Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Švehla (* 1939)

• narozen 8. února 1939 v Plzni, pochází z vesnice Těnovice

• při náletech na Plzeň přišel o novorozeného bratra

• koncem 2. světové války pozoroval bombardování Plzně

• jeho rodnou ves osvobodila americká armáda

• jeho rodina odevzdala své pozemky do JZD

• na vojně působil u pohraniční stráže

• při prověrkách nevyjádřil podporu invazi vojsk Varšavské smlouvy

• po celý život aktivně praktikoval katolickou víru

• učil tělocvik na učilištích, po revoluci 1989 se stal ředitelem ZŠ

Malého chlapce vzbudili jeho rodiče. Na severozápadní straně společně pozorovali, jak dopadají bomby na plzeňskou Škodovku. Blížil se konec války. To už tušili. V malé vsi Těnovice se vyvěšovaly československé prapory a babička Anežka měla ušitou americkou vlajku. 

Novorozeňátko zemřelo při náletu

Josef Švehla se narodil 8. února 1939 v Plzni jako nejstarší dítě Josefa Švehly, narozeného 4. března 1912, a Jarmily Švehlové, rozené Skočilové (nar. 31. prosince 1912). Rodina žila v obci Těnovice jihovýchodně od Plzně, kde měla hospodářství o dvanácti hektarech a provozovala místní hospodu, jedinou ve vsi. Rodina si zároveň přivydělávala chovem plemenného býka. 

Dětství prožil Josef Švehla za druhé světové války, jejíž dramatické události vedly i ke smrti jeho mladšího brášky Jaroslava. Dral se na svět 24. prosince roku 1944. Jenže zrovna se bombardovalo plzeňské nádraží. Většina pracovníků porodnice se kvůli náletu během maminčina porodu běžela schovat. A tak se ani novorozeňátku nedostalo řádné péče, následkem čehož zemřelo. O dva roky později pak do rodiny přibyl další bratr.

Bombardování na konci války

Během války byla hospoda Švehlových centrem života Těnovic, které tehdy měly asi 280 obyvatel. Místní pravidelně nacvičovali a hráli divadlo. Rodina Švehlova byla jediná, která ve vesnici vlastnila rádio. Pamětník vzpomíná, že během války zaměstnala jeho rodina jednu dívku, aby nemusela na nucené práce do Německa. Ona dívka si po válce vzala Milana Ogouna. Jeho rodina za války ukrývala Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, tehdy pod přezdívkami Vyskočil, protože do Československa jako parašutisté seskočili, a Navrátil, jelikož se vrátili do vlasti. Rodina Ogounova jako zázrakem válku přežila, nikdo je neprozradil.

Konec války má Josef Švehla spojený s nálety. Vzpomíná si, jak v dubnu 1945 sledoval záblesky na západním horizontu. Všichni věděli, že se bombarduje Norimberk. Posledních deset dubnových dnů zas pozoroval, jak padají bomby na Plzeň. „To mě naši probudili, abych se podíval,“ vzpomíná si, jak hleděli severozápadním směrem, kde byly Škodovka a elektrotechnické závody v Doudlevcích.

Nebezpečí těsně před koncem války

V dubnu zároveň začala jeho babička Anežka Švehlová s šitím americké vlajky. „V knihách pracně hledali, kolik má americká vlajka vlastně pruhů,“ pamatuje si, jak jako malý tvorbu sledoval. Babička poslouchala Londýn, tak měla o postupech spojeneckých vojsk informace. Dokonce k ní na poslech koncem války přišli i policisté z nedalekého Spáleného Poříčí. Od 5. května 1945 už rádio hrálo neustále. Babička po válce dostala diplom za statečnost.

Tou samou dobou se ve vsi také objevili  takzvaní národní hosté, tedy německé ženy či starší lidé, kteří prchali z východního Pruska. V Těnovicích se usídlili v místní škole. Zároveň v tom čase obcí procházely či projížděly různé velké skupiny německých vojáků, kteří se snažili dostat za demarkační linii do amerického zajetí. Místní se rozhodli, že na silnici vytvoří barikády, aby Němcům útěk znemožnili. To se málem stalo osudným trojici těnovických mužů. 6. května 1945 místní postavili barikády, aby zabránili ústupu německých vojáků. Jedna jednotka si ale trojici místních mužů hlídajících barikádu vzala jako rukojmí. Po průchodu obcí muže propustili, zbraně si ponechali.

Osvobodili nás Američané

Od 5. května, jak si Josef Švehla vybavuje, se už vyvěšovaly československé vlajky. V okolí se ale stále vyskytovalo hodně německých vojáků. „Pepíčku, nechoď nikam daleko,“ vyslechl pokyn od rodičů. Ti tušili, že se bude střílet. 7. května nad vsí proletělo americké letadlo, po chvíli projelo pět nebo šest jeepů americké armády. „Veliká střelba tam nebyla,“ říká pamětník s tím, že padlo jen pár Němců. „Slyšel jsem z vyprávění, že tam padl jeden americký voják,“ doplňuje Josef Švehla. Několik stovek německých vojáků ale Američané v lesích zajali. „A to my už jsme věděli, že nás opravdu Američané osvobodili,“ dodává.

Večer téhož dne přijelo od Spáleného Poříčí dvacet či třicet amerických tanků a vojáci přihlížejícím házeli čokoládu, žvýkačky či cigarety. V noci se tanky vracely zpět, protože nemohli kvůli mezinárodním dohodám překročit demarkační linii. Ta byla asi dvanáct kilometrů západně od Těnovic. Oblast byla podle pamětníka od německých vojáků rychle vyčištěná. Odcházeli také tzv. národní hosté. Jedna z těchto Němek pracovala u Švehlových v hospodářství. Josef Švehla si pamatuje, jak ji jeho babička doprovázela do sběrného tábora v Plzni. Šel tehdy s nimi, nesl tříkilový bochník chleba, který jí dali na přilepšenou. V téže době také podle pamětníkových vzpomínek odešla asi čtvrtina těnovických osidlovat pohraničí. Nikdo z nich se zpátky do obce nevrátil. 

Vznik družstva

Hned v roce 1946 začala v Těnovicích parcelace velkostatku. Rodina Švehlových si tak přilepšila o tři hektary. Místní byli podle vzpomínek Josefa Švehly dost soudržní a vypomáhali si s plněním nařízených dodávek ze zemědělské produkce. Družstvo zakládali ještě před rokem 1948, aby mohli získat zemědělské stroje z pomocného programu UNRRA. Vznik JZD v Těnovicích souvisel s výskytem slintavky a kulhavky v letech 1952 a 1953. Ubylo skotu, který byl důležitou silou pro obdělávání polí. Rodina Švehlových své pozemky do JZD dala. Otec pamětníka měl bohaté plemenářské zkušenosti, a tak se stal v JZD zootechnikem. Hostinec přešel pod Jednotu. Maminka v něm ještě nějakou dobu pracovala, později se v rámci Jednoty stala prodavačkou v různě zaměřených obchodech v okolí.

Mezi lety 1953 a 1956 studoval Josef Švehla jedenáctiletku v Nepomuku. Historické události v této epoše, ať politické procesy, měnovou reformu nebo maďarské události v roce 1956 vnímal jako dané. „Jen jsem se určitým věcem divil,“ dodává. Po maturitě šel na vyšší pedagogickou školu do Plzně, chtěl se stát učitelem. V roce 1958 dostal umístěnku do Chebu, po pár měsících ho ale čekala vojna. Byl vybrán do pohraniční stráže, kde sloužil od roku 1958 do roku 1960. První rok strávil výcvikem ve Znojmě a okolí, druhým rokem už se procházel po hranici. „Poznal jsem tedy jižní Moravu počínaje Vysočinou u Slavonic až po ruské domky na soutoku řeky Moravy a Dyje na hranicích se Slovenskem,“ upřesňuje Josef Švehla. 

U pohraniční stráže

Procházel jak takzvaně vnitřkem, tedy ze strany vnitrozemí, tak i za ostnatými dráty. Při pochůzkách se podle jeho vzpomínek zdravili s rakouskými pohraničníky, ale mluvit spolu nesměli. Za svého působení na hranicích nezažil žádný závažný incident, ač šli vždy na obchůzky s ostrými náboji. Kontrola podezřelých lidí začínala podle vzpomínek pamětníka už na nádražích poblíž hranice. Všem přijíždějícím kontrolovali doklady, a pokud bylo cokoli podezřelého, předávali takové lidi policii, jednalo se nezřídka o Poláky. Vojenská cvičení následně absolvoval v několikaletých intervalech. Vysloužil si hodnost poručíka. Při cvičeních se záložáci věnovali výcviku tak čtyři až šest hodin denně, zbytek času měli volno, které si krátili hraním mariáše. 

Po vojně dostal Josef Švehla umístěnku do Aše. Ale jelikož si na vojně našel svou budoucí ženu, požádal o přeložení do Slavonic, působil tam v roce 1962/1963. Pak se s rodinou vrátil do svého rodného kraje. Od roku 1963 do roku 1984 působil na zemědělském učilišti v Blovicích. „Byli tam rádi, že přišel mladý chlap,“ glosuje Josef Švehla při rozhovoru. Učil tělocviky, měl na starosti branná cvičení. 

Poprvé se bál o Plzeň

Josef Švehla podle svých slov podporoval myšlenky Pražského jara 1968. Líbilo se mu otevírání se Západu. Koncem ledna 1968 absolvoval vojenské cvičení, kde vedl také politické školení. Podporoval podle svých slov cestu dobrých vztahů se Západem i Sovětským svazem. Později mu to bylo vytýkáno. Brzo ráno 21. srpna 1968 jel na pilu u Těnovic, udělat si na zimu zásobu pilin na otop. Dorazili tam ve tři čtvrtě na pět. Teprve na pile se dozvěděl, že do Československa vstoupily invazní armády. Po osmé hodině se dostal domů a viděl přelétávat MIGy přes Plzeň. Znělo to, jakoby útočily. „To jsem se poprvé bál o Plzeň,“ poznamenává Josef Švehla.  

Na přelomu let 1969 a 1970 probíhaly na všech pracovištích takzvané prověrky. Zjišťovalo se, jaký vztah mají lidé k invazi z roku 1968. „Já jsem tady žádné bratrské armády nepotřeboval, protože jsem došel k závěru, že tady žádná kontrarevoluce nebyla,“ přibližuje svůj postoj Josef Švehla. Hned při pohovoru mu bylo naznačeno, s čím nemá ve svém dalším životě počítat. Na učilišti, kde působil, nikdo pro své názory vyhozen nebyl. Školství ho bavilo, nechtěl o práci přijít, tak se věnoval výhradně sportu. V roce 1975 uspořádal celorepublikový přebor v přespolním běhu.

Soulad v rodině 

Když bylo Josefu Švehlovi 37 let, zemřela jeho manželka při dopravní nehodě. O dvě dcery od té doby pečoval sám. Starší dceři bylo 14 let, mladší devět. Pomáhala mu v tom snad i víra, kterou si navzdory době udržel. Jako katolík chodil i v 70. a 80. letech do kostela. Podle jeho vzpomínek se mše konaly jednou za týden či za dva týdny. V roce 1984 přešel na učiliště v Oselcích. Tam zažil také listopad 1989. Neměli tam žádné informace, přiváželi jim je studenti z Prahy. Po sametové revoluci se stal ředitelem základní školy v Plzni, kde působil deset let. V roce 2025 žil Josef Švehla v rodné obci Těnovice.

„Mým cílem vždycky bylo, abych měl práci, která mě baví, a abych tou prací uživil rodinu,“ prozrazuje své poslání. Jeho životním cílem bylo postarat se o své dcery, i když ovdověl. „Soulad v rodině jsem považoval a dodnes považuji za nejdůležitější věc ve společnosti,“ zní poselství Josefa Švehly.