Daniela Švandová, roz. Macková

* 1944  

  • „Rodiče bydleli do roku 1948 v Praze. Táta byl zaměstnaný na generálním ředitelství Škodových závodů. Měl tam dobré postavení i vlastního řidiče. Táta [po vyhazovu ze zaměstnání po únoru 1948] než se doba uklidní, protože tehdy si prý lidé mysleli, že je to otázka pár měsíců, našel na inzerát samotu v lese a přestěhovali se do Petrkova. Ale i tam jim táta vadil, byl nežádoucí. Bez soudu jako čtyřicetiletý otec tří dětí byl zavřen na převýchovu k takzvaným černým baronům. Po sametové revoluci viděl táta ten film podle Švandrlíka a pamatuju si, jak seděl v houpacím křesle, a řekl: ‚No, hoši ona to nebyla taková legrace.‘ S ním tam byli kněží, letci RAF. Nikdo nevěděl, kdy se vrátí, a jestli se vůbec vrátí. Třetí Vánoce už byl naštěstí doma. A když se vrátil, tak vzal každou práci. Vždycky vzal každou práci, jen aby uživil rodinu.“

  • „Přestože jsem byla ještě nezralá, tak mi bylo jasné, že nebudu moct jít na uměleckou školu, jak chtěl můj třídní učitel. Myslela jsem tedy realisticky. Těch zájmů jsem měla hodně. Toužila jsem například pracovat v laboratoři nebo jít na zdravotní školu. A tady mám právě dopis od táty, kde píše, že tehdy vzal místo pomocného dělníka a že maminka byla nemocná se srdcem, a tak já jsem musela prostě zůstat doma. Byla jsem moc ráda, když táta napsal: ‚Mrzí nás, že zůstáváme dlužníky Daniele, které jsme vzhledem ke komunistické době nemohli dát vzdělání, jaké by si zasloužila. Dělal jsem tehdy pomocného dělníka, tak i finanční situace byla zlá a Dana šla rovnou ze školy do zaměstnání.‘ No, to jsem nemohla jít ve třinácti rovnou do zaměstnání. Ale pronajala jsem si pole, pěstovala jsem heřmánek a domácnost jsem měla na starosti, když maminka byla nemocná. Tatínek dále napsal: ‚Ani do tanečních nemohla, měla smůlu i v manželství, je v invalidním důchodu a nemocná…‘ Jenomže to si chudák táta, díky Bohu, už ani neuvědomoval, že to všechno je důsledek. Vyrostla ze mě zakomplexovaná holka, protože jsem ty dva roky prožila izolovaná na té samotě. Potom jsem šla v šestnácti do opravny bot, k pásu, neměla jsem ukončený vývoj jako mladá, bylo tam také nezdravé prostředí, vysloveně škodlivé, barvy a ředidla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    místo neuvedeno, 11.04.2018

    (audio)
    délka: 02:02:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vše vnímám jako zázrak

Daniela Švandová, mládí
Daniela Švandová, mládí
zdroj: archiv pamětníka

Daniela Švandová, za svobodna Macková, se narodila 30. října 1944 v Praze. Její otec Alfréd Macek zastával vysoké postavení v tehdejších Škodových závodech. Po roce 1948 ho ale pro politické postoje vyhodili ze zaměstnání a rodina se se třemi dětmi odstěhovala na lesní samotu do Petrkova na Havlíčkobrodsku. I tam ale Danielin otec režimu vadil a musel nastoupit k pomocným technickým praporům. Po návratu domů směl pracovat už jen jako pomocný dělník. Kvůli situaci rodiny nemohla Daniela, u níž se odmala projevovaly umělecké sklony, studovat. Od třinácti let vyrůstala v sociální izolaci a od šestnácti let pracovala, což se brzy odrazilo na jejím fyzickém i duševním zdraví. S následky se potýká dodnes. I přes obtíže si po sametové revoluci alespoň částečně splnila své umělecké touhy. Její obrazy a fotografie nesou prvky křesťanské mystiky a spirituální dimenze.