejích ten most a na druhé straně ho zase stejným způsobem spouštěli dolů. Takže pro deset automobilů trvalo třebas několik hodin, než se mohlo přejet. Protože mezitím jezdily americký vojenský transporty, ty měly přednost.“ A jediný most přes Dunaj byl až v Linci. Doprava byla v Německu zcela zničená, železnice nefungovala, mosty byly pobořené. Takže cesta do Čech byla dobrodružná.

Pan Světlík se od skupiny odpojil za Lincem. Auto totiž táhlo ještě vlečné vozidlo, na kterém měli lidé svá zavazadla. Do pohraničních hor ale nemohli s vlekem vyjet, a tak pan Světlík s dalším chlapcem zůstali čekat u vleku se zavazadly. „Ti lidi, který tam pracovali jako civilové, ti si mysleli, že tam na tom musí zbohatnout, každej měl dva tři kufry. Já jsem měl chlebník přes rameno a škatuli od bot. Mně to stačilo, protože já jsem v tom kriminálu stejně nic neměl, a v tom ruksaku jsem měl kousek chleba a tři konzervy. A ty tři konzervy mi musely stačit na celou cestu, ta trvala tři dny.“ Komplikací při cestě byl rovněž přechod z americké do sovětské zóny, cesta sovětským územím nebyla jednoduchá.

Dále pan Světlík pokračoval na kole. V Dolním Dvořišti na československých hranicích byli Rusové, ale u Kaplice narazil na československé vojáky. Došlo k humorné situaci: „Já jsem měl samozřejmě pas vystavený americkou vojenskou vládou, v anglickém textu pochopitelně. A teďka viděli: nějakej divoch, protože pršelo, tak jsem měl takovou pláštěnku maskovací, jel jsem na kole. Mě zastavili vojáci taky oblečený ze všeho možnýho, to byla směs, to když člověk viděl, tak by plakal. Ovšem měli takhle na prsou domovenku 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa, čili bývalí 91. Budějovičáci, tam sloužil i pan Švejk, to je známej regiment. A ten jeden takhle povídá hrdě: ‚Haben Papiere?‘ Tak já nic, vytáh’ jsem ten papír, tak jsem mu to dal. Na to kouká, dal to tomu druhýmu: ‚Hele, zeptej se ho, kam jede.‘ ‚Wohin? Wohin fahren?‘ – ‚Prosím tě,‘ povídám, ‚mluv česky, vždyť ti to německy nejde.‘ – ‚Jé, ty jsi taky Čech!‘“

V Čechách již železnice fungovala, ale pan Světlík si musel na vlak půjčit peníze od kamaráda, který bydlel v Českých Budějovicích a právě šel na tancovačku. Na nádraží sice fungovala repatriační komise Českého červeného kříže, ale tam nepomohli, neposkytli mu peníze na vlak ani jídlo, jen mu nabídli čaj.

„Už byl konec května, dávno po válce, svět žil normálním způsobem. Nikdo nebyl zvědavej na nějaký lidi oblečený ze všeho možnýho, neumytý a neučesaný, ještě s maskovací pláštěnkou přes sebe.“

Za půjčené peníze si pan Světlík koupil jízdenku až do Plzně. Ovšem znovu zde byl přechod ze sovětské do americké zóny. Demarkační linie vedla přes vesnici Nezvěstice v okrese Plzeň-jih. Jak probíhalo překročení demarkační čáry?

„Tam se přijelo, Američani to prohlídli, udělali soupis všech lidí. Kdo neměl papíry s povolením na přejezd nebo komu neuznali, tak ho vyndali z vlaku. Žádný bavení, přes tu čáru k nám do Ameriky nepojedeš, synku. A všechno ostatní si sepsali, sedli do džípu a jeli na velitelství americký armády do Rokycan, vyžádat povolenku pro ten vlak. Vrátili se za hodinu zpátky a vlak mohl odjet do Plzně. Bylo po válce, lidi byli nepřátelé. Já jsem měl to štěstí, že jsem měl americkej pas, tak jsem moh’.“

Po válce

Po válce pan Světlík znovu pracoval v tiskárně svého otce. „Potom přišel Vítězný únor a Komunistická strana Československa chtěla tu tiskárnu, protože potřebovala někde tisknout svůj komunistický plátek Pravda. A tak nás z tý tiskárny normálně vyhnali, doslova vyhnali. Potom dovolili, že jsme si z toho mohli odstěhovat svoje vlastní věci. Ale do tý tiskárny už jsme prostě nesměli. A ta tiskárna byla zlikvidovaná.“ O znárodnění tiskárny rozhodl okresní akční výbor, tedy organizace nelegitimní, která však měla moc.

Jiří Světlík si potom našel zaměstnání v tiskárně porcelánky Epiag v Lokti. Vyráběl zde keramické obtisky.

Zajímavé také je, že únor 1948 prožil pamětník zrovna na vojně. Vypráví o počátcích tzv. železné opony: „Já jsem byl na vojně dokonce v únoru 1948! V únoru 1948 jsem byl v Chebu na vojně – u 33. pěšího pluku ,Doss Alto‘. A my jsme tenkrát začali právě bránit ten svět toho tábora míru. A to tím způsobem, že u Chebu je hraniční přechod Svatý Kříž. A tam jsme vozili ty protitankový ježky a ty jsme tam rozhazovali přes silnici. Tam je potok, kterej, když jedete tam, tak po levý straně tvoří potok vedle silnice státní hranici. A potom zatáčí přes tu silnici na druhou stranu, za celniční budovu. Tak tam všude jsme házeli ty ježky, a dokonce přímo na ten most, polovinu toho mostu, jsme dávali ty ježky. A na druhé straně mostu stáli američtí vojáci a smáli se nám.“ „To ono vlastně začínalo, jak tam udělali potom ty zátarasy, tak to ještě nebylo.“ „To ještě ne. To jsme tam právě začali dělat. Protože ta hranice byla běžně až do toho února 1948 otevřená. Tam se běžně pašovalo, tam se chodilo přes hranice. Já jsem to nepotřeboval, tak jsem tam nechodil, ale znal jsem to tam, věděl jsem, jak to tam vypadalo předtím. Tak tam jsme na tom místě dávali ty tankový překážky. A to byla pohotovost tenkrát, to, že jsme několik dnů spali obutí a oblečení. A nic se nedělo. Byl jsem na vojně do 1. dubna. Přišel jsem domů (do Plzně) a šel jsem potom do toho Loktu.“


Protistátní činnost a odhalení - komunistický režim

Nedaleko Lokte, na Slavkovsku, byl komplex lágrů a uranových dolů. Pan Světlík se zapojil do skupiny lidí, která navazovala spojení s vězni a snažila se jim určitým způsobem pomoci, zlepšit jejich životní podmínky. Hlavní činnost spočívala v opatřování potravinových lístků (lístkový systém totiž v ČSR existoval až do roku 1953) a shánění jídla pro vězněné, protože v lágrech byl veliký hlad. „Samozřejmě, že ti lidi tam připravovali taky útěky. Ale v tom jsme teda nejeli. Ale, jak říkám, hlavně jsme se snažili jim pomoct s navázáním spojení, snažili jsme se proniknout na ty šachty. I když já přímo ne. Ale zase jiní lidi, který tam dělali, a přes ně. A hlavně se jednalo, jak říkám, o potravinovou pomoc a o spojení s domovem – dopisy atd.“

Po zatčení byl obviněn z vyzvědačství a vlastizrady. Pan Světlík připouští, že obvinění ze špionáže nebylo zcela vykonstruované, ale že skutečně měl určité kontakty do zahraničí. Získávali informace a psali zprávy o dolech, jak jsou organizovány, náklady apod.

Jak byla jejich činnost odhalena Státní bezpečností?

„Jak je víc lidí, je to vždycky špatně, protože se tam něco promáčkne. Ovšem my jsme se snažili, tedy alespoň já jsem se snažil, zachovávat nějaký konspirační systém. To znamená, maximálně tři lidi aby o sobě věděli, a jenom jeden z nich mohl mít na další trojku spojení. Ano, tak to bylo. Ale ne všichni to tak měli a byli taky hlupáci, který si dělali poznámky. A jeden z těch chlapců bydlel s kamarádem a ten kamarád momentálně přišel na nápad, že by mohli vykrást prodejnu Jednoty, která byla v tom baráku, ve kterým bydleli. Tak to udělali. A stačil ten nejjednodušší systém, přišli policajti se psem a ten pes je zavedl o patro vejš. Tam jim udělali prohlídku a u tohodle kluka našli nějaký ty poznámky. A už to jelo. Tak ho předali Státní bezpečnosti a ti ho měli nejdřív měsíc v plné parádě a něco z něj vytloukli. Tak už to potom jelo, to už se nedalo zastavit. Nakonec nás stálo u soudu šest. Byli jsme skupina. A já jsem byl samozřejmě vedoucím protistátní skupiny, protože jsem byl už předtím osvědčenej darebák, poněvadž to se počítá do toho. Když něco někdo udělá proti Hitlerovi, tak potom samozřejmě dělá i proti Stalinovi, to je logický. Uvědomte si, že spousta lidí, kteří byli zavření za komunismu, už měli předtím něco - taky odboj protinacistickej. To šlo jedno s druhým.“


Vyšetřovací vazba a soud

Pan Světlík byl zatčen v březnu 1952 a následně vyšetřován Státní bezpečností Jáchymov, což byla speciální jednotka StB, která měla chránit oblast uranových dolů a lágrů. Tato Státní bezpečnost měla svoji vyšetřovací vazbu v Klatovech, kde byl pamětník vězněn a vyšetřován.

Jak probíhaly výslechy?

„No, nebylo to nejstrašnější. Nějakou tu facku schytal každej. Ale tam se pracovalo už novou metodou – vymývání mozků. Tam člověk byl zavřenej a okna v cele zatřený vápnem na bílo, žádnej výhled ven. Jakmile člověk udělal krok z cely, tak mu zavázali oči.Vedli ho se zavázanýma očima k vyšetřovateli, tam teprve sundat tu pásku, ten ručník. Zrovna tak, když u toho vyšetřujícího: ‚Pane referente, mně se chce na záchod.‘ Tak mi zavázali oči a policajt mě odved’ na záchod se zavřenýma očima. A pořád s těma zavázanýma očima, vykonat potřebu, a zase zpátky. To tak bylo. A ten nátlak byl takovej: ‚Zavřeli jsme vám celou rodinu, vaše žena je tamhle, vaše děti jsou v dětským domově a vaše matka je tady. Podívejte se.‘ Mi jednou ukázal podpis mojí matky na papíru – dole na konci, tu stránku zakryl. ‚Pojďte se podívat. Co je to?‘ – ‚To je podpis mojí matky.‘ – ‚Tak ta je tady taky, o patro vejš, než jste vy.‘ Nebyla to pravda. Jak jsem se později dozvěděl, byl to protokol o domovní prohlídce, kterou udělali u mých rodičů, a matka podepsala, že ta prohlídka byla. Ale takovou lží člověka přinutí k tomu, že nevíte, na čem jste. Nějaký zprávy, informace o tom, co se děje venku, absolutně ne.“

Jen na celu a k vyšetřujícímu, tzv. referentovi, a znovu na celu. Pak se sepsaly protokoly, které vyšetřovaný musel podepsat. Vyšetřující se ptal na nejrůznější hlouposti a detaily, a za několik dní znovu. A pokud výpovědi nesouhlasily nebo se referentovi nelíbil výsledek, vše se opakovalo. Výslechy se konaly denně od 8 do 12 a od 13 do 17 hodin. „Když se mu nelíbila výpověď, tak klidně mi zarazili stravu, jenom chléb a vodu, a na noc mě hodili do betonovýho bunkru – bez deky. A tam odsud rovnou na výslech.“ Ve vyšetřovací vazbě byl pan Světlík od 29. března do 25. října 1952. Hotové protokoly se obvinění museli naučit nazpaměť a u soudu je poté museli „odrecitovat“.

Soud se konal v divadle Dvorana v Lokti nad Ohří a měl se stát výstrahou pro horníky, kteří pracovali na šachtách, aby nevyzrazovali státní tajemství a nikomu neříkali, že těží uran. „Aby nic nevykecávali, aby neřekli: ‚My těžíme uran.‘ Protože ten uran byl na obranu všech zemí tábora míru. Protože atomový bomby, který by bývaly vybuchovaly, byly na obranu míru, ne snad na válku. To každej pochopí, kdo tu dobu zažil.“ Vstupenky na soud se rozdávaly na dolech v okolí a v podniku Epiag, kde někteří obvinění pracovali. Zajímavé je, že komunistická propaganda proti imperialistickým agentům používala stejné plakáty, jaké používali Němci za války, jen s českým textem.

Proces byl proveden zvláštním státním soudem, který konal politické procesy a končil v roce 1952. Jeho posledními případy byli Světlík a Slánský.

Jiří Světlík byl odsouzen k 20 letům vězení za vyzvědačství a velezradu.


Lágr a vězení

Nejprve byl vězněn v Chebu, kde odsouzení vyráběli sisalová povřísla. To byly speciální provazy, ke kterým se přivazovala malá prkénka, a takto vyrobené povříslo mělo sloužit k uvázání snopu, čímž se ušetřil jeden klas, a ani jedno zrno nešlo nazmar. Geniální nápad komunistů.

Další „zastávkou“ pana Světlíka byl již Jáchymov – tábor Nikolaj. Nikolaj byl menší tábor, bylo tam 800–900 vězňů, kteří pracovali na šachtě Eduard. „Ta šachta byla vzdálená necelý kilometr. Šlo se kus po silnici a potom účelovou vozovkou až k té šachtě. To všechno bylo oplocený drátěným pletivem – i ta státní silnice, která šla z abrtamské křižovatky na Mariánskou, na Horní Jáchymov, tak ta byla taky oplocená. A za tím chodili ti bachaři se psy a vepředu bachaři se samopaly, za námi bachaři se samopaly. A aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsme nastoupili na tom nástupišti na táboře do pětistupů, pevně jsme se semkli, tělo na tělo, ve výši prsou nás ovázali drátěným lanem, kompletně celej ten blok těch těl až na sebe, a zamkli. A pochodem v chod. A to vypadalo, jako když pochoduje housenka. Protože ti lidi nemohli pochodovat najednou. Čekáte, až se noha před vámi uvolní. Takže necelej kilometr tý cesty na tu šachtu nám trval něco přes půl hodiny.“

Na šachtě již bylo více volnosti, protože každý měl jiný úkol a musel si na něj obstarat pomůcky, muklové pracovali jako horníci. Pan Světlík zde vystřídal řadu pracovišť – byl na dobývkách, ale dělal i pomocné práce – na výkopu. Nevýhodou těchto prací bylo nebezpečí závalu. Při závalu utrpěl pamětník vážný úraz hlavy. S rozbitou hlavou a těžkým otřesem mozku byl v nemocnici jen tři dny a na lágru měl ještě osm dní volno. Pak nastoupil do práce.

V roce 1956 byli všichni političtí vězni přesunuti na Rovnost. To byl větší lágr, bylo tam asi 1200 lidí. Tam pamětník zůstal až do roku 1960.

Amnestie se na něj, coby na protistátního špiona a vedoucího skupiny, nevztahovala. Proto byl v červnu 1960 převezen do věznice Kartouzy ve Valdicích u Jičína. Tato věznice byla původně kartuziánský klášter, což je stále znát na její architektuře. Kostel, v němž chtěl mít Albrecht z Valdštejna svoji hrobku, byl přepažen na tři patra a fungovala tam bižuterní výroba. Pan Světlík zde pracoval v tzv. mačkárně, což byla sklářská výroba, kde se vyráběly ověsky na lustry. Bylo tam hrozné horko od sklářských pecí a podmínky byly snad ještě horší než na šachtě. Dalšími provozy byly bakelitka, brusírna sklářských výrobků, ale také tajný provoz pro potřeby StB, kde byly vyráběny štěnice a odposlouchávací zařízení.

V Kartouzích Jiří Světlík zůstal do roku 1962, kdy byla další amnestie, která již zahrnula i ty politické vězně, kteří se provinili závažněji. Po deseti letech a dvou měsících vězení byl propuštěn na svobodu.

„S utrpením se v lágru nedá žít, tam se z toho (člověk) musí vyhrabat. A musí se zatvrdit – vůči všemu, i vůči vlastním měkkým citům. Někdy se člověk neubránil, aby mu nebylo smutno, aby si někdy třeba večer nepobrečel, ale sakra, s tím když budu žít dál, tak jsem ztracenej. Protože v kriminálu přežívají jen tvrdí chlapi.“


Podmínky ve vězení a stravování

Zatímco v nacistickém vězení byl velký hlad, v komunistickém lágru byl nedostatek potravin jen do roku 1954, než byl ukončen lístkový systém a než se projevilo zlepšení i ve věznicích. Poté již byl relativní dostatek chleba, který tvořil základ stravy. Pan Světlík také zmiňuje příděly jídla dle výkonu, dle plnění pracovního plánu. Lidé, kteří plnili plán na 100 procent, měli dokonce každý den maso.

Pan Světlík vypráví, jak se dozvěděl o příznivých účincích jogurtu na odolnost těla vůči radiaci:

Po odchodu sovětských poradců po roce 1955 působili na Jáchymovsku jako odborníci čeští inženýři, se kterými se dalo dobře vyjít. Jiří Světlík pracoval také na oddělení geofyziky, které bylo u šachty. Tam se mu podařilo sehnat moderní západní literaturu o geofyzice a těžbě uranu. „A tam jsem měl k dispozici literaturu. Kdybych tu měl před tím, než mě zavřeli, tak mě bez pardonu oběsili. Protože to byly špionážní materiály par excellence.“ Se spolupracovníkem Karlem Zámečníkem tuto literaturu studovali a zjistili, že „Američani publikovali výsledky nějakého výzkumu, kde na následky ozáření méně reagovali a byli na tom lépe lidi, kteří jedli jogurt. A tam se potom začal v kantýně objevovat jogurt, tak jsme si ho kupovali. Obětuji pár korun z kapesného, abych si koupil jogurt, když vím z cizí literatury, že to prokazatelně pomáhá, ne. Takovýmhle způsobem se člověk vzdělával.“

Po roce 1954 se strava zlepšila, protože si vedení tábora uvědomilo: aby vězni odváděli dobrou práci a bylo natěženo hodně uranu, musí dostat pořádně najíst, aby měli dostatek energie. Bachaři dostávali prémie podle toho, jak plnila šachta. „Aby mohla plnit šachta, museli muklové dělat. Aby mohli dělat, museli dostat nažrat. To je přímá souvislost.“ Lidé si taky mohli nakoupit potraviny na přilepšení v kantýně za kapesné, které dostávali podle toho, jak plnili plán.

Stravu na lágru pomáhali zlepšit i někteří obětaví lidé: „My jsme měli na lágru Rovnost kuchaře, to byl tak obětavej člověk. On v noci nešel spát, aby si kluci pochutnali v neděli, tak si připravil plátky hovězího masa v počtu 1200 kusů, ty naklepal. A na pánvi těch 1200 plátků masa opek’ – přes noc, aby to mohl druhý den servírovat tomu mužstvu: ‚Kluci, nažerte se.‘“ V Kartouzích již byla strava horší.


Ubytování

Ubytování bylo určitě lepší v pevné věznici (Kartouzy) než v lágru. Bylo tam ústřední topení a pevné zdi, přes které netáhlo. Teplo. Oproti tomu na Jáchymovsku vězni bydleli v chatrných dřevěných barácích. Na den a na světnici byl příděl jeden kýbl uhlí, takže museli hodně šetřit. A navíc se přes noc nesmělo topit.

V Kartouzích bylo na celách 30 lidí (v původním kartuziánském klášteře to byl domek pro jednoho mnicha), na menších celách 12 vězňů.

Na lágru bylo zase lepší kulturní vyžití než v kamenné věznici – koncerty, vězni si organizovali divadlo, byl tam lepší přístup k literatuře. Fungovala tam vězeňská samospráva – vedoucí světnice...

Při srovnání kamenné věznice a lágru spočívá velká výhoda kamenné věznice v tom, že tam nedocházelo k smrtelným úrazům jako na šachtě.

Na svobodě

Když byl Jiří Světlík propuštěn z vězení, musel si nejdříve zařídit občanský průkaz. Protože byl voják v záloze, potřeboval pro vyřízení občanského průkazu vojenskou knížku. „I odebral jsem se na vojenskou správu a žádal jsem o vydání vojenské knížky. Předložil jsem propouštěcí papíry. Tam byla nějaká ženská, ta se na to podívala a volá: ‚Soudruhu! Soudruhu majore!‘ Tak soudruh major přišel, koukal na to, koukal na mě, vzal si ty papíry, neřekl nic a šel pro jinýho. Přišli dva. ‚Vy jste byl zavřenej?‘ Říkám: ‚Ano.‘ – ‚A za co jste byl zavřenej?‘ Já říkám: ‚No za špionáž, to tam máte napsaný.‘ – ‚Za špionáž?‘ Teďka člověk viděl úplně, jak jim to kroutí v těch hlavách vojenskejch, jak ten zelenej mozek se točí. Říká si: ‚Ty vole, špion, a my si ho vezmeme do armády. My si ho do tý armády musíme vzít, protože není východisko.‘ – ‚A to jste dělal tu špionáž ve prospěch cizí moci?‘ Já říkám: ‚Ano.‘ – ‚A jaký?‘ Já povídám: ‚No Američanů.‘ Tomu jednomu div nevypadly falešný zuby. Tak zase se šli radit. ‚Přijďte zejtra.‘ Tak jsem tam přišel zejtra, dostal jsem vojenskou knížku, dál jsem se o nic nestaral. Nikdy nikdo mě nepovolal na žádný vojenský cvičení, jako by se mě to netýkalo. Když mi bylo 60, vojenskou knížku jsem odevzdal. A když bylo po převratu v roce 1989, tak mi jeden známej říká: ‚Kamaráde, ty tam máš napsanej vojenskej útvar, kterej vůbec neexistoval.‘ Protože mi tam museli něco napsat, tak mi tam udělali zařazení: pěchota, střelec atd. A vojenský útvar číslo to a to, to vůbec nebyl. Dovedete si představit, špiona by si vzali do armády.“

Coby propuštěný trestanec měl pan Světlík problém najít práci. Nakonec mu pomohl otcův kamarád, který mu zařídil práci v Kovodružstvu. Pracoval ve skladu Kovodružstva a na nějaký čas se stal i vedoucím skladu. Neprošel ovšem prověrkami po roce 1968, a tak o vedoucí místo přišel. Pak pracoval jako pomocný dělník ve smaltovně a jako soustružník. V roce 1984 odešel do důchodu.

Rehabilitován byl až po roce 1989, v roce 1968 k rehabilitaci nedošlo.

Asi v roce 1973 se jej snažila StB přimět ke spolupráci. Chtěli ho vydírat, že se v roce 1968 účastnil zasedání K 231 a že to proti němu nepoužijí, když s nimi bude spolupracovat. Ale pan Světlík se zasedání K 231 neúčastnil, takže ztratili nástroj k vydírání. Spolupráci odmítl a žádné další dohry nebyly. Domnívá se ale, že byl sledován a hlídán svým sousedem, který byl agentem Státní bezpečnosti.

Jak prožíval rok 1989 a pád komunistického režimu a železné opony?

„Ono se to zdá být směšný, ale my, co jsme prošli tím mlejnem toho socialistickýho štěstí, my jsme věděli, že se to musí podělat. To každej normální člověk věděl. Takže to zase pro nás nebylo tak velký překvapení. A to tání, ten, jak Slováci říkají, odmek, ten už byl, to bylo v luftě, to bylo cítit.“ I když byl vývojem událostí potěšen, také cinkal klíči a pomáhal vyměňovat různé nápisy, žádný větší význam pro něj převrat neměl, protože již byl v důchodu.

Zájmy

Pan Světlík je velice aktivní člověk. V důchodu se začal více věnovat historii. Napsal knihu „Dobřív: historie podbrdské vesnice“ a knihu vzpomínek „Paměti starého kriminálníka“, ve kterých popisuje své věznění. Je stále tzv. old skautem (čestný člen Svojsíkova oddílu), členem Konfederace politických vězňů a Klubu Augusta Sedláčka, který se zabývá kastelologií a který pan Světlík spoluzakládal.

Po odchodu do důchodu se také věnoval evidenci muzejních sbírek v Západočeském muzeu a Muzeu Šumavy. Publikoval rovněž články a studie z oblasti pomocných věd historických – genealogie, numismatiky – např. do sborníku Muzea Šumavy, sborníku Minulostí Rokycanska a do Listů Genealogické a heraldické společnosti.

Poselství

Pan Světlík nemá žádné poselství, které by chtěl vzkázat lidem, protože si myslí, že si stejně každý musí na své zásady přijít sám, „natlouct si“. Lidé se z historie stejně nikdy nepoučí. „Každý si musí svůj čumák rozbít sám.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů