Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Pavel Švanda (* 1936)

• narodil se 6. června 1936 ve Znojmě rodičům Anně a Josefu Švandovým

• po zabrání pohraničí se s rodinou přestěhoval do Brna, kde prožil bombardování v listopadu 1944

• v 50. letech se zapojil do blíže nespecifikované ilegální odbojové skupiny, distribuoval zbraně a letáky

• po maturitě v roce 1954 začal studovat dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, studium nedokončil

• v 60. letech byl členem skupiny Šestatřicátníků

• mezi lety 1960–1968 pracoval jako vedoucí brněnského kina Družba

• psal do Rovnosti a Hostu do domu

• od roku 1971 pracoval v národním podniku Labora

• v 70. letech publikoval v okruhu samizdatu Texty přátel a bytového divadla Šlépěje v okně

• po sametové revoluci psal pro časopis Naše rodina, Akord a Lidovou demokracii

• mezi lety 1992–2015 působil na Divadelní fakultě JAMU

Působil jako vedoucí brněnské kino Družba, svými recenzemi přispíval do deníku Rovnost a časopisu Host do domu. Vedle Václava Havla, Jiřího Kuběny, Violy Fischerové a dalších patřil do skupiny Šestatřicátníků. Její členy spojoval zájem o literaturu a otevřený debatní prostor. Během normalizace publikoval v samizdatové edici Texty přátel a účastnil se bytového divadla Šlépeje v okně. Napsal řadu knih, esejů a komentářů.   

Pavel Švanda se narodil 6. června 1936 ve Znojmě do vlastenecké a sokolské rodiny. Jeho otec Josef byl absolventem Československé vojenské akademie v Hranicích a působil jako důstojník z povolání v několika posádkách. V roce 1934 byl přeložen do Znojma, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Stloukalová, pamětníkovou maminkou. Její otec Rudolf Stloukal ve Znojmě provozoval obchod s textilem a byl členem tamního národního výboru. „Patřil také k mužům 28. října,“ dodává pamětník.

Po zabrání pohraničí se museli přestěhovat ze Znojma do Brna

Na podzim 1938 byli Švandovi donuceni přestěhovat se ze Znojma do Brna. Jižní Morava se totiž po podpisu mnichovské dohody stala součástí Německé říše. „Ta hořkost plynoucí z vyhnání z vlastního domova a ztráty majetku zůstala ve členech mé rodiny až do smrti. Byl to pro ně jeden z nejhorších zážitků v životě,“ vzpomíná na nucený exodus své rodiny a dodává, že ačkoli Znojemčané vytvořili v Brně vlastní komunitu, členové jeho rodiny si na moravskou metropoli nikdy úplně nezvykli.

Na počátku druhé světové války byl Pavlův otec v kontaktu se členy odbojové skupiny Obrana národa, která však byla velmi brzy prozrazena. „Otce kvůli tomu dvakrát vyslýchali na gestapu, ale nic na něj neměli.“

Ne všichni členové rodiny měli takové štěstí. Pamětníkův prastrýc Jan Pořízek, někdejší starosta obce Bukovinka na Blanensku, za války tajně přechovával loveckou zbraň. „Ten kvér měl schovaný v poli se vzrostlým obilím. Byl to zvyk, který se táhl už od napoleonských válek.“ Když členové gestapa při domovní prohlídce zbraň našli, řekli, že pokud se majitel zbraně nepřizná, trest postihne celou vesnici. Za ilegální držení zbraně byl Jan Pořízek popraven v Kounicových kolejích 5. června 1942,[1] den před pamětníkovými sedmými narozeninami.

Válečné soužití Čechů a Němců v Brně přirovnal Pavel Švanda ke kotli plném napětí a nenávisti. „Na ulicích se ovšem zachovávala jakási formální zdvořilost a nikdo nedával okázale najevo, co si skutečně myslí,“ říká pamětník a dodává, že se Češi a Němci drželi zvlášť i v krytech během poplachů.

Při bombardování Brna se skrýval v polozatopeném krytu

Podobně tomu bylo i při bombardování Brna 20. listopadu 1944. „Náš dům se otřásal v základech kdykoli poblíž dopadla bomba.“ Nebezpečné chvíle přečkal se svojí rodinou v krytu pod domem. „Jenže bomby, které dopadly na vozovku, prorazily vodovod. Proud vody rychle zaplavoval sklep a ve vzduchu bylo cítit svítiplyn. Z krytu jsme se nemohli dostat, protože bombardování pokřivilo dveře. Když bylo po všem, museli probourat boční otvor, ze kterého nás tahali jak mokré králíky.“

Když se Pavel Švanda šel podívat do bytu, kde s rodiči bydlel, z vysklených oken si prohlížel zdevastované panorama města. „Viděl jsem, jak hoří jezuitský kostel, na ulici leží mrtví koně a ve vzduchu se vznáší kousky ohořelého papíru. Všude kouř.“

Trauma z leteckého náletu, při kterém zahynulo téměř 600 osob, zůstalo nejen v Pavlu Švandovi ještě dlouho. Při každém houkání sirén se srdce sevřelo snad každému Brňanovi. Nejinak tomu bylo i den po bombardování, kdy byl opět svolán letecký poplach. Místo sirén, které byly poničeny, však unisono houkaly lokomotivy. „V tu chvíli jsem stál se strýcem na dnešní Štefánikově ulici. Z města ven se řítilo několik aut. Lidé jim skákali do cesty a prosili řidiče, aby je vzali s sebou. Byla to děsná panika.“

Po osvobozování lidí přešívali nacistické vlajky na sovětské

Ze zničeného bytu se Švandovi přestěhovali k příbuzným do Bukovinky, kde setrvali až do osvobození obce Rudoarmějci. Do domu se tehdy nastěhovali dva prostí ruští vojáci, kteří pravděpodobně patřili k velitelství praporu. „Jednou v noci mě probudil hluk a nadávání. Dva jiní opilí Rusové si přišli pro moji matku, byla velmi krásná. Probudilo to ovšem naše nocležníky, kteří matku ubránili.“ Po pokusu o barbarský čin se Švandovi raději vrátili do Brna. „Jeli jsme v konvoji s vojenskou technikou Rudoarmějců. Dodnes se divím, že nás nechali projet, bylo to velmi nebezpečné. Seděl jsem nahoře na žebřiňáku a pozoroval dělostřelectvo, pochodující vojáky, tanky i koně.“

Po příjezdu do Brna zastihlo Pavla Švandu a jeho rodiče osvobození. „Lidé s nadšením vyvěšovali československé vlajky, které celou válku schovávali doma. Chtěli se odvděčit i sovětským osvoboditelům. Jenže kde vzít jejich vlajky? Tak nakonec jen odpárali bílé kruhy s hákovými kříži z nacistických vlajek a bylo to. Rudé plachty s vybledlým kruhem uprostřed se používaly ještě několik měsíců.“

Poválečné pořádky sledoval Pavel Švanda z okna jejich nového bytu, který před tím patřil německé rodině. „Viděl jsem průvod žen, dětí a kočárků, který hnali potemnělou ulicí. Kolem davu šli čeští ozbrojenci,“ vybavuje si Pavel Švanda obrazy spojené s vyhnáním Němců z Brna. „V žádném případě bych se ale neodvažoval srovnat to s odchodem ze Znojma, který jsem musel s rodinou absolvovat. Tam nedocházelo k žádnému násilí,“ dodává.

V 50. letech se zapojil do ilegální odbojové skupiny

Poválečnou politickou situace sledovali Švandovi s napětím. A když komunisté v únoru 1948 převzali v Československu veškerou moc, věděli, že je zle. „Za pár měsíců zatkli mého strýce Františka spolu s několika kněžími ze znojemského dominikánského kláštera a odsoudili jej na 15 let za protistátní činnost, prý za nelegální držení zbraní.“ Na svobodu se nakonec dostal na amnestii po 12 letech, které strávil na Borech, v Leopoldově i v Jáchymově. Pavel Švanda si brzy začal uvědomovat veškeré projevy ustavujícího se represivního režimu. „Symbolem toho všeho byly Stalinovy narozeniny. Ve škole jsme se museli podepisovat do gratulačních archů. Učitel nad námi úzkostlivě stál a bál se, abychom neudělali kaňku. Ta podoba s nacistickým režimem byla očividná.“

I proto se Pavel Švanda zapojil během svého studia na brněnském Reálném gymnáziu na Kounicově ulici do protistátní letákové činnosti. „Bylo to v maturitním ročníku. Pár mých spolužáků shromažďovalo zbraně, střelivo, předávali jsme tajné zprávy. Rukama mi prošlo pár revolverů,“ říká pamětník, kterého si kvůli jeho tajným aktivitám pozvala Státní bezpečnost (StB). „Nic moc ze mě ale nevytáhli, tak mě pustili.“ Podrobnosti o této činnosti však Pavel Švanda nechce ani po tolika letech odkrývat. „Byli jsme zvyklí držet hubu a nemluvit o tom ani mezi sebou. Drželi jsme se hesla: co nevíš, neprozradíš. To samé dělám i dnes, je pro mě velmi snadné oživit si myšlenku toho, že ty svině jsou tady pořád a mohou kdykoli ublížit.“

Přesto Pavel Švanda několikrát zvažoval, že tuto životní epizodu literárně zpracuje, ale nešlo to. „V jedné z mých knih je jen zmínka o tom, jak jsem někam vezl patrony. V tramvaji se mi ale protrhla kapsa a náboje mi začaly padat k nohám. Z rozjeté tramvaje jsem vyskočil a utekl.“

Patřil do skupiny Šestatřicátníků

Pavel Švanda, který vyrůstal v prvorepublikové měšťanské rodině, se nechtěl smířit s přerušením kulturní kontinuity, které zapříčinily oba totalitní režimy. Proto se v 50. letech, v éře nejtěžšího stalinismu, přidal ke skupině lidí, které spojoval zájem o umění a politiku. A protože téměř všechny členy této skupiny spojoval i rok narození 1936, začali si říkat Šestatřicátníci.

Mezi dílčí osobnosti patřil tehdy začínající spisovatel Václav Havel, Viola Fischerová, Věra Linhartová a také Jiří Kuběna. „Ten z Prahy přivezl tamní mentalitu a tím to celé začalo. Chovali jsme se nezávisle, dokonce jsme vydávali vlastní periodický almanach Stříbrný vítr a pak Rozhovory šestatřicátníků.“ Jelikož členem skupiny byl i Václav Havel, začala se o skupinu zajímat Státní bezpečnost.[2]  „Řešili to spíš na Bartolomějské, nás v Brně nechali na pokoji.“ Proto skupina po necelých dvou letech utichla.

Šestatřicátníci se znovu začali scházet díky politickému uvolnění v 60. letech. Tehdy se ke skupině přidal i Josef Topol. „Do jisté míry jsme se protínali s lidmi, kteří přispívali do časopisu Tvář.“ Pavel Švanda v letech 1968–1969 působil také v redakční radě tohoto periodika.

Stal se vedoucím kina Družba, musel splňovat kvóty na socialistické filmy

Mezitím v roce 1954 Pavel Švanda odmaturoval a začal studovat dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Na fakultě se díky básnířce Viole Fischerové seznámil s Blankou, se kterou se v roce 1959 oženil. Společně vychovali dva syny. Kvůli vytíženosti v práci a rodinnému životu se pamětníkovi nepodařilo dostudovat, či přesněji dokončit diplomovou práci.

Pavel Švanda pracoval v letech 1960–1968 jako vedoucí brněnského kina Družba, kde se byť omezeně, podílel na výběru uváděných filmů. „Správu kina měl na starost Krajský podnik pro film, koncerty a estrády. Filmy se dělily na socialistické, kapitalistické a jiné, tedy jugoslávské. Byly stanovené kvóty na počty jednotlivých představení, každé kino si muselo odkroutit stanovený počet sovětských filmů. Ale dalo se to různě obcházet v závislosti na momentálním politickém klimatu. K západní detektivce jsem přidal krátký sovětský film a tím bylo splněno.“

Přispíval do Rovnosti i Hosta do domu

Práce v prostředí biografu přivedla Pavla Švandu k novinařině. Od roku 1964 přispíval svými filmovými recenzemi do brněnského deníku Rovnost. Své filmové glosy publikoval také v časopisu Host do domu. Příležitostně redigoval periodika filmových festivalů, která se vydávala ze dne na den. „Každý rukopis musel mít povolení od Hlavní správy tiskového dohledu. Večer jsem nesl materiál do tiskárny Grafia. Tam seděl příslušník Státní bezpečnosti a četl poslední obtahy novin. Když tam objevil něco, co do té doby bdělému oku uniklo, nařídil to rozškrábnout,“ popisuje Pavel Švanda své zkušenosti s cenzurou, kterou v Československu dočasně zmírnilo pražské jaro v březnu 1968.

O invazi vojsk Varšavské smlouvy se Pavel Švanda dozvěděl během dovolené ve Sněžném. „Lidé měli na stolech tranzistory a poslouchali. Další den jsme se vrátili do Brna a vstoupili do reality plné demonstrací, plakátů a stávek. Byl jsem rozčarovaný, to ano. Ale díky zkušenosti z nevydařeného maďarského povstání jsem věděl, že když se soudruzi na jaře usmívají, tak se z podzimu mohou šeredně mračit.“

Přelomové události roku 1968 shrnul ve svém filmovém týdeníku Jan Němec, jeho snímek se promítal ve většině brněnských kin. Jakmile se o tom dozvěděly okupační jednotky, snímek si vyžádali k nahlédnutí. Ti však filmový pás dlouho nevraceli, a tak tehdejší ředitel Správy kin pověřil Pavla Švandu a jeho kolegu, aby materiál ve štábu okupačních sil vyzvedli. Svoji základnu měli v Černovicích. „Přišli jsme do takové zmole, kde měli karavany a mezi nimi napnuté šňůry. Z karavanu vystoupil plukovník Jacenko a za ním jeho zástupce pro věci politické. Uvítali nás srdečně, ale já jsem se držel zkrátka. Kdyby mě někdo vyfotil, jak podávám ruku okupantovi, naprosto by mě to zdiskreditovalo. Nad filmovým materiálem jen mávnul rukou. A tak jsme odjeli s prázdnou.“

V polovině roku 1969 se Pavel Švanda s redakcí Rovnosti rozloučil. „Najednou otočili a o protiokupační demonstraci v srpnu 1969 se vyjádřili jako o nezodpovědném činu. To jsem neskousnul.“

Státní bezpečnosti na něj donášel jeho kamarád, sám se mu přiznal

V roce 1969 proto nastoupil do brněnského Hosta do domu. V té době jej v redakci navštívil švýcarský bohemista Felix Ingold, který se znal mimo jiné i s Milanem Kunderou. Státní bezpečnost mu tehdy přisoudila tajemnou roli spiklence a začala se zajímat o každého, s kým se stýkal, včetně Pavla Švandy. „Tehdy na mě nasadili policejní sledovačku. Usadili se v domku přes ulici a sledovali, kdo k nám chodí. Myslím, že mě odposlouchávali i telefonem, který mi nechali nově zavést do bytu. Kromě toho na mě měl donášet můj kamarád, kterého nechci jmenovat. Cením si, že mi to sám řekl a jeho spolupráci se Státní bezpečností mu nevyčítám. Byl totiž v těžké životní situaci. Vydírali jej, hrozil mu kriminál.“

Nutno dodat, že StB si Pavla Švandu vedla ve své evidenci jako takzvanou nepřátelskou osobu (NO) pod krycím jménem „Vedoucí“. Jaké měla Státní bezpečnost s „Vedoucím“ úmysly se již zřejmě nedozvíme, svazek se k dnešním dnům nedochoval a pravděpodobně byl zničen.[3] 

V Hostu do domu Pavel Švanda působil až do jeho zániku v roce 1971. Tehdy se kultura ocitla v kleštích a pro Pavla Švandu prakticky nemožné najít si odpovídající zaměstnání v jeho oboru. A tak v srpnu 1971 nastoupil jako pomocný skladový dělník do národního podniku Labora. Během let vystřídal řadu pozic, pracoval jako pomocný skladový dělník, závozník, skladník, dispečer a vedoucí expedice. „V podstatě jsem si užíval té modrákové svobody. Už mi toho moc vzít nemohli, a tak mi dali pokoj.“

Státní bezpečnost chtěla naši kulturu paralyzovat

Ve spojení s literaturou zůstal Pavel Švanda i během normalizace. V sedmdesátých letech publikoval především v okruhu moravského samizdatu Texty přátel a bytového divadla Šlépěje v okně. Vedle Jiřího Kuběny a filozofa Josefa Šafaříka byli s touto skupinou spojeni především Jaroslav Erik Frič, Miroslav Holman, Petr Mikeš a další básníci.

Po sérii bytového čtení Šlépěje v okně se skupina intelektuálů opět dostala do hledáčku StB.  „Nešlo jim ani tak o to zavírat mocné. Chtěli paralyzovat naši kulturu jako takovou. A používali k tomu známé estébácké praktiky rozeštvávání,“ soudí Pavel Švanda, avšak zároveň dodává, že „Státní bezpečnost mnohem více hlídala pražské disidenty, kteří měli zahraniční kontakty a dělali politiku. To, že někdo zveřejňuje samizdaty Ginsberga nebo Zahradníčka, je zas tolik nepálilo.“

Na sklonku roku 1976 se Pavel Švanda dozvěděl od svého bývalého učitele Jaroslava Šabaty o existenci Charty 77. Samotný dokument však nepodepsal. „Moje žena byla v té době na mateřské. Kdyby se něco stalo, neměl by kdo platit složenky. Kromě toho jsem se i kvůli Jaroslavu Šabatovi domníval, že Charta 77 je ustavující dokument nově vznikající strany obrozených marxistů. A s tím jsem nechtěl mít nic společného.“[4]

O pádu režimu začal tušit díky Vídeňské televizi

V roce 1989 Pavel Švanda podepsal Několik vět. „To už byla úplně jiná atmosféra než v 70. letech. Ledaskdo podepisoval ledasco.“ Tehdy si Pavel Švanda začal uvědomovat, že komunistický režim slábne. „Že to jednou praskne, mi začalo docházet během pádu Berlínské zdi, kdy Sověti zůstali úplně pasivní. Sledoval jsem to ve Vídeňské televizi.“

V polovině listopadu 1989 se Pavel Švanda stejně jako ostatní členové brněnské literární obce zúčastnil pohřbu básníka Jana Skácela v židenickém krematoriu, jehož obřadní síň byla přeplněná. „Stál jsem nad schodištěm a najednou jsem spatřil, jak se dav přede mnou rozestupuje a tvoří špalír zadnic. To zrovna procházel Jaroslav Šabata s manželkou. Lidi se k němu stavili zády,“ mluví o tehdejším disidentovi, který byl v hledáčku StB. „Vtipné bylo, že se k Šabatovi otáčeli zády titíž lidé, kteří o týden později chodili vyřvávat na Svoboďák a dožadovat se svobody.“

Zúčastnil se vyhlášení stávky studentů a divadelníků v Divadle na Vinohradech

O tři dny později 18. listopadu 1989 si Pavel Švanda s manželkou udělali výlet do pražského Divadla na Vinohradech.  „Šli jsme přes Národní třídu, hořely tam svíčky a bylo vidět, že se něco děje. Z bufetu, kam jsme si šli sednout, jsme vyrozuměli, že se tu předešlého dne něco stalo. Nikdo ale neřekl nic otevřeně. A zeptat se někoho? To bylo nepředstavitelné. Nikdo by nám nic neřekl, mysleli by si, že jsme tajní.“  

Manželé Švandovi původně mířili do Divadla na Vinohradech na inscenaci Hlasy ptáků od Josefa Topola. Místo toho se stali svědky slavnostního vyhlášení stávky studentů a divadelníků. „Padl tam pojem generální stávka, tehdy jsem ještě nevěřil, že by něco takového bylo možné. Mluvilo se i o zabitém studentu Šmídovi. U šatny jsme si pak říkali, že představení bylo sice krátké, avšak jedno z nejhodnotnějších v našich životech.“

Pohled na Hradčany, kde konečně nesedí oni, mě dojal

Počátkem prosince 1989 se Pavel Švanda zúčastnil ustavující schůze Obce spisovatelů v Realistickém divadle v Praze. „Tehdy tam Václavu Havlovi nabídli, aby se stal předsedou obce. Ten to ale odmítl s tím, že jej možná čeká jiná funkce,“ vzpomíná pamětník a poukazuje na zvolení Václava Havla za prezidenta Československé republiky. „Tehdy mě pohled na Hradčany opravdu dojal. Do té doby tam totiž seděli oni. A najednou tam přišel někdo, koho jsem si vážil.“

Po sametové revoluci se Pavel Švanda svlékl z modráků a vrátil se k novinařině. Psal pro časopis Naše rodina, Akord a Lidovou demokracii, a to až do zániku titulu v roce 1994. V roce 1992 přijal nabídku Josefa Kovalčuka a začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU, kde v roce 2000 dosáhl titulu profesora. Na akademické půdě působil do roku 2015. v roce 2023 byl Pavel Švanda v penzi a žil v Brně.

 

[1] Viz pomník v obci Bukovinka věnovaný padlým rodákům.

[2] V archivu bezpečnostních složek je dochován záznam z pohovoru s Václavem Havlem, adresátem protistátního letáku vedeného v akci „Znak“ z 25. června 1965. Součástí tohoto záznamu jsou jména lidí, včetně Pavla Švandy, kteří byli s Václavem Havlem v té době v kontaktu.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály. 

[4] Jaroslav Šabata byl levicový politik, filozof, psycholog a politolog. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli mít na studiích co dělat. V 50. letech 20. století byl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla. Za normalizace se stal disidentem, mluvčím Charty 77 a politickým vězněm.