Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Švecová (* 1939)

• narozena 2. října 1939 ve Vysokém nad Jizerou

• otec Jan Mecnar učil na Podkarpatské Rusi

• později se stal učitelem ve Staré vsi u Vysokého nad Jizerou

• na udání byl v roce 1941 zatčen za poslech zahraničního rozhlasu

• odsoudili ho na dva a půl roku vězení v Bayreuthu

• vrátil se v zuboženém stavu a s doživotními následky

• přesto pro udavačku nežádal žádný trest

• Ludmila Švecová se stala svědkyní osvobození v roce 1945 i odsunu Němců

• s bratrem po válce vstoupili do skautu a četli Rychlé šípy

• po roce 1948 otce vyhodili a rodina se musela přestěhovat

• pamětnice nastoupila u podniku ČSAD Vrchlabí a později Hostinné

• protože při prověrkách nesouhlasila s invazí, přeřadili ji na horší místo

• později kvůli nátlaku sama odešla na oční kliniku v Nových Zámcích

• podepsala petici Několik vět a napsala dopis na její obranu

• dopis poslala do rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde ho přečetli

• v listopadu 1989 se zúčastnila mše při příležitosti svatořečení Anežky České

• vylepovala plakáty a letáky na podporu sametové revoluce

• v 90. letech pracovala u katolické Charity, tato práce jí připadala smysluplná

• v roce 2023 žila v Hostinném

Ludmila Švecová vyrůstala v demokraticky smýšlející a laskavé rodině, kde se vyznávaly masarykovské ideály. Její otec Jan Mecnar strávil kvůli poslechu zahraničního rozhlasu několik let v nacistickém vězení, kam ho dostalo udání sousedky. „Po válce proti ní u soudu nesvědčil a nežádal žádný trest, což překvapilo soudce i všechny další účastníky. Mamince doma řekl, že je přece žena, a navíc naše sousedka,“ říká pamětnice.

V roce 1948 tatínek opět narazil kvůli svému politickému přesvědčení a nesouhlasu s komunistickým převratem. Ztratil zaměstnání a rodina se musela přestěhovat.

Pamětnice se stala členkou Československé strany lidové a konvertovala ke katolické církvi. Nesmířila se s okupací své vlasti armádami Varšavské smlouvy, což prohlásila i u prověrek po roce 1969. „Řekla jsem jim, že dobře vědí, že nesouhlasím s okupací a že jsem křesťanského smýšlení, nikoli marxistického. Tak ať si se mnou dělají, co chtějí,“ krčí rameny pamětnice.

Na konci šedesátých a osmdesátých let 20. století podepsala dva významné dokumenty – Dva tisíce slov a Několik vět. Po sametové revoluci pracovala u katolické Charity.

Tatínek působil jako učitel na Podkarpatské Rusi

Tatínek Jan Mecnar se narodil na rodinném hospodářství ve Vřesníku nedaleko Miletína jako nejstarší z devíti dětí. Později se jeho rodiče přestěhovali na nově zakoupený statek v blízkém Borku. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně a v roce 1928 odešel učit na Podkarpatskou Rus do vesnice Bene u Berehova.

Maminka Marie Stuchlíková pocházela ze vsi Kal na Jičínsku. V roce 1933 si vzala Jana Mecnara, který se nedlouho předtím vrátil z Podkarpatské Rusi. Společnou domácnost založili ve Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou, kde otec získal místo učitele i s bytem v obecné škole. Narodily se jim dvě děti, prvorozený Jiří a těsně před válkou dcera Ludmila.

Přijeli si pro něj gestapáci

Na podzim roku 1941 pro tatínka přijelo gestapo. Sousedka Doubková ho udala, že poslouchá zahraniční rozhlas. Byla to pravda, Jan Mecnar tajně poslouchal vysílání BBC v českém jazyce. V té době za tento prohřešek mohl následovat trest smrti. Nicméně nastala poměrně kuriózní situace. „Zastavili se v hospodě v Roprachticích a tam se všichni gestapáci opili. Tatínkovi řekli, že může jít. A tak se ještě ten den vrátil domů,“ usmívá se pamětnice.

Nicméně za čtrnáct dní si pro něj přijeli znovu a tentokrát už se nevrátil. Gestapáci v kožených kabátech ho odvezli nejprve do Jilemnice do vyšetřovny gestapa a poté do vyšetřovací vazby v ve Valdicích. O několik měsíců později ho přemístili do vězení na Pankráci v Praze. V březnu byl odsouzen na dva půl roku do káznice v Bayreuthu v Bavorsku. „Maminka ho chtěla navštívit, kvůli tomu si pořídila zvláštní plechovky, v nichž mu chtěla tajně předat máslo,“ popisuje maminčiny záměry pamětnice. „Ale nakonec nikam nejela, návštěvy Němci zakázali.“

Trest si otec odpykával prací v různých německých firmách. Prožíval zde strádání různého typu, trpěl hladem, těžkou dřinou i fyzickým násilím ze strany dozorců. Před Vánoci roku 1944 se domů vrátil nemocný a vyhublý, vážil necelých padesát kilo. Z vězení si odnesl doživotní zdravotní následky.

Po válce se čin udavačky Doubkové dostal na světlo a ona stanula před soudem. Důvodem jejího udání byla pomsta za pětku, kterou její syn dostal, zřejmě zcela po právu, na vysvědčení. Nicméně dobrosrdečný a smířlivý Jan Mecnar proti ní nesvědčil a nežádal žádný trest.

Odstěhovali se k maminčině rodině

Po uvěznění otce musela rodina opustit učitelský byt ve Staré Vsi, aby jej uvolnila pro nového pedagoga. Mecnarovi se nastěhovali k maminčině rodině do vsi Kal poblíž hradu Pecka. Její bratr Ladislav Stuchlík pracoval jako cestář, kromě toho měl malé hospodářství, o které se v létě maminka starala. Také sbírala na prodej borůvky a v zimě navlékala korále.

Ladislav musel nastoupit na nucené práce v Německu, nicméně se mu brzy podařilo utéct. Vrátil se zpět domů. Přestože o něm celá ves věděla, nikdo ho neudal. „Ale kdykoli přijel listonoš, nebo někdo cizí, zalézal v hrůze pod postel nebo na jiné místo,“ vypráví pamětnice.

Tatínek šel s pistolí k příbuzným, kteří ukrývali Němce

Vzdálení příbuzní Stuchlíkovi, kteří měli statek na druhém konci vesnice, v květnových bouřlivých dnech ukryli uprchlého Němce. „Tatínek si vzal pistoli a šel se tam podívat, ale uprchlík už naštěstí zase odešel,“ vypráví pamětnice. Nějakou dobu vládlo mezi oběma rodinami velké nepřátelství, ale později se sešli a všechno se vysvětlilo. „Ten Němec na statek přišel celý zubožený, nemocný a jim se ho zželelo a postarali se o něj. Tatínka pak hodně mrzelo, že k nim přišel s pistolí a s nenávistí v srdci,“ tvrdí pamětnice.

V létě 1945 se nedaleko Kalu na čas utábořila sovětská armáda, která tudy táhla od Berlína. Děti právě sbíraly jahody, když viděly kolonu tanků a obrněných vozidel jedoucích směrem od Pecky k Vidonicím. Otec a bratr šli vojáky přivítat. Jiříček pak dlouho vzpomínal na to, jak ho vojáci svezli na koni. „Pak se k nám přišli podívat Rusové a ptali se, jestli nemáme nějaké jídlo. Ale jelikož jsme měli jen jednu kravku a byly jsme tam tři děti, tak si nic nevzali,“ vypráví pamětnice.

Poválečnou euforii kalil odsun Němců

Záhy po skončení války se rodina přestěhovala do obce Mostek u Dvora Králové, kde otec získal místo učitele na obecné škole. Pronajali si hezkou vilu u lesa, kde prožili tři roky. „Po válce bylo všechno tak krásné a svobodné, všude jsem viděla radost,“ vzpomíná pamětnice.

Euforii poněkud kalil odsun původních německých obyvatel. Mecnarovi se spřátelili s německou rodinou a tatínek se je pokusil dostat z transportu. Ale nepodařilo se mu to a rodinu Wendlovu odsunuli s ostatními. „Viděla jsem, jak skupina asi třiceti lidí stála vedle silnice a čekala na odsun. Byl tam jeden velmi starý a vousatý děda, který držel obrovskou knihu. Osobně si myslím, že to mohla být kronika vsi Mostek,“ říká pamětnice.

Do vsi se poté přistěhovali noví obyvatelé, kteří k snadno získanému majetku neměli žádný vztah. Často chtěli jen drancovat a pak zase rychle zmizet jinam.

V té době se rychle obnovily organizace jako Skaut a Sokol, začal vycházet časopis Vpřed s komiksem Rychlé šípy. Jiří Mecnar si s kamarády vytvořil skautský klub právě podle vzoru Rychlých šípů. Kromě toho prožil několik týdnů na táboře organizace YMCA na řece Zdobnici. „Bráška se odtud vrátil celý změněný, což si pochvalovala hlavně maminka, když jí třeba pomáhal škrabat brambory,“ směje se pamětnice. „Já jsem byla maminčina holčička. Skautkou jsem se taky stala, ale na tábor se mi nechtělo.“

Nesouhlasil s komunistickými ideály

Jan Mecnar v roce 1948 nesouhlasil se změnou režimu. „Táta byl lidovec a zavilý masarykovec. Přátelil se s každým, i s komunisty, ale protestoval proti jejich politickému smýšlení,“ vysvětluje pamětnice. Za svou kritiku místního akčního výboru Národní fronty ovládaného komunisty musel v roce 1948 odejít ze zaměstnání a opustit i bydliště.

A tak se rodina opět stěhovala, tentokrát do Čermné u Hostinného. Maminka se bála, že tatínka znovu zavřou jako za války. Její obavy se naštěstí nenaplnily. Dostali k obývání obecní domek, kde nebyla zavedena voda, topilo se v kamnech. Ale přesto zde strávili několik poklidných let. „Vzpomínám na to ráda, prožila jsem tam přece svoje mládí,“ usmívá se pamětnice.

V roce 1956 otec získal nové zaměstnání na osmiletce v Hostinném, kde zůstal až do důchodu. V roce 1962 dostal statut politického vězně v oblasti pasivní odbojové činnosti a osvědčení účastníka bojovníka za národní svobodu. V Hostinném rodina získala velký a pohodlný byt s vlastní vodou, plynovým topením i sociálním zařízením.

V roce 1956 zakončila pamětnice studium na jedenáctiletce úspěšnou maturitou. Nastoupila do firmy Československá státní automobilová doprava (ČSAD) ve Vrchlabí a později se v rámci podniku vrátila do Hostinného. Protože pracovala na ekonomické pozici, dálkově vystudovala střední školu ekonomickou.

Promluvil Bůh?

Rodiče sice pocházeli z katolických rodin, ale především otec byl povahou volnomyšlenkář. „Věřil v Boha, ale o církvi měl pochybnosti,“ podotýká pamětnice. Proto své děti nechal pokřtít a vzdělávat u Církve československé. V roce 1962 Ludmila konvertovala ke katolické církvi.

„Četla jsem mnoho knih o víře, o Bohu i církvi, říkala jsem si, že se prostě nenechám od nikoho oblbnout,“ vypráví pamětnice o svém tehdejším rozpoložení. „A pak to přišlo úplně najednou, asi ke mně opravdu promluvil Bůh. Víra pro mě od té doby byla pevným bodem v srdci. Přála bych všem lidem, aby ji objevili.“

Vojáci na náměstí vůbec nic nechápali

V srpnu 1968 byla na výletě v Tatrách, kde se s ostatními českými výletníky ubytovala v hotelu v Popradě. Dne 21. srpna se probudila v pět ráno, protože místní rozhlas cosi hlásil. Když sešla do hotelové haly, dozvěděla se, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. „Šla jsem na náměstí a viděla jsem tankisty, jak jsou celí udivení. Obyčejní vojáci nic nechápali, ale důstojníci naopak všechno moc dobře věděli,“ zamýšlí se pamětnice.

Všichni čeští návštěvníci se rozhodli jet domů. Silnice ale ucpaly kolony tanků a obrněných vozů. České autobusy proto vyjely až v noci, cestu řidiči hledali na místních silničkách a jeli celou noc. „Přijela jsem domů a našla rodiče celé zkroušené. Kromě obrovského šoku z okupace, měli velký strach i o mě,“ říká pamětnice. V Hostinném a Vrchlabí už všude visely protiokupační letáky a plakáty.

Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, báli se její rodiče, že by mohla následovat jeho příkladu. „Palachova oběť se nedala jen tak odbýt. Jeho pohřeb jsme všichni sledovali a plakali,“ říká pamětnice a dodává, že by přesto nikdy podobnou věc neudělala a rodiče se strachovali zbytečně. Tatínek Jan Mecnar přivítal pražské jaro s otevřenou náručí a s nadšením. Ale po okupaci cítil obrovské zklamání, ztratil chuť k životu. Následující rok zemřel na infarkt.

Nesouhlasila s okupací a řekla to u prověrek

Pamětnice vstoupila jako její otec do Československé strany lidové (ČSL). Kromě toho, že podepsala Dva tisíce slov, sepsala Ludmila své vlastní prohlášení, ve kterém odsoudila okupaci. Mohl si ho přečíst každý, kdo přišel do její kanceláře. Při prověrkách jasně prohlásila, že nesouhlasí se vstupem armád Varšavské smlouvy. Přesunuli ji na jinou a hůře placenou pozici do ČSAD Trutnov.

Později ji znovu přemístili na místo dispečerky do Hostinného. Mysleli, že náročnou a stresující práci nezvládne, ale mýlili se. „Jenže jsem pořád cítila nátlak a viděla jsem, že nemá cenu se šprajcovat, tak jsem po dvou letech sama odešla.“ Vzápětí našla práci referentky na oční klinice na Nových Zámcích, kde pracovala až do 90. let.

Svobodná Evropa pro ni byla kompasem

Stejně jako její otec poslouchala Svobodnou Evropu, protože se nechtěla nechat zmanipulovat komunistickými médii. „Divím se lidem, kteří ji neposlouchali, že se nechali tak ovlivňovat. V naší rodině jsme měli díky tatínkovi přehled, a já jsem to po něm převzala,“ vysvětluje pamětnice.

Ludmila Švecová dostala příležitost přečíst si text Charty 77 a podepsat ji. To už ale neudělala. „Tak statečná jako někteří jiní lidé jsem nebyla,“ říká s povzdechem. Ale v 80. letech aspoň opisovala různé samizdatové texty, spíše duchovního charakteru, které získávala v rámci kontaktů v lidové straně.

V roce 1989 Ludmila Švecová a její přítelkyně společně podepsaly petici Několik vět. Napsaly také dopis na její obranu do Svobodné Evropy, kde ho zveřejnili i se jmény obou pisatelek. „Ptali se mě na to v práci, ale já se jim tehdy ještě nepřiznala,“ tvrdí pamětnice.

Přijela na mši ke svatořečení Anežky

V sobotu 25. listopadu 1989 přijela do Prahy na mši v katedrále sv. Víta konané k příležitosti svatořečení Anežky České, kterou celebroval kardinál Tomášek. Stejný nápad mělo obrovské množství lidí, takže se dostala jen na nádvoří. Většina z návštěvníků plánovala po mši odejít na Letnou, kde se ten den konala obrovská demonstrace.

Ludmila Švecová chtěla jet domů, protože se tehdy necítila dobře.  Stačilo jí, že viděla radostnou Prahu plnou plakátů. Vzala si s sebou alespoň letáky, které plánovala rozvěsit v Hostinném a jeho okolí. „Jeden jsem dala do komunistické vývěsky, to byl můj jediný hrdinský čin v roce 1989,“ směje se pamětnice a dodává, že měla jasno v tom, za kým stojí. Byl to Václav Havel.

V 90. letech se vdala, jejím manželem se stal Josef Švec. Nastoupila do práce v katolické Charitě. Pečovala o staré a nemocné, uklízela, nakupovala, rozvážela obědy, jednoduše ze všech svých sil pomáhala potřebným. „Myslím, že to byla práce, která mi dávala v životě největší smysl,“ zakončuje pamětnice.