Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Svatoňová (* 1929)

• narozena 3. září 1929 v Soběslavi

• otec Jan Nedělka schoval na dvě noci odbojáře Rajmunda Navrátila po atentátu na Heydricha

• otec byl vypátrán a dne 14. června 1942 zastřelen v Táboře

• rodinné zahradnictví z poloviny propadlo Říši

• po válce se snažila maminka Štěpánka Nedělková pokračovat v péči o zahradnictví

• komunisté zahradu znárodnili

• pamětnice se vyučila zahradnicí květinářkou a celý život pracovala v oboru

• vdala se v roce 1953, měla dva syny

• v roce 2025 žila v Soběslavi

Za heydrichiády přišla o otce. Zčistajasna se u jejich vrátek, když je třináctiletá nic netušící Danuše večer zamykala, zjevili dva pánové. Ptali se nejdřív na nějakého muže, co s nimi bydlí, a překvapená holčička tehdy odvětila, že u nich přeci nikdo takový nebydlí. Vždyť bydleli doma jen oni čtyři – tatínek, maminka a její maličká sestra Jana. Přesto šli nezvaní návštěvníci dovnitř, za zavřenými dveřmi pohovořili s tatínkem a pak jej odvedli. Nebylo vinou tatínka, že slib dceři ‚Já se vrátím,‘ mu osud nedovolil naplnit.

Dětství v rajské zahradě

Danuše Svatoňová, rozená Nedělková, se narodila 3. září 1929 na zahradě jejich chalupy v Soběslavi. Maminka se jmenovala Štěpánka Nedělková, za svobodna Hlávková, a než musela převzít starost o obživu rodiny, byla ženou v domácnosti. Obživu rodiny zajišťoval tatínek Jan Nedělka, který měl malé zahradnictví.

„Já byla hrozný divoch, já byla nepovedený kluk,” směje se při vzpomínkách na nejranější léta svého života Danuše Svatoňová. „Ráno jsem se probudila, maminka byla už v zahradě, šla jsem ven, vytrhla si mrkev, snědla ji a pak jsem šla snídat. Já jsem přírodní dítě.” Její život se odehrával jako v pohádce, v kulisách zahrady u jejich vlastního rodinného domku, o kterou tatínek s maminkou s láskou pečovali.

„Pamatuju, jak ještě jezdili cikáni s koňmi po silnici,“ noří se do zasutých vzpomínek Danuše Svatoňová. „Mladí cikáni byli strašně hezcí, staří byli strašně hnusní. Cikánka měla dítě, seděla na mezi a kojila ho. Maminka vždycky říkala: ‚Hrozně zlobíš, dám tě k cikánům.‘ A ti jezdili po světě a kradli slepice. Nedělali nic, žili jak ti ptáci Boží. Ukradli, co viděli. Chodili a ptali se na práci: ‚Pane šéf, nemáte nějakou práci?‘ A maminka vždycky uřízla bochník chleba, namazala ho máslem a říká tatínkovi: ‚Dones mu to, ten má určitě hlad.‘“ 

Vzal si kabát a odešel

Když však bylo Danuši 13 let, její život se radikálně změnil. Válka, která do té doby kolem nich procházela spíše vzdáleně, udeřila přímo do srdce rodiny. „Šla jsem zamykat zahradu. Zastavilo u nás auto a vyšli dva páni,” popisuje zlomové okamžiky pamětnice. „Ptali se mě, jestli je doma strejda. Já říkám: ‚My nemáme žádného strejdu.‘ A oni: ‚Tak ten pán, co u vás bydlí.‘ Já říkám: ‚U nás nikdo nebydlí.‘ A oni: ‚Tak my jdeme za tatínkem.‘ Tak šli. Maminka zrovna Janu kojila. S tatínkem se bavili vedle v místnosti. Pak si vzal tatínek kabát a šel. A já říkám: ‚Tatínku, kam jdeš?‘ On říká: ‚Neboj se, já se vrátím.‘ A už se nevrátil.”

Rodina dlouho nevěděla, co se stalo, kde tatínek je, co bude dál. Bylo to strašlivé období nejistoty, nikdo se s nimi nechtěl bavit, svět ovládl strach. Platilo stanné právo – poté, co zemřel říšský protektor Heydrich. Gestapo hledalo všechny, kdo se mohli na atentátu podílet nebo jej byť jen schvalovat. 

Zastřelili celý ten řetěz lidí

Jan Nedělka, otec Danuše Svatoňové, neudělal ani jedno. Provinil se tím, že poskytl na dvě noci nocleh Rajmundu Navrátilovi, jednomu z odbojářů. Měl to být údajně tatínkův kolega zahradník, větší detaily o něm pamětnice neví, ani proč zrovna Nedělkovi pomohli nebo jak na ně Rajmund Navrátil přišel. Vypátrali je, celý řetěz, někdo pravděpodobně nevydržel výslech. „Ale vím, že tehdy s tatínkem popravili šest lidí, že to byl celý ten řetěz, kde se ukrýval. Byla mezi nimi prý i žena v šestinedělí. Někdo z nich nevydržel výslech a musel to prozradit. Kam šel ten Navrátil od nás nebo jak to celé bylo, to nevím. Vím, že maminka měla strašný strach, aby jim nevzali Janu, protože byla blonďatá a hrozilo, že ji vezmou do Německa na převýchovu.”

O osudu samotného Rajmunda Navrátila – muže, který se tak nechtěně zapsal do života jejich rodiny, nemá Danuše Svatoňová žádné další informace. Podařilo se však dohledat[1], že Rajmund Navrátil byl nakonec skutečně dopaden a za svou odbojovou činnost v květnu 1944 popraven. Druhý den mu mělo být 52 let. 

Shazovali je na hromadu, než byla kremace

Zpětně se díky různým svědectvím rodině podařilo zrekonstruovat příběh otcových posledních kroků. Nejdřív jej odvezli na táborské gestapo, pak do Českých Budějovic. Následně je naložili na nákladní auta, dovezli do Tábora, kde je v šest hodin večer dne 14. června 1942 u kasáren postříleli. „Říkalo se, že nemocnice musela na tu stranu zatáhnout záclony. Pak je naházeli na auto a vezli do Budějovic. Tam je na hřbitově takové místo, pomníček, kde je shazovali z toho auta na hromadu, než je vezli na kremaci. My z tatínka nemáme nic, vůbec nic,” konstatuje smutně Danuše Svatoňová.

Dlouho rodina nedostala žádnou zprávu, kam tatínka odvedli, co se s ním dělo ani proč ho vůbec odvedli. Nikdo se s nimi nebavil, každý se jim vyhýbal, byla heydrichiáda, kdy se mohlo zlo vynořit odkudkoli a pro lidi jako by maminka pamětnice měla na tváři vypálený cejch. „Nás se každý bál, bylo stanné právo, bylo to zlé. Maminka nemohla sehnat pro Janu mléko, každý se bál nám něco dát, aby po nich taky nešli,” popisuje pamětnice.

Nevěděli, že je tatínek mrtvý

„Dlouho jsme nevěděli, že je mrtvý, dozvěděli jsme se to až z těch novin. Tehdy byli všichni ti popravení v novinách. Byla to hrozná doba, soudilo se bez soudů.” Útržek novin, kde se píše o smrti jejich otce, rodina přechovává dodnes. Píše se v něm: „Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 14. června 1942 byly odsouzeny tyto osoby k smrti zastřelením. Odsouzení poskytovali vědomě úkryt osobám účastným na činech Říši nepřátelských a udržovali s nimi spojení.”

Malé Danuši se radostné dětství v zahradě proměnilo v noční můru. Shrnuje to následovně: „Moje dětství pak už stálo za starou belu. Sestře Janě byly tři měsíce, když tatínka zastřelili, takže jsem ji měla na krku.” Sestra je o 13 let mladší, nikdo už s jejím příchodem nepočítal. „Maminka už byla v přechodu, bylo jí 42 let, tatínkovi bylo 46 let,” vypráví. Maminku ještě dlouho trápily nervy. „Bydleli jsme u tratě a vždycky když šly závory dolů a klinkal ten zvon, tak se chytala za hlavu a bědovala: ‚To je jak umíráček, to je jak umíráček...‘”

Vzali i šicí stroj

Maminka stála ze dne na den před existenčními problémy, jak uživit sebe i děti. „Na krku” měla tři děti, kromě Danuše a Jany ještě třetí, nejstarší dceru. „Kdo podporoval pozůstalé po popravených, byl nepřítel Říše, takže každý se nám bál pomoci,” bolí ještě dnes Danuši Svatoňovou vzpomínka na maminčino zoufalství. Maminka tedy převzala zahradu, ale její polovina, ta po tatínkovi, se stala majetkem Říše, takže Němci ji chodili kontrolovat, jestli s „jejich” majetkem nakládá dobře. Polovinu zabrali i z jejich rodinného domku a jeho vybavení. „Němci přijeli a zabrali, co se jim líbilo. Všechno brali. Říkali: ‚My si necháme ten hezčí nábytek.‘ Vzali nový šicí stroj, který tehdy rodiče koupili pro nejstarší dceru do věna.”

A náhle se jednoho dne objevily na domech československé prapory. „Tím jsme zjistili, že se něco děje, a byl to konec války,” říká Danuše Svatoňová.

Pak přišli komunisti a vzali nám to

Maminka se naplno pustila do budování zahrady, ale nebylo to snadné. „Na začátku jí pomáhal učedník, ale zjistila, že to neutáhne, tak zahradu pronajala mladým manželům. Pak přišli komunisti, řekli jí, že z toho udělají komunál, tedy komunální služby, a maminka se musela odstěhovat,” vypráví Danuše Svatoňová o okamžicích, kdy museli opustit milovanou zahradu, dům, domov. „V komunálu se o to starali tak, že se jim to rozpadlo. Skleníky nevydržely, nikdo si toho ani nevšiml. Pak si komunál pořídil zahradu jinde a tady to zrušili.” Po čase se na její místo rozšířil provoz tzv. Ladovky, znárodněné továrny s kořeny v roce 1919.

Nekoukat jen na sebe

Pamětnice se v duchu rodinného řemesla vyučila zahradnicí květinářkou. Vyučila se u soukromé květinářky, říkala jí Slečna. „Ta se učila v Praze, ve velkém květinářství u Strnada, učil se tam i tatínek. Říkala: ‚Když znám tátu, to tě musím vycepovat,‘” směje se dnes pamětnice. Slečna jí předávala ještě poctivé prvorepublikové květinářské řemeslo. Danuše Svatoňová potom pracovala v Květince, každý den dojížděla ze Soběslavi, poté pracovala v Květinové síni v Táboře. „Já to měla v krvi. Dělala jsem vazbu. Dělat věnce, to chce sílu, mám z toho zničené ruce,” ukazuje. Nejvíc ji bavily svatební kytice.

Danuše Svatoňová se v roce 1953 vdala za manžela Miroslava Svatoně. Znali se od dětství, i jeho otec byl zahradník. „Byl o osm let starší, on už měl rozum, já ještě ne,” usmívá se při vzpomínce na muže, který očaroval její srdce. Měli spolu dva syny, narodili se v roce 1953 a 1957. 

Snad pro to břímě smutku, které zažila, říká Danuše Svatoňová, že by k sobě lidé měli být hodní a vyhovět si, když přijde nějaké trápení. „Nekoukat jen na sebe a já, já,“ je přesvědčená. 

[1] Encyklopedie Brna